Tajemství Komsihy

„Jedna osobnost, … budeme jí říkat Komsihy, prožila to tajemství planety čímž je smrt. Ovšem až do poslední chvíle o tom nevěděla a sotva si to uvědomila, čekal ji život.“ „Je zvláštní, že podstata smrti se nám odhalí až na jejím konci. „

Sedím? Nebo ležím? Nevím…. Zkrátka jsem.

Myšlenky mi skáčou chaoticky z jedné na druhou bez nějaké souvislosti.

Myslím na chvilky s Márou a z ničeho nic mi naskočí záběr, jak jsem jako malá na dovolené a chystám se skočit z vysokého skokánku. Strach ze skoku mi projíždí celým tělem, avšak je to strach, který se mi líbí. Je to zvláštní, protože strach sám o sobě není dobrý pocit. Cítím to jako tenkrát, ten strach, který mi zabraňuje vrhnout se dolů a já čekající na moment, kdy ten děs budu moct překonat.

Kdybych tenkrát možná skočila hned, tak bych ten strach třeba nestihla ani mít.

Ovšem ve skutečnosti je právě ten strach ze skoku tím elementem,  kvůli kterému jsem se na tom skokánku vůbec octla.

Tento snímek byl krátký snad sekundu, ale v mé mysli jsem ho vnímala přesně jako tenkrát, stejně jak popisuju.

 

Když se nad tím pozastavuji, tak vzpomínka, to  je hodně zvláštní věc. Obrázek, který v mysli vidím, znázorňuje jednu určitou situaci toho zážitku. Je jen jakousi etiketou té celé vzpomínky, protože vzpomínky nepotřebují přesný vizuální vzor, stačí jen jakoby jedna fotka.

Vzpomínky, to jsou právě  pocity, které jsem tenkrát v té situaci prožívala, vzpomínky mi poskytují emoce té okolnosti.

 

Najednou je tento zážitek nahrazován momentem, kde je horké letní odpoledne a já si kupuji čokoládovou zmrzlinu.

Zážitky mi v mysli přeskakuji bez jakéhokoliv ledu a sledu. Jako kdyby vzal někdo filmovou pásku a rozstříhal ji na jednotlivé kousky, které pak zamýchal, slepil a promítnul.

 

Časem z toho ale opravdu vyplívají určité spojitosti a rozstříhaný film začíná dávat smysl, vzpomínky na sebe začínají navazovat a já v tom nacházím význam.

 

Nechápu, ovšem co se stalo. Proč se mi najednou připomínají události, které už byli v archivu mé mysli? Proč nepřemýšlím nad aktuální přítomností jako obvykle?

Náhle mě šokuje zjištění, že jsem si vůbec neuvědomila, v jakém prostoru se nacházím.

Zatímco jsem sledovala mé vzpomínky, má bytost vplula do místa, které jakoby nic neobsahuje. Nemá nic, co by mělo nějaký význam, nic konkrétního se tu nenalézá.

Přece jenom tu něco je. Není to vidět, ale já vím, že tu něco je. Mám pocit, jakoby přede mnou byla nějaká plocha. I když to není vidět, já to vidím ve své mysli. Je to nějaká vlna a něco mě nutí do ní vstoupit.

Mám strach. Pořád nevím, kde vlastně jsem, nevím jak vejít někam, co fyzicky neexistuje, nevím, co mě tam čeká. Jsem v tomto úseku, který nic nezobrazuje, stojím někde v něm a přesto je prázdný. Svoje tělo cítím, ale nevidím ho. Jakoby v tomto prostoru setrvávala jen moje mysl.

Přece to byla mysl, která mi tu vlnu vytvořila, vlnu, která se nachází jen v mysli. Tak to chci, aby mi mysli vytvořila něco jako schůdky, po kterých se dostanu dovnitř.

Vidím to……… vážně to funguje. Je to neuvěřitelné, ale tohle je hodně neobyčejný prostor. Funguje zde jen má mysl. Proto tu taky není nic hmotného. Protože všechno, co chci vidět, si můžu vytvořit pomocí mysli. Jdu průchodem, který navzájem propojuje svět a nějakou část, do které mířím.

 

Vstupuji do jakési zvláštní místnosti, která obsahuje už něco konkrétního, ale z venku to opět vypadá jako nic, prázdný beztvarý prostor.

Tady vevnitř to ale vypadá jako nějaká zvláštní místnost beze stěn.

Tato dimenze má zvláštní barvu, barvu, kterou nemůžu popsat. Není červená, modra ani zelená nebo žlutá. Je to naprosto neznámá barva, která nevlastní žádné specifické pojmenování jako všechny ostatní barvy, protože ho nepotřebuje. Tato barva je uchována v mysli a jen tam může být viděna. Nikde jinde se nenachází a není možné ji někomu popsat. Dá se jen vidět.

 

Dimenze má nahoře nesouměrnou dravě žlutou kouli, která má stejný význam jako pozemské slunce. Tato žlutá koule je obalena jakýmsi černým oparem a na jedné straně visí šňůrka, jejíž konec je utržený.

Jsem přesvědčena, že jsem v prostoru, který je někde mimo reálný svět.

Mezi nebem a zemí…

Myslím, že jsem vážně v tom tajemném místě mezi nebem a zemí. Mám zvláštní pocit, protože si nedokážu toto místo přesněji představit, ale cítím, jak mě ovlivňuje.

Mezi nebem a zemí, je cosi co nemůžu vyjádřit nějakým slovem.

O prostoru mezi nebem a zemí vím to, že je tu od pradávna a to kde se toto místo nachází nikdo neví, v mysli mám ovšem pocit, že to vím, jen ten pocit.

To co se mezi nebem a zemí nachází, je nepochybně cosi, co je nad možnosti lidského myšlení.

Je to „něco“, čemu jsme podřazení a nikdy se nám nepodaří zbavit možnosti, že to může hýbat s našimi osudy, činy a mnoho dalších věcí.

Je to „něco“ a my víme jen to, že to tam je…“

 

Způsob vyobrazení pokaženého slunce znázorňuje to, že tady slunce nesvítí, protože slunce může svítit jen na zemi, takže se opravdu na zemském povrchu  již nenacházím, nevím, kde jsem, ale jsem si jistá, že pozemská planeta to už opravdu není. Jsem v jiné zemi, kde je jiné slunce, jsou tu barvy, které nejsou nikde jinde.

 

Nacházím se za vstupní branou tohoto rozměru. Veprostřed je prázdná židle.  Kolem sebe mám hromadu kufrů a  nemám ponětí, jak jsem k nim přišla. Nevzpomínám si, že bych snad něco balila. Ani nemám tolik věcí, abych všechny tyto kufry upotřebila. A hlavně, tady nic konkrétního nepotřebuju, tak co v těch kufrech může být?

Jdu blíž, abych se na ně pořádně podívala. Nic zvláštního. Hromada neoznačených kufrů.

Vždyť se vlastně můžu podívat myslí, co v těch kufrech je!

V mysli vidím stejnou haldu kufrů. No tak to mi opravdu nepomohlo. Ovšem teď se tam snad něco blýsklo…. Na každém je miniaturní plechový štítek.

Tady je na něm vyryto: Obětavost.  A tady: tvrdohlavost. Láska, nedůvěra, víra, nezávislost, cílevědomost…

V těch kufrech jsou veškeré mé vlastnosti, kterými jsem na zemi žila? Ale to teda… Já nežiju? Jsem mrtvá? To ne, nemám pocit, že jsem umřela.

 

Jsem v nové zemi…

Měla bych se asi vybalit.

Tak teda obětavost… Kufr je prázdný, jen vyzařuje něco jako bezedno. Tohle bezedno má dvě barvy. Ta jedna mě příjemně uspává a ta druhá barva vyzařuje horký chlad, který krouží kolem mě a snaží se mi vrýt pod kůži. Takový prožitek má moje obětavost. V životě se obětavost vyjadřuje pomocí různých činů. V tomto prostotu je vyobrazena pocitem, který prožiju jen jednou v životě. Každý kufr má dvě části pocitu té dané vlastnosti, protože v realitě je možnost využít vlastnost dvěma způsoby. Způsobem, který je buď správný, nebo špatný.

Dobré a špatné vlastnosti neexistují. Je jen jedna, rozdělená na dva významy.

Každá vlastnost, která je pozitivní, je zároveň negativní.

 

 Vlastnosti, které právě vybaluji z kufrů, mají každá jiné pocity. Ani jeden tento pocit nemůže být totožný s nějakým jiným, protože žádnou vlastnost nemám více než jednou.

 

Dojmy všech těch vlastností na mě působí jako to nejkrásnější štěstí, co pro mě existuje a zároveň mě zasahují pocity, které ve mně probouzí bolest, strach, pocity, které se mi snaží prodrat do mé mysli a ovládnout ji. Trpím  jako zvíře prosím,  aby to skončilo, ale zároveň se toho konce bojím, protože tím skončí i to štěstí, které v životě už nečekám.

Tady je vše co jsem v životě moc chtěla, ale jako protislužbu musím trpět.

V této dimenzi mi to stojí za to, trpět.

 

Jsem tu naprosto sama.

Nikdo a nic mi tu neubližuje tak jako v životě.

Tady si ubližuju jen já.

 

V mysli vidím, že kufry už zmizely. Celý svůj charakter jsem už vybalila, všechny pocity poctivě absolvovala. A kde jsou ty vlastnosti teď?

Ve mně? Ne, to ne. Jsem přemožena pocitem prázdnoty.

V mysli vidím vlastnosti, jako jednu z částí osudu.

Takže teď se nachází v osudu a čekají na další barevnou kombinaci špatného a dobrého.

Čekají na spojení nové duše a těla a podle rozhodnutí osudu budou v této bytosti vytvářet určitý nový charakter.

 

Teď  tu sedím sama, duše jménem Komsihy, na židli v prostoru bez podstaty. Sedím před branou, která je východem a zároveň vchodem, sedím tu, protože to je poslední věc, která mě tady ještě čeká. Pohledem v mysli jsem soustředěna v místě, kde si představuji své nohy. Povšimnu si, že po straně mám jakýsi malý kufřík. Nějakou dobu ho nehnutě pozoruji. 

Z mého bezmyšlenkovitého pohledu mě vyruší zablýsknutí.

Tentokrát je to štítek s nápisem neposkvrněnost.

Má duše má najednou rozjasněný výraz, který říká: „Tak přece jen nejdu úplně s prázdnou.“ Seskakuji ze židle beru kufřík a odcházím. Po průchodu bránou mě dojde celá ta situace, kterou jsem právě prožila, a duše jen konstatuje:

„Ta smrt byla docela jiná, než jakou jsem si ji představovala.“

 

Opět se nacházím v neznámém prostoru, který je vchodem do dějů, které vytváří už  osud.

Stojím. Nevím, kdo jsem, nevím, kde jsem, co mám dělat. Začíná mě přepadat panika, protože nevím, jak jsem se dostala do tohoto prostředí, držím jakousi věc  na které se něco blýská. Tady už neznám kufr, neznám slova.

Přemýšlím, kdo vlastně jsem.  Pokládám tu hranatou věc na zem, posadím se na ni. Budu zkrátka čekat na něco, co mi odpoví.

Najednou mě vtáhne něco klíčovou dírkou kufříku dovnitř.

Vynořuji se na místě, kde před sebou vidím bránu. Pomalu ji otvírám a vstupuju do života.

 

Doslov:

„Smrt a život má mnoho pohledů, významů a podob.

Někdo tam najde kufry, na jiného tam čeká vypravěč, nebo se mu bude život promítat jako v kině.

Každá duše si chce život ve smrti prožít jinak.“

 

Možná člověk přechází řeku Styx, a přechází mezi zesnulé,kde není ani bolest,ani strach. Taky je ale možné, že smrt vypadá právě třeba takhle.

Kdo ví…“

---