Ztracená realita

Příběh, který se nachází na následujících stránkách je příběh dvou lidských životů. Ten první je vyprávěním o životě jednoho muže, který opouštěl realitu, o muži, jenž chtěl přijít na něco, co pro něj neustále zůstávalo skrytým tajemstvím, tajemstvím které se mu nakonec přece jen odhalilo. Tento příběh je, ale také zároveň zpověď. Zpověď jedné bytosti, konkrétně ženy. Znáte ji. Je to Komsihy. Komsihy měla přítele, kterého moc milovala. Bohužel tento její přítel byl nemocný. Komsihy musela s bolestí v srdci pozorovat, jak její přítel přichází o zdravou mysl. Beznadějně musela přihlížet tomu, jak si buduje vlastní svět, ve kterém pro ni není místo. Chtěla mu strašně pomoci, ovšem nevěděla jak. Nevěděla jak ho vrátit zpět do reálného života. Neustále přemýšlela a přemýšlela, až ji to dohánělo k šílenství. A jednoho dne na to konečně přišla. Přišla na způsob, jak může svého přítele zachránit…

Nejdříve nám poví svůj životní příběh on:

1.

Jdu po ulici. Pomalým krokem sotva noha nohu mine a koukám do výloh obchodů, které jsou na každé straně.

Pusto prázdno, nikde nikdo. Zastavuju se u jedné výkladní skříně, kde mají docela dobré boty. Stojím tam a na jedny koukám. Celkem se mi líbí, přemýšlím o tom, jestli bych si je neměl koupit. Najednou se otevřou prudce dveře, až mě to skoro sejme.

Osobu, která jakoby tak nějak vyběhla ven jsem ani nestačil pořádně zaregistrovat. Sotva jsem mrknul a už vidím jen její záda.

Mám strašný nutkání zjistit, jak vypadá, protože jsem jí neviděl do tváře. Jakoby se totiž tak nějak skrývala. Ten člověk totiž vyběhl z toho krámu takovým stylem, jakoby nechtěl, aby ho někdo vůbec zpozoroval.

Utíkám za ním a ani vlastně nevím proč. Vždyť to není vůbec důležitý, vůbec ho neznám. Co mu jako chci vůbec říct? „Kámo já si chci jen pořádně prohlídnout tvůj ksichtík?“... Mno, vážně šílený nápad, říkám si.

Běžím a už ho mám v dohledu. Začíná zrychlovat… dal se do běhu…dal se do běhu, aniž by se třeba otočil, aby věděl, že za ním zdrhám. To je divný…proč teda beží? No neva, já magor za ním stejně furt zdrhám.

Prostě nevim proč, ne…

Už ho dobíhám… šahám mu na rameno a on se ke mně pomalu otáčí, ale furt mu nevidím do tváře… Cože? Bouchačka?… Kurva….

V tento okamžik mě duši zalil pocit, který nedokážu popsat, protože tak silně jsem své pocity ještě nevnímal…

 

Otevřu prudce oči… dobrý, sem doma, byl to jen sen… ovšem kurevsky živej sen. Normálně se z toho třepu.

Ty vole vždyť já  umřel!! Já  v tom snu  umřel!!

 

Čumím do stropu a mám strach udělat sebemenší pohyb.

To bylo fakt divný, strašně divný. Vůbec mi z toho není dobře.

Ten sen mi způsobil strašně uhrančivý pocit, pocit, který neznám a nevím jak ho ovládat.

Koukám na mobil…Bude šest…tak to už neusnu, stoprocentně neusnu.

Otáčím se na bok. Komsihy, díky bohu za ni. Chvíli jen tak pozoruju,  jak spí. Ta by ten pocit popsala dokonale…je strašně citlivá bytost.

 

Zkusím ještě usnout. Aspoň na chvíli…hmm, tak nic. Otáčím se na druhý bok. No tak prostě budu čumět do zdi, no.

Pozoruju tu zeď jako snad ještě nikdy. Jsou na ní kresby stromů. Jen stromy… různě barevné, různě velké.. každý je jiný, každý něco vyjadřuje.

Komsihy nemaluje nic jiného. Baví ji kreslit jen stromy. Nejnovější z nich je strom utrpení. Je celý černý s rudě červenou větví, zhruba někde veprostřed. Tak si Komsihy představuje utrpení… Šílená holka, šílená tak, že si ten její druh šílenství zamiluje snad každý…

 

Hlavou se mi honí pořád ten sen. Dokonce se přistihuju s pocitem, který mi říká, že to je teď možná ta nejpodstatnější věc v životě…zjistit kdo to je. Kdo to v něm byl? Přestože ke mně byl otočený čelem, nebylo mu vůbec vidět do obličeje…Ale vždyť je to pitomost…. Prostě sen.

Pozoruju Komsihy, jak se probouzí… Schválně jaký na to bude mít ona názor…

„Komsihy?“…

 

2.

Venku je opravdu vedro na chcípnutí. Je to tak únavný… tyhle letní horký dny.

Otvírám…nikdo doma? Kam asi mohla jít v takovém horku?

Pouštím ten nový drumík, který Komsihy přinesla už snad před týdnem…

 

Zase ta ulice… běžím, běžím za ním… otáčí se ke mně…

To ne!!

Šokovaný se probudím… Usnul sem… jo, byl to sen… Ten stejný sen.

Zase ten člověk, ta ulice… úplně identický…

Rozhlížím se po bytě… Komsihy sedí na zemi a maluje další strom.

Nic mi neříká, na nic se mě neptá. Ví, že jí to řeknu sám.

„Komsihy?“ „…Měl jsem ten stejný sen…“

 

Je to vážně zvláštní. Hodně zvláštní…Ne, je to prostě nějaká haluz, nějaký zvláštní druh dejavi, nebo co. Každopádně se mi to vůbec nelíbí.

Nevybavuju si, že by někde ve městě byla taková ulice…

 

3.

Je skoro půlnoc, Komsihy už spí, ale já nemůžu. Ten sen ve mně vyvolává zběsilé nutkání usnout, naproti tomu mám zběsilý strach jít spát, bojím se té nejisté situace, co mě tam čeká, situace, kdy umírám a nespatřím ani svého vraha. Nevím co je horší překonat, jestli mou nezadržitelnou zvědavost, nebo stupnující s děs. Bojím se, bojím se jít spát, protože jestli se mi bude znát ten sen znovu, tak už to není jen tak…

…Ležím v posteli a čumím zase na tu zeď. Nový strom.. ani ještě nevím, co znázorňuje, nebyla totiž vhodná příležitost se jí na to zeptat. Aspoň o něm můžu přemýšlet a hádat co může vyjadřovat… Ne, nejde to. To ten sen. Pořád ho mám v hlavě…

Prostě musím tam, do toho snu…musím zjistit kdo to je a pak to bude v klidu…

Jdu spát…

 

Stojím opět na té ulici… Vím kam jít, jdu k tomu krámu s botama a čekám…. Musím být na pozoru, nesmí mě ty dveře zase vylekat…

Kurva… a je pryč.. Jak to? Nechápu to… Běžím za ním, zase za ním běžím, abych zjistil, jak vypadá… Běžím a už mám strach z toho, co přijde…

Pistole… přímo u mojí hlavy…. NE!!

Nevyšlo to…Jsem vzhůru. Je dokonce ráno. Já mám pocit, jakoby to bylo sotva pár minut, co jsem šel spát. Komsihy dělá asi kafe. Soustředěně se na mě dívá a je jí to naprosto jasné…nic ji říkat nemusím. Ví o tom snu. Vidím na ní, že i jí už to začíná dělat starosti…

 

Musím to nějak promyslet jak toho člověka odhalit… Do večera mám ještě dost času o tom přemýšlet. Musím na něco přijít!!

Jo… do večera čas. Existuje, ale vůbec dost času na takovou věc? Kolik času potřebuju, než přijdu na poznání snu? Na objevení toho, jak sen usměrňovat?

Co když to není třeba vůbec možné?

Nad takovými věcmi mě nikdy v normálním životě nenapadlo uvažovat… Kde se to ve mně rodí?...  Tyto zvláštní myšlenky se mi teď v hlavě tvoří mnohem častěji, než dřív. Vlastně dřív jsem neměl ani jednu takovou ideu…

Musím se jí zeptat, poradí mi… určitě. Komsihy mi vždycky nějak pomůže.

Je tu teď se mnou. Leží, má zavřené oči, vypadá, jakoby spala, ale nespí… přemýšlí.

Dlouho se to nestalo…aby odpoledne ležela a takhle přemýšlela. To totiž nemusela. Nic ji tak intenzivně nenutilo přemýšlet… Až ten můj sen.

Komsihy se snaží najít jeho příčinu stejně jako já.

Zeptám se jí:

… „Přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli je nějak možné zesynchronizovat sen podle určitých konkrétních představ?“…zazněla tato věta do hlubokého ticha, které nám v bytě panuje po celou dobu našeho společného života.

 

4.

Takže Zikmund Freud a jeho Výklad snů…

To mi údajně může rozšířit obzory na mou snovou záležitost.

Jdu z knihovny a listuju touto knihou… Vůbec by mě  nenapadlo pokoušet se hledat nějaké indicie v dílech uznávaných filozofů. To jen ona miluje všechny ty jejich teorie, teorie filozofů, kteří ovlivnili myšlení spoustě lidem, kteří dokázali vytvořit určitou, svým způsobem dokonalou, stránku takových neurčitých věcí.

Pohledy těchto lidí jsou hodně hodnotné, protože jsou to pohledy, které vychází z konkrétních faktických událostí, pohledy, které málo kdo zpochybňuje. Komsihy, ta z toho čerpá hodně. Myslím, že ji to v životě hodně pomáhá.

Takže Freud… No kdyby mi ještě včera někdo řekl, že tohle budu číst, vsadil bych se s ním o svou vlastní hrdost, že je to nesmysl.

Měním se…nějak divně se měním.

NE! To ten sen! To on mě mění! Musím úplně jinak přemýšlet.

 

5.

S Komsihy jsem o tom všem mluvil, popsal jsem ji všechno do posledního detailu.

„ Musím nějak změnit děj, změnit ho směrem, ve kterém mě ta smrt nepotká, musím se podle mě v tom snu nějak přinutit k tomu, abych za tou osobou neběžel, musím se octnout v  takovém ději, který bude naplněn lidmi, musím do mého snu nějak dostat i jiné lidi.“…říkám jí..

 

Komsihy má názor, který má určitě také něco do sebe. Říká, že se nemám pokoušet vyhnout se smrti, ale že se mám snažit dostat na pozici toho vraha, protože podle ní jedině v jeho pozici mu můžu vidět do tváře, jedině když on bude na mém místě. On totiž tím pádem bude sledovat mě a ne já jeho.

„Ale jak?“ „ Jak Komsihy?“ „ Jak to provést?“

 

6.

 

Nikdy jsem se necítil tak bezmocně jako právě v této chvíli. Totiž… dokázat usnout přes ten svíravý pocit strachu, který mám v duši, dokázat usnout… to je teď ta nejtěžší věc v mém životě.

Z toho pocitu se mi chce strašně brečet. Chce se mi brečet jako malému klukovi, ale nemůžu, nesmím. Nejde to, protože žádný malý kluk, který by měl nárok takhle bulet, se ve mně neskrývá. Dřív se mnou byl, ale teď už ne. Časem mě opustil. Zbyl mi z něj jen tento děsivý pocit…pocit strachu…z neznáma.

Snažím se usnout, ale nejde mi to. V mysli si ten sen stále promítám.

Už ani nevnímám, jak dlouho si ten sen takhle vědomě představuju. Cítím, že jsem sám na pochybách z toho, jestli je to ještě pořád jen ta moje představa o tom snu, nebo jestli už jsem zase skutečně v něm.

 

Snažím se…snažím se můj sen najít v realitě, v mém životě, protože sny přece mývají určitou spojitost se skutečným životem.

Hledám tu ulici…kde je? Znám ji vůbec doopravdy?

Znám…moc dobře ji znám. Všechny obchody, křižovatky… jen tady vypadají úplně jinak než ve skutečném životě. Ta ulice a všechno co je s ní spjato je někde v mém životě, ale vypadá to tam fakt úplně jinak.

Proto nemůžu přijít na to místo, kde ta ulice je. Ve snu má zkrátka naprosto jinou masku.

Teď mi došlo, že to je vlastně jedna z hlavních funkcí snů- podávat známé věci v neznámém obalu.

 

7.

Takže tu zase stojím. Na chodníku před tím obchodem s botama. Dívám se na jedny, co bych si i koupil. Vím, co přijde… Jsem teda úplně soustředěn, soustředěn na ty dveře od krámu. Ale i přes mé veškeré soustředění pochytím opět jen malý okamžik, moment, jak se dvěře zavírají a živý pohled na záda někoho, kdo z těch dvěří před sekundou vyšel, na někoho, kdo se přede mnou snaží jakoby snad utéct, vyhnout se mi. Právě to mě nutí ho sledovat a běžet za ním.

 

Opravdu vážně… Proč se mi něco takového usídlilo v mysli? Něco tak divného… něco s čím nemám žádné dosavadní zkušenosti a nemám tušení jak takovou věc přijmout, jak ji pochopit…

Zase ta pistole a já… sunoucí se pomalu k zemi…

Ten pocit…. Už na něj přicházím. Cítím se vlastně docela klidně, vyrovnaně, možná až trochu flegmaticky….

 

8.

Oči mám otevřené, už nespím, ale stále se vidím ležet na chodníku, stále cítím to, jak se čas zastavil.

Když se zastaví čas, je to jeden z největších průserů. Čas je totiž v našem životě věčný. Až ve smrti není potřeba.

 

Už jsem při smyslech.

Dívám se na mobil. Celou minutu pozoruju displej a čekám až převlíkne z desítky na jedenáct. Celou tuto minutu, která je dlouhá snad jako hodina, mám strach, strach, který mě okupuje zevnitř…

Konečně… jedenáctka. Jedenáctka je dlouhá minuta.

 

Čtyři jedenáct ráno.

Teď, jak nad tím přemýšlím, mi došlo, že v tom snu není ani den ani noc. Den nebo noc? Bylo by to tam vůbec k něčemu? Asi ani ne. Je to nepodstatné.

 

Co je v tom snu vlastně vůbec podstatné? Není podstatné, jestli je den, nebo noc, není podstatný vzhled té ulice, není podstatné ani to jestli je můj vrah muž, nebo žena. Jaká tady teda může být ta hlavní priorita? To, že nevím, kdo mě zabil a nebo je spíše prioritní fakt, že mě zabil?

A proč? Proč mě ten člověk zastřelil, proč to udělal?Snad pro ten klid, který mě pak vevnitř poklidně zaléval?

 

 

Je po čtvrtý ráno a já takhle přemýšlím. A Komsihy?... Nespí, přemýšlí.

„Proč myslíš Komsihy, že to vůbec udělal?“ „ Proč mě vlastně zabil?“ „ Mám přijít na to, kdo to byl a nebo na to, proč?“

„...Jo a málem bych zapomněl…ten tvůj strom…“

 

Ten strom, nad kterým jsem se chvíli zastavil, abych si utvořil nějakou odpověď…tak tento strom znázorňuje ztracenou dokonalost. Má jakoby dvě koruny, jedna je hodně rozvětvená. Větvě jsou temně modré s občasným červeným stínem a ta druhá koruna je jen jedna silná, docela křivá větev bílé barvy. Z dálky to vypadá, jakoby ten strom měl jen jakousi část koruny. Až zblízka je tato bílá větev vidět. Kořeny jsou stočené k jedné straně. Vypadají jako tisíce stejně dlouhých tenkých lanek. Ztracená dokonalost…podle Komsihy.

Podle mě? Nejspíš také, protože žádný jiný pohled se nenaskytne.

Ale Komsihy ty stromy maluje proto, aby ji ty představy obohatily a přiblížily k vyobrazení stromu osudu, který už dlouho promýšlí. Strom osudu je podle ní nejkomplikovanější. Až bude celá tato stěna zaplněna stromy, bude moct nakreslit strom osudu…. říká  ona.

 

Neusnu, už nemůžu.

Komsihy nespí taky. Drží mě za ruku. Prsty mi jezdí v mé dlani.

Měl jsem hodně holek…předtím, ale žádná mi takhle dlaň nehladila.

Mě samotného to nikdy nenapadlo.

Uklidňuje mě to. To hlazení mi navozuje pocit, že na to nejsem sám, že to můžu zvládnout, pokud to zvládnout půjde.

 

9.

Ráno…

Sluneční paprsky se prodírají skrze bambusové rolety a šmátrají po místnosti.

Mé smysly zalévá nějaká hudba. Je veselá. Vyloženě mě nutí vstát z postele.

Komsihy si lehce tančí a vaří jasmínový čaj. Utváří nám den, který má být jako každý jiný, tedy den uplně nový a nepoznaný jako každý jiný, ovšem den ve kterém se snaží neprojevit ten hlodavý strach, který oba máme.

Dostávám lehký polibek na víčko a je pryč…

Já už bych měl taky jít. Musím do práce. Nemůžu přece sedět doma a dostávat se do snu. Musím se teď soustředit na práci. Je to pro mě momentálně hodně důležité. Nesmím se tomu snu  podat. Nebudu  na to myslet, zkrátka nebudu.

Ne, ach ne…prosím! Aspoň do odpoledne na to nemyslet….

 

Všechno si znovu promítám v hlavě… teď sem tam snad na okamžik zase byl! Ale vždyť přece nespím…nemůžu spát, jsem v práci.

Ano, jsem v práci, ale přitom jsem celý v tom snu a snažím se ho udělat jinak.

 

10.

Jsem doma… Musel jsem vypadnout.

Začínám mít problém s tím, co je vlastně realita a co sen. Sám nevím a zhoršuje se to… ze dne na den, z hodiny na hodinu… z minuty na minutu.

 

Jdu po té ulici a zkouším přejít na druhou stranu chodníku k jinému obchodu… Auta troubí…. Auta troubí? Co? Ale proč?...

 

Probral jsem se…Stojím uprostřed silnice a auta na mě troubí. Vždyť to ale měla být jen procházka na čerstvém vzduchu! Jak jsem se tam zase dostal? Jak, když vlastně ani nespím?

Musím domů, musím jít spát.

 

Ležím a usínám….

Komsihy je doma, ale její přítomnost už přestávám tak nějak vnímat. Ona totiž do mé ulice nepatří. Nemůže tam.

 

Ten člověk mi zase utíká. Nevzdaluje se. Vzdálenost mezi náma dvěma je stále stejná, ale vypadá to, jakoby se ode mě vzdaloval čím dál víc.

 

11.

Nepůjdu dnes do práce, dnes už to totiž vyřeším…Musím.

Půjdu si jen koupit něco k snídani.

Jdu do pekárny, je zataženo a vypadá to na bouřku.

Proč vlastně do té pekárny jdu? Vždyť já vůbec hlad nemám. Ani chuť…Já vlastně vůbec snídat nechci. Chtěl jsem vůbec někdy? Co když jsem celé ty roky zbytečně snídal, protože jsem vlastně snídat ani nechtěl?

Proč nad tímto vůbec přemýšlím?

 

Jdu po té ulici, jdu v tom snu…zase. Ale pekařství tu dokonce vůbec není… tak co jsem šel proboha koupit?  Zase ty boty…ne, já nechci boty!

Teď mi něco přeskočilo… Jsem na naší ulici. Kousek odtud bydlím a tady někde musí být ta snová ulice, protože sem ji teď viděl…je to vteřina.

Asi sem ji přešel…Nebo ne?

Bloudím mezi ulicemi sem a tam a hledám tu z mého snu. Občas na ni dokonce z ničeho nic natrefím, ale za okamžik jsem zase na jiné ulici.

Kdy tohle proboha skončí?

 

Bloudím celé dny sem a tam jako tělo bez duše. Míjím lidi a chvilkami jsem na ulici zase sám…

Někdo mě chytá za rameno… „Komsihy?“ „ Jsi to ty?“

Ani ji už nemůžu poznat…

 

Jdeme směrem k našemu bytu…

Jak jsem se tady vůbec octl? Komsihy jde vedle mě a pláče, beznadějným tichým pláčem.

 

„Bohužel Komsihy.“ „ Už to není naše skutečnost.“ „ Ty jsi jinde... je mi to líto Komsihy, ale já tam musím…musím do toho snu.“

 

12.

Nevím jak dlouho už jsem v posteli, nevím, jak dlouho spím, nevím, jak dlouho jsem nejedl, nepil. Nevím, jak často se ocitám ve snu, který je snad mým trestem, nevím, jak dlouho je Komsihy takhle smutná. Nejspíš dlouho, protože nevidím žádný nový strom. Nemůže malovat. Tak moc ji to trápí, že jí to nedovolí malovat.

Leží vedle mě se zavřenýma očima jako tělo bez duše a přemýšlí…

Tohle se mi teď vybavilo, trochu si uvědomuju věci kolem… Kousek reality.

Ale ne na dlouho… Jdu snít…jedině tak na to můžu přijít.

 

13.

Kde to jsem?

Sedím na chodníku v nějaké ulici, asi tohoto města. Sedím a nevím, proč tady jsem. Zase nevím. Nikdy to nebudu vědět…

Tu se ke mně přiřítí jakási žena… Je mi povědomá, ale nemůžu si vybavit odkud.

Komsihy?... Ubrečená, strhaná si sedá vedle mě a strašně naříká.

 

„Komsihy mrzí mě to, ale jinak  to nejde“. „Teď je to jen tvoje situace a jen můj svět“. „Tady naše společná cesta musí skončit, protože já tě tam sebou vzít nemůžu.“ „ Takhle to bude mnohem lepší, víš Komsihy?“

 

14.

Je to teď moje nové zaměstnání.

Jsem v tom snu totiž tak často a pravidelně, jako kdyby to byla moje práce. Pořád plním ten stejný úkol…

 

Krám z botama…

Opět utíkám za mým vrahem a doháním ho…už v sobě nemám ani takový strach, už si na ten pocit docela zvykám.

 

Jakmile mu šahám na rameno, otáčí se čelem ke mně…

Zdá se mi to, nebo se mi opravdu rozostřuje jeho tvář? Konečně mu začínám postupně vidět do tváře…

Otáčí se ke mně a já pomalu vidím jasný obličej...

…Komsihy?!...

Komsihy ne! Ty přece nemůžeš být mým vrahem! Komsihy! Prosím, řekni mi, že ne!

Nemůžu vydat ani hlásku, ale uvnitř strašně řvu.

 

Komsihy…

Ano, teď má klid. Může pokračovat v malování svých stromů.

A jaký bude ten další?....

…Podle mě strom Reality…

 

Umírám…

Cítím, jak se čas zpomaluje… zastavil se.

Teď bych se měl probudit. Proč se neprobouzím? Vždyť tak přesně to má být!

Proboha…ten sen… to už není sen!

Realita, má ztracená realita a já konečně zase v ní…

Bohužel už naposled ve svém životě…

 

 

 

 

  

Komsihy a její zpověď:

 

1.

Já nejsem vrah! Opravdu…

Zabila jsem ho, to nepopírám, ale vrah rozhodně nejsem.

Kdyby, jste věděli, jak to všechno bylo, pochopíte…

Chcete to vědět? Dobře, ale kde jen začít…

 

Jedno těžké období v mém životě mě hodně změnilo. Nikdy jsem nedoufala v to, že bych se snad někdy dostala do situace, v které bych byla schopna použít své city.

Postupně ovšem taková situace přišla. Bohudík? Ne, naopak, bohužel, protože s tím přišlo to známé utrpení.

Tohle ale vůbec není důležité.

Důležité je to, že nejsem vrah, jak říkám. Ano, nejspíše mě tak většina z vás vidí, ale já se opravdu nezhostila role vraha, ale ve skutečnosti jsem zastala jinou pozici, velmi důležitou…. Roli spasitele…

 

2.

Můj přítel hledal něco, co existovalo jen v jeho mysli.

Byl tak ponořený v tom divném snu, že už přestával vnímat dění kolem sebe, přestával vnímat mě. Mohla jsem kdykoliv odejít a ani by si toho nevšimnul.

 

Zpočátku jsem se snažila přijít na něco, co by mému příteli pomohlo. Později jsem přišla na to, že on ode mě nechce pomoc, nepotřebuje, abych mu pomáhala s jeho sny a od toho okamžiku sem mohla jen přihlížet tomu, jak můj přítel přichází o zdravé myšlení, mohla jsem jen plakat. Každá slza mě uvědomovala víc a víc s celou situací.

Měla jsem tak zoufalý pocit, když jsem viděla, jak on sám neví, kde vlastně je a kdo jsem.

 

Tato situace se začala postupně zhoršovat a okamžik, kdy jsem ho našla uprostřed ulice s výrazem, který vypovídal o tom, že teď je právě ten okamžik, kdy se probudil do reality, bohužel ne nadlouho.

 

V takových okamžicích, kdy jsem ho našla bloumat někde v ulicích jako tělo bez duše, mě docházelo to, že jestli neudělám něco, co ho vrátí zpátky do života, bude jen chodící postava bloudící ulicemi, jehož hledání onoho snu bude beznadějné, protože místo které hledá, je jen uvnitř jeho hlavy.

 

Mé zoufalství se prohlubovalo až tak, že jsem si jednoho dne řekla, že jediná možnost jak ho uvědomit se světem je ta, že musím přijít na objasnění toho snu.

 

Má mysl už byla tak vyčerpaná z toho jak jsem se neustále snažila na něco přijít,  až mě napadla myšlenka, která byla jediným nadějným řešením celé situace.

Považuje totiž jeho osobu ze snu pravděpodobněji za muže, i když ho nikdy neviděl. Ovšem já už teď jistě vím, že ona osoba je právě ženou a to žádnou jinou než mnou samotnou.

To je také jediná možnost, jak ho zbavit tohoto přeludu, že osoba, která ho v tom snu zabíjí a které nikdy nevidí do tváře, se mu musí odhalit.

Při dalším jeho blouznění musím zaujmout roli osoby, která se mu skrývá. Musím mu ukázat tvář…. Musím ho tedy zabít.

 

Musím říct, že rozmýšlení o situaci, kde musím zabít, nebylo nijak složité.

Musela jsem to udělat, protože jiný způsob nebyl. 

Jakmile spatří mou tvář a uvědomí si, že já jsem ten neznámý člověk z jeho snů, octne se znovu v realitě.

A dál?

Dál následuje smrt, jež je druhá část života. Můj přítel bude tedy v prostoru smrti a díky mě bude smrt prožívat s jasnou myslí.

Proto nejsem vrahem, umožnila jsem mu dále žít, jen v jiné části našeho života.

 

Ptáte se, jak jsem se s tím dokázala vyrovnat?

Tak, že vím, že jsem byla jediná osoba, která by mu mohla pomoct. Nikdo by totiž neměl odvahu udělat věc, která je pro společnost nepřijatelná – někoho zabít, a zachránit ho tak před naprostým zešílením.

 

3.

Jsem ted sama v našem bytě a není mi ani smutno, protože tuto událost nevnímám způsobem, že můj přítel je navždy pryč, ale že je jen v další části životního koloběhu, a proto nemusím být smutná, jsem se sebou spokojená.

  

Závěr:

Tento příběh v člověku vyvolá zvláštní pocit. Normálně není člověku příjemně, když čte o něčem takovém, jako je smrt.

Ovšem tento příběh na něj zapůsobí tak, že přijde na poznání, že ve skutečnosti byla tou pravou obětí  Komsihy.

 

 

 

 

 

 

 

 

---