Až jednou umřu, ten šicí stroj bude tvůj

Vidíš, ten je parádní. Mohla jsem mít celý barák. Ale řekla jsem jim tehda – NI! Já bych Vás tu pak celý život viděla. To jak Vás vleču… do koncentráku.

„Tak si vezměte alespoň co se Vám hodí. A nestyďte se, stejně nám to zabaví.“

Vždycky jsem chtěla mít taky šicí stroj. A že to jednou půjde tak rychle, to jsem netušila. Ale od smutných očí jsem jej dostala. Ja, smutných.

Má velku cenu, však i Toška, grobian jeden, ho chtěl pro sebe. Ať chcipně, zloděj zlodějská. Já ho celý život schraňuju. Je to jediné co po nich mám. Jediné co mám.

Projede všecko, i tu nejhrubší kožu. Metr dřevěný v mozaice, poklop, náhradní řemen. Všecko mám. Dodneška. Nikomu se eště nepodařilo ho ukrást. Jen ať si zkusí! Jak nemůžu chodit, vyliskala bych ho na třikrát.

A ty kuřičky…
Pane bože, tych kuřiček bylo škoda. Maminka po mě chtěla paru jablek za kuřičky. Já je natrhala a přišla dom, kuřiček nebylo.
“Irenka, Irenka, někdo nám je ukradl.“ Bědovala stará Hluchá.
A já pak na druhý den u řeznika a ten na mě: „Irenka, těch slepic bylo škoda, tolik vajec v sobě ještě měly.“
Stará Hluchá je prodala. Moje kuřičky, které mi dala maminka za paru jablek. A sprostě lhala. Všeci su stejni, jeden jak druhý. Celá Hluchého rodina. Enem od nich dál. Však mi říkali, když jsem se měla vdavat – do té rodiny s otevřenýma očama, s otevřenýma!

Jak já umřu, všeci se sletnu a budu hrabat v mojich věcech, ale ten šicí stroj, ten bude tvůj. Připomeň se, připomeň.

***

„To je on?“
„Ano, přesně ten. Chytíme to za ten bok ne?“
„Jo, to pude. Ale bude to makačka na těch schodech.“

„Prodej ho! Co z něho máš, no řekni, co? A co z něho tak máme my, vidíš Ondru, ani na pořádnou sklínku nemáme.“
„Ale je po prababičce.“
„Té už to vadit nebude..“

***

Dobrý den, dovolal jsem se na inzerát, že prodáváte šicí stroj? – Aha, píšete cena dohodou, jsem ochoten přistoupit na rozumnou mez…

V "těžkých" chvílích ztrácíme důstojnost nejen my, ale i šicí stroj...