Přes výslovný zákaz - 1.část Výlet s tátou

Ahojky jmenuji se Karolína, jsem už druhým rokem studentkou Georgetown high school.

Mým zaměřením je především literatura, historie, kulturologie, dějiny umění a ještě více už spíš, ale nudnějších předmětů. Škola mě nebaví, no čekaly by jste něco jiného??? Jsem tak trochu rebelka a velice nerada se podřizuju výrazně starším lidem, dvakrát nebo třikrát do týdne slavím protiautoritativní den. Což znamená, že odmítám jakoukoliv autoritu. Víte já to vysvětluju pro některé lidi, kterým to pomaleji dochází, třeba jako mojí známe ze školy. Miluju tuhle její hlášku: „Deaktivováno??? To jako, že to není aktivováno????“ No z toho jsem byla mrtvá smíchy tak hodinku a půl, potom jsem se musela odebrat na záchod, abych jsi tam v pohodě a klidu vrátila všechny vychechtané orgány zpět do svého tělíčka. No já to tady prostě miluju…

Na tuto školičku jsem se dostala díky stipendiu, za dobré známky a trochu píle, možná, že pomohla i celkem slušně tlustá obálka. Prostě tatík mě má fakt moc moc moc rád. A skutečně moc moc moc mu záleží na tom, abych se dostala na co nej nej nejlepší školu. A teď trčím tady. Pohlcena komerčními filmy, anglickým jazykem a fish and chips. Co se dá říci, je to opravdové peklo. A předem říkám, nejsem pesimista, jen působím tím dojmem. Já miluju život, miluju vůni a chuť teplé kávy, i když ji vypiju až jako studenou, protože moje zuby nesnesou cokoliv teplého. Na otázku jestli bych to udělala znovu, ne to s těma zubama, ale úplatkem, odpovídám ano. Ano a stokrát ano. Víte proč? Nejen, že mi tahle škola přinesla za ty dva roky hodně štěstí, nových zkušeností – je to trapné, říká to každý, ale je to až neskutečně pravdivé, každé nabití mého čumáčku znamená novou zkušenost a nový posun směrem dopředu- nicméně přinesla mi hlavně někoho, koho budu teď moct milovat. Oh můj bože, zní to tak absurdně.  Ten jehož jméno nesmím vyslovovat ve škole nahlas je… No, jak to říct hmm chvilka přemýšlení … chce to říct nějak šetrně, abych si z toho neuhnala třeba infarkt, protože tomu pořád nevěřím, je to jako nesplněné přání. Princezna, která najde své štěstí u svého prince i když v tomto případě to bylo kapečke jinak. A moje nejlepší kamarádka říká: Princezna, která našla své štěstí u proklatě starého prince. Já ji pak vždycky naučím novým zkušenostem. Tak tedy jedna dva tři …… je to můj výchovný poradce. - - Zní to skutečně brutálně, ale musíme vzít v potaz několik velice závažných argumentů, třeba jakože jsme jako dva magnety, já jsem mínus a Ali plus. – Asi by to chtělo silnější argumenty…

Takže: je původem taky z České republiky a tak máme společnou mateřštinu díky, které jsme se taky seznámili. (Samozřejmě, že to byl trapasⁿ , ale to už je teď pozornému čtenáři jasné.) Chodíme už spolu dva měsíce a zatím to vypadá celkem nadějně. Nepatrný  věkový rozdíl, který se pohybuje někde mezi jedenácti a deseti lety. Dříve jsem si říkala, že společný zájem v určitém oboru, setkání u kafematu a zdvořilostní řeči nebo dání přednosti ve dveřích jsou jen ukázkou jeho profesionálního přístupu ke studentům, ale sedmnácti leté studentky se přece nelíbají! Nebo alespoň ne v České republice. Říká se jiná země, jiné mravy, ale že by až tak moc jiné mravy, tomu se mi nechtělo věřit. Pokud to ale takhle s mravy funguje a čím víc na západ od mé vlasti jsou mravy umírněnější a umírněnější, pak nechť se přestěhuju někam úplně, co nejzápadněji to vůbec jde. I když, hodně moc na západ je Čína a pak Rusko, jenže to už je zas východ. Zamotaný kruh. Radši nad tím nebudu příliš kutit, za chvíli by se vyrojily tisíce intelektuálních otázek, jako co jsme a odkud jsme přišli. A na to už můj mozek nyní nemá volnou kapacitu. Teď když jsem do hlavy dostala dalších padesát francouzských slovíček. Myslím, že nejlepší bude zůstat tam, kde jsem teďka. Já vím momentálně jsem v prdeli, protože jsem se nenaučila slovíčka do němčiny, ale bude líp. Tady mi ty mravy fakt sedí, docela.  Možná by Vás „deníčku“ – o jak úchylné – můj deníčku – o jak úchylné – já vykám svému deníčku – o jak jsem úchylná - zajímalo, jak trávíme svůj volný čas. Cestuju a to víc než u mě bylo obvyklé. A abych řekla pravdu to ježdění mezi mou špeluňkou – rodiče tomu říkají apartmán, ale já mám problém tam nacpat svoje knihy-, který mi k mé smůle platí rodiče a jeho bytem mě začíná pomalu zmáhat i přesto jsem z toho ještě stále šťastná.  A ani z mého milovaného ta počáteční euforie nevyprchala úplně. Pomalu se časem ukazuje, že to bude víc než jen nevinná středoškolská láska, kterou si snad každý alespoň na pár minut prožil. – další úchylná věta, tahle škola mi leze na mozek - Tak třeba moje spolusedící z lavice prožije takových lásek za den opravdu mnoho. A co teprve doma až zapne televizi. Nedávno přišla do školy a oznámila mi, že by ráda chodila s jistým Angelusem z jejího oblíbeného seriálu. Poděkovala jsem ji za milou zprávu a poprosila o zaslání pozvánky na svatbu, zároveň připomněla, že svatební koláčky mám nejradši tvarohové a že makové přímo nesnáším. Opravdu nechápu lidi, ty tipy podivuhodných konzumentů makových svatebních koláčků. Vždyť mák je nepřítelem zubařů a mým nepřítelem je zubař, tak proč si dělat zbytečné potíže? Ne, že bych k tomu zubaři chodila, jak jsem již poznamenala, zubař je můj nepřítel. A neznáme člověka, který by se pravidelně a dobrovolně setkával se svým nepřítelem. Proč si dělat zbytečné potíže???

Když se potkáváme s mým miláčkem – prostě úchylné oslovení - na chodbách, tak na sebe zvláštně koukáme, já prostě nemůžu odolat těm jeho čokoládovým očím. Hned bych ho „zakousla“. – další úchylný výraz „miláčkem“ - Škoda, že tahle škola nemá nějaký speciální školníkův kabinet nebo něco takového, co bývá v těch seriálech pro teenagery. Vždyť víte co myslím. Jsou to ty oblíbené místnosti, kde se scházejí, kulantně řečeno, zamilovaní lidé školy a prožívají zde krásné chvilky, opět kulantně řečeno. Za krásnou chvilku považuji oznámení, že dneska vydávají obědy o půl hodiny dřív, odpadá nám vyučování a končíme 8:45 nebo „Hele hoří všechny školy světa, vrátíme se až postaví nové… Podpálíme i všechny stavební společnosti světa..“ S největší pravděpodobností bychom takový kabinet spolu nemohli navštívit, protože jeho nájemníci se většinou velice dobře znají. Možná také proto, že věta „hoří škola hurá!“ z úst profesora potažmo výchovného poradce, který do nás hustí, že do školy chodit musíme, protože všichni toužíme po tom naučit se něco nového, zní docela nepředstavitelně. Dalším důvodem k zamítnutí návštěvy „školníkova“ kabinetu je dokonalá organizace. Jeho uživatelé se dokonale znají a to bohužel nevyhovuje pravidlům našeho vztahu s Alim. Pokud si myslíte, že jsme blázni, když si stanovujeme vlastní hranice, pak jste na omylu. Je to pouze z čistě bezpečnostních důvodů. Také James Bond se chrání před odhalením. Vím toto přirovnání je poněkud zvláštní, ale zato velice výstižné. Občas prohodíme nějaká ta slovíčka v češtině, ale nikdy nevíte, chceme být opatrní, aby žádný student nebo profesor nepojal podezření nějaké nekalé soutěže. I když pravděpodobnost, že někdo z nich bude umět česky je jen mizivá. Jsou miliony dalších řečí, které by se měl obyvatel této země  naučit spíš než obtížnou a pro mne nedoceněnou češtinu. Ale Alan říká, že takhle to bude prostě lepší a upřímně já si to myslím taky. Sice dělám, že původně na to přišel on, ale to je tak trochu systém toho všeho.

Náš almanach trapasů, který se stále rozrůstá, zatím boduje s jedním obzvláště peprným zážitkem, který se jen horko těžko zpravoval. Ale já jsem nebyla ten, komu bylo horko a pokoušel se o něj infarkt.

Když jsem si jednou kupovala kafe a přemýšlela nad tím, co musím večer Alimu sdělit. Zahlédla jsem jej najednou na schodech. V tu chvíli mně nenapadlo nic lepší než jen vykřiknout: „Ali počkej na mně!“ když se otočilo 90 % lidí v okolí mého výkřiku zareagovala jsem rychle. Naštěstí na schodech stála spolužačka ze třídy. Rozběhla jsem se za ní. Zprva to vypadalo, že běžím za Alim, taky jsem mu připravila celkem perné momenty. Když jsem ale proběhla kolem něho a dorazila ke spolužačce jeho krevní tlak zase klesl do normálního stavu. Ale to je jen část toho, co všechno jsme za ty krásné dva měsíce stačili prožít.

 A aby můj zápis nevypadal jako slaďárna jedné nejmenované autorky – já proti ní opravdu nic nemám, jen mi její dívčí romány přijdou jako naivní a často fakt dost odhadnutelné. Prostě to ani nemusím číst a už vím, že to skončí happy endem - přidala bych ještě takovou malou příhodu z našeho kempování.

O jarních prázdninách jsem se společně vydali do nějakého kempu u pobřeží. Pečlivě jsme vybírali vhodnou lokalitu ke strávení několika relaxačních dní. Oba jsme si potřebovali odpočinout od školy. A taky jsme nepotřebovali tam potkat někoho ze školy nebo z města.

Po té, co Ali vysvětlil vrátnému v kempu, že nejsme otec a dcera na výletě – ten recepční měl zřejmě problémy se zrakem, protože já opravdu nevypadám rapidně stará a Ali nevypadá příšerně mladě, navíc některé děti z naše turistického oddílu v České republice mi vykaly, protože si myslely, že jsem nějaká učitelka nebo instruktorka. Já bych nikdy nemohla být učitelkou, zřejmě bych do hodin chodila se samopalem, prostě mi chybí trpělivost-. Po půl hodince u recepce jsme se konečně mohli nastěhovat do chatky. A taky že ano, pořádně jsme se tam „zavrtali“. Chatka vypadala opravdu útulně. Hned naproti dveřím se krčili dvě postele, které jsme pak přisunuli k sobě. Pod oknem stál stůl a dvě židle. U druhého okna stála skříň, uvnitř ní visely tři věšáky, jeden z umělého hmoty a dva dřevěné. No prostě opravdu útulná chatka. Vybalila jsem notebook a pustila tam Kruh. Celkem vydařený horor i když se pomaličku řadí do filmů pro pamětníky. Posadili jsme se na postel, já jsem se opřela o Aliho ten mě pevně objal a koukali jsme. Občas jsem si jeho rukama zakrývala výhled na monitor notebooku, abych neviděla některé hororové scény jako byla například ta, kdy ta holka vylézá z té studny a blíží se k obrazovce, to by bylo ještě v pohodě, ale když už míří i ven z obrazovky, tak to už mám dost. Když film skončil vydali jsme se na večeři do ubytovny, která byla součástí celého areálu. Vešli jsme společně do malé místnosti, která měla nejspíš představovat jídelnu. K našemu údivu, jsme byli v místnosti úplně sami. I tak jsme zasedli za stůl a objednali si. Za deset minut z lítačkových dveří vystřeli malá deseti letá holčička, zeptala se nás co si dáme? Nabídka byla široká. Zeleninový salát nebo zeleninová polévka s rybou. Oba jsme si tedy objednali zeleninový salát. Když se lítačkové dveře otevřely znovu vykročila z nich menší dívka zpozorněla jsem. Ne proto, že by se mi zalíbila, klady bisexuality jsem ještě nepoznala, ale spíš proto, že si nesla něco, co zřejmě mělo připomínat maso v něčem zabalené. Přes hlavu měla přehozenou kapuci, připomnělo mi to úryvek z Polednice, tváře snědé pod plachetkou osoba….Neznala jsem ji a tak můj zájem rychle opadl. Dále jsem se věnovala odstraňování kostí z těla té rybí mrtvoly, která nehybně ležela na mém talíři. Po patnácti minutách jsem slyšela tlumené dávení, bylo to jako kdyby někoho mordovali. Okamžitě jsme oba zpozorovali. Mé astrální já preventivně zalezlo pod stůl, koukala jsem se na tu divnou bytost s ještě divnějším masem. Zjevně se dávila. Pak vykašlala všechen obsah dutiny ústní na talíř. Bylo to odporné a mě bylo z toho na blití, ale nevím jestli to částečně nezavinila ta ryba. Když se dívka v tmavém oblečení s kápí přes hlavu uklidnila i mně se začalo dělat lépe. To ale nebyl konec, když si dívka začala tahat z pusy nit a mně po chvíli došlo , že je to jako ta scéna z Kruhu, hlasitě jsem vykřikla.

„Pomoooooooc.“ popadla jsem Aliho za ruku a utíkali jsme oba dva někam, neznámo kam. Když jsem poslouchala řev, který jsem vyluzovala zjistila jsem, že je příliš silný na to, aby ho dělaly jenom moje hlasivky. Při pohledu na Aliho jsem zjistila, že jeho ústa připomínaly otevřený hangár ruského letadla, to jsem teda ještě na něm neviděla, řval dokonce hlasitěji než já. Když jsme doběhli do chaty, sbalili jsme naše věci a odjeli, jak nejrychleji to jen šlo. Celé to tu bylo nějaké divné. Nejdřív ten vrátný, který si nedal vysvětlit co a jak, potom ta prázdná jídelna a nakonec ta holka, to už bylo prostě pro naše nervy dost. V takových chvílích už jen čekám, kdy vyběhnou nějací ti zombíci a začnou nás chytat, ale já vím, že se mají střílet do hlavy a to je moje plus. Noc jsme pak prožili společně v autě odstaveném u kraje nějaké rušné, ale opravdu velice rušné cesty. Noc byla krásná vlastně si ani nepamatuju, že bych vůbec zahmouřila oko. Zase jedna z jasných nocí, hvězdičky svítí a člověk má pocit, že může vidět celý vesmír, když se jen pořádně rozhlédne. A takhle dopadl jeden z našich společných výletů za odpočinkem. Na ty další jsme si už slíbili, že se nebudeme dívat na horory a nebudeme jezdit na příliš odlehlá místa.