18 mořských růží

Starý Ford uháněl závratnou rychlostí. Za sebou nechával ostatní vozidla, ze kterých záhy zůstávaly pouze obrysy světel. Světelné křižovatky, na kterých svítily obvykle tři barvy, nyní blikaly prostřední oranžovou.

"Stihneme to! Vydrž!" otočil se řidič na kamaráda, pololežícího na zadních sedadlech. Na oplátku dostal místo slov jen grimasu obličeje, zdánlivě snažící se o letmý úsměv jako souhlas.

***

Mark trpěl vážnou nemocí... Postupně mu ochabovalo tělní svalstvo. Tato nevyléčitelná nemoc v něm začala bujet v jeho patnácti letech. Rodiče se o něj snažily starat, jak nejlépe mohli, ale před jistou zkázou mladého života jejich syna, psychický nátlak dlouho nevydrželi. Matka zemřela na následky autonehody, když spěchala z práce domů na jeho šestnácté narozeniny. Silnice byla silně zledovatělá, její vozidlo dostalo smyk a srazilo se čelně s protijedoucím náklaďákem. Její dodávka byla na půlky. Na místě zemřela. Otec se časem totálně zhroutil, propadl alkoholu a jednoho dne jej prohlásili za nezvěstného. Mark zůstal sám. Ústav pro podobně postižené, posléze hospic, mu sice dával pocit zdánlivého odrazu "domova", ale opravdový domov a rodinu mu nahradit nikdy nedovedl.

Jediným přítelem mu byl Thomas. Mladík, který by Marka však nikdy nenechal na holičkách. Poznali se v ústavu, když Thomas chodil navštěvovat svoji babičku. Thomas byl odjakživa samotář, ale s Markem se dali dohromady a záhy se z nich stali nejlepší přátelé.

***

O PŮL ROKU DŘÍVE...

"Ty, Thomasi..."
"Ano?"
"Byl jsi někdy u moře?"
"Jo.. ale už je to dávno. Jako dítě. Bylo mi asi deset. Od té doby naši neměli peníze, ani čas, abysme někam zajeli," odmlčel se. "Proč se ptáš?"
Mark se na něj zadíval a Thomas si všiml jisker v jeho očích.
"Myslíš to samé, co myslím já, že si myslíš, že chceš udělat?" zašklebil se Tom.
Jiskry v jeho očích jakoby poskočily a jejich plamínek se zintenzivnil.
"Vždyť ty...," nedopověděl větu, jelikož náhlým kašlem ho přerušil Mark a opět se mu zadíval do očí.
"Zvládnu to! Uvidíš...," odpověděl.
"To nemůžeš... Vždyť ty sám nemůžeš ani na záchod! Natož aby ses dostal nějak k moři!" poklepal si Thomas na čelo a zamyšleně se podíval z okna do zahrady, kde kvetly růže.

Ústavní zahrada byla udržovaná. Jeptišky v ní pěstovaly nejrůznější květiny, stromy, rostliny, okrasné keře, dřeviny... Kdejaká turisticky vyhledávaná květinová zahrada by mohla

závidět. Avšak toto místo nesloužilo pro turistické návštěvy, ale pro relaxaci, odpočinek duchu, mysli... Není to tak dávno, kdy se mohl ještě Thomas podívat ven pomocí

invalidního vozíku. Ale to ještě jeho nemoc nebyla v takovém stádiu, jako je nyní. Byl už několik měsíců připoután k lůžku. Bez pomoci ošetřovatelek - jeptišek, nedokázal mnoho věcí. Bolelo ho téměř celé tělo.
Několik minut oba mlčeli. Thomas se stále díval zasněně skrz okno. Mark viděl, že se mu v hlavě honí myšlenky. Věděl, že by pro něj udělal cokoliv a stejně tak i naopak.
Náhle odvrátil hlavu od okna a podíval se na jeho smutnou tvář. Nadechl se, "...sestry tě jen tak nepustí, na to můžem zapomenout... tak to budeme muset dobře promyslet, než se někam vydáme! Ale zvládneme to!" řekl a na tváři se mu objevil úsměv, až vycenil své zažloutlé zuby.

***

O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI...

Za okny v zahradě nastal podzim. Z těch krásných květin všude tam venku, pomalu zůstávala pouze minulost a čekání na další jaro. Bolest jeho těla byla stále silnější.
Ti dva byli zase spolu - tak, jako každý den poslední dobou. Thomas se díval na svého přítele se smutkem v obličeji a s vědomím, že mu nemá jak pomoct. A to ho trápilo nejvíc.

Dívat se, jak jeho nejlepší, ba jediný přítel trpí a být naprosto bezmocný. Markova tvář byla stále bledší a bledší. Svalstvo časem počalo ochabovat i v orgánech. Neovládal už ani svěrače... Jeho pokoj byl v jednom kuse cítit výkaly a močí. Ani pravidelná pomoc sester nedokázala zmírnit jeho problémy. Oči měl propadlé, byl celý pohublý.

Mark se díval na Thomase... zalapal po dechu a snažil se mu něco říct. Thomas se naklonil blíž, aby mu to pošeptal do ucha. Z jeho úst byl cítit zápach. Thomas se trochu zašklebil, ale doufal, že nebyl vidět. Pak jen pokýval hlavou a posadil se zpátky na židli vedle železné postele. Rukama potáhnul jeho deku a ucpal tak mezery, kde by mu mohla

být zima.

***

SOUČASNOST... - HOSPIC

"No tak, Marku... Sakra! Zvládneš to," prosil kamaráda, který se už jen zdánlivě podobal tomu člověku, kterého znal ještě před krátkou dobou. Nezbývalo moc času. Dostával morfium, které zatím ještě zabíralo, ale ne dlouho. Bylo skoro ráno... Zimní brzké ráno. Špatná roční doba na vyjížďku k moři. Sestry v hospicu se zrovna starali o dalšího pacienta, který křičel bolestí. Křičel dlouho, křičel pořád. Nebylo mu pomoci... Čekal. Čekal tak, jako všichni ostatní tady - na důstojný odchod ze světa. Bohužel v příšerných bolestech...

Thomas využil situace a rychle táhnul postel přes dlouhou chodbu k východu. Auto, půjčeno od jeho otce, aniž by o tom sám věděl, bylo přistaveno ke vchodu do budovy. Mark mu nemohl nijak pomoct. Sotva udržel oči otevřené a snažil se nekřičet při každém pohybu, když ho nesl do auta. Byl absolutně ochablý. Pak ho náhle přepadly myšlenky, že mu to spíš ještě víc ublíží, než pomůže, ale jak víc mu může ublížit? Má přece bolesti, o kterých se mnoha lidem ani nezdá, ví, že už mu nezbývá mnoho času a toto bylo jeho jediné přání, které mu mohl splnit a po kterém Mark tak hrozně toužil.

Vzpomněl si na jeho slova, která mu kdysi šeptal do ucha... "Thomasi... až.. až přijde čas.. slib mi to. Slib mi... že to zvládneme!"
A svůj slib hodlal dodržet. Bojoval s časem. Byl si vědom toho, že až odjedou a sestry zjistí, že Mark není na pokoji, bude to neuvěřitelný problém, ale touha kamaráda po splnění snu je silnější, než cokoliv jiného.
Z posledních úspor a prodaného, jak sám sobě omlouval - "nepotřebného" majetku, svých rodičů, nabral plnou nádrž a vyrazil... Až tam, kde ucítí slanou vůni moře, uvidí vlny šplouchat a mlátit o útesy, pláže, racky...

***

"Ještě chvilku! Marku, už tam skoro budeme!" křičel a díval se přitom do zpětného zrcátka, které bylo natočeno směrem na zadní sedadla. Lidská schránka tam ležela téměř bez života skoro dvě hodiny. Thomas nevěděl, jestli ho Mark ještě vnímá. Ale pevně věřil, nepřestával doufat, že to zvládnou. Musí. "Slyšíš mě? Dokážeme to! Tady je cedule směr pláž," ukázal rukou na pravou stranu míjené strany silnice. "No tak, jeď ty kraksno!!!" snažil se hypnotizovat tachometr, který se přes 120 mil za hodinu už nedokázal´přehoupnout. Vyvíjel maximální rychlost, motor hučel a Thomas doufal, že se po cestě auto nerozpadne. Bylo staré, ale jelo. To je hlavní. Zvládnou to. "Kurva, že to zvládneme!" po tvářích mu tekly slzy, když viděl Markovi oči tupě zírající ven z auta.

Vzduchem nasáklá sladká vůně moře se blížila čím dál víc. Vlny mlátily a pěnily, skoro tak, jak to Thomas Markovi sliboval. Teď to bylo úplně jedno. Zastavil auto, vypnul motor a s radostným křikem běžel otevřít zadní dveře Fordu. "Marku, kamaráde!" šeptal mu do ucha a snažil se poznat, jestli je ještě při vědomí. Zda žije. Mark po chvilce pohnul očima. V jeho pohledu byla vidět obrovská bolest, kterou musel prožívat. Thomas mu hlavou pootočil mírně na stranu, aby viděl kousek té krásy. "Dokázali jsme to! Vidíš to?!

Říkal jsem ti, že to zvládneme!" rozplakal se nad Markovým pohledem na moře. Sedl si do studeného písku, sundal si červeno-černou čepici z hlavy, pak do ní nabral písek a položil ji Markovi pod hlavu. Ten téměř ležel, celý rozvalený na zadních sedadlech. Jeho pohled byl zasněný. Skelný... Jeho oči už dávno ztratily jas,který měl, když se s poznali. Thomas se pomalu vtěsnal vedle něj. Nechal otevřené dveře automobilu, chytil jej za hlavu a přitiskl se k němu. Rozplakal se. Jeho plamen v očích dohasl... Již není nic, co by jej dokázalo znovu rozdmýchat. Již žádná květinová zahrada... Již žádné jiskry...

***

Mark zemřel ve věku nedožitých devatenácti let. Dlouhou dobu trpěl, ale věřil, že jednou dokáže to, co je pro ostatní docela normální. Najde si práci, dívku, založí rodinu, usadí se... uvidí moře. Z tohoto mála se mu podařilo alespoň něco.

Thomas se vrátil zpátky domů. Po dokončení školy se ujal práce ošetřovatele v ústavu a pravidelně každý rok chodí na Markův hrob, položit 18 růží, každou z nich s nádechem

krásně slané,

mořské vody...