Blouznění

 Rým stékající po okapu
      
 spodního prádla ve chcankách

 a v paměti se ukládající budoucnost

 strach - ten lék na úzkosti

 běžně k dostání při smyslech,

 ty, když opustí duši

                                  jak vichr plachty opouští

a smrsknou se do biče banalit,

 jenž svistí vzduchoprázdným světem křivd

 a spaluje kouty oranišť očí,

 v nichž plálo to - ach...

 Jinak hřmotný bojovník,

 co nevzdá boje,

 poražen svou silou,

 přemožen svou lstí,

 vazalem své hbitosti

 se spouští

 na dno

             svého vrcholu

 A bol jen doutná,

 taškařice smutku a světla

 tak nevídané v rozednění,

 kde dávno již nevládne řád

 a chaos je výsměchem i pravdou.

 Kde utrpení je jakoby smyčcem

                            rozeznívajícím ztracené klíče not...

 A tam někde v posteli osamění

 obklopen všemi

                                  řve ticho
                                                      slov...
 

---