Heatwin Yollaris

Už mám název ... Yollaris znamená naděje - to jsem tu jaksi předtím nezmínila, takže se omlouvám ;-)

Kdo říká, že láska má jen jedinou podobu?

 

Yola si přitáhla plášť více k tělu a zimomřivě se otřásla. „Pitomý vstávání.“ Zabručela tiše – bylo to však dost nahlas, aby to Arlomin dokázal slyšet.

„Snad pitomý kocoviny, ne?“ ušklíbl se.

Pomalu se otočila. „Co tím myslíš?“

Pokrčil rameny a uvolnil uzdy, kterými byli jejich koně přivázání u hospody. „Po tom jak jste se pohádali, jsi se pěkně opila. Takovou jsem tě ještě neviděl.“ Dodal zamyšleně.

„Cože?“ zamračila se a nesouhlasně pohodila hlavou. Vzápětí však sykla. Tisíce trpaslíků jí bušili uvnitř hlavy jako by táhli do války. „Nikdy jsem se neopila.“

Arlomin pokrčil rameny. „To říkáš vždycky.“

„Kdybych se opila – snad bych se na to pamatovala, ne?“ vykřikla pobouřeně.

Tiše se uchechtl. „To bych netvrdil.“

Hodil jí otěž od černého koně a sám se vyhoupl na hřbet tmavě šedému. Vlídně ho popleskal po krku.

Yola potřásla hlavou. Ignorant. To bych netvrdil! Pomyslela si pobouřeně. Ty bys nikdy netvrdil, že slunce vychází a zachází!

„Pojedeme na sever.“ Řekl Arlomin, když vyjeli ze dvora hostince. „Vojáci už nás zase hledají – alespoň to tvrdí hostinský.“

Yola mlčky přikývla. Zase nás hledají. „Proč jsem se pohádala s - ?“ zeptala se po několika minutách jízdy.

Arlomin se na ni podíval. „Nevím. Vyprávěl jsem tvůj příběh, pak mi Silerius skočil do řeči.“ Pokrčil rameny a pohledem zase začal sledovat cestu. „Začala jsi vyprávět ty a – Otis se občas přidával – to se ti moc nelíbilo. Když se začal Silerius vyptávat, Otis na něho vyjel. Chvíli se hádali jenom oni dva, ale ty jsi se na to nedokázala dívat a zasáhla jsi.“

„Kde vůbec je?“ zeptala se Yola a rozhlédla se kolem sebe.

„Kdo?“

„Otis.“ Řekla netrpělivě. „Proč s námi nejede?!“

Arlomin si povzdechl. „Nemám tušení. Po tom, co Sileria svázal a odvezl k nejbližší vojenské hlídce, za tebou přišel. Řekla jsi, abych vás nechal o samotě. Viděl jsem tě až večer – a to už jsi byla pěkně v náladě.“

„Zmizel?“ zeptala se nevěřícně.

„Nevím jestli bych to řekl zrovna tak.“ Zamračil se Arlomin a pobídl koně do klusu. „Prostě od nás odešel – stejně tak jako se k nám přidal.“

Odešel. Odešel. Odešel bez důvodu. Blesklo jí hlavou. „Myslela jsem, že nemá kam jinam jít.“

Pokud nám nelhal.

„Co když – co když to nebyl on …“ zmlkla když se na ni Arlomin znovu otočil, v očích otázku. „Zapomeň na to.“

Rozhlédla se kolem sebe. Podzim už nastoupil svou vládu. K nebi se zvedaly holé větve, listí dávno shozené a tlející na zemi.

Mlha se povalovala po okolí v hustých chuchvalcích a půda se proměnila v mazlavou hmotu.

Co když to nebyl on, kdo z domu utekl?

„Nikdy se o mě nestaral. Jeho jedinou šancí jak získat další půdu byla Ionhis..“

„Otis si však svůj život nepředstavoval jako pěšák v rukách králů. Utekl z domu a od té doby ho hledají jako vlastizrádce.“

Co když on už tím pěšákem byl?

Odešel a znovu začalo pronásledování. Proč nás nehledali, když byl s námi?

Potřásla hlavou a neveselé myšlenky zapudila.

---