Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Napnout se a vnímat. Lépe řečeno – létat. Co vlastně přináší bolest? Vaše rozdrásané tělo, nebo myšlenky na rozdrásané tělo?
Nejdřív ovšem přišlo snění. I když opět bolestivé, avšak osvobozující, neboť bolest při denním světle a s otevřenými oči působí děsivěji než bolest v noci při snění. Slova opakující se pořád dokola..a hlavně v jeho hlavě. Nikdy v životě nemyslel nad víc věcmi, než teď během posledních pár hodin. Je zvláštní, k čemu člověka dožene smrt. Spíše strach ze smrti. Byl si tím naprosto jistý a to ho skličovalo ze všeho nejvíc. Ne bolest. Ne křeče, ne samota. Ale strach. Zemřít nikdy nechtěl, to nebyl jeho životní cíl. Lze totiž smrt ve pětadvaceti pokládat ze součást života? Nemá přijít o trochu později? Konec bdění..
Snění v nekonečné šíři.
Děti mu podávají ruce a chtějí mu pomoci. Hitler egoisticky hodí patkou, načež má ruce v kapsách. Nožem na něj míří několik lidí, zdá se že vyhrožují. Potom zase ty nekonečné výjevy. Červené růže, loď na rozbouřeném moři, babička hrající šachy….
Svit slunce. Toho otravného, na minutu přesného slunce. Konec milých Hitlerů a sympatických dětí. Nastává opět stereotypní prožitek z jednoho dne. Možná by si měl sám sobě poděkovat, že prožil další noc, zdá se že ještě alespoň jeden den mu souzený je. Vlastně neuměl nikdy sám sobě poděkovat. V Boha nevěřil a tak radši neděkoval vůbec. Ach. Ta nesnesitelná denní povinnost. Ta těžkost žití. Ta bolest. Nenamáhal se svěřit své tělo odborníkům. Nenamáhal se. Ležel, čekal.
Smrad, sucho, nepořádek. Svět, který ho obklopoval, rozbíhal se do dáli, ale také byl velmi těsný. Těsný pro umírající bytost. Dá se v tuhle chvíli hovořit o bytosti? No a nebude lepší dobrovolně ukončit… co ukončit? Život? Zbývá nějaký? Jediná myšlenka, která ho v tu chvíli napadla, byla že by měl děkovat za těch pár hodin co může dýchat,co může sledovat slunce a slyšet ptáky a děti, i když nejsou zrovna tak hodní a milí jako ve snu. Ale opět nenašel vhodnou osobu, které by mohl poděkovat.
Stěny se zmenšovaly, přibližovaly k sobě, potil se. Svým obnošeným tričkem si ještě stačil s velkou námahou otírat poslední kapky potu. Poslední důkazy toho, že je možná stále živá bytost. Ovšem jiné důkazy tu nebyly. Možná ten zrak, který mu tak ničil poslední chvíle na tomto světě. Ničil. Ukazoval mu všechno, co ho tolik trápilo. Ukazoval mu jeho tělo, jeho odraz v zrcadle, jeho těsný prostor, který pro něj vždy znamenal zázemí. Co teď? Zázemí se stalo hrobkou, mučícím prostorem, rakví. Nikde žádný kat, a potom také nikde žádný kněz. On je sám sobě katem, on je sám sobě knězem. Je sám sobě i příbuznými, co přišli obrečet jeho skonání. Je si vlastně na tomto světě vším. Možná to ho tolik zničilo, snad to mu přivolalo tu nesnesitelnou těžkou nemoc. Sám nevěděl svou přesnou diagnózu. Snad pouze smrt.
Tohle lehké přemýšlení mu zabralo asi pět minut, zatímco pozoroval strop, který na něho pomalu padal. Natočil hlavu do strany a zeď se od něho vzdalovala dobrý metr. Vždy to bylo víc, pomyslel si. Jeho oči se zmenšovaly. Jeho pokoj se zmenšoval. Všechno se zmenšovalo úměrně k jeho životu… až z pokoje nezbylo nic. Jeho pokoj vypadal jako vesmír. Jako vesmír před velkým třeskem. Jako buňka, možná jako vlas. V tomto případě ale život nevisel na vlásku. Vlas byl na dva kousky. Duše a tělo. Odešly z jednoho těla. Duše se elegantně vyhoupla s nadějí že se bude moci stát něčím jiným. Tělo bezvládně leželo.
Písmák