Jak to bývá v pohádkách

Malá snící holčička, co přemohla draka,

Teď odpočívá, maličká. Je hrdinka a jaká!

Však ač rozhlíží se převíce,

není tu vidu po díce

a prince nezajímá víc tato statečná holka.

Oči jeho jsou v jiném kraji,

kde přemáhá se a dobývá tam zakleté nevěsty,

 co z vděčnosti na krk se mu pověsí.

Milou svou vozí na bílém koni

a ochraňuje ji princ sám.

Dnes svatbu strojí, všechny hostí,

Pric Radovan (a brzy král).

Lilie klaní se cudně,

Nadešlo vysvobození z hrůzy a trýzně.

Vlasy zlaté se v čelenku dají,

růž na tvářičky zářící, je jarní a voní

jak výběr rostlých růží.

 Po svatbě, po lásce, zdá se, že touží.

Radovane, Radovane,

kdo Ti vybral ženu právě?

Byl- li to světec, mýlil se jistě.

Byl-li to svůdce, nejednal čistě.

Vzpomeň si na tu, co v srdci je zlatá,

draků se nebojí, ta dívenka, Květa.

Už kostelík vyzvání, hosté jdou už zdáli.

Nevěsta v rozmaru,

ženich v podobném stavu.

Květa na svatbu donáší kytici,

princ se s ní zastaví, srdce má bušící.

A pochopí všelicos.

To, co je mu drahé, co stálo tu už dlouho.

„Dnes, nejdražší, staneš se mou chloubou.“

Milovat mě a uctívat, to samé dám já Tobě též,

lásku, oddanost, péči a mnohem víc, když se mi ženou staneš."