Příběh dívky, která se vrací domů, aby odkryla zmizení své rodiny...

BÁZLIVÁ

Mám se bát

Co přinese mi zítřek

Tichá slova pročítat

A sotva cítit dech.

Zaprášené básně předčítat

Kreslit prstem po orošených sklech

Zpoza mříží osamění uvítat

Slýchat déšť šumící po dnech

Kdy mohla jsem ještě volně dýchat

Ale nyní vězím v okovech.

 

PROLOG

„Ne, tati! Tati!!“ Neotočil se na volání malého děvčátka u svých nohou.

„Dobře, pustím ji k tobě, Sophie, ale dávej mi na ni pozor,“ řekl pak a smutně se podíval na druhou dceru. Stála před ním a dívala se na něj. V očích měla podivný výraz strachu. Neznával u ní strach, proto nyní viděl jen obavy. A odhodlání. Věděl, že to nakonec pochopí a snad mu odpustí, že ji poslal pryč mezi cizí lidi. Doufal, že se vrátí a uvidí ji z náruči hodného manžela, který by si ji zasloužil. Doufal, že se dočká odpuštění za to, co právě udělal.

Přistoupil k ní a naposledy ji sevřel v náručí. Nepohnula se, ani nezamrkala. Věděl, že to znamená, že se zlobí. Pokaždé, když se jí nelíbilo, co její otec dělal, mlčela a nedávala průchod citům. Znal to až příliš dobře. Raději ji tedy pustil a znovu se obrátil k Sophii, ženě středních let se světlými vlasy a přísným, upjatým výrazem. K sestře své zesnulé ženy.

„Tak už jeďte, nebo to nepřežiju.“ Sophie se usmála, chladně, a strojeně. Pak vzala jeho dceru za ruku, aby ji odvedla ke kočáru. Vytrhla se jí a šla sama. Neměla tetu ráda, vlastně ji skoro neznala. Než nastoupila do kočáru ještě se ohlédla na otce. Tvář měl napjatou a pod levým okem mu začínal cukat sval. Neklamná známka velkého citového pohnutí. Neusmála se, ani mu nezamávala. Zklamalo ji, že ji klidně nechává odjet s tou cizí tetou do Londýna. Cítila z jeho strany ponížení, kterému nemohla odolávat. Kdyby ji měl alespoň trochu rád, určitě by ji neposílal pryč. Jenže ji nejpsíš nemiloval. Jakoby snad ani nebyla jehou dcerou. Viděla v jeho očích stesk, ale v duchu si povzdechla, jak pochybné musely být jeho city k ní celou tu doby.

Tichounce popotáhla nosem, pláč měla nadosah. Rychle se proto odvrátila od otce a mladší sestry, která se přidržovala jeho nohavice. Napadlo ji, jak dlouho je asi neuvidí. Spěšně, aby neviděli její zklamání a obavy, nasedla do kočáru její tety a pak už jen čekala, až si k ní teta přisedne a odveze ji pryč od rodiny. To, co prožívala, byl zmatek, obavy a odhodlání. Jestliže ji posílají pryč, ponese to statečně a nebude brečet a nebude si stýskat. Ne, postaví se k tomu čelem, protože tohle se od ní očekává. Nikdy ji neznali uplakanou nebo bojácnou, neuvidí ji tak ani nyní.

Dveře kočáru se zabouchly. Kočár se rozjel prašnou cestou. Vzadu od domku uslyšela ještě křik své malé sestřičky. zabořila roztřesené ruce do sukně a lhostejně se zadívala na podlahu kočáru. Srdce se jí při tom tlumeném výkřiku ale trhalo.

 

 

1895, Londýn

„Je tomu už hodná řádka let a mnoho dešťových kapek spadlo na zem od doby, kdy jsem bývala mlaďounkým děvčátkem. Přesto si nyní pamatuji zcela přesně, jak jsem se cítila, když jsem se vracela do toho starého domu po mém otci. Víte, on byl farmář. Častokrát mě a mé sourozence brával do přírody…“

„Slečno Abbottová, bez podrobností prosím.“

„Ach, ano, promiňte, Ctihodnosti. Tak tedy, jak už jsem říkala. Byli jsme poměrně chudá rodina. Matka mi zemřela na chřipku, když mi bylo sedm let, ale otec se o mě a mé sourozence staral velmi pěkně i po jejím odchodu, pokud si dobře vzpomínám.

Až jednou, bylo mi tehdy asi patnáct, se na prahu našeho domku objevila moje teta. Otec byl zrovna pryč a já se starala o své sourozence, protože jsem byla nejstarší, kdo byl schopen tu práci zastat. Mí bratři byli zase někde pryč a neviděli jsme je celý den. Oba byli starší než já.

Teta Sophie žila v Londýně a nikdy jsme se blíže nestýkali. S mou matkou neměly podle otcova zarputilého mlčení na každou zmínku o jiných příbuzných nejlepší vztah, ale přesto se tam po dlouhé době objevila a s úplnou samozřejmostí mě vzala k sobě. Říkala, že jsem dost stará na to, abych se učila být dámou, dobře se provdala a zajistila tak své rodině budoucnost. Nemohla jsem jí odporovat, protože měla pravdu. Ale nikdy jsem jí neodpustila, že mě nechala v tom děsném institutu pro mladé dívky. Nikdy jsem tam nenašla opravdové přátele jako ve své domovině. Učitelky byly nepřiměřeně přísné, nutily nás mýt si ruce ve zmrzlé vodě a chodit v sešněrovaných korzetech, že se člověku ztrácel dech. Při výuce nebylo bití nijak výjimečné. A častokrát jsme musely drhnout podlahu až do rozpraskání rukou do krve, abychom si prý zvykaly na pokoru a disciplínu. Ne, nebyl to med, to Vám říkám, Ctihodnosti. Ale musím prohlásit, že nebýt této zkušenosti asi bych byla v příštích letech nepřipravená na situaci, která mě čekala.

To bylo v létě. Bylo mi osmnáct a mohla jsem jako dospělá dívka odejít z institutu. Byla jsem neskonale ráda, že jsem se mohla opět volně nadechnout nebo si zlehka jen tak zanotovat písničku aniž by mě kdokoliv okřikoval nebo bil rákoskou.

Nejprve jsem se rozhodla zajít za tetou Sophií a poděkovat jí za ty tři roky utrpení a odříkání. Když jsem ale dorazila do jejího domu, oznámili mi, že se odstěhovala do Ameriky. Nezbyla po ní ani zmínka proč nebo jak dospěla k odstěhování. Ani jediný dopis na vysvětlenou mi nezanechala. Nedozvěděla jsem se nic ani o sourozencích. Oba bratři, Samuel a Viktor, prý odešli do přístavního města, ale víc jsem o nich už neslyšela. Moje jediná sestra, Karolina, která byla nejmladší z nás čtyřech dětí, prý ještě zůstávala u otce, ale ten prý pak zmizel a sestry se ujali sousedé. Ani o ní už jsem se víc nedoslechla, protože sousedé, už si ani nevzpomínám na jméno, se také někam přestěhovali, nebo jestli zemřeli a Karolina zůstala sama. Nevím.

Nicméně jsem se po neúspěchu v tetině londýnském sídle vrátila do svého domova. Tam na mě ale čekal jen polorozbořený dům. Ani lidé, které jsem dříve znávala, mě nezdravili, odvraceli ode mě oči a nehlásili se ke mně. Nebo jestli to bylo tím, že mě nepoznali, nevím. Byla jsem z toho velmi smutná, ani jsem se neodvážila do svého bývalého domova vejít. Prostě jsem utekla a nechala se u jedné starší hraběnky v blízkém městě najmout jako služebná. Po čase mě ale začalo pálit svědomí. Rozhodla jsem se do toho domu vrátit a podívat se po nějakých stopách po mé rodině. To, co jsem tam objevila mi vzalo dech. A to doslova...“

 

 

---