Tak daleko, kam mě nohy dovedou...

Tam daleko... Tam někde ve svých snech jsem to dokázal. V mé fantazii - v tom jediném, co "MNĚ" ještě zbylo. Vyhrál jsem svůj malý velký boj...

 ...Na cestu jsem si vzal velký batoh. Pro začátek mé cesty jsem se vybavil potravinami, lékárničkou, sekyrkou a mnoha a mnoha dalšími věcmi, které budu v mém "novém" životě potřebovat.
Utíkal jsem. Nohy mě nesly tak lehce, jako by samy znaly směr, kam se mám vydat. Tři dny a tři noci jsem hledal správné místo. Pak jsem ho spatřil. Pro mnohé bylo úplně obyčejné, stejné jako všechna ostatní, ale já věděl, že právě toto bylo stvořeno jen pro mne. Hluboký les kdysi skýtal mnoho nebezepčí, jak pro lidi, tak pro zvířata, ale já se cítil jako v nebi. Všudypřítomné stromy, popadané listí na krásně měkké zemi, nasáklé ranní rosou, zpěv ptáků, doléhající ze všech větví, pohlazení čerstvého vánku, který si jen tak poletuje mezi stromy a nikam nespěchá... Cítil jsem se jako Alenka v říši divů.
 
 Když jsem byl hotov se základy mého útočiště, nynějšího domova, sedl jsem si na nedaleký pařez a očima projížděl dílo mých rukou. Byl jsem vyčerpaný, ale stálo to za to.  Vyčlenil jsem si sám pro sebe dvacet čtverečních metrů. Na jedné straně stál zatím můj stan. Vedle něj jsem do země vyhloubil jámu o průměru metr x metr, hloubka padesát centimetrů - ohniště. Z menších stromků, které jsem pokácel a větví popadaných po zemi, jsem si udělal provizorní zásoby topiva. Podíval jsem se vzhůru na tmavě červené slunce, které se loučí s dnešním dnem a přenechává hlídku oblohy luně. Nechal jsem hořet ohniště, ustlal si vedle svého stanu. Chtěl jsem se stát součástí lesa, splynout s ním...

 Další den ráno mně probudil dupot. Škubnul jsem sebou a rozhlížel se po možném nebezpečí. Ještě před nějakou dobou, když jsem žil tak, jako ostatní lidé ve městech, okamžitě bych bral do rukou zbraň a stavil bych se ke všemu a všem defenzivně, s pěnou u úst a očekáváním útoku ze všech stran... Dupot sílil čím dál víc, ale já stále ležel, opřený jenom o lokty a díval se zprava doleva. Byl čím dál blíž... Konečně jsem se ohlédnul za sebe a spatřil ho - ježek. Na mé tváři se místo ranního otráveného obličeje, z dob minulých, objevil široký úsměv. Vítal mě. I já jeho. Natáhl jsem ruku blíž k němu. Zastavil, čichal svým malým čumákem kolem sebe, pak se otočil a dupal zase zpět.

 Po snídani - lesní plody a nějaké zásoby v batohu - jsem začal budovat. Z hodin se staly dny a ze dnů zase týdny. Po dlouhé době jsem byl neuvěřitelně vyčerpaný, z původních devadesáti kilo, jsem vážil šedesát pět, ale věřil jsem, že to stálo za to. Mé bydliště už nebyl pouhý stan nebo spacák. Vlastníma rukama jsem dokázal postavit dřevěný srub. Materiál z pannenské přírody. Žádné vymoženosti, žádný kov. všechno s pomocí přírodních materiálů. Konečně jsem si mohl sednout na "židli", vzít do rukou dřevěnou misku, napít se vody a křičet "Jsem doma!".

 Stejně, jako zvířata se drží pravidla "silnější vyhrává", proto jsem se i já musel naučit lovit. První drobné hlodavce, jako myši, krtky, v případě neúspěchu jsem se musel spokojit i s masitou žížalou, červy, někdy dokonce i kořínky rostlin a nebo hladem. Nelitoval jsem. I když jsem prožíval těžká období, nikdy jsem nelitoval...
Postupem času jsem dokázal chytnout zajíce, lišky, vyjímečně jezevce, za několik měsíců srny a při velmi dobré kondici a opatrnosti kance. Vrátil jsem se do doby kamenné, když původní obyvatelé vykopali jámu, kam zahnali mamuta a následně jej ukamenovali. Možná byste to nazvali sadismem, ale tady se jednalo o přežití. Nikoliv vybíjení, ale... silnější zůstává!

 Žil jsem v symbióze. Neubližoval jsem přírodě, příroda neubližovala mě. Byl jsem šťastný a doma. Občas jsem si zavzpomínal na období, kdy jsem žil v přeplněných panelových "králíkárnách", smogu, jezdil v přeplněném metru, spěchal do práce, aby mě šéf mohl opět radostně vynadat za věci, o kterých jsem neměl sebemenší tušení. Po dvanáctihodinnové směně jsem došel domů, zapnul televizi. Zpravodajství informovalo o nehodách, vraždách, korupci, politice, nad kterou je zbytečné se rozčilovat, protože s tím nikdo nic neudělá... Pak přemýšlel nad tím, jestli mi přítelkyně nezahýbá se sousedem, jestli mám na účtě dost peněz... Stereotypem každého dne, který mě tak strašně ubíjel. Ale teď jsem zvítězil! Je konec! Konec uspěchané doby, výrazem, který si vybral oběť v podobě každého člověka v republice! Jsem zpátky u tebe, v přírodě. Pochopil jsem, že tě nezachráním před ničením lidí, tak se stanu součástí tebe. A jestli zemřeš, zemřeme spolu...

***
 
 Všiml jsem si, že kolem mého tábora obchází vlk. Dvakrát do týdne. Nepřiblížil se blíž, než na třicet metrů. Díval se jeho pronikavýma očima na mě. Šedé svalnaté tělo se pak vždy po několika minutách dalo do pohybu, zrychlilo a zmizelo mi z dohledu. Tento rituál se opakoval asi dva měsíce. Myslel jsem, že je mrtvý, když mě už tak dlouho nepoctil svojí návštěvou.
Za ten rok a půl, co jsem zde strávil, dávala mi příroda zabrat jak psychicky, tak fyzicky. V zimním období jsem myslel, že zemřu. Několikrát jsem prodělal těžké nemoci, byl jsem tak slabý, že jsem si nedokázal ulovit potravu. V myšlenkách jsem se vracel do opuštěného bytu, toho odporně teplého bytu s poloprázdnou lednicí. Již kolikrát jsem si říkal "dost!", ale pokaždé vydržel. Věděl jsem, že ona mě jen tak zkouší, testuje mou výdrž. A když vyhraju, nezradí mě. Nikdy. Bude mě chránit, stejně tak, jako já ji.

 Nastalo jaro a já žil. Byl jsem o dalších deset kilo lehčí. To se spraví. Zvířata se budou probouzet ze zimního spánku a já zase naberu sil. Bude jídla dost. Jedno odpoledne jsem se vracel domů, malou srnu přehozenou přes rameno, když v tom jsem spatřil dávného přítele - sledovaly mne opět ty jeho pronikavé oči. Položil jsem srnu vedle ohniště. Rozdělal oheň. Otočil jsem se pro nůž a zabořil jej do břicha zvířete. Po rukou mi stékala teplá krev... Podíval jsem se zpátky k místu, kde stál vlk. Už tam nebyl. Za sebou jsem slyšel prasknutí větvičky. Automaticky jsem se otočil a spatřil šedé tělo. Byl vystrašený. Z té dálky nebylo poznat, jak hrozně pohubnul. Stejně jako já. "Pojď sem," promluvil jsem. Vlk nastražil uši a popošel dozadu. Uřezal jsem kus masa z těla srny a hodil ho směrem k vlkovi. Olíznul se. Jeho hlad byl silnější, než pocit nebezpečí. Jeho děkovný pohled opět patřil mně...

 Tuto zimu jsme už strávili bok po boku. Já neuměl řeč vlka, on neznal řeč moji. Ale oba jsme žili spolu. Dalo by se říct, že jsme byli relativně šťastní. Přátelé. Zimní večery v lese byly neuvěřitelně ledové, já se klepal zimou. Cítil jsem, jak se ke mně blíží opět huňaté šedé tělo, lehl si vedle mě a položil svoji hlavu na mou hruď. Díval se na mě. Pak zavřel oči. Jako nějakým zázrakem mi po chvilce bylo opravdu poprvé za dobu v lese teplo. Usnuli jsme...

***

 Myslel jsem, že si mi to zdá. Cítil jsem nebezpečí! V sobě, hluboko uvnitř sebe jsem se klepal, ne zimou, strachem. Podíval jsem se vedle sebe. Ve srubu jsem byl sám. Slyšel jsem hlasy! Rozkazy! Příkazy! Všechno kolem mně se začalo mlžit. Copak umírám? Co se to dějě? Jediné, co jsem viděl, byl bílý opar...

 "Číslo 135, porušil jste pravidla. Spánek v pracovním režimu - nepřípustné. Zakázané sny - nepřípustné. Pocit radosti a štěstí bez řádného zaplacení poplatku - nepřípustné." Viděl jsem dvě červené, rudě červené koule, těsně u mých očí. "Vraťte se zpátky do cely, budete potrestán..."

 Jsem jeden z posledních, kteří se narodili ještě za starého světa. Když teď sedím na záchodové míse, satirickém pozůstatku toho, co kdysi bylo zcela normální, v místnosti o velikosti 1,5 x 1,5 metru, bez oken, před sebou "Řád" (displej s pravidly - jak se chovat, tresty za porušení, možnost využití nadstandardních služeb...), vím, že teď jsem teprve doma.

 Ty dvě červené koule byly snímací senzory. V lásce a válce pravidla nejsou - nepřekvapí, že lidstvo a jeho touha po modernizaci, moci a penězích, zařadilo rychlost a vyvíjelo lepší a lepší stroje - tzv. roboty. Nikoho by tehdy nenapadlo, že to, o čem psali autoři sci-fi románů, se jednou stane skutečností. Vědci za pomoci vládních i nevládních prostředků implantovali těmto, tehdy plechovým krabicím, další a další miniaturní čipy, které je přibližovali nám, lidem. Svět skutečně dokázal nemožné, nastolil novodobé otrokářství, kdy roboti s vlastnostmi humanoidů, sloužili lidem. Touha po moci se však záhy zvrhla a vztah robot pro člověka se obrátil. Androidi modernizují sami sebe, přebírají další a další lidské vlastnosti - ironií je, že nejoblíbenější se stala touha po poznávání lidských hranic - v bolesti psychické i fyzické, kde je dno, kam až člověk dokáže klesnout. Však proč se vlastně divím? Lidstvo si vytvářelo roboty k obrazu svému a dle svých charakterů. Testy na zvířatech pro lepší svět, vybíjení deštných pralesů pro lepší svět, ukájení svých sadistických choutek na ostatních, ať už se jednalo o lidi nebo zvířata... všechno pro náš lepší svět...