Boje o Talius

Díl 1 Část1 probuzení

V místnosti byla nepředstavitelná zima. Aselhaz se snažil přikrýt. Ale neměl čím. Otevřel oči a rozhlédl se okolo sebe. Cítil neskutečnou bolest hlavy. Byl zmatený a dezorientovaný. Posadil se na postel. Do místnosti vešel Agruk Aselhazův bratr. "Vítej zpět mezi živými bratře!" pronesl s úsměvem a posadil se na křeslo vedle postele. Aselhaz se podíval na Agruka nepřítomným pohledem a sáhl si na hlavu. "au" sykl bolestí a podíval se do zrcadla v pokoji. "Co se mi stalo?" zeptal se Agruka nechápavě a hleděl na svou poraněnou hlavu. "a kde to vůbec jsme a kde je náš bratr Abarg?" Agruk se podíval na Aselhaze a pravil"to musela být pořádná rána." Naznačil Asemu aby si znovu lehnul a vyprávěl mu co se stalo za dobu co byl v bezvědomí. "Nuridianská armáda byla skoro celá rozprášena po krutém útoku na vesnici Atalius...a..." Agruk smutněji dodal: "Teď zrovna jsme u hory Egul." Aselhaz si znovu sednul na postel a pokusil se vstát. Trochu se motal ale nakonec se dokázal udržet na nohou. Nechtěl teď nic dalšího slyšel. Jediné co ho zajímalo bylo co se stalo. "Tak už mi konečně řekneš co se stalo a kde je Abarg???" Agruk se podíval s nejistotou na Aseho a přistoupil k němu. "Jestli to chceš vědět tak si sedni." Aselhaz si znovu sednul a Agruk vytáhl z kapsy lahvičku s kalnou tekutinou. "Na vypij to" Podal Aselhazovi lahvičku. Ten se jen nad obsahem ušklíbl. Moc dobře věděl co to je a jak to chutná. Dagrosova směs na vrácení paměti. Složení této substance nebylo dvakrát lákavé. Ten kdo tuto směs vypil usnul a znovu prožil ve snu to co zapomněl. Nevýhodou bylo, že sen byl naprosto reálný. " No nic vejdi a neuškoď" pronesl Aselhaz a vypil obsah lahvičky. Za pár okamžiků usnul a vydal se do říše svého podvědomí. Agruk odešel z místnosti a čekal přede dveřmi aby nikdo nevyrušil Aselhaze

 Část2 Vzpomínka

Silný tlukot srdce oznamoval náhlí nával strachu. Aselhaz stál v první řadě obranné linie. Nespočetná horda Orogských barbarů stála na kopci u vesnice Atalius. Byli připraveni k boji. Nikoho z Nuridianské armády ani nenapadla myšlenka na útěk. A stejně ani neměli kam utéct. Stáli v poloúdolí před sebou měli nepřítele a za sebou špičatou a ohromnou horu. Byli vlastně v pasti. Se strachem v očích z mnohonásobně větší a zuřivější armády Orogských barbarů čekali na útok. Jediná výhoda jejich postavení byla ta, že se nemuseli obávat útoku ze zadu. A na dostupných částech hory, byli kryti lukostřelci a ranění kteří nebyli schopni boje. Aselhaz si začal dělat starosti jak to zde celé dopadne. Znatelně se mu zrychlil dech a do žil proudil adrenalin. Nebyl ovšem jediný s pocitem že mu vyskočí srdce z těla. Aselhazovím zádeníkem byl jeho vlastní bratr Abarg. Zádeníci měli v obrané formaci jedinou ale zásadní úlohu. Opírali delší ocelová kopí o ramena těch co stáli přednimi. Tato kopí tak přesahovala hlavní štítoví val a byli ve výši hlav útočníků. Jakmile vlna útočníků narazila na kopí, tak se zádeníci snažili z nabodaných těl dělat zpomalovací štít.

Orogové vyčkávali na pokyn svého velitele. Nažhaveni do bitvy toužili jen po krvi Nuridianských. Nebyli to žádní stratégové, ale to jim nijak nezabránilo k zabrání skoro celého Taliusu. Značně přesahovali počtem bojovníků. Nikdy neměli delší dobu jednoho velitele, až teď . A to z prostého důvodu, že jejich krvelačnost a touha po boji je hnala vždy vpřed a nedbali na svou funkci. Velitel měl u Orogů jen jedinou úlohu, zavelet k útoku. Nynější velitel Orggar byl ale jiný. Trpělivý a zkušený bojovník. Byl si dobře vědom skutečnosti, že vítězství jeho klanu je na dosah ruky. Proto rozdělil útok na tři vlny. První vlna měla za úkol jakkoliv zneškodnit Nuridianské zádeníky nebo alespoň jejich kopí. Druhá vlna měla rozbít první štítoví val. A třetí vlna vedená jím samotným se postará o zbytek armády a lučištníky. Orggar se zhluboka nadechl a zavelel tvrdým a nekompromisním hlasem "První vlna do útoku!!!"

 Aselhaz spolu s ostatními spolubojovníky sledoval rychlí postup nepřátelské hordy. Agruk nejstarší Aselhazův bratr byl velitelem tohoto zbytku kdysi slavné armády. Agruk začal metat rozkazy na všechny strany. "Přední řada Semknout štíty!!". "Zádeníci připravte kopí!!!" Lukostřelci založit Šípy a čekat na můj povel!!!" Aselhaz poslouchal hlas svého bratra a najednou si vzpomněl na mládí. Ta doba kdy ho v ničem nechtěl poslechnout. TA doba kdy si spolu všichni tři jen bezstarostně hráli na velké bitvy. Ze zasnění ho vytrhl až další rozkaz. "Pal" Na dvě stovky smrtících šípů se snášelo z nebe do řad běžících barbarů jako kondolence jisté smrti. Ale mohutnou armádu Orogů to nedokázalo ani zpomalit natož pak zastavit. "Palte podle uvážení!!!" Křiknul Agruk na Lukostřelce. Mezi běžící barbary stihlo dopadnout ještě několik salv, ale se stejným nulovým účinkem jako ta první. Muži v první řadě si hlasitým křikem dodávali odvahy. Jen několik okamžiků je dělilo od prvního střetu. Aselhaz počítal vteřiny.

 Rögruk byl jedním z tisíců valících se Orogů v první vlně. Okolo hlavy mu svištěli šípy. Nic nevnímal jen běžel z kopce s připravenou zbraní. Nevzal si ani štít aby mu nepřekážel a nezpomaloval ho v běhu. Několikrát musel přeskočit bojovníky před sebou kteří byli zasaženi šípem. Jeden šíp sám dostal do předního stehna. Pouze ho za běhu vytrhl a zahodil. Z nohy mu proudem tekla krev. Necítil žádnou bolest. Připadal si jako by běžel sám a zapomněl na ostatní za sebou. S berserkří zuřivostí se vrhnul na štíty, chtěl se na chvíli zastavit a odrazit kopí, které trčelo přímo naproti němu. Jenže nezastavil. Další barbaři ho tlačili stále vpřed. Nabodl se krkem na hrot kopí. Překvapením pustil zbraň. Udělalo se mu rudo před očima. Chtěl křičet, nebo alespoň něco říct, ale mohl jen chrčet. Rukama chytil kopí. Cítil neskutečnou bolest slzy bolesti mu tekli po tvářích. Musel se pohybovat ze strany na stranu podle toho kam zádeník nastavoval kopí. Ale pak to přišlo. Vysvobození. Některý z jeho spolubojovníků mu odsekl hlavu, aby se mohl dostat do přímého ohniska boje.

 Boj již trval notnou dobu. Mnohá kopí byla zlámána a rady štítovců také prořídla. Ale Barbarů nijak neubívalo. Ba naopak již se k nim řítila druhá vlna. Nuridianští ustupovali dozadu, aby zhoršily pohyb Orogům kteří se hůř dostávali přes narůstající hromadu mrtvol. A pak se stalo něco s čím nikdo nepočítal. Lučištníkům došli šípy mnohem dříve než bylo potřeba. Chopili se alespoň krátkých mečů a dýk a slezli dolů připojit se mezi pěší pluk, který čekal zda Orogové prorazí obranu těch nejlepších bojovníků.

 Aselhaz již byl velmi znavený a poraněný. Jeho štít byl skoro zničen a meč připomínal spíše pilu. Také zádeníci se již museli bít s mečem v ruce. Aselhaz odrážel jednu ránu za druhou co chvíli po někom sekl mečem a hned se kryl za štítem. Rány na Aselhaze padali jako palička na buben. Poslední ránu ale jeho štít nevydržel a rozpůlil se. Rána to byla tak silná že Aselhaz spadl na zem. Útočník se znovu rozpřáhl válečným kladivem a chystal se Aselhaze dorazit. Abarg to celé vyděl a provedl výpad mečem proti útočníkovi. Zasáhl ho do břicha. Barbar zavrávoral a naposledy máchnul svým kladivem. Jenomže kladivo našlo svůj cíl. Rozdrtilo Abargovi lebku. Smrtelně raněný Abarg padl na kolena do bláta a krve která byla všude kolem. Abargovo tělo s plesknutím dopadlo obličejem do bahna. Z hlavy mu tříštila krev. Aselhaz to celé s hrůzou sledoval. Trvalo to jen pár okamžiků, ale tyto okamžiky byly pro Abarga osudové. Aselhaz se zvednul ze země a se záchvatem zuřivosti kolem sebe sekal svým mečem. Pro slzy neviděl kam jeho rány padají. Křičel. Křičel tak hlasitě, že si nevšímal bolestných křiků mužů okolo něj. Již se ani nebránil. Pro něj byla vše ztraceno, on sám to již vzdal jen se nedokázal zastavit. Stínal hlavy a sekal končetiny barbarům v prudkém zápalu si nevšiml že opustil řadu. Možná si toho ani nechtěl všímat. Zmítala jím taková duševní bolest,že nevnímal své vlastní zranění. A pak ucítil obrovský náraz do helmy. Chtěl se otočit ale cítil další. Tma... neproniknutelná a tichá tma obklopila Aselhaze.  <BR><BR>Probudil se a jediné co udělal byl hlasitý výkřik "Abargůůů !!!"

Díl 2
Aselhaz sedící na posteli vzpomíná s bolestí na svého nedávno zesnulého bratra. Abarg zemřel v boji jen kousek od Aselhaze. Aselhaz sedí s hlavou v dlaních a nedokáže zadržet slzy nad ztrátou svého bratra. Lehnul si a zavřel oči. Rychle usnul byl slabý a unavený. Ve snu se přenesl do minulosti.

Část 1: vzpomínka na domov

Příjemný teplý vítr vál z jihu. Pohrával si  s ovesnými klasy na polích a ptáci brouzdali po obloze. V lesích se proháněla divá zvěř a v Taliusu byla slavnostní nálada. Na hlavní hradní věži stál muž oděn do bohatého šatu a sledoval z výše okolí. V jeho tváři se značilo spokojení a únava. „Aselhazi!“ Ozval se za mužem hrubý a veselí hlas. Aselhaz se otočil a spatřil Abarga. „Bratře!“ řekl Aselhaz. „Rád tě vidím Abargu!“ Řekl Aselhaz a objal svého bratra. „Dlouho jsem tě neviděl malej“ řekl Abarg a poplácal již dospělého Aselhaze po rameni. „koukám že jsi už stihnul dospět“  Aselhaz se zasmál a strčil do Abarga až udělal krok do zadu „už nejsem malej Abargu“ řekl se smíchem a bratři se do sebe opřeli a začali se přetlačovat. Hlasitý smích ze shora z věže upoutal pozornost nejednoho občana města. Ale nikomu to nepřipadalo nijak divné v tyto dny. Oslavy a bujarý smích byly na denním pořádku. Eleagona porodila Aselhazovi syna a každý občan Taliusu to řádně slavil. Aselhaz s Abargem vešli do pokoje Eleagony vedle její postele stála kolébka s malým Reaselem. Abarg přistoupil k Eleagoně zatím co Aselhaz šel ke kolébce ,aby pochoval svého syna který spal po jídle. Eleagona pronesla tichým, ale moc milým hlasem „Vítám tě doma Abargu“ Abarg se usmál a sedl si na postel k Eleagoně. Začali spolu rozmlouvat o časech minulých. Zatímco Aselhaz odešel se synem v rukou. Šel s ním nahoru na věž. Držel Reasela v náručí a díval se do dálky. A začal mluvit k spícímu synovi. „vidíš ty kopce, lesy a pole? Jednou až budeš velký tak to celé bude jen tvoje, uvidíš.“ Malinký Reasel samozřejmě spal a i kdyby ne tak by svému otci stejně nerozuměl a Aselhaz to dobře věděl. Nemohl si ale pomoc a všechno mu chtěl hned ukázat ze svého nejoblíbenějšího místa. Stál na věži se svým synem snad věčnost, až se Reasel probudil a začal nahlas brečet. Aselhaz jej zvednul nad hlavu „Křič synu ukaž všem že jsi silný“ Aselhaz ho po chvíli vzal opět do náruče a odnesl ho k Eleagoně, protože jeho malí syn provedl něco s čím si dokáže poradit jen matka. 

 

Aselhaz s Abargem seděli v hlavní místnosti kde se odehrávala již třetí oslava narození Reasela. Vzpomínali na své dětství. Byli již oba velmi unaveni. Abarg se podíval zamyšleně na Aselhaze „kdy naposledy jsi mluvil s Agrukem?“ Aselhaz se podíval na sklenici s vínem a pak na Abarga. „naposledy když…“ Větu nedokončil protože se ozval poplašný zvon. Zvuk zvonu působil jako studená sprcha. Oba muži vyskočili z křesel. Běželi k bráně kde byl vyhlášen poplach. Důstojník vychrlil na Aselhaze „ Pane asi sto metrů před bránou byli pronásledováni naši muži velkou tlupou barbarů a zahnali naše muže do lesa, musíme jim vyjet na pomoc!.“ Aselhaz nečekal ani vteřinu a vydal povel pro jízdu aby se připravili k boji. Sám běžel do stájí pro svého koně. Abarg ho následoval. Během několika okamžiků bylo na dvě stovky lehkých jezdců připraveno k boji. Vyrazilo by jich víc, ale nikdo jiný momentálně nebyl v hradu všechny jednotky byli daleko na jihu a bojovali za svou zemi.

Mohutná ocelová brána se pomalu zvedala nahoru a lehká jízda vyrazila vpřed. Na špici jel Aselhaz a za ním Abarg. Vždycky když šli spolu do boje tak Abarg kryl Aselhazovi záda. Zemně se třásla pod dupotem koňských kopyt. Rychle jako střela se vydali směrem k lesu. Jeli asi hodinu řídkou částí lesa, až se dostali na mýtinu. Když c tom proti nim najednou vyrazila malá sebevražedná skupinka barbarů. Boj to byl rychlí. Pár jezdců seskočilo z koní a šli prohledat okolí. Netrvalo dlouho a přiběhli zpět. První z mužů začal rozčileně mluvit k Abargovi. „Pane našli jsme… byla to past!!! Našli jsme tam jen dvacet uniforem našich… našich vojáků “  Abarg se podíval na Aselhaze „Asi! chtěli nás jen vylákat z hradu.“ řekl. „Hijéé“Zařval Aselhaz a pobídl koně ke cvalu. Tryskovým tempem se vraceli zpět k hradu. Cesta se zdála být nekonečná. Kdyby věděli co je čeká přáli by si, aby se již nikdy nevrátili. 

 Když dorazili na k městu přivítal je krutý obrázek. Brána byla prolomena a strážného hlava byla nabodnuta na kopí před budkou. Jízda vjela bránou do města a setkali se s prvními barbary. Barbaři neměli ani čas se pořádně rozhlédnout kdo je to pozabíjel. Jízda pokračovala rychle k jádru města kde se tyčil hrad. Všude leželi mrtvá těla dětí žen a starců. Občas potkali hlouček barbarů se kterými provedli krátký proces. Aselhaz hnal koně k smrti. Konečně dorazili k hradu, ale Aselhaz se obával toho nejhoršího. Už cestou na věži viděl hranici a na ní byla přivázaná žena. Stál tam také muž s pochodní. Aselhaz , Abarg a zbytek mužů vtrhli do hradu. 

Aselhaz se probudil ze snu a chvíli nevěřícně sledoval okolí než si vzpomněl na to co se stalo a kde to vlastně je. Již ho nebolela hlava což považoval za dobré znamení. Ustrojil se do své lehké zbroje. Helmu si nebral jelikož byla velmi poničena nárazy které ho málem stáli život. Uvědomil si kde jsou. Hora Egul jediné místo kam se nechtěl dostat, ale nejhezčí místo pro skonání v boji. Byl už smířený s tím že tuto válku prohráli. Vyšel ven ze svého provizorního pokoje. Šel jeskyní chodbou až se dostal ke dveřím u kterých stáli stráže.

Aselhaz zastavil u jednoho ze strážných. „Co tu děláte?“ Zeptal se ještě mírně roztřeseným hlasem. Strážný se na něj podíval. „To je ehm, pokoj vašeho bratra pane.“ Aselhaz si nadále nevšímal těchto dvou mužů a vešel do pokoje svého bratra. Malí jeskyní dóm byl na tyto časy poměrně luxusní. Nechyběl zde ani koberec sice byl prošoupaný a zablácený, ale byl. Agruk seděl za provizorním stolem a koukal se do plánů. Pozdravil Aselhaze a nabídl mu židli. Chvíli se spolu bavili o nedávno zesnulém Abargovi. Ale na tohle teď nebyl čas. Schylovalo se k bitvě. „Kolik nás zůstalo naživu?“  zeptal se náhle Aselhaz a zamyšleně se díval do mapy. Agruk se opřel o židli. „No máme tři sta lučištníků, sto padesát rytířů, čtyři sta pěšáků a dvě stovky lehké a pět set těžké jízdy.“ Aselhaz se smutně podíval na Abarga a zakroutil nevěřícně hlavou. „Kolik zemřelo mužů při posledním boji?“ řekl a chvíli čekal na odpověď. Agruk se naklonil blíže k němu jako by chtěl, aby ho nikdo neslyšel ačkoliv byli sami. Podepřel si bradu dlaní a prsty si zakrýval ústa. „Přes dvacet tisíc našich mužů padlo při celém ústupu územím Orogů, ale polovina z nás padla v bitvě jako náš bratr Abarg a ty jsi málem také zemřel.“ Pronesl tlumně se zármutkem v hlase. Agruk se vrátil do své původní polohy, opřel se o opěrátko a zrakem propaloval mapu. Aselhaz si natočil mapu k sobě a chvíli do ní koukal. Pak se podíval na svého bratra „Podívej je tu dost prostoru pro defenzivu.“  Agruk ho přerušil slovy “ Ale to nemůžeme musíme se vrátit ….“ Aselhaz nenechal Agruka ani domluvit a rovnou mu řekl.“ Bratře je nás málo, již nikdy nespatříme Talius nikdo z nás se domů nevrátí a ani už není kam se vracet zapomněl jsi?“ Oba se spolu dlouho bavily a promýšleli plán poslední bitvy.

Muži pracně připravovali pole Na boj. Všichni věděli že se již nikdy nedostanou domů. Ovšem neměli se kam vracet. Orogové vyplenili celou zemi a zabíjeli vše živé. Jejich postup připomínal řádění hejna kobylek. Zpustošili každou osadu vesnici i města. Vybily skoro celou populaci Nuridianských. Vojáci jich chtěli vzít sebou do hrobu co nejvíce. Připravovali pasti a obranné body s vědomím že nadcházející úsvit nespatří.

Vše již bylo připraveno na poslední odpor. Bojiště bylo naprosto příhodné na obranu. Hora obklopovala prostor ze tří stran. Takže nebyla šance na překvapení ze zálohy. Ale stinná stránka byla ta že nebylo kam se stáhnout a také šíře průchodu kterým mohlo pohodlně projít na tři sta mužů vedle sebe. Do měkké půdy byly zaraženy dřevěné kůly na zpomalení nepřátel. Ve třech řadách po dvaceti metrech od sebe, byla země napuštěna olejem. Nechyběli ani díry s ostrými klacky na dně. Byli dobře maskovány.

Počasí se zdálo být příznivé. Nikdo ani nedoufal že dnešní den přežije. Z toho důvodu poprvé za celé tažení si všichni nasadili své rodové znaky a všechna ocenění. Upravili se aby po smrti nepřišli do Nuridianovi síně jako vandráci, ale jako muži jenž si zaslouží úctu ostatních duší. Nebylo u nich zvykem se dlouho modlit. Věděli že to co po nich jejich bůh chce, je vědění a umění. A proto by se dalo říct že všichni byli tak trochu umělci. Mezi muži vládl klidný rozhovor mnozí se dokonce smály. Nic nenasvědčovalo tomu že v blízké době z těchto mužů a v některých případech i chlapců, že po nich zbudou jen poničená těla. Schránky bez duší.

Orogové se chystali ve svém táboře na útok. Nikdy neplánovali přesný děj bitev. Nebyli na to dost chytří. Jejich síla pramenila v počtu. Jejich příprava na boj vždy připomínala nějaký obřad. Ve dvojicích stáli proti sobě a navzájem se bušili do prsou. Tímto způsobem se dokázali vybičovat k tak závratné zuřivosti, že se mnohokrát umlátili mezi sebou skoro k smrti. Ale přesto vždy šli do boje. Dnešní takzvaný rituál byl však něčím jiným. Mlátili do sebe větší silou než normálně. Při úderech mnozí řvali zběsilostí. Řev všech mužů byl tak silný, že byl slyšet na míle daleko. Rozpoutali mezi sebou takou zuřivost, že ani nečekali na povel kapitána a šli k táboru Nuridianských. Masivní armáda připomínající pochod červených mravenců. Armáda která čítala okolo dvaceti tisíc emočně vybičovaných válečníků se pomalu přibližovala k nepřátelskému táboru. Šli pochod berserků. Cestou vyvraceli stromy i s kořeny. Brali a zahazovali těžké kameny. Křičely na celí širý kraj. Pod jejich tíhou se chvěla zem. Travnatý porost mizel pod jejich nohama. Nikdo z nich nevnímal okolí. Byli zaslepeni touhou po boji. Pomalu se blížili k táboru Nuridianských. 

Zvuk poplašného rohu rozčísl dobrou náladu mužů stejně rychle jako se blesky prohánějí po obloze.  Agruk seděl na koni a metal okolo sebe rozkazy. „Štítová hradba do trojstupu!!! Řada po patnácti metrech!.“ Štítová hradba skládajíce se z dlouhé řady po dvou mužích stojících za sebou byla prověřená taktika. Muž ve předu, před sebou držel těžkou paravézu. Druhý muž co stál za ním měl dlouhé kopí které opíral zpoza svého kolegy jeho rameno nebo o vrch paravézy. Hrot kopí tak byl ve výši hlav útočníků. Hradebníci se rozestoupili. Agruk vydal další rozkaz. „Lučištníci do druhé mezery štítové hradby!!“  ještě chvíli dával pokyny mužům až všichni byli na svých místech. Aselhaz se vyšvihl na černého hřebce a dojel k Agrukovi. Bratři se na sebe podívali. „Za starých časů by jsme měli bílé koně“ pronesl Agruk a podíval se na svého hnědáka. „Za starých časů by všichni měli bílého koně, podívej se na ty muže všichni jsou hrdinové.“ Řekl a Aselhaz a podal Agrukovi ruku na rozloučenou. „Agruku až jízda zatroubí na roh tak nech hradbu uhnout.“ Řekl poslední slova a odjel k jízdě. Jízda byla kompletně připravena k útoku. Aselhaz zastavil koně několik metrů před ostatními. Rozhlédl se po mužích a viděl zoufalé tváře. Aselhaz se rozhodl dodat mužům odvahy. Napřímil se v sedle a začal nahlas křičet. „Chlapy nikdo z nás zde nemůže přežít!“ Muži se na sebe zmateně dívali, čekali cokoliv jen ne takovou krutou pravdu. Aselhaz pokračoval. „Orogové nám vyvraždili rodiny, pobyli stáda, vyplenily naše domovy a zničili náš svět!“ Zoufalé pohledy mužů se začaly měnit na vzteklé a pomstychtivé. Projev zabral přesto Aselhaz pokračoval. „Orogové vyhráli válku, ale my nemůžeme dopustit aby si užívali tohoto triumfu všichni.!!“ Aselhazův kůň se postavil na zadní několikrát kopl do vzduchu předními běhy  a hlasitě zařehtal. Když dopadl předními zpět na zem Aselhaz pokračoval. „Dnes nebude žádná taktika, dnes bude bezhlavý boj a po něm jenom smrt. Společně to oslavíme až v síních Nuridianových.“ Aselhaz vytáhl meč z pochvy a vydal poslední rozkazy. Jízda se rozčlenila do malých klínů a připravila se k výjezdu.

 Orogům již nechybělo mnoho k pozicím Nuridianských. Možná kdyby nebylo jejich zaslepené zuřivosti, možná by si všimli že půda pod nimi je napuštěná olejem. Na vršku skály stálo několik lučištníků se zapálenými šípy. „Pal!“ Ozval se jediný rozkaz a několik zapálených šípů dopadlo do země. Olej okamžitě vzplanul. Několik desítek možná stovek Orogů zaživa uhořelo v nelítostných plamenech. Bolestný křik se roznesl krajinou rychlostí blesku. Z ležení Nuridianských se nesl hlasitý a veselý křik. Horda Orogů se zastavila. Vyčkávali až plameny utichnou, aby mohli pokračovat. Jejich vztek sílil každou vteřinou podporován křikem hořících přátel………………