Čára v pohybu

Mohla by se snad zdát klidná, ale opak je pravdou. Nejčernější kouty si pohrávají s nicotou. Už to není jen abstraktní obraz, je to zhmotnělá koule nasáklá emocemi. Nejvíc ji živí strach. Strach vyvolávaný zdejším světem? Ne světem, ale lidmi. Je tam, zalezlá v koutě, krčí se jako lovná zvěř. Jako ten, kdo čeká na smrt. Ne! Ona čeká na smrt.

Co to? Není to snad odstín šedivé? Krev v žilách jí tuhne, po zádech přeběhne mráz. Plátno se opticky zvětšuje. „Nechte mě tu! Nechte mě tu, já nechci bojovat, já chci jít pryč, chci umřít, už nedokážu žít bez naděje!“ Proč se někdo obtěžoval do té přenádherné černoty přimíchávat bílou? Jak jediná kapička dokáže dělat divy… Je to až neuvěřitelný paradox.
Jeden tah, druhý tah.
Je vyhnána svojí nevědomostí z domu. „Zde odmítám být!“ zakřičí, ale zhmotnělé emoce ukazují pravdu. Sebelítost ji vyhnala pryč.
Další tah.. Šedá se stále zesvětluje. Tahy jsou nespoutané, neřízené. Štětec vášnivě přejíždí po plátně. Začíná se zaplňovat.
„To bolí!“ křičí, ale zbytečně. Nikdo ji neposlouchá.
Kapičky vody se vpíjí do plátna stejně jako emoce do lidí. Beznaděj křičí. Křičí utrpením. Křičí z celých plic, ale za chvíli to začne bolet. Už dál nemůže, nedokáže to. Je slabší a slabší. Přes svoji zaslepenost nevidí, co se děje.
Zmírá na vyčerpání. Poslední tah štětce, na kterém je nanesena čistě bílá. Je krásné, jak z černých koutů přešel malíř do bílého středu. Nejsou to rovné tahy štětce, jsou vášnově divoké… Jako život.
Původním obyvatelem nebyla Beznaděj, ale Nevinnost… Kus plátna, který malíř přeměnil v dílo. To plátno bylo pouze jeho loutkou. Prostor.
Beznaděj zemřela, ale zanechala potomky. Zanechala kus ze sebe, to Naději chová ve jménu. Naděje se zrodila. Zrodila a je tam pořád, je všude, jen ji musíte chtít najít. Drahá matka Beznaděj se bála ji přijmout. Nechala se zaslepit sebelítostí. A to jí jen dcera podala pomocnou ruku…