Rozloučení...

Odcházím k ránu, a Ty spíš,

mý tichý kroky neslyšíš.

Je to pár hodin , co Tě znám,

co šel jsem s Tebou domů k vám.

Když svlíkal jsem Ti košili,

lehkou jak křídla motýlí,

bylas nedočkavá jako dítě,

a já do ticha šeptal "miluju tě".

Nenapadlo tě, naivko důvěřivá,

že pokaždý říkám tyhle slova?

Že tolika dívkám šeptám každou noc,

jak krásný jsou, že rád je mám a moc?

Ráno možná budeš brečet,

ale nepiš - stejně bych to nečet.

A nevolej!

Nechci slyšet zas,

tvuj smutnej, vyčítavej hlas.

Mě svědomí nehryže,

a jestli máš ňáký potíže,

tak problémy vyřeší tátův plat.

A já?

Půjdu večer zas k jiný spát...