O stínu

O stínu

Námět na animovaný film

Na východě zlátla obloha a kohouti kokrhali svoji ranní píseň. Lidé se probouzeli, vodou si umývali spánkem slepená víčka; s prvními paprsky otvírali domovní dveře a vydávali se do polí nebo vykonávat svá řemesla. Ranním chladným vzduchem se nesly tiché písně, chválící nové jitro, nebo vítající vlahý deštík. Pouze v sněhové vánici se někdy nedostávalo dechu a tak procesí doprovázelo jenom syčení větru.

Na oběd byly písně děkovné. Lidé v kraji nebyli nijak bohatí, ale hladem nikdo netrpěl. Prostý chléb v kruhu rodiny či přátel, se kterými se dají prožít dobré i zlé okamžiky, stačil. A tak zpívali.

Večer mládež pookřála a písně se změnily na radostné, vybízející do tance, nebo na milostně roztoužené. Neuvědomovali si, nebo si pouze nechtěli přiznat, ale žili v Ráji na Zemi.

Jednoho dne se země zatřásla. Lidé se strachem vybíhali z budov, zastavovali práci na poli a rozhlíželi se zmateně kolem sebe. Sbíhali se a dohadovali, co se vlastně děje.

Zemětřesení trvalo krátce. Mnoho škody nenadělalo. Pouze několik popraskaných oken a u rodiny Bachratých se rozbily pamětní talíře po praprababičce Zpěvákovic. Alespoň bylo o čem vyprávět při setkáních na večerních dýcháncích.

Za několik dní se zemětřesení opakovalo. A potom zas a zas. Nejdříve byli lidé nervózní, pořádali sněmy, na kterých se předháněli v tak fantastických výmyslech, že se o jejich pošetilosti začalo zpívat v mnohé písni. Mladí samozřejmě na zemětřesení vymysleli mnoho prostořekých popěvků, kterými starších dráždili.

Až pastevec Mouka, pasoucí krávy za městem, jednoho dne vtrhl do starostovy kanceláře, nesrozumitelně blekotal a rozhazoval rukama. Starosta se ho snažil uklidnit, ale Mouka nebyl schopen ze sebe vyrazit kloudné slovo. Nakonec chytil starostu za rukáv a nekompromisně ho dovlekl na lučinu za městem. Ve středu louky byl malý kopeček.

Starosta nechápal, co po něm starý Mouka chce, ale raději poslal na louku hlídat strážníka, aby měl pokoj a zbavil se tak smrdutého Moukova dechu, ze kterého čpěla pálenka.

Příští den se země zase zachvěla a kopeček vprostřed louky povyrostl.

Každým zemětřesením kopec o kousek narostl. Z daleka se sjížděli zvědavci, aby viděli světový div – rostoucí kopec. Konečně měli něco z celého humbuku i stálí obyvatelé. S turisty přišly peníze i pracovní místa. Ovšem málokdy mohl poutník, jdoucí krajem, slyšet píseň pěnou jen tak, pro radost. Zato se pořádaly představení pro turisty, které místní nezvyklý folklór fascinoval.

Mladí byli zpočátku rádi, že jejich ves není poslední prdel světa. Stále se něco dělo+ nové tváře, koncerty, oslavy… ale postupně jim neustálý příliv nových tváří začal vadit. Každý turista měl totižto pocit, že za své tvrdé devize má právo vlézt vám až do ložnice. A když jste ho vyhodili, nevybíravě nadávali.

Každý, kdo mohl, se odstěhoval. Důvodů měli spoustu – mohli si to dovolit, dělali to pro děti a do práce mohli přece dojíždět. Ale nikdo už nemluvil o nepříjemném pocitu, který kopec, pomalu malá hora, vyvolával. V noci ho kryla milosrdná tma, ale ráno clonil slunce a jak rostl, tma a pološero trvaly déle a déle. Na zahrádkách rostly neduživé rostliny a stromy začali shazovat listí vprostřed léta. Nikomu už do zpěvu nebylo.

Slunce přestalo vysušovat louky a tak se postupně začali měnit v bažiny. Zpočátku to nevadilo; dobytka bylo málo, pole se neobdělávalo a jídlo se vozilo. Ale z bažin začali stoupat mlhy. Nejdříve pouze večer a ráno, později ukusovaly více a více dne. Starosta chtěl bažiny vysušit, protože se ukázalo, že turistům vlhko, šero a hejna komárů nesvědčí. Zavolali si odborníky až z Brandenburska, kteří se s vervou vrhli do práce. Ale jednu louku vysušili a dvě další bažina pohltila. Netrvalo dlouho a pokladnice byla prázdná, turisti už pomalu nejezdili a mlha i s horou rostly.

Poslední turista odjel v první den, ve kterém se neukázalo slunce. Půl dne clonila slunce hora a druhou půlku mlha. V noci absolutní tma, ve dne pološero. Kdo mohl, ten se odstěhoval. Zůstali staří lidé a kněz, sloužící mše a pohřby v rozpadajícím se kostele. Pouze komárům se dařilo skvěle. Létaly v obrovských hejnech, takže každý, kdo musel vyjít ven, chodil s rouškou na obličeji. Stačil sebemenší kousek kůže a už ho pokryla souvislá vrstva komářích těl.

Při pohřbu staré Krákalíkové se sešli všichni lidé z kraje. Bylo jich přesně dvě stě padesát sedm i s knězem. Pohřební průvod kráčel pomalu a důstojně za rakví na voze táhnutým posledním volem. Tentokrát ovšem nedojeli až k čerstvě vykopanému hrobu. Vůz zastavil před branou. Lidé trpělivě čekali, až se pohnou dál. Poté, co se dlouho nic nedělo, pomaly se shlukovali při bráně. Tam šokovaní hleděli na zdobenou bránu, která jediná z hřbitova zůstala. Hroby, pomníky dvě stě let stará krypta jednoho zbohatlíka, taktéž solidní, dva metry vysoký plot, všechno během noci pohltila bažina. Stáli tiše a hleděli. Potom se stejně tiše rozešli do svých domovů, sbalili si pár svršků a za chvíli se jako malé potůčky stekli do jezera, které se vydalo pryč. Šli mlčky a bez ohlédnutí. Mrtvou Krákalíkovou nechali v truhle na voze s volem stále zapřaženým.