Čas- v našem konkrétním životě dočista abstraktní nenahraditelná věc

„Čas“, slovo docela prosté, zdá se „Čas“, slovo, jenž má pro nás mnoho skrytých tváří a podob, ale my je přitom všechny známe. Takže „čas“, opravdu slovo mnoha skrytých tváří? Vlastně vůbec ne. Skutečností je, že čas své podoby vůbec neskrývá. Jsou na první pohled viditelné, to jen naše mysl je vnímá jinak. „Čas“, je slovo docela prosté, zní stejně obyčejně jako mnohá jiná slova. Podívejme se ale na slovo “čas“ jinak… „čas“ to pouhé slovo je vlastně jednou z oněch zmiňovaných tváří „času samotného“.

Každý člověk zažije ve svém životě okamžik, kdy má dojem, že čas utíká jako voda a zažije určitě také pocit, kdy se čas pro změnu povleče, kdy každá minuta jako by ve skutečnosti trvala celou hodinu.

To je přece nemožné, aby čas ubíhal někdy rychleji a jindy zase pomaleji.

Doopravdy je tento náš pocit jedním z těch klamů, kterých si nejsme schopni všimnout, nebo snad někdo vás zaregistroval tempo času?

Tok času je stále stejný a ten pocit, který mýváme je založen na množství bodů, jimiž náš život poutáme do této časové osy. Závisí na tom, do jaké míry jsme na čase závislí.

 

Čas je podle mě něco co nemůže mít hranice. Nemůže být žádný okamžik, ve kterém čas začíná, ani žádný zlom, kde končí.

Čas je proto dle mého názoru prvek, jehož přesná definice zní: „věčný“. Nic víc, jen tohle jedno slovo.

 

Lidé čas definují více větami, popisují ho stejným způsobem, jako popisují veškeré ostatní věci kolem sebe, ovšem žádná z takových definicí, kterou se kdokoliv bude snažit sebevíc rozvádět, nebude mít ten správný význam onoho pojmu „čas“ a jakákoliv jiná definice bude jen zbytečnými slovy.

Právě to slovo „věčný“, jen tohle slovo čas charakterizuje dokonale.

 

Čas je to, co nám umožňuje myslet.

Situace, okamžiky, veškeré děje, které nás v životě potkávají, se vytváří v závislosti na čase. Bez něj by se totiž takové okamžiky neměly kde vytvářet.

Díky času si uvědomujeme veškeré naše myšlenky, protože čas potřebujeme k tomu, abychom vůbec mohli onu myšlenku vytvořit, každou ideu potřebujeme zařadit do určité části toku času.

Vesmír je složen prostřednictvím dvou hodnot, z nichž jednou je onen čas a druhou hodnotou je prostor. Tento časoprostor nemá nějaký určitý počátek nebo konec…. Vesmír je tak nekonečný.

Jak si mám vysvětlit pocit, který mám, pocit že čas plyne a plyne a zkracuje se? Mluvím o těch pocitech kdy je nám 20, 30 a stárneme, že?

Jak člověk ale přišel na to že ted zrovna mu je třeba 25 let?

Jak na to přišel? Jak si mám vysvětlit to, že člověk má určitý věk, když neznáme žádné hranice onoho časoprostoru, žádné vymezení. Jak si tedy člověk v tomto nekonečném prostoru určí místo, které má odpovídat jeho stáří?

Věk, to je jen něco, co si každý člověk přisuzuje sám. Lidé si prostě přisuzují konkrétní stáří a každý rok v našem životě odpovídá konkrétnímu bodu v té zmiňované časové linii.

A když umřeme? To se v takovém případě čas našeho života zastaví a tak poznáme, že život skončil?

Já mám, jako už klasicky, představu jinou.

Podle mě se totiž čas nemůže nikdy zastavit. Je přece věčný!

Vždyť na čase je postavena veškerá existence lidských životů, nejenom toho našeho!

Proto, když někdo umře, se čas zastavit nemůže. To by se totiž musely zastavit všechny životy.

A jak teda člověk pozná, že jeho život skončil?

Existuje jistá schránka, která na nás působí jako časová schránka.

Schránka se nepochybně nachází úplně mimo tok času, protože čas, ten poplyne vesmírem dál, ale naše bytost bude uvnitř tohoto prostoru, ve kterém se pro ni nic nezmění, ve kterém bude mít třeba navždy těch jakýchsi 80 nebo třeba 90 let, které na zemi strávila.

To je podle mě ten okamžik, kdy náš život skončil, situace v této schránce takzvaného „našeho času“.

Jenomže tento samotný okamžik bude tak bleskový, že si to ani nestačíme uvědomit, zkrátka zase ten známý klam, kterého si nevšimneme a nikdy tedy nezjistíme, v jakém přesném okamžiku našeho života jsme umřeli, protože čas poplyne stejně věčně jako předtím, bude stejný jako předtím, akorát s tím rozdílem, že my už na něm přestaneme být závislí a k ničemu ho nebudeme potřebovat.

Ve smrti je čas bezpředmětný. Tok času ve smrti bude stejný jako za našeho života, až na to, že si v něm už nebudeme stanovovat ty konkrétní body, na kterých fungovali naše myšlenky.

Žádné určité body ve smrti nemáme. Nemáme nic, co by jsme museli poutat k těm určitým místům jako v životě, protože ten prostor, kde se bude nacházet naše duše je naprosto neurčitý.

 

Člověk si většinou představuje smrt strašně a děsivě a neví jak se na ni připravit.

Smrt je dějem, na který se chtějí všichni připravit, ale ve skutečnosti jsou připraveni celý život a z toho důvodu, když už jsme v prostoru smrti, nám ta situace vůbec nedojde, nedojde nám to, že už tu smrt prožíváme.

 

Ta zmiňovaná časová schránka může být jakýsi pomyslný východ z našeho života, tom i ovšem nikdy nezjistíme.

Také je nutno podotknout, že v té schránce času se můžeme octnout jen jednou za svůj život.

 

„Čas“, jak už jsem řekla, plyne někde ve vesmíru.

Na první pohled se zdá tok času spirálovitého směru, doopravdy je ovšem to času unášen ve směru kruhu, proto má tu schopnost „být věčný“.

 

Doslov:

Čas je třeba noc, den i minuta, časem je nepochybně jakýkoliv okamžik.

Čas, to je také pondělí, minulost, budoucnost, nebo roční období.

Čas může být fotbalový zápas, fronta v obchodě, nebo třeba i semafor na křižovatce.

Čas je i pouho pouhý krok nebo snad i televizní program.

 

„Čas“… čas je všechno, čas je  život- to všechno a v tom životě se nachází další spousta prvků, jež jsou jednou z dalších podob onoho času.

Čas je tedy nepochybně  století a z pohledu člověka, je století dlouhá doba.

Co ale potom století, tisíciletí, milion let, to všechno je z pohledu Země a vesmíru jen nepatrný okamžik na cestě za zánikem a znovu znikem, které se v koloběhu opakují. Stejně tak i život se opakuje, jeden musí pominout, aby mohl druhý pokračovat.

Naše existence není vůbec podstatná. Ani na jednom nezáleží, náš život je jen chvíle a jako všechno nepotrvá věčně, jednou skončí jako všechno ostatní.

My sami si můžeme pouze zvolit, jak ho prožijeme. Možná si můžeme život prodloužit nebo ho zkrátit, což se nám zajisté zanedlouho podaří. Jak se lidstvo vyvíjí, vymýšlí stále důmyslnější způsoby, jak se zničit.

Čas, to je to co nám dalo život, čas proto také bude i naším katem a hrobem v jednom, ano i to je čas.

 

Všechna tato slova jsou důkazem toho, že čas je neodmyslitelnou součástí našich životů.

---