Ponajská společnost

            Všichni Ponajci jsou stejní. Mají temně žluté vlasy a nahnědlou pleť, takže z dálky mohou vypadat jako slunečnice. Tu mají také ve znaku. Z tváře jim koukají dvě velké kulaté oči, dle ponajského ideálu krásy též barvy jako správně propečený muffin – zářivě zlatavé. Ve skutečnosti se ale odstíny různí, od žlutooranžové až po hnědou. Jinak jsou Ponajci úplně stejní.

            Když se s nějakým seznámíte, podá vám ruku a pak se vám upřeně podívá do očí. Je to hezký zvyk, i když chladné středoevropany může někdy  tak hluboký oční kontakt vyděsit. Bohužel dnes už je to opravdu jen zvyk. Ponajsko, země nikdy nezapadajícího slunce, totiž leží naneštěstí právě v té části zeměkoule, kam nejvíce zasahuje ozonová díra. Před devíti lety byl v Ponajsku vyhlášen stav nouze a od té doby je povinností každého Ponajce neustále nosit černé brýle. Tento stav ovšem vyvrcholil v naprostou anomii. Jak měl nebohý Ponajec poznat svého kamaráda, když jediná kamarádova část podle které to bylo možné, byla skryta pod neprůhledným sklem?! Vláda, které se zázračným způsobem podařilo zůstat větší částí u moci, se nejdříve snažila situaci zachránit příručním zažízením, které by v okruhu několika metrů šířilo kolem svého nositele jeho hlas, aby ho tak každý snadno poznal. Bohužel to nebylo šťastné řešení. V celém Ponajsku prudce vzrostla hladina hluku, zároveň tak odzvonilo kriminálníkům, ovšem i policistům a blázince se začaly plnit schizofreniky, kteří spolu s rozdvojením svého hlasu rozdvojili i mysl. Několik se jich našlo i ve vládě. Ovšem proto, že tito shizofrenní ministři nebyli odhaleni, podstoupilo Ponajsko ještě mnoho komických opatření. Všechna vedla k ještě větší anomii.

            Nakonec se však stalo něco, což by sice mělo podle sociologů být očekávané, nicméně podle sociologů to bylo naposto neočekávané: stav anomie se začal ustalovat, stal se z něho stav normální a jakási černá ruka propasírovala mezi Ponajce řadu samovolně přijatých pravidel, která se později změnila v zákony a ponajská společnost začala znovu fungovat.

            Ovšem ani tato černá ruka nevyřešila problém rozpoznávání. Ponajci zkrátka žijí ve světě, kde si každý je podobný jako vejce vejci. Až se budete příště procházet po Pražském hradě, dávejte pozor, uvidíte jistě mnoho Ponajců. A některé dvojice budou mít stejné bundy. Ano, to jediné se ujalo jako rozlišovací prostředek. Mladá Ponajka by si totiž klidně mohla sednout na klín svému otci v bezelstném domění, že je to její milenec. Díky nesériové výrobě bund, která se v Ponajsku brzy stala hlavní částí průmyslové výroby (od každé jen dva kusy), se takové faux pas nemůže stát.

            Ovšem jako každá (i velmi svázaná) kultura, má i Ponajsko své proutníky. Mají díky bundám jistě stíženou úlohu, ale vězte, že každý Ponajec se někdy rád svlékne...