Děkuji, pane profesore

Možná ti bude připadat zvláštní,ale já jsem psal původně asi jako horší Whispermoonlite.  - Pokud jsi už v mládí byla autentická a jsi pořád,pak je pro tebe velkou výhodou,že tohle lidé pořád chtějí.

U mých básniček porota ocenila to, že jsou psané z osobního prožitku studentky zdravotní školy. Kupodivu.... jelikož na kraji jsem byla druhá (taktéž první cena nebyla v moji kategorii udělena), o to víc mě překvapilo to první místo v celostátním kole . Asi to tak mělo být, abych si už tehdy uvědomila, že "záleží" na tom, kdo hodnotí...proto mi je i dnes celkem jedno, jakou kdo napíše k mému textu kritiku. Samozřejmě kladná potěší... takže dík ;-)

Faktem je, že záporná zase člověka donutí se zamyslet, zastavit...

 

Jistě v mnohém to byla velmi absurdní doba. Na jedné soutěži,kterou "soudcovali" tehdejší významní básníci ,jsem získal "pouze" druhé místo,přičemž první místo nebylo uděleno,jelikož jsem se nevešel do zadaného námětu,což bylo "mládí - štěstí - mír" nebo něco na ten způsob.V sedmbnácti jsem ale zkoušel psát velmi "odvazově" ,takřka surrealisticky,takže se divím , že mi ti (jak se dnes říká) režimní básníci tu druhou cenu dali.

:-)

Strážnice Marušky Kudeříkové...nikdy bych tam své texty neposlala, ale pan profesor si to tolik přál. Tak jsem mu řekla, ať si s nimi dělá co chce - bylo to několik básniček z pořadu "Malá sesterská vizita"...no a on je poslal a já ve své kategorii, v celostátní soutěži vyhrála první cenu....jela jsem do Strážnice na týden, pan profesor mi vnutil i svazáckou košili a kravatu SSM. Já nebyla nikdy ani jiskřička, takže košile i kravata zůstala na dně tašky a na slavnostní předávání cen jsem si šla v riflové sukni s laclem a žluté košili...v té modři jsem byla vidět, ale nebyla jsem sama...bylo nás asi pět ;-))co byli v civilu.

Byla to absurdní doba - on šel z postu ředitele gymnazia učit na zdravotku  za trest a pak kličkoval tak, aby mohl "žít"...

Já jsem z češtiny na gymnáziu ani později nikdy žádného profesora neměl,jen profesorky.Na škole byla jedna profesorka velmi vzdělaná a chytrá,proto jsem chodil s básničkami za ní,což ta,která mě učila, nesla velmi těžce. Bylo to elitářské experimentální gymnázium ,vládla tam řevnivost a dril. Obesílal jsem literární soutěže a vyhrával,aspoň tedy většinou,ale všechno to by jenl boj o prestiž. Rozhodně nevzpomínám na své profesorky se slzou v oku a nedokázal bych o nich napsat takové dílko jako ty.

.

dík, měla jsem ho ráda, psali jsme si celých těch třicet let...chybí mi.

tady

:-) Kluky Miklovy jsem jednou hlídala když je paní učitelka vezla domů k mamince vzadu v autě :-)) to byli mrňousové...to už není na veřejné komenty ;-) Budu Ti držet palce, aby ti ty Velikonoce vyšly :-)

My jsme byli pečení vaření v parku u Rohozce:-) Rodiče bydli naproti hospodě U Luků poblíž zámku, v té hospodě sídlila i dětská knihovna...:P Mě učila drsná paní Miklová na základce tělocvik - nejhorší předmět pro mě:-O a kluci Miklovi Aleš a Jirka chodili se mnou na gympl a syn Landra do výtvarky...tja, ty Velikonoce musí vyjít, žiju od 2002 v Belgii...

:-) Mikl a Landr mě učili a Mikl rodil v r 1990 moje třetí dítě - dceru po dvou klucích. Horáček- tak se jmenoval pan profesor a je to úsměvné, že jsem tě mohla někde ve městě vidět v kočárku vedle bráchy :-) nakukovala jsem do všech, natož na dvojčata, to bych si nenechala ujít :-)) Už jsem tam dlouho nebyla, naposledy na tom pohřbu :-(

:-)....no, koupaliště mého dětství zničily povodně (ale průlezky tam jsou pořád stejné, rezavé) a nové je na úrovni slibů, podél Jizery jezdí týpci na inlinech a maminky s kočárky za Zrcadlovou kozu a dál, louky drží, kolem Rohozce už nesviští tolik aut, bo postavily lesní:-) obchvat, Měli jsme bohatého hodného rodáka Horáčka, co podnikal na Kanárských ostrovech a financoval hodně dobrých věcí, ...a tak .. říká brácha-dvojče. Snad se tam na Velikonoce dostanu a budu ti moct poslat nějaké povzbudivé fotky:))) p.s. narodili jsme se v zastrčené turnovské nemocnici 1977...myslím, že nás rodili pan doktor Šedý, Landr, Mikl nebo Likař, už si to moc nepamtuju:P?

:-) ano ...ale už je to strašně dlouho. Maturovala jsem v roce 1978. Chtěla bych se tam projít, asi už to bude všechno jinak, ale snad tam kus té louky zůstalo a Jizera... už se na to chystám pár let.

Krásné, až mi zatrnulo...Promiň, že jsem tak smělá - ty jsi chodila na zdrávku do Turnova? Luka pod Rohozcem znám moc dobře, jsem z Daliměřic, ale dlouho už žiju v cizině, uplně mě ta tvoje vzpomínka rozbrečela...***

Hommage. Tak se tomu říká jinde. Vzdát poctu zemřelému. Lépe se to dá jen stěží.

*

Ty střihy v čase jsou krásné. Dost přesně vystihují, co se v člověku děje, když se po létech vrací někam, kam už vlastně napatří, k něčemu, co už vlastně 'fyzicky' není, protože už je to jen v něm samotném. V takové chvíli si myšlenky dělají co chtějí a to jsou okamžiky, kdy stojí za to ty myšlenky zachytit. Myslím, že dřív než tak ve čtyřiceti, se tohle člověku vůbec nemůže povést (zachytit vzpomínky), protože nejsou dost hluboké nebo -- když jsou -- tak jsou přiliš povrchní a dětsky zkreslené. TOhle se Ti povedlo. Zprvu to vypadalo, že se chystáš na třidní sraz -- i tam be se slzy (v připadě dívčí třídy) mohly rozkutálet. Tvůj (tedy skutečný) závěr by je pak málem rozkutálel i po tvářich otrlých čtenářů. Tip

to je on :-)

Na dobrého učitele vzpomínáme celý život, to dobře vím. Škoda, že každý poznáme za celá svá školní léta sotva jednoho takového. Nádherně napsáno. T***

skvělá věc, i když kategoricky mimózní... ale opravdu skvělá - po stránce volby slov, po stránce obsahové... na formě (čistě na vizuální formě) bych ještě krapet zapracoval. každopádně tip. P.S.: mohl bych toto dílko otisknout v magazínu Bazooka? Mám v plánu tam každý měsíc uveřejňovat hrstku děl, které mě tady zaujaly (s uveřejněním jmen a odkazu na tvou domovskou stránku tady). Mohl bych?

super... tomu hovorím atmosféra!

...*!

zastavení ve spěchající době...dík za něj :o)

snad bych ještě doporučil změnu kategorie, třeba na - ostatní, nezařaditelné, nebo něco takového.

Marcelko, napadla mne zvláštní shoda mezi oběma pany profesory, kteří, nezávisle na sobě, se v našich životech vyskytli. Oba byli češtináři, oba se dožili 83 let, za oběma jsme - já jen 24 let, po desetiletí jezdili, oba bydleli mimo naše současná bydliště, a zejména, pběma jsme za tolik vděční. Skoro bych řekl, že to nemůže být náhoda, že jsme se nad vzájemnými dílky na toto téma setkali. Tvůj příběh je nosný právě pro svou skutečnost.

tak jinak 0 jé

Pan profesor zemřel ...a bylo mu 83 let...třicet let jsme si psali...klasika...oblíznutá známka na obálce...měl fotky mých dětí,prvního syna držel v náručí, když jsem se přijela chlubit :-)... tiskla jsem mu i některé ze svých básniček... párkrát jsme se setkali během těch let osobně... byl to přítel... :-) Moje vzpomínání si už nepřečte...nemusí...tak to je...on to ví...proto nepláču...jsem šťastná...můj přítel byl vážně nemocný...a už ho nic nebolí...

Ač jsem chtěl původně spíše vyjádřit účast, ale to jsem udělal již na jiném místě, přiznám se, že jsem nečekal, že tato vzpomínka bude tak dobře napsaná. Určitě je to tím, jak moc je skutečná, a velmi, velmi se mi líbí.

Děkuji vám všem... děkuji

Panu Profesorovi a Tobe patri poklona. Tomu panovi za to, jak Te naucil pouezii vnimat a podporoval Te v tvorbe. A Tobe, ze to umis tak krasne ocenit a vyuzit tento dar. Mit klobouk na kstici, tak smekam!! Jednoduse, Tip pro pana Profesora a Tebe *

u mna vyborne, Tip

jé

dojímavé

*

*

dojala si ma...***

Marcelko, krásně a citlivě jsi zpracovala vzpomínku na pana profesora. Také jsem měla některé profesory ráda a byla jsem smutná, když jsem se dozvídala na pomaturitních večírcích, že již nejsou mezi námi... TIP