Z cesty

                                                                       Z cesty

         Z těch nejtemnějších hlubin lidského podvědomí, derou se na svět myšlenky. Myšlenky podivné, děsivé, s jedním cílem: útěk. Ničemné přemítání s nikým o ničem.
       Bavily se takhle dvě pohádkové bytosti v temném lese. ,, Já vím a ty to taky víš, my nejsme z tohoto světa“, říkala jedna druhé s pohledem kalným a úsměvem podmanivým tak, že dlouho nezapomeneš na ten zjev. Byly tam sami v temném koutu za městem. Tam kde město končilo ubíhaly do lesa cesty. Ty cesty nebyly stejné jako ve dne, vypadaly právě tak zvláštní jako je můžeme shledávat ve snech. A přesně na křižovatce těchto cest pošeptal hejkal jezince:                                          

,, Myslíš, že právě teď se nacházíme na scestí?“

,, Nevím, ale každý smrtelník, který sem zavítá, přemýšlí o čase.“

Zavál lehounký vítr, stromy zašuměli a v podzimním pološeru stáli tam ti dva s hlavou svěšenou.

,, Kéž bych poznala, co je to čas“,škytla jezinka ,, Člověk přicházející na toto místo přináší s sebou své teplo…a občas vzpomenu si, že on tu stráví okamžik, kdežto to místo je tu stále. Pro nikoho s nikým. Ticho. Samota.“
Oba se na sebe pousmáli. Je to neskutečné, nikdy nepřijdeš na to jak ses sem dostal.
Pro tu atmosféru, která tam panovala neznám slov(slov reálných v životě lidském).

,, Co si myslíš o lidech?“, zeptala se jezinka hejkala.

,,  Nevím, jsou zvláštní, miluji jejich vášeň, sílu, odhodlání, ale jedno vím jistě-potřebuji jejich energii!“

              V tom vešel na křižovatku malý chlapec. Oba se rozplynuli a místo zůstalo tiché, krásné a kouzelné. Vždy když na okamžik smrtelník naruší jej, když celou věčnost zůstává samo.

…Tam v jeho snu…..