Sjednocení Itálie

   Psala jsem sloh, který jsme dostali za domácí úkol už předminulý týden. Jako vždy jsem si ho nechala až na poslední chvíli. Včera jsem šla pozdě spát, a proto jsem byla velmi unavená. Ale sloh napsaný být musel. Nechci mít za pět. Sedla jsem si do postele a začala si číst článek o sjednocení Itálie.

  Obyvatelé Itálie se neúspěšně pokoušeli o sjednocení země roku 1848…

  V hlavě se mi vynořila představa obyvatelstva tehdejší Itálie a toho, jak to tam asi vypadalo. Najednou se kolem mě všechno změnilo. Nikde stůl, který stál vedle postele. Zničehonic jsem se ocitla uprostřed nějakého starého náměstí. Lidé chodili staromódně oblékaní a mluvili italsky. „Co se to děje,“ říkal jsem si. „To přece není možné,vždyť jsem před malou chvílí psala sloh o sjednocení Itálie. Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala?“

Vlna otázek zaplavila mou hlavu. Ale nakonec jsem se přece jen uklidnila.

 Jestliže jsem si četla článek, který vyprávěl o Itálii v roce 1848, musím tedy být v v téhle době. Stále jsem však nechápala, jak jsem se sem dostala. Zkusím se někoho zeptat. V Itálii jsem na dovolené byla týden, pár slovíček si tedy pamatuji. Došla jsem k jedné paní, která vypadala mile a přátelsky. Italsky jsem se zeptala na rok, který je a jestli tady nenajdu nějaké ubytování. Ta paní se na mě nejprve nevěřícně podívala, ale nakonec, když viděla mé oblečení, které nebylo v jejich stylu a můj prosící pohled, mi odpověděla, že je rok 1852 a nabídla mi, že bych u ní mohla přespat a půjčit si nějaké oblečení. Já jsem samozřejmě byla velmi ráda a následovala ji do jejího domečku. Uvnitř to bylo nádherné. Na stěnách byly pověšeny krásné obrázky, na stole barevné květiny, všechno bylo ze dřeva. Místnost nebyla velká, byla v ní i postel a byla propojená s kuchyní. Okýnka byla malá a ozdobená záclonkami. Kuchyň také nebyla moc prostorná, tak akorát aby se do ní vlezli čtyři lidé. Žena se mi představila jako Marta Conti. V duchu jsem si vzpomněla na význam jejího jména, které zní docela divně; Marta je lilie a Conti je plně či otevřeně, tak že by otevřená lilie? Přesto je to krásné jméno. Já ji své řekla taky a ani mi nevadilo, že ho nikdy neslyšela. Spousta lidí v mé době se ptá, jakého původu je. No, posuďte sami, Darina přece není zrovna obvyklé jméno. Marta byla laskavá a nachystala mi něco k snědku, nevím, jak se jídlo jmenovalo, ale bylo výborné. Pak se mě začala vyptávat co tady pohledávám, soudě podle mého oblečení, nejsem zdejší. Já ji řekla, že jsem zdaleka a ráda cestuji. Tyhle šaty jsou v mé zemi obvyklé a oblíbené.

  Já jsem se Marty zeptala, jestli žije sama nebo má nějaké děti či muže.

Posadila se naproti mně a dala se do vyprávění.

  Děti má, ale jsou u jedné známé, protože si potřebovala odpočinout. Její muž byl povolán do války s Rakouskem, v níž Sardinii k vítězství vojensky pomohla Francie. Rakouská armáda byla poražena ve dvou bitvách u Magenty a Solferina. Na obou stranách byly velké ztráty a jedním, kdo v boji umřel byl její muž jménem Vanni Conti. Kvůli tomu poslala děti ke známé, aby neviděly, jak se Marta trápí. Ztráta muže ji velmi bolela.

  Bylo mi ji velmi líto a nabídla jsem ji pomoc. Napřed nechtěla, ale když jsem to odůvodnila tím, že mě u ní nechá přespat, ochotně ji přijala. Začala jsem s uklízením první místnosti. Zamést, uklidit věci na poličkách, narovnat obrázky, umýt okna. V kuchyni jsem umyla náčiní, utřela stůl, zatímco Marta Conti chystala ještě nějakou večeři. Říkala tomu „něco k zakousnutí“ ale když to pak dala na stůl, připadalo mi, jak bych měla druhý oběd. Povídaly jsme si o všem možném. O našich rodinách, přátelích, domovech, zemích. Dozvěděla jsem se, že ještě po roce 1850 bylo území Itálie rozděleno na deset států. Sever (Lombardie a Benátsko) ovládali Habsburci, jih italská větev Bourbonů, jedině v sardinském království (také Piemont) vládla domácí savojská dynastie s králem Viktorem Emanuelem II. Všimla si mého nevěřícného pohledu a zeptala se, jak to že o tomhle nic nevím. Lekla jsem se a rychle změnila téma řeči na něco jiného.  

Bylo vidět, že si o mě myslí všechno, jen ne nic pěkného. Ale mlčela. Už bylo pozdě, takže jsem navrhla, že umyji nádobí, uklidím to zde a půjdu si lehnout. Marta mi ukázala kde budu spát. Byla to taková malá světnička, ve které se nacházela jen skříň, postel a vedle ní malý stoleček se svíčkou. Jak útulné. Líbilo se mi to. Popřála mi dobrou noc a šla si lehnout. Svíčka hořela, lehla jsem do postele a přemýšlela o dnešním dni. Zase se mi do hlavy vloudila myšlenka, proč a jak jsem se zde ocitla. Nic chytrého mě nenapadalo, jen to, že   

jde o nějaký posun časového pásma. Proto jsem sfoukla plamínek a usnula.

  Někde v dálce začala hrát povědomá melodie. Otevřela jsem oči a stočila pohled směrem k mému mobilu. Najednou bylo vše stejné, jako před mým „výletem do minulosti“. Na posteli vedle mě byla rozevřená kniha dějepisu 8 a mobil stále hrál na stole vedle postele.

  Začalo to všechno dávat smysl. Usnula jsem při čtení a zdál se mi nádherný sen o sjednocení Itálie.

  Z telefonu se ozval mamčin hlas.

„Co se děje? Proč to nebereš? Haló, slyšíš mě?

„Ano mami, promiň, přemohla mě únava“ odpověděla jsem ospale.

„Já myslela, že máš psát úkol ze slohu, máš ho hotový?“ ptala se starostlivě mamka.

„Ano mami, pracuji na něm“ a na rtech se mi vykouzlil úsměv, pro vzpomínku na si Martu Conti a už jsem věděla o čem chci psát.

„Dobře, já jen ať to stihneš. Bratr přijde ze školy za hodinu, tak buď doma ano?“ řekla mi,  protože se bojí, abych nikam neodešla, jinak by bratr zůstal doma sám nebo by se vůbec nedotal domů

„Jistě mami, ahoj“ pozdravila jsem a šla si sednout ke stolu a začala psát….