Noční setkání

Utíká. Stále ji něco žene vpřed. V srdci úzkost spolu se zvrácenou touhou dostat se ke svému cíly. Proběhne okolo kostela, poklidně spícím parkem, zpomalí až před branou hřbitova. Již jen pomalu prochází mezi hroby.
Neklidně projde uličkami zapomenutých hrobů-těhle míst posledního odpočinku mnohých lidí- a zastaví se před monumentální hrobkou z černé žuly, která dominuje celému hřbitovu. Dveře jsou otevřené, temná chodba osvětlená svícny se táhne do dáli. Ve vzduchu je slyšet šelest netopýřích křídel. Opatrně se přiblíží ke dveřím. Všude je cítit přítomnost minulosti a nedaleko si zpívá havran svou píseň hrůzy. Projde dveřmi, které se za ní s skřípotem zabouchnou. Silně rozrušena  rozpustí své nezkrotné vlasy a odhodí hřejivý kabát-jediné, co jí ještě dodávalo na lidskosti. V překrásných černých šatech, s čarovným vzezření královny temnot se zastaví před pohřební komorou. Dveře se před ní otevřou a objeví se spoře osvětlená komnata, uprostřed níž leží otevřená černá rakev vystlaná rudým hedvábím. Přejde přes místnost k mrtvému tělu. Natáhne ruku a něžně jí pohladí tvář a rty mrtvého muže. Mrtvý byl pohřben v černém obleku s rudočerným pláštěm. Černé delší vlasy splývají kolem jeho měsíčně bledé tváře. I přes bledost má neobyčejně rudé rty. Černý knír a husté tmavé obočí z něj dělají dosti krásného muže. Když se ruce s černými dlouhými nehty dotknou jeho rtů, domnělý nebožtík otevře oči. Ty mají barvu téměř černou, někdy se však lesknou ďábelskou červení. Muž se lehce usměje, čímž odhalí nelidsky dlouhé špičáky.
„Věděl jsem, že přijdeš. Je to tvůj osud.“
Ona se jen mlčky ušklíbne, což také odhalí nepřirozeně dlouhé špičáky, avšak menší než onoho muže. Ten klidně vstane a uchopí ji za ruku. Galantně ji políbí a s polibky pokračuje až k jejímu krku. Na věži odbíjí půlnoc, na hrobce sedí černá kočka pozorujíc měsíc v úplňku. V místnosti zhasne většina svíček, jen jediná smí dodávat své světýlko naděje do místa, kde se má stát to, co bylo psáno již před mnoha staletími. Vampír špičáky prokousne bělostnou kůži mladého krku. Životadárná krev uniká z jejího těla. Upír se nikým nerušen napojí.
„Teď jdi domů, má královno.“
Poslušně odejde z temné hrobky. Odchází hřbitovem. Vládkyně všeho mrtvého, všeho temného. Vládkyně noci. Ten den si naposledy prohlédne všechno, co jí patří. Mrtví jsou jen její sluhové, živí se jimi stanou. Patří jí vše, na co padá temnota noci. Dojde domů. Na východě jsou patrny první paprsky vycházejícího slunce.
Ráno se probudí aniž si na něco vzpomene. Jen dvě malé ranky na krku jsou mlčenlivými svědky noční schůzky.