Když se karta obrátí

Vězeňská kobka je osvětlena jen paprsky měsíce, který svítí svou chladnou září na jasné obloze. Ledový vítr proniká skrz mříže do cely. Dvě promrzlé kostnaté ruce bledé jako luna na nebi svírají ten chladný kov a hlas plný bolesti prosí o smilování. Poetické? Asi ano. Jak vystižené z romantického románu? Nepochybně. Jenže vězení ve třiadvacátym století vypadá maličko jinak víte? Skoro jako pokoj hotelu. Teda až na ty neprůstřelný a nezničitelný okna, dveře, který se dají otevřít jen zvenku, a kamerovej systém i v koupelně. Pardon….zapomněla jsem se představit. Catherine Winstonová jméno mé. Asi se sami sebe ptáte, co, že jsem takovej expert na vězeňský cely. Já totiž už dva roky v jedný sedim. Dva roky? Proč mi to přijde spíš jako dva dny? To bude tim, že už nejspíš z tohohle areálu nevylezu. Dostala jsem totiž doživotí. No nedivte se. Co byste na místě soudce napařili za úkladnou vraždu vlastní sestry? Provaz? Elektrický křeslo?  To už se ale dneska nenosí.

Šokovalo vás to? Myslím fakt, že jsem zabila svoji sestru. Ale ano, šokovalo. Dokážu si představit výraz ve vašem obličeji. Jenže ženskejch jako já je tady v lochu spousta. Třeba Ethel nebo Kitty. S těma dvouma jsem se potkala hned první den. Ethel Frankový je asi padesát. Nikdy nám neřekla svůj skutečnej věk, ale na třicet zrovna nevypadá.. Taky dostala doživotí, stejně jako já. Za otravu svýho ex. Čistej arzen, čistá práce. Neni žádný béčko. Je tady z nás nejdýl a dost se vyzná. Když něco potřebuješ, zajdi si za Ethel. Ví, jak to tady chodí. Zná spoustu fíglů a taky udržuje vážně dobrý vztahy s dozorcema. No a pak slečna Kitty. Že jsem neřekla příjmení? Sama nám ho neprozradila. A neni to snad jedno? No nic. Víte, Kitty je přesně ten typ, do kterýho byste v životě neřekli, že bude jednou sedět za katrem na doživotí kvůli dvojnásobný vraždě. Modrooká bloncka, modelka, klasická naivka.. Je jí pětadvacet. Odkrouhla milence a svoji kamarádku, když je načapala spolu v posteli. Dva přesný zásahy a bylo po nich.

Jo, to je sice pěkný, říkáte si, ale co takhle můj vlastní příběh? Příběh „strašlivé“ Catherine Winstonové. Dobře řeknu vám ho, ale vážně to není nic pro slabý povahy. Žádná pohádka.

Když mi bylo pět, narodila se sestra. Anne Isabella Winstonová. Nechápu, proč někomu jako ona dávali dvě jména. Víte, Anne byla husa. Jo, slyšíte dobře, husa. Líp se to fakt říct nedá, možná eště tak slepice nebo krůta…naivní a navíc naprosto nebetyčně blbá. Po většinu našeho soužití jsem byla lepší než ona. Ale pak….

Pamatuju si to jako dneska. Seděla jsem u sebe doma, v křesle a pila kafe. Zazvonil zvonek. Jdu otevřít a pak se přeze mě převalí růžová smršť. Moje sestřička si doslova libovala v týhle barvě, v různejch třpytkách, flitrech a chlupaťoučkejch pitomostech. Přiskotačila ke mně a vlepila mi pusu na tvář. Pak tim svym hláskem zapištěla: „Mam práci!“  Obyčejná věta, dvě slova. Jo, jenže měli byste vědět, že moje „milovaná“ sestřička jen tak o flek nezavadí. Kdo by taky měl zájem o růžovou poskakující pištící slepici? Proto na mě tadle zpráva zapůsobila jako blesk z čistýho nebe. Rozzářenej úsměv v jejím ksichtíku na mě svítil přes půl pokoje. Bez vyzvání začala brebentit a já z toho jejího žvatlání odhadla, že má místo jako tanečnice v jednom klubu. Křoví, tak se tomu řiká. Annie sice kdysi chodila do jakýhosi tanečního kroužku, ale velký šance jsem jí nedávala. Jenže to jsem se sakra spletla. Na nějakej čas jsem pustila Anne z hlavy. Svejch starostí jsem měla dost. V práci se zmršilo, co mohlo. Já musela dřít jak otrok i doma, abych stíhala termíny. Příšerný.

Po jednom takovym dni jsem seděla doma. Unavená a natažená na sedačce. Přišel Andrew. Andrew Parks, moje známost. Byli jsme spolu v tý době rok. Rok! A ani to tomu bastardovi nezabránilo….no to nic. Já se k tomu dostanu. Polibek na vlasy, na tvář a pak, dodneška vidim ten jeden jedinej pohyb, kdy Andrew hodil na stůl leták. Mrňavej oranžovej leták. A na něm bylo, sice uplně dole, ale bylo, napsaný jméno mý sestry. Anne Isabella Winstonová. Celý jméno. V tuhle chvíli mi došlo, že moje sestřička nebyla vyhozená z práce hned druhej tejden jako vždycky. Přečetla jsem si ten leták líp. Pěvecký a taneční vystoupení a moje „milovaná“ ségra je jedna z dvaceti holek ve „sboru“. Sboru dvaceti polonahejch tanečnic, který se kroutěj do všech možnejch tvarů a usmívaj  nabělenejma zubama v křiklavě rudejch rtech na všechny chlapy v místnosti. Zatraceně. Došlo mi, že pokud bude fakt dobrá; ne že bych jí až zas tak věřila, ale stát se mohlo cokoliv; tak je tohle vstupenka mezi ty, o kterejch se bude psát. Mezi ty úspěšný, i když v tomhle dost….netradičním oboru. Andrew asi věděl, co se mi honí hlavou, a tak mezi lokama ze skleničky whisky prohlásil, ať to neřešim, že vejš se Anne stejně nedostane. Sakra, ten bastard. Jo, a já to fakt neřešila. Leták skončil v koši na papír zmačkanej do malý kuličky. Další měsíce. Práce furt nad hlavu. Navíc krize ve vztahu s Andrewem. Byla jsem uplně dole a myslela jsem si, že níž už to nejde. Další omyl.

Byl večer, jedenáct hodin. Šla jsem domů úzkejma chladnejma uličkama. A pak jsem to uviděla. Plakát, růžovej a obrovskej. Klub Angel a hlavní hvězda půlnoční show…..zatraceně, blbá slepice…velkym, tlustym, černym písmem to tam bylo napsaný: ANNE ISABELLA WINSTONOVÁ. Zírala jsem na ty tři slova, na ty tři jména, na těch dvaadvacet písmen. Jako cvok jsem vzala kus střepu a servala ten plakát ze zdi. Nevim proč, po městě jich byly desítky. Běžela jsem domů. Bylo mi jedno, že mý vlasy rve vítr, tváře škrábe mráz a z pořezaný ruky crčí krev. Chtěla jsem věřit, že ty plakáty, to všechno, je jen sen, šílenej sen. Noční můra, která se nikdy nestala a taky nestane. Usnula jsem. Ráno v sedm hodin mi zazvonil telefon. Zvedla jsem to. Byl to můj otec. Suše mi oznámil,že mám bejt ve dvanáct v jedný restauraci. Jo, taky mi to přišlo divný. Proč v restauraci? Proč ne u něj doma? Oblíkala jsem se, ani nevim proč, do kostýmku…se sukní, nenávidím sukně! Klepaly se mi ruce, šíleně se mi klepaly. Zamkla jsem byt a šla k tý restauraci. Otec už tam byl…a Anne taky.  Popíjeli víno, červený víno. Usadila jsem se naproti němu. Podíval se na mě tím svým přísným pohledem před svoje brejle s tlustejma obroučkama. A začal mluvit. Klidnym hlasem ale ostrym jako břitva. O tom, jak mu Anne udělala radost, o jejím úspěchu, jak ji zase bere na milost. Abyste rozuměli, když se Anne začala „osamostatňovat“, nebyla schopná vydržet někde na jednom místě, sehnat si byt ani najít pořádnýho chlapa. A to otce dost naštvalo. Jednou v záchvatu vzteku prohlásil, že dokud mu Anne nedokáže, že je už vážně dospělá, nebude se s ní stýkat.  Jo, a teď tam seděla přímo vedle něj a tvářila se jako vzorná dceruška. V kytkovanejch šatičkách s chlupatou kabelkou se tetelila radostí. V hlavě se mi okamžitě objevilo nejmíň třicet způsobů, jak tu mrňavou krůtu sprovodit ze světa, od udušení vlastní kabelkou až po uškrcení zelenym ubrusem, kterej ležel na stole přede mnou. Nic jsem na sobě nedala znát. Otec mi s vážnou tváří oznámil, že chce změnit závěť. V Annin prospěch samozřejmě. Seděla jsem tam a chtělo se mi zařvat na tu husu moji sestru všechny nadávky světa. Z původních pětasedmdesáti procent z tátový firmy jsem jich měla dostat už jen pětačtyřicet! A to není malej rozdíl. Vstala jsem do stolu a zmizela ven. Beze slova, bez rozloučení. Zrada ve vlastní rodině! Já tu husu pitomou tak nenáviděla. Tři dny jsem trčela doma v posteli. Jen ležela, jedla, pila, kouřila a užírala se. Ani Andrew za mnou nepřišel. Děsný tři dny. Najednou jsem z ničeho nic dostala nápad.

Bylo půl dvanáctý, hodila jsem na sebe dlouhej černej kabát a  vyrazila ven. Gigantický neony klubu Angel zářej na kilometry daleko.

„Když už mi sebereš třicet procent z podílu v tátově firmě, tak chci aspoň vědět proč,“ cedila jsem mezi zubama cestou tmavejma uličkama. Konečně jsem se dostala do sálu. Jedno místo u baru kus od jeviště bylo eště volný. Objednala jsem si dvoudecku bílýho vína a čekala. Pět, deset, patnáct minut…Sál potemněl. Z reproduktorů se linulo tango, tichý a zlověstný. Uvaděč pak ohlásil: „Dámy a pánové, přichází zlatý hřeb dnešního večera. Anne Isabella Winstonová!“

Za šílenýho potlesku na pódium přicupitala moje drahá sestřička. V růžovym oblečku s peřím, tunou flitrů a miniaturní sukní se začala nakrucovat a svým uječenym hláskem „zpívala“ trapnou písničku od jednoho z těch pološílenejch skladatelů, který se živěj psaním pro kluby jako byl tedle. Nevěřícně jsem zírala na její výstup.

 „Kráva pitomá,“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu. Na další barový stoličce tam seděla asi sedmadvacetiletá holka a rukou si podpírala hlavu. Před ní se válely tři prázdný skleničky a popelník u její ruky přetejkal kouřícíma špačkama.

„Koho myslíte?“ zeptala jsem se ledabyle.

„Anne Isabellu Winstonovou,“ docela kvalitně se jí podařilo napodobit pisklavej hlásek mý ségry, „naší superhvězdu.“ Z posledního slova přímo ukapával sarkasmus.

„Jo tak,“ uchechtla jsem se. Vida, tak naši milou Annie nesnáší víc lidí než jen já, zhrzená sestra. Holka vedle mě do sebe hodila dalšího panáka a zapálila si cigaretu: „Nedáš si taky?“

Jasně, že jo. V tý době jsem eště nekouřila třicet denně jako dneska, ale taková situace prostě cigáro vyžadovala. Objednala jsem si další skleničku. Už ne dvoudecku vína, ale dvojitou vodku. Dala jsem se s tou neznámou do hovoru. Jo, moc valnou úroveň to nemělo, přece jen už toho trochu vypila. Mary Smithová, tak se jmenovala. Pracovala v podniku už dva roky a měla z ní bejt hvězda půlnoční show. Tvrdě dřela, každej den, každou volnou minutu a k tomu místu se už málem dostala.  Ale to by se z ničeho nic nesměla vynořit malá, blbá krůta Anne Winstonová. Jo, odhadli jste to dobře, „milovaná“ Annie sebrala tý holce flek přímo před nosem. Jasně že ne úmyslně…na nějaký intriky je ona moc neschopná. Prostě se jen raketovou rychlostí vypracovala z křoví přes sbor k hlavní hvězdě. V životě bych tomu nevěřila.

Annie, kterou v ten moment miloval každej chlap v místnosti skončila. Hromovej potlesk. Sakra, kdybyste viděli ten její připitoměle naivní úsměv, to, jak se zubila do sálu a furt se ukláněla…bylo mi z toho na nic. Mary vedle mě se opovržlivě otočila k baru a na ex vypila už asi pátýho panáka. Podpírala si hlavu a krví podlitý oči se pomalu zavíraly. Měla dost. Po pár minutách se složila na barovej pult a propadla se do bezesnýho spánku. Z kapsy jsem jí vytáhla prachy a zaplatila chlast, co vypila, a taky cigára. Najednou se mi ten hnusnej klub zprotivil. Chtěla jsem odejít, když v tom za mnou zapištěl dobře známej hlásek: „Ahoj Catherine, co tady děláš? Nevěděla jsem, že se taky přijdeš podívat.“

Otočila jsem se a nasadila nucenej úsměv: „Ahoj Annie.“

„Jak se ti líbilo moje přestavení?“

„Jo, bylo to dobrý,“ můj úsměv pomalu sklouzával z obličeje a za chvíli se měl rozbít o podlahu. Chtělo se mi zařvat, jak hrozně uhozený a trapný to bylo, naplivat tý huse do ksichtu a zlikvidovat ten její poflitrovanej obleček. V hlavě jsem měla temno. Něco na mě žvatlala, já ji neposlouchala. V uších mi hučel ten nasládlej hlásek. V puse jsem ucejtila zvláštní pachuť chlastu a vydejchanýho vzduchu. Zírala jsem na ni jako na zjevení a nevnímala. Probral mě až hlas barmana: „Dáte si něco slečno Annie?“

Hlas se mu chvěl nedočkavostí jako malýmu dítěti u vánočního stromku. Když se na něj „úžasná“ Annie usmála tim svým rozplizlym úsměvem, v očích se mu zajiskřilo tak, že skoro podpálil takovou divnou dřevěnou dekoraci, co stála na pultu.

„Dala bych si mojito. Myslíš, že bys mi ho mohl namíchat Marku?“

Mark se rozzářil a okamžitě začal ten drink vyrábět. Chtěla jsem odejít, odejít z tohohle odpornýho klubu a jít spát. Ale Anne mě chytila za ruku tou svojí prackou s umělejma nehtama a zakvokala: „Nedáš si také drink sestřičko?“

Jo, tvojí hlavu napíchnutou na kůlu. Něco takovýho mě v tu chvíli napadlo. Přinutila jsem se k dalšímu neupřímnýmu úsměvu a zavrtěla hlavou: „Dneska ne. Mam dost.“

Zaplatila jsem barmanovi, kterej nespustil oči z mojí sestřičky, a seskočila ze židle. Po těch pár panákách jsem trochu zavrávorala. Nikdo si toho nevšim. Mark zíral na Annie a ta se na něj blbě uculovala za usrkávání mojita, ve kterym už se skoro roztavil všechen led. Špulila při tom na něj tu svoji tlamku s tlustou vrstvou růžový rtěnky. On se na ni díval jak na anděla, na modlu, na zjevení. Bez pocitu viny jsem vytáhla Mary rozvalený na pultu z kapsy jednu cigaretu a zapálila si. Anne se na mě podívala s údivem v očích. S úšklebkem jsem si oblíkla kabát a vypadla z toho zatracenýho klubu.

Uběhlo pár dní. Anne jsem i s tim jejím úžasnym vystoupením zatratila. Byla neděle a na oběd ke mně měl přijít Andrew. Ten den byl perfektní. Stůl stál připravenej, jeho bílej ubrus vlál ve větru, kterej sem proudil otevřenym oknem, víno i skleničky na svým místě, příbory naleštěný. Vzala jsem si schválně krátkou sukni, protože ji na mě Andrew rád vidí. Domluvili jsme se na dvanáctou. Seděla jsem na sedačce a kochala se pohledem na výstavně uklizenej byt. Idylka. Mělo mi to bejt podezřelý. Jenže nebylo, krucinál, nebylo! Dvanáct hodin. Zazvonil u dveří, přesnej na minutu jako dycky. Do ruky mi hned vrazil kytku. Lilie. Jak na funus. Už od začátku byl divnej. Při obědě skoro nemluvil. Teda on toho nikdy moc nenakecal, to víte ekonom. Číslíčka a grafy to jo, ale konverzace při obědě? Ani náhodou. Pak mě vzal za ruku a já jsem najednou věděla, že je něco špatně. Moc špatně.

„Catherine,“ nadechl se a zavrtal se do mě těma svejma očima, ve kterejch bylo v tu chvíli asi tolik hřejivosti jako v čepeli nože, „neměli jsem na sebe v poslední době moc času. Sama víš, že tohle období nebylo ideální ani pro tebe ani pro mě. Je přirozené, že se chceme naplno věnovat každý své práci i vztahu, ale to je téměř nemožné.“

Věděla jsem, kam ten parchant míří, jen jsem si to pořád nechtěla připustit. Stál přede mnou a mluvil stejnym tónem, kterym každej den v práci vykládal o daních, inflaci, trhu a co já vim o čem jinym. Neosobním, nezúčastněnym a chladnym.

„Zkrátka si myslím, že je čas, kdy bude pro nás oba lepší ukončit náš vztah. Catherine, prosím tě snažně, abys nedělala scény a přiznala si, že to je momentálně nejlepší věc, kterou můžeme udělat.“

Skončil a pokoj prořízlo ticho. Ledový, prázdný ticho. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi toho bastarda propíchnout stříbrnou vidličkou a pak do něj pustit proud. Stříbro dobře vodí elektřinu víte.  Jenže já najednou neměla sílu. Pomalu odcházel. Pryč z mýho bytu, pryč z mýho života. Jak patetický. Jenže to byla pravda!

„Je v tom jiná ženská, že jo?“ hlas se mi třás jako květy těch pitomejch lilií v průvanu. Nic neřek, jen se otočil a zavřel za sebou dveře. Jejich prásknutí se rozlíhalo celym bytem eště chvíli po tom. Chtěla jsem se napít vína, ale ruce se mi klepaly tak, že se mi podařilo skleničku upustit. Roztřískala se o podlahu a víno se rozlilo po parketách. Bylo mi to jedno. Složila jsem se do křesla a rozbrečela se. Nevim, jak dlouho jsem tam bulela schoulená s rozmazanejma očima a krabicí papírovejch kapesníků. Čas pro mě přestal existovat a já nemohla myslet na nic jinýho než na toho bastarda. Bylo mi jasný, že je v tom ženská, žádná další možnost nemohla bejt.

Asi měsíc mi trvalo než jsem se dala jakž takž do kupy. Prachy, za který jsem chtěla koupit dárek pro toho nevděčnýho hajzla, padly na věci pro mě. Klasickej ženskej postup. Ňáký oblečení, kosmetika, kadeřnice, manikúra.. Zbejvalo mi ještě pár dní volna v práci, tak jsem je vyčerpala. Víte, co bylo ale nejhorší? Každej den vidět v novinách mojí sestřičku, její fotky v růžovejch chlupatejch kostýmech a s tlamou od ucha k uchu, její jméno na každý straně.

Jeden z těch osamělejch večerů jsem šla na kulečník do podniku, kterej je kus od toho zatracenýho klubu, kde se natřásá Annie. Doprovod a taky spoluhráče mi dělal Daniel Keys, můj dávnej kamarád a bejvalej spolužák. Byl to malíř, umělec s křehkou duší a průzračnejma zasněnejma zelenejma očima. Platonicky se zamiloval do Annie a nikdy mi neřek, proč se ji nepokusil oslovit. Prej bych to nepochopila. S tim jsem musela souhlasit, protože porozumět Danielovi bylo i v normálním životě dost těžký. Navzdory jeho romantický povaze jsem ale neznala lepšího hráče, když došlo na kulečník. Chodíval na něj často a u stolu dokázal strávit i pár dní v kuse.

Stůl, kterej rezervoval, byl uplně v rohu a měl číslo 7. Pro někoho šťastný, pro někoho holt ne. Vybrala jsem si tágo a Daniel rozstřelil. Dařilo se mi s ním držet krok a párkrát ho i porazit. Myslela jsem si, že ty dny plný depek a smutku jsou konečně za mnou. Že se mi zase začalo dařit. Do háje, jak já se pletla!  Tak kolem půl desátý jsem uslyšela známý chichotání. Nejdřív jen takový tichý, pak ale zesílilo. Ne, to prostě nemůže bejt ona. Ne tady, ne teď. Jenže výraz v obličeji Daniela, kterej se mi díval přes rameno, mě utvrdil v tý hrozný pravdě. S nechutí jsem se otočila. Stála tam u barovýho pultu a mrkala umělejma řasama na toho kluka za nim. Úsměv se zářivě bílejma zubama orámovanej růžovou rtěnkou. Nevšimla si mě. Chtělo se zařvat, jakym právem mi ruší i moji nejmilejší hru. Rozmáznout ten její ksichtík po podlaze a zadupat tu její odbarvenou palici do země.

Pak se ale stalo něco, z čeho se mi podlomily kolena. Nezapomenu na tu chvíli celej život. Na ten ledovej chlad, kterej jsem cejtila. Přistoupil k ní nějakej chlap a objal ji. Na maličkej moment jsem uviděla jeho obličej. Ne, to přece nemůže bejt on. Co by tady dělal? Jak by jen moh? Nikdy sem přece nechodí. Ty a eště další otázky se mi prohnaly hlavou. Jenže ten chlap, kterej objímal moji pitomou mladší ségru a právě se vedle ní usadil na barový stoličce, byl fakt Andrew. Andrew Parks, můj bejvalej. Musela jsem si sednout, abych nespadla. Byla jsem smutná a taky mnou projela zuřivá nenávist. Daniel na mě mluvil, ale já to nevnímala. Hráli jsem ještě asi dvě hodiny, já si nic nepamatuju. Bylo to celý jako ve snu, v hroznym snu.

Z toho jsem se probudila až druhej den ráno. Ležela jsem v posteli, celá rozlámaná a zírala na stěnu proti posteli. Ne na celou, jen na jeden předmět, kterej byl zavěšenej na hákách v prosklený vitríně. Pistole, maličkej revolver po mym pradědovi. A já najednou věděla. Po celym těle se mi rozlilo uspokojení. Konečně bude konec, karta se zase obrátí.

Pátek třináctýho. Pro vraždu, kterou jsem chtěla spáchat neexistovalo lepší datum. Klub Angel slavil desátý výročí založení a Annie měla bejt hlavní hvězda celý show. Něco mi řikalo, že lokál bude narvanej, a tak jsem si zabrala místo u baru už hodně brzy. Čas ubíhal a klub se pomalu zaplňoval. Hodinky ukazovaly půl jedenáctý. Velká show Anne Isabelly Winstonové měla přijít přesně o půlnoci. Zbejvala hodina a půl. Nebyla jsem nervózní, ne. Pozorovala jsem lidi kolem, občas se mi podařilo zahlídnout někoho známýho. I ten parchant Andrew tam někde seděl. Mary Smithová, ta holka, se kterou jsem se tady minule bavila,  popíjela asi pět metrů ode mě ňákej drink. Tvářila se docela vesele a tlachala s barmanem. Čas běžel. Najednou zhasly světla a uvaděč ohlásil vrcholný číslo večera. Lidi ztichly, ale když se na pódiu objevila malá vychrtlá Annie, začali řvát a tleskat jak pominutý. Zpívala, tancovala, nakrucovala se. Já nevnímala. Soustředila jsem se na to, co chci udělat. Po půl hodině bylo její číslo u konce. Ukláněla se a sbírala kytky a plyšový hračky, který jí házeli. Stoupla jsem si na jednu z volnejch židlí. Nikdo si toho nevšim, všichni se zajímali jen o ni. Jen o tu naivní připitomělou slepici!

„Anne Isabello Winstonová!“ zařvala jsem a lidi najednou ztichli. Zírali na mě a pak na Anne. Ta nechápala. Jak by taky mohla v celý tý svý blbosti? Stála tam v růžovym poflitrovanym kostýmu s otevřenou tlamou. To byl pohled.

„Můj život byl krásnej až do chvíle, než sis našla tuhle mizernou práci!  Sebralas mi všechno! Nejdřív podíl v tátově firmě, kterej bych po jeho smrti dostala!  A pak i mýho přítele! Jenže to ten tvůj slepičí mozek asi nepochopil. Nedělám si iluze, že by byl něčeho takovýho schopnej. Naplivala bych ti do ksichtu ty pitomá huso!“ To a eště víc jsem křičela do toho jejího tupýho obličeje. Nikdo nic neřikal, všichni jen nechápavě civěli. Pak jsem vytáhla pistoli. Strach, kterej se objevil v Anninejch očích, si budu pamatovat do konce života. Jako postava z ňákýho románu jsem zaječela: „Za všechno v životě se platí. A platit budeš i ty. Chcípni!“ Dvě kulky stačily. Sice jsem toho vypila dost, ale ruka se mi netřásla. Anne Isabella Winstonová se svalila na zem s prostřelenou palicí  a zakrvácenejma šatama. Pode mnou se zvrátila židle a já spadla. Chytila mě ochranka a předala fízlům. Soud byl krátkej a rychlej. Pád dní po tom, co jsem se dostala do basy, se ke mě doneslo, že Daniela Keyse našli mrtvýho. Sebevražda. Chudák kluk, jenže já prostě nemohla jinak. Já ji musela zabít. Spi sladce Danieli.

            Můžete mě mít, za hnusnou, závistivou, egocentrickou mrchu, která zavraždila vlastní sestru jen kvůli jejímu úspěchu. Kamenujte mě, mučte, upalte a zavrhněte. Ničeho nelituju. Kdybych se měla rozhodnout eště jednou, odpráskla bych ji zas.