Iluze, ve které jsem žila a pravda, kterou jsem objevila

FILOZOFIE A JISTÉM ZPŮSOBU ŽIVOTA JEDNOHO SCHIZOFRENIKA, KTERÝ MĚ UHRANUL A JÁ BYLA NĚJAKOU DOBU PRYČ.

Na úvod:

První část této úvahy, která obsahuje můj naivní názor na tvůj svět, který na mě působil upřímně je psána formou dopisu, protože jsem ho chtěla doručit. Naštěstí se tvá skrývaná povrchnost po určitém čase stejně projevila a mé rozhodování o doručení dopisu bylo vyřešeno a já měla možnost napsat i druhou, podstatnější část této úvahy.

 

ILUZE, VE KTERÉ JSEM ŽILA:

 

Tento dopis je pro osobu, které nemůžu své myšlenky sdělit osobně, protože nevím, kde se nachází. Jestli se objeví, měla by si to přečíst. Je mi jedno jestli si z toho něco vezme, nebo to bude považovat za bezpředmětnou frašku, ale chci, aby si to přečetla, protože je to určitá myšlenka, která se naskytne jen jednou v životě a to z toho důvodu, že jen já jsem nad touto myšlenkou chtěla přemýšlet, abych na ni přišla.

 Kdybych musela charakterizovat tohoto člověka jednou větou, asi bych řekla, že je to pesimista s pozitivním působením na lidskou psychiku, což asi nikdo nechápe, protože význam slov v této větě si navzájem odporuje. Je to člověk, o kterém se neumím vyjádřit pouhou větou.

Nikdo jiný si neuvědomí myšlení člověka, kterému je tento dopis určen. Nikdo nebude mít možnost něco z toho myšlení pochopit, protože na první pohled to působí jinak, než jaké to ve skutečnosti je. Ta osoba má nejspíš pocit, že jeho myšlení je tak komplikované, že by nikdo neměl odvahu ho chtít pochopit, že by ho nepochopil správně a tím pádem mi nedává možnost. Nevěří tomu, že ho chci poznat doopravdy, že si neutvářím žádnou iluzi, která by mi vyhovovala, nevěří mi, že chci poznat pravdu se všemi klady i zápory. Nijak mu nedokážu to, že jsem připravena na cokoliv, protože vím, že osoba, kterou   mám   na mysli mi za to skutečně  stojí. Nevím jak jinak mu to dokázat, že s ním chci opravdu být za jakýchkoliv podmínek, se všemi chybami. On tomu prostě nechce věřit. Nechce věřit tomu, že by ho mohl někdo milovat tak, že i ty negativní stránky by pro něj měly pozitivní význam. Nechce pochopit, že miluju i jeho chyby, že ho miluju ať je jakýkoliv. Miluju ho bohužel tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemilovala a to jsem měla vztah, ve kterém jsem milovala tak, že jsem byla přesvědčena o tom, že si toho člověka vezmu. Od tohoto rozchodu jsem nevěřila v to, že se budu moct ještě někdy tak bezhlavě zamilovat. Jeho jsem milovala od chvíle, kdy jsme se seznámili, ale nechtěla jsem si připustit, že je to tak silné. Věděla jsem, že ten člověk v sobě má něco, co hledám. Cítila jsme z něj, že je to jeho myšlení. Díky tomu jsem mu věřila.

Mám z toho pocit, že se mnou nemůže být proto, že ví, že by na mě byl citově tak závislý, až by to bylo pro oba neúnosné a to ho třeba děsí. Proto se mnou nemůže být, protože té lásky je na něj moc. Musí se asi strašně přemáhat, aby mi neodpovídal a vypadalo to, že nemá zájem.

 Něco takového si nechce vůbec připustit. Myslí si, že mě odradí svým bezcitným odtažitým chováním a svou pesimistickou povahou, ale nechápe, že mě nemůže odradit něčím, o čem už dávno vím a hlavně něčím, co není myšleno upřímně.

Znám ho jen krátce, ale vím, že tohle chování není upřímné, není přirozené. Je to vynucená role, ke které měl asi důvod a já se na ten důvod snažím přijít Možná je to ze strachu. Mám pocit, že on sám neví, jak má reagovat. Jeho charakter je v určitém smyslu schizofrenní, protože mám takový pocit, že něco skrývá tou jednou povahou  tu povahu skutečnou. Která je ovšem pravá? Myslím, že ani on už si není stoprocentně jistý svým pravým já. Chtěla bych, aby věděl, že nad ním neustále přemýšlím a snažím se přijít na něco, co mi uniklo. Přemýšlím nad ním pořád, protože mi za to stojí. Dokazovat mu něco nemá smysl, protože jeho myšlení nijak neovlivním. Chápu ho, protože já mám taky komplikovanou povahu, která potřebuje velkou trpělivost, tak jako ta jeho. A já tu trpělivost mám.

Některé problémy v našich životech si byly velice podobné, proto mám pocit, že by mě měl akceptovat  mé chování v jedné konkrétní situaci. Měl by pochopit význam této situace, protože podle toho co mi o sobě řekl, zná účinky určitých věcí a ví jakým  až způsobem tyto látky  ovlivňují   lidskou psychiku. Člověk pak na základě těchto příčin jedná jako někdo cizí. Proto nevěřím jeho zdůvodnění na naši situaci, které mi podal. Pravda je jiná, ale nechápu, proč není upřímný, když ví, jaký má pro mě upřímnost důležitý význam. Možná si tu pravdu sám nechce připustit.

Jednou mi vyložil všechny mé vlastnosti, které opravdu dokonale odhadl. A mám takový pocit, jakoby každou mou vlastnost, která mě ovlivňuje v jednání s lidmi, vzal a znásobil. Podle něj sem k lidem přísná, protože málo komu věřím a málo kdy dávám druhou šanci, ale přitom se teď chová doslova přehnaně přísně. Už to nepůsobí normálně, ale afektovaně. Nevím jak mám tyto jeho projevy chápat, jestli je to forma nějaké msty nebo co, protože vím, že tuto vlastnost v nitru nemá. Je uměle vytvořena. Nemůžu mu uvěřit to, jak se teď chová proto, protože vím, že to není on. Vím, jak se choval předtím a je nemožné se takhle ze dne na den změnit. Pocitům  nemůžeš přikázat, aby nebyly.

Takže bych chtěla, abys mu pokud možno vzkázal, že jeho přetvařování je zbytečné. Nevěřím tomu. Klidně ať se mnou dál nekomunikuje, ale ať už je aspoň sám sebou, protože ta jeho fiktivní bytost není přesvědčivá natolik, aby měla nějaký smysl. Pravdu mi říkat nemusí, ale chovat se přirozeně, podle pravdy snad může. Sám se bude cítit lépe.

A ještě mu řekni, že mu nic nevyčítám. Nemám potřebu mu něco vyčítat a vážím si toho, že se mi naskytla příležitost ho do jisté míry poznat, poznat jeho myšlení, protože každý rozhovor s ním mě naplňoval něčím smysluplným a to mi strašně chybí. Mám v sobě tolik pocitů a myšlenek, které bych mu chtěla říct.

Možná je celé to vyjádření zbytečné a nesmyslné, protože opravdu nevím, jestli pochopí, co jsem tím chtěla vlastně říct, každopádně budu doufat.

 

P.S.  Nevíš,  Máro,  proč potřebuje tento člověk k životu falešné přátelství?

 

 

 

 

PRAVDA, KTEROU JSEM OBJEVILA:

 

Nakonec jsem přišla na skutečnou část jeho povahy a musím se sobě vážně smát, tomu, jaké bludy jsem vytvořila a ještě jim věřila. Věřila jsem mé ideji o jeho myšlení, které pro mě bylo pochopitelným. Normálně se stydím za to, jak jsem mohla být tak hloupá, doslova ukázkově hloupá a přitom jsem si myslela, jak jsem geniální.  Je to vážně k pláči. Opravdu neskutečně paradoxní situace.

No i to se někdy stává, že si prostě nechci připustit jiný názor, protože všechny ostatní se mi zdají absurdní, a to absurdní se mi zdá naprosto přijatelnou a jedinou možností. . Při takových nereálných představách se mé  myšlení dostane až na nejvyšší stupeň hlouposti a naivnosti, já to ovšem chci chápat tak, že jsem  na všechno přišla. 

Je ovšem pravda, že jsem měla momenty, kdy jsem o něm celém dost pochybovala, měla jsem pocit, že mi něco skrývá, že  je v něm něco divného. Cítila jsem to, ale nepřipouštěla si to. Vlastně se dá říct, že jsem to věděla celou dobu, ale doufala jsem pořád v to, že mě přesvědčí, že se mýlím a je tak dokonalý, jakým se dělá a jakým si ho dělám já. Vždycky když mě v nějaké takové situaci napadne myšlenka, že to může být všechno tak jinak, že je to nějaký podraz, tak si říkám, že jsem opravdu paranoik, když mě napadají takové věci a neberu to vážně. A kolikrát se ukáže, že ta krátká impulsivní idea, která mě jen tak napadla, nad kterou jsem už dál  nepřemýšlela, protože mi to přišlo vyloučené,byla správnou myšlenkou, kterou jsem neměla brát jako nemožný fakt. Já ale nemohla věřit něčemu tak děsivému, protože kdyby to tak bylo, tak by mě to tak šokovalo, že jsem tomu raději nechtěla věřit.

Opravdu nevím co mě tak silně přesvědčilo, co  jsem si naivně myslela. Bylo to jako obrovské zatmění. Jakoby ve mně snad byla část, která není realistická jako já, ale romanticky věří naprosto nesmyslným ideám a ta část se najednou vydrala na povrch,ovládla  mé myšlení způsobem, vlivem něhož jsem měla naprostý pocit důvěry. Má rozumová stránka byla najednou poražena částí, kterou jsem v sobě měla z naprosto nepochopitelných důvodů. Jednala jsem jako naivní nezkušená a nepoučitelná osoba, která si vůbec nedává pozor a lidem zbytečně důvěřuje. Naprostý opak toho, jak jednám ve skutečnosti.  Nebylo to ale   jen mou nečekanou nevyzrálostí a nezodpovědností, ale také tím, že tento člověk, který mi tak ublížil, se umí přetvařovat tak dokonale, že jsem o něm nemohla pochybovat, byl tak přesvědčující, že mě ani nemohlo napadnout, že by to snad nemyslel vážně. Proto jsem mu také tak silně bezhlavě důvěřovala. Věřila jsem mu, aniž bych ho snad nějakou dobu znala. Nepotřebovala jsem ho znát, silně jsem cítila to, že mě nezklame. Byl to pro mě zvláštní právě tím, že jsem mu mohla věřit, to mě strašně naplňovalo, to že jsem našla konečně něco, o čem sem si už začínala myslet, že to není možné. Viděla jsem ho v úplně jiném světle, ve kterém mě jeho charakter fascinoval, byl tak zvláštní jak jsem chtěla, aby charakter mého přítele byl, protože potom by podle mě mezi námi byla dokonalá harmonie.

 byla jsem strašně šťastná, až nebezpečně šťastná. Bohužel to byla jeho myslí utvořená povaha. Utvořil si ji asi  proto, že ví, že takový být nikdy nemůže, tak se za zvláštního člověka aspoň na chvíli vydával. Odpověď na to, proč potřebuje k životu falešné přátelství, už je teď naprosto jednoduchá. On sám je totiž  tak dokonalý pokrytec, že  nemůže mít jiné, než falešné, stejně pokrytecké“ přátele“, protože mezi těmi skutečnými by se necítil dobře. Má strach z upřímnosti a proto je jeho život neupřímný, protože v takovém životě se pravda říkat nemusí, lidé spolu jednají způsobem, který se skládá z uměle vytvořených  dogmat,  takže své pravé myšlenky zastírají neosobním názorem. Utváří si povrchní svět, kde nikdy nemůžou být sami sebou. Bojí se ukázat jejich pravé já. Tuto hru hrají už tak dlouho, že  ani oni sami už neví, jaké je jejich pravé já a tím pádem jsou falešní i vůči jim samým, což je vůbec nejhorší fakt. Přetvařovat se sám před sebou.

 

Prozradím vám k jakému důležitému poznání sem po čase, kdy sem se myšlenkami  stále vracela do onoho období, přišla:

Mára mi vzal všechno, co jsem do té doby měla. Nezbylo mi nic.

Pak jsem napsala tuto práci. Dokonce sem přemýšlela, že mu ji pošlu, aby si ji přečetl, chtěla sem mu dát najevo mé poznání jeho osoby.

Pak mi ale došlo to, že jediné co ted mám je tato práce o něm. Někdo si řekne, že to je zanedbatelné, ovšem v této práci odhaluju jeho samotného a co je hlavní, odhalila jsem smysl jeho života, smysl který se snaží najít a já vím, že ho nikdy nenajde. Došlo mi jak důležitá a hodnotná tato práce je a že kdyby sem mu ji poslala k přečtení, tak bych mu ještě všechno odhalila a dala mu i tu poslední hodnotnou věc, co mi zbyla.

Proto se k němu tyto myšlenky nikdy nedostanou, to je pro mě odplata, to že nikdy na smysl svého života nepřijde, nikdy se nezbaví té falešnosti.

Já mám proti němu na vrh právě proto, že já jsem přišla na to, co hledá a co hledat nikdy nepřestane.

Když bude umírat, bude mít nejhorší pocit ve svém životě a to nejen z již zmiňovaného strachu, ale i proto, že bude umírat s pocitem, že nenašel hledaný smysl jeho života, smysl života, který spočívá v utváření falešných profilů osobnosti, zkoušení a hledání toho vhodného profilu.

Hledá ten správný profil celý život a nenajde ho, nezjistí ani to, jestli vůbec to hledání mělo smysl, protože nepříjde ani na to, že celé jeho hledání bylo bezhodnotné, naprosto bezvýznamné a to z jednoho prostého důvodu. Jeho filozofie falešných profilů, je nelogická. Nedává žádný smysl a to je jeden z  důvodů proč smysl svého života nikdy nepozná, protože celý život se snaží o nesmyslné. Smysl jeho života je tedy snaha o nalezení nějakého smyslu v naprosto nesmyslné věci- falešných profilech. Takže smyslem jeho života je hledání smyslu v něčem co smysl nemá, hledání samotného smyslu v naprostém nesmyslu. Usiluje o něco, co nevede vůbec nikam.

 

V období, které sem s ním prožila a které trvalo pouhých pár měsíců, neměl tento člověk  jen jakýsi jeden falešný profil, který jsem definovala v první části této práce. Bylo jich hned několik a to hned od začátku.

Profilem číslo jedna byl model kluka, který působí zahloubaně, zamyšleně a tajemně, což mě nutilo k tomu o něm dále přemýšlet. Když si zpětně vybavím, jak tenkrát vypadal, objevuji něco, co je uvnitř něj a to „něco“ se Mára snažil potlačovat, a skrývat hluboko v sobě, proto jsem na to nemohla hned přijít. V jeho očích to ovšem bylo znát. Nebylo znatelné to, že něco vůbec skrývá,

nebo snad to, „to“ co v sobě držel,co to „to“ vůbec je. Jeho oči jen projevovali něco nepřirozeného, měl takový násilný pohled, ale nebylo to v žádném případě tak viditelné jak se může z mého rozboru prve zdát.

Všimnula sem si jeho zvláštního útrpného výrazu, ale to už jsem do něj byla zamilovaná, tudíž jsem tento jeho výraz viděla jako součást jeho zvláštní osoby, takže to bylo naprosto pořádku.

Profil číslo dvě sem poznala v Queensu, když jsme se seznámili. Vytvořil ho přímo přede mnou a to na základě našeho rozhovoru o Kurtu Cobainovi, který byl právě jednou z těch zvláštních bytostí, které lidská společnost zahrnuje. Spočívalo to v tom, že jeho životní osud obsahoval mnoho prvků, z životního osudu právě Cobaina.

Zde se naskýtá otázka, jestli se zajímal o Cobaina právě proto, že měli totožné podstatné události jejich životů, proto ho samotný Cobain mohl tak fascinovat a nebo naopak svůj život utvořil až podle osudu Kurta Cobaina a chtěl tím ohromit mě, protože společnost, kde se pohyboval, život Kurta Cobaina tak detailně neznala, tudíž tímto profilem mohl ovlivnit jen mě.

Podobu, která posléze následovala, popisuji v první části této úvahy.

Další profil byl nepochybně v Praze, a následující maska byla ta, jenž popisuji v závěru celé této práce.

Není rozhodně vyloučena existence jiných dalších profilů, které nebyly tak výrazné a tím pádem jsem neměla možnost je přesněji zachytit a následně analyzovat.

 

Na základě tohoto poznání o více profilech se mi ještě naskytla myšlenka, kolik profilů měl před tím, než sem mu vstoupila do života a  kolik se jich ještě bude snažit prezentovat? (Tady chci poznamenat, že Mára je momentálně v Irsku, je to z důvodu, že v jeho společnosti už ty profily téměř nefungovali?)

Zkrátka jich byla spousta a spousta také ještě bude a to z jednoho prostého důvodu: Zatím se mu nepodařilo vymyslet takový model, který by byl co možno nejpřirozenější a optimální pro zbytek jeho života.

Je naprosto jasné, který profil by se mu přizpůsobil dokonale.

Nevím jak vypadá, ale vím, že je to právě ta jeho pravá skrývaná tvář. On také neví, jak ta skutečná podoba vypadá a nikdy to ani nezjistí. Má z něj totiž obrovský strach, konkrétně strach z toho, poznat, jaká tvář je ta pravá.

Bojí, se že ten pravý profil nebude takový, jaký chce, aby byl, proto si tvoří falešné tváře, má tady totiž spoustu možností.

Může si ho udělat podle vlastních představ a donekonečna zkoušet, jaký profil bude nejlepší. Bude tedy celý život nosit nepohodlné masky, pro

něj je lepší hledat, než přijmout vlastní masku, která mu stejně sedí nejlépe a to ať je jakákoliv.

 

Musím ještě podotknout to, že i když tento člověk žije život, který pro nikoho nebude přínosný, a to opravdu pro nikoho, tedy ani pro něj, nebude přínosný ani vesmíru, protože jeho život byl zbytečné hledání, tak přesto má tato osoba jednu důležitou životní funkci, kterou umí  používat a to je „umění přemýšlet“.

Mára své myšlení umí prohloubit do velkých rozměru, umí využít myšlení, umí se dostat k myšlence, která je ještě skryta v mysli, umí tu myšlenku najít a rozvíjet.

Teorie falešných profilů je toho jasným důkazem a to i přesto, že nemá smysl, má významné postavení, protože je to myšlenka o něčem, co je ještě méně ojedinělé než například mé teorie a úvahy.

Proto jsem se z jeho prostředí neuměla dostat, protože mi velmi imponovalo jeho umění přemýšlet.

 

Pak jsem se naštěstí dokázala vzpamatovat  a začala normálně, radikálně a logicky přemýšlet o skutečnosti. Tu část vnímání, která mi vytvořila tak stupidní iluzi, jsem zničila a jsem si jistá, že se ve mně už tato stránka nikdy neobjeví, protože tato zkušenost mi přidala na síle řešit věci striktně a zbytečně se netrápit, řešit věci tak, jak mi radí rozum a přestat podléhat té citové stránce mozku. Teď jsem totiž konečně připustila, že ta rozumová část řeší věci v můj prospěch, řeší je tak,aby mi to zbytečně neubližovalo,řeší je  chytřejším způsobem, řeší je tak, abych pak nelitovala toho, že jsem se rozhodla řešit otázky právě touto cestou.doteď pro mě bylo těžké rozhodnout se  mezi částí citovou a rozumovou a kolikrát jsem to řešila emočně a pak třeba i litovala,ale teď jsem přesvědčena o tom, že nebudu ani minutu váhat, jak co řešit, protože rozum má jistý pud sebezáchovy. Snaží se člověka dostat ze situací bez nějaké újmy. Tato událost je  toho jasným důkazem.

Díky tomuto poznání jsem objevila pravdu dříve, než sem  mu předala tento dopis, za jehož obsah, který je jen velkou naivní představou, se opravdu stydím. Nenávidím se za to, že jsem byla naprosto zbytečně hloupá, protože vím, že jinak se nemám důvod stydět za má rozhodnutí a názory. Tady ano. Kdybych na to dříve nepřišla, a dopis mu předala, totálně bych přišla o svou  hrdost a naprosto zbytečně bych se ponížila, což mi ubližuje naprosto nejvíc, když zjistím,že jsem se zbytečně obětovala pro člověka, který si to nezasloužil, který by se nikdy nijak neobětoval pro mě.

Kdyby si to přečetl, bylo by to pro něj jen něco,co je naprosto bezvýznamné, něco čemu se může jen povrchně zasmát.

Tento tvor se pokrytecky vysmívá lidem, kteří se nestydí říkat svůj vlastní názor, i když je to třeba úplná fraška, (jako v tomto  případě).

 přišla bych mu jen směšná a trapná a bylo by to pro něj naprosto zbytečné se k tomu vyjadřovat, nebo si z toho snad něco vzít. Samozřejmě že by neměl důvod přemýšlet nad tím, proč sem to vůbec napsala, a jaký to má pro něj význam, přemýšlet nad tím, že  pro mě to má nejspíš určitý význam, když sem to napsala. Pro mě by to mělo totiž  docela podstatný význam, to aby si to aspoň přečetl a snad si uvědomil to, že mě vážně zklamal, že mi ublížil naprosto zbytečně, protože kdyby se nebál říkat pravdu, nemusela bych takhle naivně doufat a snažit se o něco nemožného. On by ovšem nepochopil, co tím chci říct, a důvod proč to nepochopil by hledal na mojí straně, a ne u sebe, jak by měl,  aby přišel na to, že nemá mozek uzpůsobený k tomu, aby chápal nějaké úpřímné emoční projevy, protože on vlastní citovou stránku přirozeně vyjádřit neumí,jeho emoce jsou jen další z rolí, což je podle mě docela smutné. On je vlastně docela  smutný člověk, aniž by o tom věděl. Neví totiž co mu chybí. Nikdy na to ani nepřijde a zemře v nevědomosti. V té chvíli bych se mohla vysmívat já, tomu, že umřel bez pravdivých pocitů. Ovšem já na tom nevidím nic směšného. Takového člověka mi totiž bude vážně líto, že kvůli vlastní  povrchnosti, nemohla být  ani jeho smrt upřímná. Nikdy neměl možnost poznat skutečnost, tím pádem se i ve smrti bude cítit svázaně. Bude se cítit nepříjemně, ale nebude přemýšlet nad tím proč,má takový pocit, protože tak se v podstatě cítí celý život, akorát v takové chvíli  to bude  divnější,tento strach, který má celý život a který  ho nikdy neopustí a on nikdy nepřijde na to, že ten divný pocit je právě strach, protože sám sobě nedovolí přemýšlet o něčem takovém jako je strach, který  je jeho pravou součástí. Nucenně  si proto vytvoří další nepřirozenou myšlenku a násilně bude takovou situaci předstírat a  bude se ji snažit maskovat co nejlépe, aby snad nikdo nějak neodhalil, co za tím skutečně je.

Takový život ho asi dost vyčerpá, naprosto zbytečně ho vyčerpá.

Život se dá žít jiným způsobem, který nás tak neničí. Způsobem  svobodnějším, s větší nezávislostí. Takový způsob života nás baví, baví nás žít, protože se nemáme z čeho cítit vyčerpaně. Nezažíváme žádný nucený kolotoč předstírání, nesnažíme se o nic lživého, život totiž skutečně žijeme na rozdíl od těchto lidí, pro které je život jedna velká jevištní role v představení, které je naprostý propadák, protože tito lidé hrají  život moc afektovaně, což nepůsobí přirozeně a nevzbuzuje to patřičnou důvěru v publiku.

Jenomže takových herců je stále víc a víc a přirozené věci už tak nevnímáme

I přesto, že mi tento člověk hodně ublížil, nelituju žádného okamžiku s ním, protože je to pro mě potřebná a obohacující zkušenost, i když je negativní. Podle mě je totiž  špatná zkušenost ta  nejlepší zkušenost. Je mi ho líto, líto toho, že nemůže být sám sebou. Musí se podřizovat jeho strachu a tím pádem musí vést povrchní a neupřímný život. Můj život mi může závidět, ovšem to nedává najevo a vysmívá se mi, což považuje za jistou formu obrany. Nechce si to připustit, nechce si připustit, že jeho život je oproti tomu mému opravdu bezvýznamný.

Ve vztahu cítí převahu, protože dokáže manipulovat s mou duší, ovšem tím je právě je méně než já, protože já trpím a pro ten pocit milovat mi stojí za to trpět, ať je ten pocit krátký nebo dlouhý, každá sekunda mi stojí za to.

Zmiňovala jsem se o tom, že mi přijde schizofrenní. Možná mám určitý šestý smysl, který mi dává možnost si myslet takové absurdnosti, které jsou ve finále realitou. Jakýsi schizofrenik je to nepochybně.

Důvod proč je tak zlý, křivý a zlomyslný, proč mě angažoval do jeho hry se nikdy nedozvím. Pravý důvod zná jenom on, protože ten důvod je někde  v jeho minulosti. Jakoby mu něco hodně ublížilo a on se za to mstil na nevinných lidech, protože i on byl nevinný, než ho něco zranilo. Pravdu znají jen ty dvě

 podoby, které se mi nakonec podařilo odhalit, i když se snažil mě mást a usiloval o to, abych si nebyla jistá tím, jaký je. Bylo to marné. Já na to totiž přijít chtěla, přemýšlela jsem  nad tím a odpověď se mi odkryla. Můžu říct, že jsem vyhrála. Přišla jsem na to, co mi uniklo. Už mám všechny indicie, všechny kousky jeho osoby, ze kterých jsem poskládala tuto ideologii, založenou na falešných profilech osobnosti.

Už nemá smysl, aby se přetvařoval, protože znám celou pravdu. On sám tu pravdu ovšem nechce poznat a tak dělá,  jakože je stále všechno při starém. Ví, že se mnou prohrál, podcenil mé uvažování, tak nechce prohrát aspoň sám se sebou. Nikdy nepřizná to, že jsem na to přišla,

Protože nechápe jak. Nechápe to, že jsem prostě chtěla. Nikdy jsem v životě nechtěla něco  víc, než mu dokázat to, že jsem přišla na všechno. Znám veškerá fakta a o celé jeho přetvářce, o všech záměrných krocích. Myslím, že možná tušil, že na to můžu přijít, proto se podle mě tak nečekaně stáhl a přestal komunikovat, abych nemohla získávat další poznatky, nevěděla co si mám myslet a byla v koncích. Chtěl, aby mě ovládl zoufalý pocit beznaděje. Já ovšem hledám komplikovanost ve všem, tudíž jsem věděla, že trpělivostí na to přijdu. Ano, přišla jsem na to, jaký je, ovšem přišla jsem na to pozdě a za krutých podmínek. Byla to pro mě totiž opravdu vlivná událost, která ve mně zanechala podstatné trvalé následky. Včas jsem si totiž neuvědomila o co všechno můžu přijít. Přišla jsem totiž o schopnost milovat a důvěřovat, ale asi mi to stálo za to, objevit jeho charakter,  ze kterého je díky vysokému působení falešnosti, ubohá troska. Jinak by se to nestalo. Mára mi vážně navodil falešný pocit, že mi za to stojí, umí totiž  nebezpečně manipulovat s lidskou psychikou, dokáže ji ovládat a vědomě  ji ničí. To je podle mě nejhorší a nejodpornější věc, jakou člověk může způsobit.  

Je pro mě odpornou zrůdou, kterou nenávidím. Nenávidím ho proto, že ho musím milovat. Bohužel i přesto jaký je to parazit.

 

Následky této události:

 

Přemýšlím-li nad náplní našeho života tak jednou náplní je to, že v životě hledáme nějakého partnera. Dokonce si většina z nás myslí, že ho našla, protože v životě zažívá každý člověk takzvané období naivity. Tímto obdobím jsem si samozřejmě prošla. Tenkrát jsem si myslela, že jsem tu osobu také našla, aniž bych to věděla, protože jsem nad tím ve skutečnosti nepřemýšlela, jestli je to opravdu ten, koho hledám.

Naivitu má v sobě každý, ovšem každý jinak velkou. Dlouhou dobu se u mě naivita neprojevila, protože jsem ze svých postupných zkušeností získávala důkazy o tom, jak je naivita strašně absurdní, hloupá a zbytečná vlastnost podle které se nedá o ničem nijak rozhodovat, protože podává naprosto zkreslené dojmy a výsledek je pak zcela odlišný od reality. Z toho důvodu mě nemohla ovládnout. Nic tak silného, čemu bych naivně věřila, mě nepotkalo až donedávna. To mě naivita doslova pohltila a má osoba byla nějakou dobu psychicky pryč a já čekala jen na to, až přijde okamžik, který mě vrátí zpět, protože dobrovolně jsem se vrátit nemohla. Dobrovolně jsem totiž byla naivní. Nucenně mě vrátilo zpět až šokující odhalení o tom, že to čemu jsem bezhlavě věřila, je ve skutečnosti úplně jiné.

Mé podvědomí mi už nikdy nedovolí být takhle nebezpečně naivní, protože v tomto směru jsem se opravdu definitivně zklamala.nikdy už nemůžu nikoho milovat.nemám na to už potřebnou sílu. Nechci totiž už ani nikoho milovat. Můžu mít přítele, kterého budu mít hodně ráda, bude mi s ním fajn, ovšem kdyby se náš vztah rozpadl, netrápilo by mě to, protože jsem ho nemilovala. Je to smutné, ale tahle zkušenost ve mně vytvořila jakousi citovou bariéru, která mi už neumožňuje cítit tu závislost k tomu člověku, nic už za to nestojí.

Věřit někomu po této zkušenosti bude těžké a dlouhé snažení.

Je to pro mě zatím to  nejkomplikovanější období, které jsem v životě zažila. Snažím se smířit s tím, že mára je opravdu falešný pokrytec. V mých vzpomínkách je to bohužel někdo, koho hledám, ale to, že hledám právě jeho jsem zjistila až teď. Hledám totiž osobu, kterou mára chvíli byl. Doopravdy je tento člověk někdo, kdo se mi protiví. V mých myšlenkách už zůstane napořád,protože je to ten,jehož jsem hledala. Bohužel ho miluju. Miluju ho i přesto, že jeho vystupování je nepravdivé a neupřímné, i přesto, že vím jak odporná je jeho skutečná osoba, i přesto jak byl ke mně neupřímný, ani přesto ho nemůžu přestat milovat. Nenávidím ho a zároveň miluju.

Nedovedu si představit, jak silné by byly moje city, kdybych s ním ještě nějakou dobu strávila, protože jsem se nechala totálně zmanipulovat a čím dál víc silněji jsem se na něm stávala závislou. Jeho dokonalost mě absolutně stáhla. Byla pro mě drogou. Jeho chůze, hlas, oči, jeho myšlení, pohledy úsměvy. Všechny tyto věci.

Stávala se ze mě „narkomanka“ a narkoman už narkomanem zůstane. Nemůže být ze své závislosti nikdy vyléčen. Může být pouze abstinující narkoman.

Bohužel jsem přišla na fakt, že člověk, kterého v životě hledám, nemusí být zákonitě tou stejnou osobou, kterou v tom životě postrádám,na kterou čekám.takže já tu osobu můžu najít, ale k ničemu mi to vlastně nemusí být. Přesně to je můj případ s Márou.

Víc než ztráta hodnot jako je milování a důvěra mi možná víc vadí fakt, že nikdy nezjistím skutečný důvod jeho hry. To mě štve vážně nejvíc, protože vlastně nevím, kvůli čemu jsem přišla o jedny z nejdůležitějších vlastností v mém životě zrovna v období, kde bych je nejvíce uplatňovala. Aspoň že mám ty přátele, protože jinak bych neměla opravdu nic. Ani tu víru v boha, která je pro mě absurdní. Kdybych v něj věřila, proklínala bych ho, protože je to krutý trest a ani nevím za co.

Vztahy jsou pro mě teď jen formalitou. Mára mi toho totiž hodně vzal. Vzal mi veškerý cit milovat. Tak moc jsem ho milovala a vlastně miluju, že už nezbylo nic pro možné potencionální přítele. Já mu veškerý cit bohužel chtěla dát, protože mě neuvěřitelně uhranul.

    Má duše tím hodně zesmutněla, protože má schopnost někoho milovat byla falešně         využita a já o tuto vlastnost definitivně přišla.

I když mám před sebou ještě značnou část života, jsem přesvědčena o tom, že tato vzácná vlastnost mě tam už nikde nečeká. Je to vlastnost, kterou mám od narození, kdy mi byla dána automaticky. Přišla jsem o ni a ztratila schopnost milovat.

  Ve zbytku života už nikdy nezažiju pocit zamilovanosti- toho krásného šílenství, které mě nutilo radostně skákat, pištět, křičet. Už nezažiju ten pocit závislosti na druhém, už nebudu mít potřebu hledat pravdu o tom druhém, nebudu mít radost při kupování dárků pro něj, nebude mi bez něj smutno, nebude mi s ním vesele.

Každý den budu čekat rozchod, nebo nějakou utajovanou lež, která vyjde najevo, protože nebudu schopna mu plně důvěřovat. Nebudu moct psát romantické zprávy, nebudu cítit nic zvláštního. Milování budu brát jako nutnost vztahu, veškeré vzrušení budu předstírat. Věci, které mi budou na té osobě vadit, nebudu mít potřebu řešit, nebudu mít žádný důvod se hádat,protože mé pocity mi nedovolí brát takový vztah vážně.

S tím vším se bohužel musím smířit, protože strach mi už neumožní brát něco   

vážně.

Někdo může říct: „ tak se toho strachu zkus prostě zbavit!“ Bohužel, ten strach už je v tak pokročilé úrovni, že reálnější je pro mě smířit se s tím, že vztah pro mě ztratil veškerý význam. A tento vztah se musím naučit brát tak, jak na mě působí, brát ho jako formálnost,protože tato část charakteru už je prázdná.

    Člověk, který mě bude chtít dobře poznat, bude muset mít obrovskou trpělivost.

Ta je sice v každém z nás, ale jen někdo dokáže tuto vlastnost zvládnout, protože při jejím hledání lidi ovládá vztek, který častokrát způsobuje, že padáme dolů z jakéhosi pomyslného žebříku, který zobrazuje právě tu trpělivost a než přijdeme na to, jak po něm úspěšně stoupat, tak mnohokrát stoupneme na takové příčky, které nejsou dost pevná zlomí se. Takové chvíle nás dokážou vytočit tak, že máme pocit, že to nemá cenu a nestojí to za to. Když ovšem zvládneme vyšplhat až nahoru, dokážeme si něco, co už v nás zůstane, protože jsme se snažili opravdu na maximum tu trpělivost získat.

Řekla bych, že mě tato událost značně posílila v tom, že musím být co nejvíce nezávislá, spoléhat se jen na sebe a mít neškodné naděje, které mi snad pomohou žít život co nejméně negativním způsobem. Šťastný život je totiž naprostá fikce. Měla jsem bohužel tu možnost přesvědčit se o tom na vlastní kůži.

Nepřeju to nikomu a lituji ty, kteří to zažili a také ty, kteří chtějí poznat mě. Jsem totiž komplikovanější než se zdá. Bez trpělivosti mě jen stěží poznáte.Měli by jste se připravit na to, že vám trpělivost vezme spoustu energie.Budete mít pocit, že stojíte v jednom bodě a nehnete se. Musíte se  težce ovládat, aby jste nepodlehli panice,  protože máte beznadějný pocit,že dostat se až nahoru, na konec tohoto dlouhého žebříku trpělivosti, je opravdu nad lidské síly.

Já sama bych to nedokázala…

 

K této části chci ještě přidat miniaturu, jejímž obsahem je popis jednoho z následků této události. Sobeckost, která z toho působí je jen zdánlivá. Ve skutečnosti je tato Sobeckost výraz bolesti, která mě v tom období vyplňovala.

Myšlenka se jmenuje Anděl:

 

Ten, jenž se bude snažit o mou přízeň, důvěru a lásku, musí být někdo:

…Kdo mi nebude pokládat žádné otázky související s duševní, emoční a      psychickou stránkou mé osoby, to co mu bud chtít sdělit, mu řeknu bez nějakých otázek ve vhodný čas, nebo to bude znát i beze slov…

…Kdo mě nesmí podezřívat a lhát mi, protože tím mě absolutně ztratí…

…Kdo musí být upřímný, ať se bude jednat o cokoliv sebevíc ubližujícího…

…Kdo na mě nesmí tlačit s nějakými tělesnými projevy, nekontaktovat mě jen tak…

…Kdo musí čekat trpělivě na každý můj krok, protože musím jít podle sebe a ne v jeho stopách…

…Kdo vezme na vědomí, že jestli mě zklame uprostřed toho těžkého snažení, definitivně mě zabíjí…

 

„Je mi naprosto jasné, že někdo takový neexistuje.

Andělé totiž neexistují….“

 

 

Je to moje druhá polovina androgyna, proto ho musím milovat

 

Kdo to jsou Androgynové?:

 

„V dávnověku existovaly bytosti, které v sobě spojovaly mužský i ženský princip-  Androgynové. Tyto bytosti, vládnoucí velkou silou a sebejistotou se chystaly napadnout bohy.

Zeus je potrestal tím, že každého Androgyna rozseknul na polovinu a tu vznikly dvě bytosti: mužská a ženská. Každý člověk je jakoby bývalou polovinou celistvé bytosti Androgyna rozseknutého na dvě části, a tu každý hledá tu polovinu, kterou by poznal jako svou.

Proto se u lidí objevil udivující cit příchylnosti, tíhnutí ke své vlastní ztracené polovině, tedy touha po celku a splynout s ním se nazývá láskou.“

 

 

Možná je to právě má druhá polovina androgyna. Přemýšlela jsem totiž:

Jeho odporný charakter musí mít někde na zemi druhou, stejně zlou polovinu Androgyna. Jenomže na světě je spousta takových falešných, pokryteckých lidí, tudíž spousta polovin Androgynů. To znamená, že by si mohl vybrat kteroukoliv tuto stejnou polovinu, protože každá je falešná a neupřímná jako on.

To přece není možné.

Androgyn má dvě části, které k sobě dokonale padnou. Spojením Androgyn znovu vznikne. Zákonitě tyto dvě poloviny nemůžou být naprosto stejné, protože by do sebe správně nezapadly. Druhá část mého Androgyna by měla být tudíž logicky naprosto opačná, protože to co té polovině schází, mám já a to co nemám já, vlastní ta druhá polovina. Jedině tak do sebe můžou konce těchto dvou bytostí přesně zapadnout. Jako klíč do zámku,jak roztržená fotka, kterou jsme slepili k sobě, jako svíčka a knot, nebo jako postava a stín, otázka a odpověď.

Zapadnou do sebe a představují jeden celek. Z toho důvodu nemůžou být tyto poloviny stejné, protože by jsme měli dva stejné kusy fotky, které by nám byly k ničemu, stejně jako dva knoty bez svíček, měli by jsme samotné stíny nebo samotné postavy

Mára je mým Androgynem právě pro naše protichůdné vlastnosti.

Já jsem upřímná, on falešný. Já dokážu říct svůj názor na situaci, dávám najevo nesouhlas a výhrady,  nepodřizuju se všemu jako Mára, který raději vůbec neprotestuje, všem vyhoví, a proto ho lidé využívají. Oni totiž ví, že jim nikdy neřekne ne. Není jim vůbec trapné, dávat najevo jak ho potřebují, protože on by mohl zaplatit to nebo ono, zhulit je, ale sednout si v parku jen tak bez špeka, to by je ani ve snu nenapadlo.

Mára na sobě nedává nic znát a pak si stěžuje na to, jak jsou ti lidé povrchní.

Já osobně bych při prvním náznaku nečeho neupřímného upozornila tu osobu na to, že jsem si toho vědoma. Pak by se nejspíš cítil trapně a vyhýbal by se dalšímu setkání. S takovýma lidma bych se už víckrát nebavila, ale Mára si nedokáže představit, že by si takhle někoho měl znepřátelit, proto se jim raději podřídí.

Mára je upjatá osoba. Neodváže se, nedělá žádné šílenosti, protože na to už je dospělý. Mě tato jeho upjatost chybí, on postrádá mou bláznivost.

O budoucnost se absolutně nezajímá. Neřeší to, že jednou se bude muset živit sám za peníze, které bude muset napřed tvrdě vydělat. Bude si těžko zvykat, protože je zvyklý na vysoké kapesné. Školu absolutně fláká. To co mu chybí je uvědomělost a cílevědomost.

Řekla bych že mám pro kariéru tu lepší polovinu Androgyna. To neznamená, že ta jeho je záporná, jen není postavena na postavena na kariéře jako moje část, ale na životních zážitcích. Mára je bohém. Bohémství je věc, která chybí mně.

Máru také hned tak z míry něco nevyvede. Neumí být rozčílený tak, aby měl potřebu křičet. Všechno řeší s ledovým klidem, s klidným hlasem. To mi chybí.

Další z věcí ,kterou postrádá a já ji mám je detailnost. Je to totiž člověk, který má potřebu přibarvovat si svůj život různými neobyčejnými událostmi. Když už  si chce něco vymýšlet, měl by to udělat bezchybně, aby to působilo jako opravdově, a ne aby měl najedno rok navíc, nebo aby si napřed zjistil fakta o věci,kterou prezentuje jako svou zkušenost. To se potom při probírání takového tématu udiveně tváří a ptá se na otázky, které přece zná.

To mě na lidech nejvíc štve, že když chtějí podvádět, lhát, nebo zpestřovat život neuvěřitelnými příběhy, tak nejsou ani schopni to promyslet tak aby se tomu dalo věřit. Udělají to tak hloupě, že skutečnost nemusím ani hledat, protože se prořeknou sami. Proč to potom vůbec dělají, když to ani neumí vymyslet tak, aby na to nikdo nepřišel, to snad chtějí ne? Aby to nikdo nezjistil. To je také Márova hloupost. Já naopak všechno detailně promýšlím, připravuju se na všechny možné otázky, zaměřuju se na veškeré detaily, protože to má být tak přesné jako ve skutečnosti.

Člověk , který mi chce být nevěrný nebo mi lhát…s tím bohužel nic neudělám.

Ale když už, tak by to měl udělat tak, abych na to nikdy nepřišla a nemělo mě co mrzet. Nevěru samozřejmě netoleruju, proto po partnerech požaduju, aby byly v případě nevěry nevěrní chytře, protože pokud na něvěru přijdu, tak jsem nejvíc naštvaná z toho jak hloupě mi dokázal být nevěrný.

Co ještě Mára má a já ne? Má hudební nadání já zase literární.

Teď si uvědomuju, že jedno přece jenom máme společné. Nirvanu.

První rozhovor s ním byl o Nirváně. V té chvíli jsem ho už milovala, jen jsem si to ještě neuvědomovala.

Ještě dřív než jsme spolu začali chodit, jsem s ním polemizovala v různých kavárnách o všech možných věcech. Hodně o Honzovi- jedním z jeho falešných kamarádů. S Honzou jsem nějakou dobu chodila. Bylo to zvláštní,protože Honza je hodně uzavřený. Tenkrát jsem náš vztah probírala s Márou, protože to byl vztah, který nerostl ani neslábl. Byl na jednom zvláštním místě. Zpočátku jsem vztah s Honzou brala jako všechny předchozí, vážně, otevřeně. Jenomže pak jsem přišla na to, že jestli chci být s Honzou, nemůžu ho brát tak vážně jako všechny ostatní vztahy. Přestala jsem řešit věci, přestala jsem se zlobit, začala se chovat lhostejně jako on. Máru to dost udivovalo, nechápal proč s ním jsem,když jsem mu vysvětlila to, že do Honzy bych dokázala být bláznivě zamilovaná, ale jeho chování mě nutí se omezovat. Nedává najevo svoje city natolik, abych se do něj mohla zamilovat. Je hodně uzavřený, tak jako já teď.

Odpověď na otázku proč s ním jsem, jsem znala, ale to se Mára nemohl nikdy dozvědět a vlastně se to ani nedozvěděl. Odpovědí bylo to, že s Honzou jsem proto, že nemůžu být s ním, právě kvůli Honzovi.

Tenkrát jsem nepočítala s tím, že by mezi námi bylo něco víc, protože Honzu vnímal jako kamaráda. Dokonce mu pomohl přesvědčit mě o tom, že mu mám dát druhou šanci. Tak jsem to udělala, i když jsem sama sebe přesvědčovala, že to nesmím udělat, Mára byl působivější. Honza si ovšem plete pojmy a rozdíl mezi flirtem a vtahem mu nepříjde nějak podstatný.

Mára už Honzovi nedal možnost a začali jsme spolu chodit. Přestali spolu komunikovat, když nepočítám hulení o přestávce. Byla to divná situace, říkal Mára, ale Honzovi to bylo fuk, hlavně že si zahulil.

Paradoxem bylo to, že přestože všichni včetně Honzy věděli, že jsme spolu, nedokázal Mára Honzovi na rovinu upřímně odpovědět a zbaběle obešel odpověď na neurčitou.

Teď jsou zase přáteli. No přáteli… je to takový druh přátelství, které se skládá s několika školních přestávek, kdy se jdou zhulit. Jinak o sobě neví skoro nic.

Kdyby Mára věčně nedisponoval hulení, tak Honzu potká párkrát do týdne v bufetu.

Honza má totiž podivné hodnoty. Nemá kamarády, kteří mají hulení. Honza má kamaráda jménem hulení, které se baví s lidmi, které Honza ani moc nezná, protože se baví s kámošem Hulením. Ganja je pro Honzu tak důležitá, že i kdyby bolestí lezl po zdi, práska nikdy neodmítne. Ale proč? To fakt nechápu, že to je pro někoho tak prioritní, podstatnější než lidé, což pro Honzu je hulení podstatnější nepochybně.

Teď, když se ve vzpomínkách vracím k tomu osudnému čtvrtku, tak Márovi ublížilo to, že jsem se bavila o jeho bývalé holce, která umřela. Naštvalo ho to, že jsem se o tom bavila v přítomnosti druhých lidí. Ovšem lidí, kteří přece tu holku znali stejně jako on a věděli všechno. Tak mi to aspoň podával. Proč mu to teda tak vadilo, když jsem jim neprozradila nic co by nevěděli?

Jestli třeba tento příběh jeho holky, která tragicky zemřela, nebyl dalším s výmyslů? Proto by mohl být tak naštvaný, protože v takovém případě by jeho kamarádi nechápali, o čem mluvím a Mára by se cítil dost trapně.

Mám pocit, že vzhledem k jeho předstírané povaze to nemusí být vůbec nesmysl, že je to jedna z jeho fikcí, kterýma si přibarvuje život, že ve skutečnosti se třeba nic takového nestalo.

Když má kluk takovou bolestivou zkušenost, stává se hned zajímavějším, nemyslíte?

Možná, že kdybychom odstranili všechny přídavky, kterýma nás krmí, jak by byl ten život, klidný, prostý, nezajímavý, skoro nudný.

Dalším prvkem,který Mára ve své polovině postrádá je odvaha.

Musela jsem ho první políbit, on má strach z prvních kroků, nemá odvahu. Já měla tenkrát obrovský strach, jako ještě nikdy předtím v tomto případě. Nevěděla jsem totiž, jestli on vůbec chce. Strašně jsem se bála odmítnutí a připravovala se na to jak pak takovou trapnou situaci zachráním. V těchto situacích jsem strach nemívala, ale Mára byl pro mě idolem a já obyčejná Zuzana mám odvahu políbit někoho takového?

Když se nad tím zamyslím, tak možná ani on nevěděl, jestli chce, abych ho políbila, protože před polibkem i po něm měl takový nerozhodný, nejasný výraz.

Možná políbit ani nechtěl, protože neumí říkat ne a pak už to nemohl nějak zastavit, možná nevěděl co dělat, aby se z toho vztahu, ve kterém se ocitl kvůli své zbabělosti, nějak dostal.

Má opilost pro něj byla příležitostí jak se z toho dostat a raději to po sté začít znovu s tou bývalou, protože, ani té nedokázal odporovat, když za ním přišla.

Ovšem pravdu mi říct měl. Nechtěl mi ji říct možná proto, že věděl, že  z  historek, které mi o ni vyprávěl, věci, které mu na ní vadily, její nevěry, a dalších okolností jsem si o ní utvořila určitou představu, ne zrovna milou…

Nechtěl se ponížit tím, že se zbaběle vrátil k někomu takovému, tak mi raději hloupě lhal a ponížil se mnohem víc. Je to vážně obrovský zbabělec. Tím zase nejsem já.

To proč jsem se vůbec zamilovala do někoho tak pokryteckého vám prozradím teď:

V Márovi se najednou vytvořila část, která před sebou neměla žádnou minulost, něco jako 19 let života. Nic takového.

Tento jeho profil byl stvořen v Queensu, kde jsem se poprvé setkali a kdy Mára během našeho rozhovoru o Kurtu Cobainovi hned pochopil,že jsem jiná než ostatní. Nikdy se totiž o takových věcech s holkou nebavil.

Postupem času jsme se poznávali a začali spolu chodit.

Jeho krásně zvláštní osoba se chovala otevřeně, dávala najevo pocity, stud, chovala se přesně tak, aby mě to přiměnlo neomezovat se při projevování emocí. Díky jeho chování jsem neměla potřebu ovládat se.

Veděl, že do Honzy jsem nebyla zamilovaná pro to, že se nechoval tak, abych se mohla víc projevit. Využil tohoto poznání a choval se tak abych neměla důvod něco brzdit.

Tato jeho část mě totálně ovládla. Neměla ovšem dlouhého trvání.

Byl to profil, který fungoval asi měsíc. Bez nějaké minulosti, bez pohledů do budoucnosti. Vznikl s čista jasna a odešel stejně rychle jako přišel.

Mára najednou vypadal úplně jinak, pořád stějně, ale jinak. Měl najednou zlé oči, nelítostný pohled. Nedávalo mi to žádný smysl.

Po fantastickém víkendu v Praze jsem v pondělí hledala tu nalezenou polovinu Androgyna a místo té dokonalé bytosti z něj byl někdo,kdo možná na první pohled vypadal stejně, ale jeho výraz byl cizí.

Najednou si uvědomil, že se s tou čtvrteční událostí nehodlá smířit. Bylo pondělí po víkendu, který jsme spolu strávili v Praze. Ten osudný čtvrtek byl čtvrtkem před Prahou, Tudíž všechny skutečnosti byly dávno probrané. V pondělí si ovšem ten druhý Mára uvědomil, že on se stím nesmíří. Ta fantastická část, co se vypařila s tím byla smířená, ale tento Mára neměl sebemenší důvod mi něco odpouštět. Byl neochotný se se mnou vůbec bavit, říct mi co bude dál. Připadalo mi to jakoby, měl dořešit situaci, která byla mezi mnou a tou předchozí osobou. Nevěděl o tom nic a tak to řešil, jak nejrychleji to šlo, žádné podrobnosti ho nezajímaly, pro něj sem byla téměř cizí. Rozhodnout se měl do druhého dne. Do toho rozhodnutí jsem přemýšlela, co mi odpoví. Zůstane se mnou, nebo ne?

V tom jsem si uvědomila, jak moc se mnou manipuluje, uvědomila jsem si jak si mě omotává kolem prstu a jak já jen čekám na to až se rozhodne jestli se mnou bude a já mu pak mám děkovat za to, že se mnou chce být. To teda ne.

Druhý den jsem šla do školy, aniž by jsme se domluvili, protože jsem to chtěla vyřešit. Nejdříve jsem mu řekla všechny věci, které jsem si uvědomila. O náhlé změně jeho chování, o tom jak se mě snaží ovládat a že vlastně miluju úplně jiného Máru , než kterým je. Řekla jsem mu, že ani nevím jaká jeho povaha je skutečná, když se v Praze dokázal tak dokonale přetvařovat a o dva dny později byl úplně někdo jiný. Údajně prý nechtěl tu prahu pokazit, řekl mi.

Ovšem jestli se dokáže takhle přetvařovat, kdo vůbec je? Já bych to teda nezvládla. Což je opět něco, čím se doplňujeme.

Tak se naše cesty rozešly. Možná čekal, že se ho budu nějak doprošovat, ale i přesto že ho miluju takovým šíleným způsobem, to nedokážu, prosit někoho aby mě měl rád? Možná jsem blázen, ale ne takový!

Moc dobře vím, jaká je to zrůda. Nenávidím ho. Nenávidím ho za to, že ho musím milovat. Protože i když je tak odporný, je to druhá část mého Androgyna.

Jeho původní povaha nebyla tak ohavná, to okolí ve kterém žije jeho charakter tak nějak mění. Nemění nic konkrétně. Jeho vlastnosti jsou pořád stejné jen se projevují jiným způsobem, než je bežné.

 

Závěrem:

Jde k tomu ještě vůbec něco dodat? Charakter tohoto člověka je zlý, ovšem jemu to tak nejspíš vyhovuje. Skutečná odpověď na otázku, proč se ke mně tak choval, se nikdy nedozvím,což mě štve, protože vlastně nevím, kvůli čemu jsem přišla o nejdůležitější prvky mého života.

I když možná je to tak lepší, že nikdy nepoznám ten pravý důvod, protože v tom případě  by mi nic nemělo vyvrátit můj názor o tomto  člověku, o jeho předstíraném životě a o jeho povrchním světě, ve kterém přežívá...

 

---