(s)padlá hvězda

Je krásné, páteční odpoledne, chtělo by se mi  napsat,  že ve  vzduchu  voní začínající léto, ale, za prvé  je to klišé a za druhé sedím na zábradlí zastávky starého autobusového nádraží a ty pachy se tady nějak třískají.

Do odjezdu je spousta času a já si, s představou nadcházejícího víkendu, užívám sluníčka, které svléklo mraky okolo procházejících, mladých, krásných dívčin, téměř, do naha.

Ležérní posez, zapálená Sparta, tuzexový riflový komplet s pečlivě ohrnutými rukávy u bundy, tenkrát, trefně zvané „džíska“ a háro (dlouhé vlasy), které při natočení hlavy, dle dobře odhadnutého směru větru, vlajíce, dodává na, jakési, dynamičnosti, celého mého skvělého vzhledu. To všechno mě přímo nutí, tu uhrančivě, tu lehce koketně, tu přímo vyzývavě, hypnotizovat pohledem, kolem procházející, soudružky.

Zatím, co se, s pocitem vlastní neodolatelnosti, naparuji na zábradlí, začíná se tvořit  dlouhá fronta mých budoucích spolucestujících. Poctivě se staví do podivného uskupení, připomínající troj, až šestistup, snažice se, marně, dodržovat pořadí ve kterém přicházejí a z pohledů, mnohých z nich, cítím, že to samé se očekává i ode mně. Jenže.... to se spletli,    JÁ ... v žááádném případě, nehodlám splynout s tímto šedivým davem, moje místo je, s jistotou, danou všemi, dlouhými, sedmnácti lety mého věku, půl metru nad nimi, což taky dávám, přezíravým, dokonce snad, lehce pohrdlivým, pohledem, dostatečně  najevo.   

Přijíždí autobus,  odhodlaný zamířit si to rovnou ke dveřím, protože já...jsem tady byl   první, ladně, pohybem připomínajícím líného kovboje, kříženého, s blíže nespecifikovatelnou, kočkovitou šelmou, seskakuji ze zábradlí.......

Letím...... letííím....už bych přece měl stát na pevné zemi, ale já pořád letííííííííím, vteřinu..dvě... minutu...hodinu....?

Dóóóprdeléééé...nemám nohy.....!!!

A ruce, kterýma  bych, snad, mohl trapnost toho okamžiku, aspoň trošku přibrzdit, vězí hluboko v kapsách úzkých riflí. Mé krásné, svalnaté nohy mě zradily, snad jsem jim,sedíce na úzkém zabradlí, odmítl obvyklý přísun krve, či čeho, ale tohle mě teda dělat neměly. Padám přímo na dršťku a válím se, v prachu, mezi nohama davu, nad nímž jsem,ještě před chvílí, čněl tak.., tak vysoko. Jen zavřené oči mě zachraňují před prvnímy, posměšnými pohledy. Lehký, škodolibý smích začíná přecházet  do chechotu a řevu téměř hurónského a uši se zavřít nedají, (nebo, já to aspoň neumím). Z těch smutných, upracovaných a ospalých lidí se stává luxusní publikum, za které by v „národním“ platili. Řehot, nemístné poznámky a snad i, sem-tam, potlesk, nejde neslyšet, dokonce se rozestupují, jako by, na toho blbce, chtěli líp vidět. Sbírám se ze země a na polomrtvých nohou,směsicí hamby a vzteku zsinalý v tváři, špinavý jako prase,  krokem, připomínajícím batole,  zdaleka  né však tak  roztomilým, nastupuji do autobusu - jako první.....  I řidič protivný, nerudný morous, je dnes o poznání veselejší. Seru na něho, ani průkazku mu, za trest, neukážu, zdá se, že je mu to fuk, jsem dnes VIP cestující...... bože kriste... za co?

Doplížíl jsem se na nejzadnější, nejskrytější a nejzapadlejší sedadlo, zhroutil jsem se do, co možná, prostorově nejmenšího tvaru a stal jsem někým, na koho bych ještě před pěti minutami ani nepomyslel...

Stal jsem se neviditelným.