Zamyšlení nad Andronikem

Ta němá dogmata šedé doby, spočinou na všem, co tebe matko zdobí!
Žal můj hluboký jak propast bezedná, kde smrt závoj halí a duše zůstává.
A krutá fakta roztříštěna budou, jehlou z ocele skrze nebe, pak zasáhnou i tebe.
V němém úžasu pak pohled tvůj spočine, když rozum káže o vině a nevině.
Slova jak řeka vylitá z koryta louky zaplavit dovede, natož můj žal ba slzy, mračna rozedme.
Do prašné cesty ted budu osud psát a poslední vteřina bude můj kat.
Mé myšlenky srší raději ke kamenu než člověku, tak hluboký a bezedný je kalich poznání.
Ať zkamení svět v němém úžasu, při pohledu na smrt opodál stojící.
Již nebe pláče a zem se v slzách topí, však zmrzlá voda nenapojí hada.
Snadno nám křivdy zkřivily hřbet....