Povinnost

I.

Byla ještě tma když Tomáš odcházel ze svého domu. Vzduch byl studený a vlhký. Pomalu ho natahoval do plic a vychutnával si jeho vůni a chuť. Domy které míjel byly ponořené do tmavého hávu. Všiml si, že pár oken sice svítí, ale bylo jich tak zoufale málo. Již dlouho byla zima, ale počasí zůstávalo neobvykle teplé. Avšak studený vítr přece jen Tomášovi připomněl, že by si měl zapnout svojí bundu.

Nesnášel tohle ranní vstávání, ale byl už zvyklý. Na zastávce ho jako každé ráno přivítal hlouček němých tváří. Jen pára která jim stoupala od úst potvrzovala, že jsou naživu. Nastoupil do přijíždějícího autobusu a snažil se setřást lezavý chlad. Hlavu si položil na okno a pokusil se ještě na chvíli usnout. Nacházel se zrovna v té tajemné oblasti mezi bděním a sněním, když sebou autobus trhl. Tomáš otevřel oči a zadíval se z okna. Na obzoru se objevilo slunce. Krajina se začala zalívat jeho svitem, svět se pomalu probouzel. Slunce stoupalo sice zlehka, ale přece jen čím dál rychleji. Bylo ho vidět víc a víc. Sluneční svit zalil i Tomášovo srdce. Nemohl si pomoci, ale musel myslet na svojí lásku. Věděl, že je od něj hrozně daleko. On žije v Praze a ona na Slovensku, ale nic to pro něj neznamenalo. Jeho mozek přestal pracovat s pojmy jako jsou kilometry, vzdálenost nebo nemožné. Věděl, že miluje a to byl jeho životní smysl a názor. Sluneční svit jakoby to všechno opět probudil k životu.

II.

Měl pocit že dokáže naprosto všechno. Bylo ráno a on cítil, že den který ho čeká bude nádherný. Láska v jeho srdci ho naplňovala tak moc, že si chvílemi myslel, že to snad ani fyzicky nezvládne. Poznal jí na výletu na Slovensko a první dny po návratu byly vůbec to nejhorší co ve svém životě zažil. Ta bolest se zdála být neporazitelná. Ale jak dny ubíhaly, něco se změnilo. Jeho láska se začala měnit. Přestala pohánět jeho bolest, ale stala se zásobníkem jeho životní energie. Naučil se využívat tento nový zdroj. A dnešní ráno ho využíval opravdu velmi moc.

Míjel spousty lidí. Každý si šel po své práci, prožívali svoje radosti, svoje smutky a trápení, ale jeho to pramálo zajímalo. Nechal se prostě vést tou podivuhodnou energií a na nic víc nemyslel. Proč by měl.

III.

            Budova školy se před ním vynořila naprosto náhle. Jako do úlu se do její brány trousili studenti a Tomáš se k nim mlčky připojil. Tolikrát v posledních letech vcházel do staré budovy gymnázia vystrašený a smutný, tentokrát bylo vše jinak. Jeho bezstarostnost ho až děsila.

            Přivítal se s přáteli a usednul do školní lavice. Celé vyučování se před ním míhalo jako když se promítá film. Věděl, že tu sedí, že tu je fyzicky přítomen. Měli jeho tělo. Ale duše, ta se vznášela někde jinde. Čas od času se k němu na chvíli vrátila, ale jen spíš aby se neřeklo. Duší byl se svou dívkou.

            Všechno se mu dařilo, ale i kdyby ne, pramálo ho to zajímalo. Školní výsledky byly v podstatě to úplně poslední co ho v tuto chvíli zajímalo. Ale zároveň ho jeho drobné úspěchy příjemně hřály u srdce.

IV.

            Měl hlavu opřenou o lavici a díval se z okna. Slunce do něj pražilo jako kdyby to bylo uprostřed léta. V protějším domě uviděl dívku sedící  u stolu, držela se za hlavu. Asi plakala. Nechtěl si kazit náladu a tak jednoduše otočil hlavu na druhou stranu.

            Vzduch ve třídě byl horký a pomalu se začal hýbat. Dávno přestal vnímat to co se dělo okolo něho. Přemáhal ho spánek. Po těle se mu rozlévalo teplo a svět okolo něho se tak podivně houpal a plynul. Ale on pořád myslel jenom na ní.

            Z příjemného snění ho vytrhl až školní zvonek. Byla to poslední hodina a proto si sbalil svoje věci, přehodil si batoh přes rameno a vyrazil ze dveří. S nikým se neloučil, pořád se ještě nesl na vlně polospánku.

V.

            Venku už nebylo tak krásně, slunce se schovalo za mraky a všechno najednou vypadalo tak podivně šedivě. Bylo to uprostřed ledna a pomalu se začínalo stmívat. Kráčel dlouhou ulicí, nikam nespěchal. Obyčejně by se hnal, aby stihl svůj autobus, ale teď na to vůbec neměl myšlenky. Nálada se mu začala trochu zhoršovat. Možná to bylo tím, že kolemjdoucí lidé, byli skoro bez výjimky v černém. Vypadalo to jako jeden velký pohřeb. Všechny si je prohlížel, každý koho potkal mu ale s křečovitým trhnutím hlavy uhýbal pohledem. Ulice končila a on se objevil na náměstí. Bylo to velké náměstí ve tvaru obdélníku. Ten pohled znal dokonale. Něco ale bylo jinak, jinak než ráno. Z oken vysokých domů, které lemovaly náměstí, vysely dlouhé černé prapory. Osamoceně vlály do větru, každý tak trochu jinak, ta scéna působila magicky. Asi někdo umřel napadlo ho, nejspíš někdo důležitý, když je to tak velkolepé. Lidé se trousili ze všech ulic, objevovali se a zase mizeli.

VI.

            Pokračoval ve své cestě domů. Před schody do metra ho najednou někdo chytil za rameno. Otočil se a za ním stála starší žena také celá v černém. Oči měla plné slz. Najednou se zvedl vítr a její vlasy jí začaly nekontrolovatelně poletovat před obličejem. Ucítil první kapky deště jak mu padají na odhalené místo kůže za krkem. Byly studené jako led.

            Žena ho vzala za obě ruce a zakvílela : „Je mi to líto! Je mi to strašně líto!“

            „Ale co prosím vás?“ zeptal se nechápavě Tomáš.

            „Je mi to tak moc líto!“

            „Promiňte, ale já vám opravdu nerozumím“, řekl a snažil se vytrhnout se z jejích rukou, protože déšť pomalu sílil.

            „Taková tragedie!“ to byly poslední slova, která od ní uslyšel ještě před tím, než zmizel ve vchodu do metra. Žena v černém si klekla na zem a propukla v pláč.

VII.

            Po cestě domů ho už nikdo neobtěžoval. Stmívalo se velice rychle, opět seděl v autobusu s hlavou opřenou o okno a  pozoroval noční město. Ta tam byla jeho dobrá nálada, které ještě ráno měl na rozdávání. Ale i tak neustále myslel na svou dívku. Myslel na ten nádherný polibek, co si dali, když se naposledy viděli. Cítil na rtech horkost jejího těla, na jazyku mu zůstávala její příchuť, tak moc mu chyběla.

            Autobus se zastavil a motor se vypnul. Tomáš se zvědavě vyklonil ze svého místa, aby lépe viděl na přední sklo autobusu. Stáli proto, že přes přechod přecházeli v čtyřstupu desítky možná dokonce stovky lidí v černém. Každý držel v rukou svíčku a se skloněnou hlavou jí mlčky pozoroval. Ten zástup stínů byl nekonečný.

VIII.