Na polích samoty

Na polích samoty

Karolína seděla v rohu svého pokoje. Přepadla jí stará známá úzkost. Ten pocit se v ní rozpínal jako se voda v láhvi mění v led a láhev už ten tlak není schopna snést. Měla sevřené útroby.

Už od počátku roku se snaží najít nějaké východisko z té nekončící samoty. Možná si to všechno jen namlouvá. Vždy, když opravdu potřebuje, není v její blízkosti nikdo. Vytáčí dvě či tři čísla a na druhé straně se ozývá jeho nepřirozený hlas. Hlas muže, který jí připomíná hrdinu Zolova románu, jehož však ona není hlavní postavou, nýbrž pouze epizodkou. Po krátkém rozhovoru zavěsí a vytáčí dál. Bývalý přítel. „Volané číslo je dočasně nedostupné.“ Třetího muže, jenž také výrazně zasáhl do jejího života se vytočit neopovažuje.

Karolína miluje život. Má jen pocit, že teď nemá žádný směr, že není tak dravý jako za mladších let, kdy každou překážku dokázala hravě překonat. Nemá šťávu. Necítí se být sexy. Není milována. Není femme fatale, ale prochází postelemi mužů jako nakupující rušným trhem v Benátkách brzy zrána. To jen proto, aby se přesvědčila, jak je ve svém umění dobrá.

Je zajatcem svých naivních snů a představ, ale zůstává natolik sebekritickou, že většina z těch denních můr má ryze puškinovské rozuzlení. Proč přestala věřit ve štěstí? Proč nevěří sama sobě?

Ozval se zvuk jejího mobilního telefonu. Téměř střemhlav se po něm vrhá, aby mohla ve zlomku vteřiny být zklamána, protože to není nikdo jiný než ctitel, o něhož nestojí. Jmenuje se stejně jako její otec, ovšem víc by mu sedělo Franta nebo Pepa, jména hodná výhryzáků, rybízáků či dezolátů, jak společně s kamarádkami této sortě mužů říká. Už v pozdravu udělal pravopisnou chybu..

Zdá se, že ona momentálně moc sebevědomí nemá, ale kde jej vzal „Franta“ a nedá si v hlavince dohromady ten bolestný (pro ni osvobozující) závěr.

„Nemáš na mně.“

Krásou ani intelektem.

Vždycky pohrdala takovýmto typem mužů. Hodný jouda. Asi by se rozkrájel, kupoval jí milované květiny, byť s nevkusnou umělou mašlí...Dokonce i teď jí píše básničky. Plazí se jí u nohou. A jediné, co má Karolína doopravdy chuť udělat, je odkopnout ho. Společně se starostmi a nemocemi v její rodině. Se samotou v obklopení mnoha nových tváří a dvou přátel z té velké moravské vesnice.

Platí to jistě i naopak, z mužského pohledu. Karolína jako oddaná, submisivně milující dívenka daleko nedošla. Byla odkopnuta. Nikdo o tohle v dnešním světě nestojí.

Je na čase konečně vystrčit drápky.