Očima ztraceného

Den se krátil. Obloha odrážela poslední paprsky načervenalého slunce, až nakonec úplně zmizelo za obzorem. Dan měl tuhle část dne úplně nejraději. Každý večer se procházel po pláži, smáčel nohy v chladnoucí vodě a nechal se unášet v myšlenkách. Nikdy sem nikoho nebral – bylo to jeho oblíbené místo už jen proto, že sem přes den zavítalo jen pár jedinců.
Dnešek byl ale jiný. Dnes se v myšlenkách neubíral příjemnými pocity. 18. srpen byl slavnostní den. Bylo tomu již 30 let, co spatřil světlo světa. On však neslavil své třicáté narozeniny, neradoval se s přáteli, s rodinou ani se svojí přítelkyní. Dnešek byl jiný právě proto, že o tohle všechno už dávno přišel.
Nevěřil už, že by narozeniny mohly být krásné. Ty jeho byly prokleté. Nesnášel svůj život, svoje tělo a svou černou duši. Proto se každý den chodil symbolicky očistit do moře, které částečně dokázalo odnést jeho bolístky pryč.
Daneček byl překrásný mladý muž. Nejzajímavější na něm byly ale oči. Modř olemovaná tmou. Uplynuly celé dva roky od doby, kdy se do nich někdo podíval naposledy. Kdy se do nich někdo podíval s láskou.
Místo bylo osvětleno jedinou pouliční lampou. Mladík se zastavil a podíval se na obzor. Z koutku mu stekla slza. Neotřel ji, nechal ji skápnout do písku. Za vteřinku ji pohltila vlnka a odnesla ji do své nekonečnosti. Kolik lidí uronilo slzu do téhle masy vod? Kolik lidí mělo stejné trápení jako on? Chtělo se mu křičet. Neměl přátele, se kterými by se o své pocity podělil. Neměl rodiče, kterým by řekl, že je má rád. A neměl lásku, které by při západu slunce na tomhle nádherném místě mohl do ouška zašeptat miluju tě. Proč? Protože chápal, co znamená být dobrý, umět přinášet oběti, pomáhat ostatním, milovat?
Ne. Protože ho jedna chyba stála to, na čem mu záleželo nejvíc. Dlouhý upřímný pohled do očí, zachvění při každém dotyku, teplo v celém těle při polibku…
Dokázal by o tom přemýšlet celé hodiny. Vzpomínat na osobu, kterou miloval a způsobil její smrt. Tu osudnou chybu, která mu zničila celý život, začernila jeho duši a srazila ho na dno. Chyba, kterou ztratil nejen ji, ale i ostatní.
Nedokázal zapomenout na onen překrásný srpnový den, kdy šel do práce před nádhernou dovolenou, kterou plánoval se svoji budoucí novomanželkou.
On šel do práce, ona jela pro letenky na letiště, kde pracovala. Měl to být poslední večer svobody – a náležitě oslavený. Už se těšil, až ji uvidí v překrásných bílých šatech, přistoupí k ní a bude ji moc navléknout prsten a políbit. To vše se mělo konat i přesto, že byl Dan náhle povolán do akce. Když uslyšel o teroristovi, který vyhrožuje výbuchem, nepřemýšlel ani vteřinku a se svými parťáky se vydal do akce.
Proběhlo to velmi rychle. Když přijížděli k letišti, jedna jeho část už byla v plamenech. Za nedlouho přijely hasičské a sanitní vozy, ale co se stalo, už se napravit nedalo. Nebyl čas na vyjednávání, nebyl čas na odstřelení.
Ti v plamenech zemřeli. Kdo měl štěstí, stačil v čas utéct. Někdo byl jen lehce zraněný.
Pachatel si vzal rukojmí a s druhou neodpálenou bombou se přesunul do výbuchem nepoškozeného místa.
„Musíme ho odstřelit,“ bylo jim řečeno, když se dostali do pole protivníka.
„Má rukojmí!“ bránil se Dan, ale rozkaz byl rozkaz. „Odstřelte ho!“
„To nemůžu.“
„Řekl jsem odstřelit!“
S nejnovější technikou byl terorista zaměřen. Dan měl v moci život někoho, kdo zabil desítky nevinných lidí. S ocelovými nervy stiskl spoušť.
V tu samou chvíli se agresor pootočil o pár stupňů doleva. Kulka ho nezasáhla. Osobě v jeho zajetí se podlomily nohy. O vteřinu později následoval další výbuch. Terorista odpálil další nálož.
A dalších desítky mrtvých. Kdyby se neotočil, mohlo všechno dopadnout jinak. Kdyby uposlechl rozkaz hned, mohla jeho milovaná žít. Kdyby neposlechl naopak vůbec, mohl ji druhý den vidět v těch nádherných bílých šatech.
Bylo to ale už dva roky zpátky a teď už s tím nemohl nic dělat.
On sám dnes cítil něco ve vzduchu. Přivřel oči, nadechl se, ale nešlo to. Nemohl dýchat. Od té doby, co způsobil smrt tolika lidí. Nikdo mu nic nevyčítal, ale jeho svědomí bylo tím nejhorším trestem.
Znovu se zadíval do dáli. Po hladině k němu přicházela osoba v bílém. Měla ty nejkrásnější šaty, jaké kdy viděl. Trvalo snad věčnost, než se k němu přiblížila na dotek.
Oříškové oči mu hleděly do těch jeho smutných.
Věděl, co chce udělat. „Miluji tě,“ hlesla. Natáhl ruku a chtěl pohladit tu bledou tvář, ale rozplynula se mu pod prsty jako jemný písek.
„Já tebe taky,“ zašeptal do tmy.
„Promiň,“ ozvalo se za ním. „Všimla jsem si, že sem docela často chodíš. Já jsem Lucie,“ představila se.
Zaváhal. Ale když cítil, že zase dýchá, řekl: „Dan.“ Ne všechny dny musí být stejné. Výjimka potvrzuje pravidlo. Hodinky právě ukazovaly 23:59.