Touha

úpíš a pláčeš?

Zavzlykáš se slzou nářku a hledáš

pro koho být.

Něho, pro koho zmíráš? Pro koho se směješ,

slzu štěstí roníš?

Zavýskáš vzkřikem radosti a pěješ,

že je pro koho žít.

Něho, v touhu oděna, kam kráčíš?

Kam míří tvé kroky jemné,

jež v smutku černém smáčíš,

v radosti tak temné.

Temné jako měsíční záře

či stříbrojemný vlas, po němž toužím.

Umírám a žiji pro jas tváře

jež mi nedá žít. Pro ni umírám, se soužím.

Jen pro tu tvář, pro ten cit hledám

ta nejjemnější slova. Slova nářku, pláče a radosti.

Věty utrpení a letmé tužby. Nedám

své touhy vniveč, ve slasti.

Nepojme mne k tobě zášť,

nikdy, citupustá lásko, má nenávisti.

Má touho a víro v nesmrtelný plášť.

Plášť pod nímž vše dřímá v bezpečí, v samotě, ve zlosti.