Milenka (Zabiják)

Páchnu, tělo mé – hromada hnoje,

přesto mě máš pořád rád.

Jak jen to děláš Lásko moje,

že sneseš ten můj čpavý smrad?

Co líbí se Ti – na mém nahém klíně,

když červi se v něm prohání?

Víš dobře Lásko, že jsem svině…

stejně k šílenství Tě dohání,

když jsi beze mě a sám.

Koušu, a taky vyřezávám rány

nožem do Tvých holých zad;

a přesto, přes všechny ty šrámy,

máš mě Lásko pořád rád?

Máš mě, svou Alžbětu Báthory,

v krvi přeněžně mě máčíš.

A taky všem důkazům navzdory,

do vlasů tak citlivě mi vtáčíš

absurdně bílé růže.

Předu, jak černá kočka, co vidí myš

a za chvíli ji do spár chytí…

Že jsem všude – to moc dobře víš,

jsem jak pavouk s ocelovou nití.

Stojím, na vysokých podpatcích,

s podvazky a kosou v ruce.

nahá, svůdně ležím v odpadcích,

jak za slunce kobra na opuce,

když pomalu Tě tráví.

Usměv, postupně Ti zvadl,

ale v pasti už ses dávno chyt.

Do mého Světa, navěky jsi vpadl,

tak teď se kochej, jak jsi bit!

Přesto… líbí se Ti když máš moc,

Tak svaž mě ostnatým drátem!

Pak popřej si: „Dobrou noc!“

A s dalším myšlenkovým zkratem,

přiveď mi další duši.