Dračí lovci - 1 kapitola

Kapitola 1 - Zajatec

Ranní rosa byla už dávno pryč a slunce stálo již hodně vysoko na obloze, když se na cestě vedoucí k Horám Smutku ozvaly vzdálené hlasy a cinkot kovu. Lomoz se stále přibližoval k rozcestí, ležícímu asi pět dní jízdy na koni od hor. Najednou se spoza malého, travnatého kopečku vynořilo sedm postav.

Byla to družina, kterou jižní země dosud neviděly.

Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. Nějaký venkovan, neznalý světových poměrů by o ni okem ani nezavadil, a přece bylo něco divného na složení té skupiny. Skládala se ze dvou lidí, dvou elfů, dvou trpaslíků a jednoho toortaka. Všichni byli oblečeni, do na první pohled lehkého brnění a na něm měli zelené pláště s odznaky zabijáků draků.

Vyzbrojeni byli podle poslední módy svých národů. Lidé měli po pravé straně meč a na levé dlouhou loveckou dýku, elfové měli dva dlouhé lehké meče na zádech v pochvách do tvaru písmene X a dlouhý luk přehozený přez rameno tak že pádu bránil toulec plný šípů, trpaslíci nesli každý obouruční sekyru na zádech a opasky napěchované vrhacími sekyrami. Toortak nesl velký železný palcát a na zádech krátký tlustý oštěp.

Šli tiše, beze slov jen výzbroj cinkala do poledního ticha. Když přišli k rozcestí všichni se zastavili a zadívali se na trpaslíka který šel téměř až vzadu. Teď vyšel dopředu a začal se rozhlížet oběma směry, kterými vedly cesty. jedna vedla přímo k horám a druhá vypadala, že se stáčí ještě níž na jih. "Tak kudy Haadone??" zeptal se člověk s plnovousem zrzavým stejně jako jeho kadeře. "Doleva Lurku..."."DO LEVA?? DYŤ TO VEDE NA JIH!!"ozval se hromový hlas jako by mluvily samy hory. Všechny obličeje se otočily k toortakovi. "Kolikrát jsem se za těch dvanáct let zmýlil Rocvossi??" přiběhl trpaslík "řekni kolikrát?!"Křikl a zahleděl se toortakovi do černých očí. "Ani jednou Haadone.“ Ozval se tiše Rocvoss provinilým hlasem. “Ale ta cesta vážně vede na jih, několikrát sem už tudyma šel." „Já jsem tudy také již několikrát prošel a asi den chůze po této stezce je skrytá cesta zarostlá roštím" ozval se elf s nádhernými bílými vlasy a tváří bez jedináho chloupku. "Vím o ní a proto říkám doleva, díky za oznámení Gwaihone.“ „Jen jsem nechtěl aby zase došlo ke sporům mezi tebou a Rocvossem"odsekl Gwaihon s pobavením v hlase.

"Mohli by jste se přestat dohadovat a vydali se na cestu?!?" vykřikli jako jede muž zbývající tři členové družiny. Sarkon, Riwelron a Tribeard, trojka známá hlavně ve středu říše, kde vyrůstali společně ve městě zvaném Wsein. Tři sirotci, kteří se vychovávali navzájem, nerozluční přátelé na smrt a na život. Všech sedm se na sebe podívalo a dali se do tak hlasitého smíchu až vyplašili malého, tmavě rudého tvorečka na opačném konci mýtiny.

Když tvoreček vyletěl z koruny stromů všichni ztichli a otočili se jeho směrem. „Bylo to to, co si myslím, že to bylo?“ Ozval se Rocvoss. „Dračí mládě“ přikývl Sarkon. „Co dělalo takhle daleko od hor? Myslel jsem, že se od hor nevzdalují.“ To nevím Rocvossi, ale jako že se Riwelron jmenuju, zabiju každého draka který mi skříží cestu!“ Mlčky se vydali na cestu.

Ticho přerušila až Lurkova otázka: „proč ty vlastně tolik nesnášíš draky Riwelrone?“ Triberad a Sarkon se napřed podívali na sebe a pak se s obavami v očích otočili na Riwelrona. Ten sklonil hlavu a chvíli se díval do země než odpověděl. „Draci zabili mé rodiče Lurku, přímo před mýma očima, bylo mi tehdy sotva patnáct let. To je málo i pro tvou rasu. Seděli jsme na zahradě, matka připravovala večeři a já s otcem jsme si hráli. Pak se otec zarazil a řekl mi že si zahrajeme lidskou hru na schovávanou. Začal počítat a já se rozběhl schovat. Ukryl jsem se v nedalekém vykotlaném dubu, abych na otce viděl až mě půjde hledat. Otec ale místo toho vběhl do domu pro zbraň. Pak přiletěli ti draci. Neviděl jsem jak vypadají byla už tma a na nich bylo navíc nějaké stínové kouzlo. Otec s matkou chtěli bojovat, ale nejde bojovat proti třem drakům najednou. Doslova upálili moje rodiče a pak prostě odletěli jako by se jen zastavili na nějaké cestě. Jakoby nic. Nikdy jsem nepřišel na to proč mě nechali naživu. Vím že o mě věděli. Ale od té doby jsem žil ve Wseinu kde jsme narazil na svou náhradní rodinu.“ pohlédl s mírným úsměvem a lesklýma očima na své dva přátele z mládí. „Tehdy jsem přísahal že najdu a zabiju ty tři draky.“

 Lurk na něj nevěřícně pohlédl a tiše řekl: „promiň, to jsem nevěděl.“ „Nemáš se za co omlouvat nebyla to tvoje chyba.“ Šli mlčky dál až k zarostlé cestičce o které se zmiňoval Gwaihon.

„Jsme tady, to je ta stezka.“ „Kde Haadone?“ Přímo před tebou Lurku. Mrkl trpaslík na člověka. Byl bys tak hodný Gwaihone?“ Pokynul trpaslík elfovi rukou k řadě keřů. „Samozřejmě.“ Gwaihon odsunul stranou keř o kterém by spousta lidí řekla že tu musí růst už přez deset let a je tak zarostlý do země že s ním nikdo nehne ani o píď. Přesto jej Gwaihon odsunul jako by to bylo jen smítko chleba na stole po sytém obědě. Prošli na stezku a beze slova se vydali směrem k Horám smutku, které, sice ještě vzdálené dva týdny cesty byly v dáli vidět.

Stezka byla široká akorát pro dvě osoby jdoucí vedle sebe. Vepředu šel Haadon, který hlídal aby nesešli ze správné cesty a prozpěvoval si jednu z mnoha trpasličích písní. Tato vyprávěla o hlouposti draka, který se pokusil sám vyvraždit město plné trpaslíků. Jen o pár kroků za ním kráčel Tribeard a přihvizdoval do rytmu. Za za malou dvojicí šli vedle sebe Sarkon s Gwaihonem a debatovali o tom jak nejlépe zabít draka nebo nějakou jinou nestvůru s Lurkem a Riwelronem. Skupinu uzavíral Rocvoss, který se rozhlížel po lese a vyhlížel večeři nebo případně nějaké nebezpečí.

Začlo se už pomalu stmívat když se Haadon zastavil a řekl: „Asi před pěti hodinami tudy prošla skupina asi třiceti lidí, dva jeli na koni.“ „Bandyti?“ „To je víc než pravděpodobné Sarkone.“ „Je někde před námi místo kde by nás mohli přepadnout?“ „Dvacet minut cesty odtud je malá mýtina kde by to mohla takhle početná skupina zkusit.“ „Sarkone, vezmi si Riwelrona a běžte se podívat jestli se tam něco chystá. Kdyžtak nám nechte obvyklé znamení, schovejte se na druhé straně mýtiny a připravte se na boj. My půjdeme pomalu dál.“ „Dobrá Lurku“ odpověděli oba vybraní přátelé sborově a ztratili se v lese.

„My půjdeme dál, dávejte pozor a když si něčeho všimnete dejte vědět ostatním.“ Šli dál po malé pěšině a nenápadně se rozhlíželi po lese. Nikdo si ničeho nevšiml dokud nepřišli na dohled k mýtině. Na zemi leželi dvě větvičky ve tvaru X a a tři větší a dva menší kamínky. „Je jich třicetdva a nemají lučištníky.“ „Ukaž Lurku chci se taky podívat.“ Řekl Haadon, obešel Lurka a sklonil se ke značce. Zvedl jede kamínek a chvíli ho zkoumal. Pak se zvedl a podal kamínek Lurkovi. „Mají s sebou jednoho kouzelníka.“ Řekl a ukázal na malý zářez nožem na kamínku.“

Dobrá jdeme a buďte ostražití. „Tribearde toho kouzelníka si vezmeš na starosti.“ „Dobře Lurku, a neměli bychom s Haadonem napřed použít nějaká ochraná kouzla?“ „Dobrý nápad Tribearde stačí jen nějaké slabší štítové kouzlo.“ Oba trpaslíci začali v podivných útvarech mávat rukama a šeptat slova plná magie. Najednou se přestali hýbat, zavřeli oči a zvedli ruce nad hlavu. Kolem všech šesti přátel nejednou zasvítilo modré a červené světlo, které po malé chvíli zmizelo.

Přišli na mýtinu a když byli skoro uprostřed vyšel jim vstříc člověk, který vypadal na první pohled jako šlechtic. Ale čím víc se blížil tím bylo všem jasnější že to oblečení nejspíš ukradl nějakému chudákovi, který projížděl kolem. „Zdravím Vás vzácní lidé co dělá takováto zvláštní skupina v této krajině? „ „Odpusť že to tak řeknu příteli, ale do toho ti opravdu nic není.“ Neznámý popošel blíž a strčil ruce do kapes. Oba trpaslíci okamžitě přesunuli ruce k sekerám. „Řekl bych že mi do toho něco je. Toto je totiž má půda a tu nemáte co dělat!“ „Přestaň si vymýšlet takové nesmysly a uhni z cesty. My víme stejně jako ty, že toto je volná půda, která podle dohody králů nepatří nikomu a nikdo nemá právo si na ni dělat nárok.“ Vyjel na nepříjemně vzhlížejícího muže Tribead. Muž se k uhýbání neměl a tak mu Lurk zopakoval výzvu svého trpasličího společíka.

„Neuhnu a pokud nevypadnete z tohoto lesa tak v něm zemřete!“ Vykřikl a z kalhot vytáhl dva meče jejichž zelené čepele vypovídaly o tom že jsou potřeny jedem. Najednou se kolem celé mýtiny rozestoupilo třicet mužů většinou jen v kožených zbrojích a s nejrůzějšími zbraněmi v rukou. Jak říkala zpráva od dvou zvědů ani jeden z nich neměl žádnou střelnou zbraň. Lurk a jeho skupina sáhli po zbraních a rozestoupili se do kruhu. Jediný Tribeard nechal zbraně na pokoji a rozhlížel se jestli někde nezahlédne mága, kterého měl na starosti on. Nikde ho však neviděl. Muž s šlechtickým oblečením udělal dva kroky dopředu a namířil mečem na Lurka.

„Složte zbraně a všechny cennosti na hromadu a můžete svobodně odejít. V opačném případě budeme nuceni vzít si je násilím.“ Oznámil a na tváři se mu objevil podlý ůšklebek.“Nehneme se ani o krok ty podlá kryso a máš poslední šanci zmizet i se svými kumpány v lese.“ Řekl s klidem Haadon a cinkal o sebe čepelemi dvou vrhacích sekyr. „Slyšíte toho prcka?“ rozhlédl se muž po svých společnících. „On se snad strachem zbláznil! Je nás přez třicet, proti Vám pěti a ty si dovoluješ něco takového říct?“

Písknul a banditi se začali přibližovat k malému kroužku přátel. Když od něj byli na deset kroků, Vyloupl se ze stínu jednoho ze stromů člověk v dlouhé tyrkysové róbě a tisovou čelenkou na hlavě. Měl vyholenou hlavu a na krku a rukou měl spousty talismanů. Jdeš moc brzo pousmál se v duchu Tribeard a začal nenápadně pohybovat rukama a něco si pro sebe mumlat.

„Být Vámi blíž už bych nechodil.“ Zkusil naposledy Haadon předejít zbytečnému krveprolití. Nikdo však nedbal jeho rady a tak, když se přiblížili na pět kroků zaslechli všichni na mýtině zvuk letícího šípu. Než si někdo z banditů mohl všimnout odkud byl šíp vystřelen. Proletěl hlavou muže s meči a ještě jednoho v kruhu a zabodl se do půli své delky do stromu. Všichni bandité včetně mága se na chvíli zarazili čehož využili všichni z Lurkovy skupiny. Haadon udělal dvojitou otočku a pět jeho vrhacích seker opustilo své místa v opasku a zabilo pět banditů. Tribeard dokončil zaklínadlo a mág padl k zemi. Lurk s Gwaihonem zabili deset nepřátel, kteří si ani nevšimli, že se k nim blíží jejich čepele. Rocvoss napřed proskočil nepřáteli čímž tři z nich zabil, a pak se ještě ohnal svým obrovským palcátem a odrovnal dva další. Zbylých deset banditů si najednou uvědomilo co se vlastně děje a chtěli prchnout. Bohužel si nevšimli, že utíkají přesně směrem ke křoví kde byl schovaný Sarkon a tak další čtyři padli pod jeho mečem. Jednoho zasáhl druhý Riwelronův šíp do čela a ostatní padli na zem s Tribeardovými vrhacími sekerami v zádech. Během dvaceti vteřin bylo po boji a na mýtině leželo třicet jedna mrtvol.

Mág se zrovna zvedal, když ho s otázkou na rtech „a ty jdeš kam?“ zasáhla násada Haadonovy sekery do hlavy. Lurk se Sarkonem k němu přišli a sundali mu z těla všechny magické pomůcky. Přivázali ho ke stromu v jehož stínu se původně ukrýval. A začali si čistit zbraně. Oba trpaslíci si brali zpět své sekery a otírali krev o tuniky těch, ve kterých byly zaseklé.

Rocvoss prohlížel všechny muže jestli jsou opravdu mrtví a nosil je na hromadu k malé skalce. Tam je vyrovnal na malou hromadu a uhodil palcátem do kamene. Místo kde udeřil se okamžitě rozdrobilo a štěrk padal přímo na mrtvoly. Bušil do ní tak dlouho až byly všechna těla zasypána. Pak vyhrabal kus země a zasypal mohylu hlínou. Sesedli se kolem Lurka a ten prohlásil: „Utáboříme se pro dnes tady, musíme vyslechnout toho mága a to by se za pochodu dělalo špatně.“ „Kde zůstal Riwelron?“ Obrátil se na Sarkona. „No, naposledy jsem ho viděl, když něco vyrýval šípem do kusu kůry, kterou našel na zemi.“ Když to dořekl, vyšel elf z opačné strany mýtiny než původně střílel, došel k mohyle a před ni zabodl do země narychlo udělanou cedulku, na které bylo vyryto.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------.

Poté bezeslova došel k hloučku přátel a posadil se. „Tak teď když jsme tu všichni, řeknu to znovu. Usadíme se tu přez noc a vyslechneme našeho zajatce. Všichni víte co máte dělat, postavíme obvyklý tábor protože jen stěží se v okolí najde nějaká další banda.“ Všichni se rozešli po své práci. Trpaslíci šli sbírat dřevo na podpal, Riwelron s Gwaihonem šli ulovit něco k večeři, Rocvoss nastražoval obvyklá poplašná zařízení a Lurk se Sarkonem stavěli přístřešek pro celou skupinu. Asi za půl hodiny, když byl přístřešek skoro hotový a Rocvoss už seděl uprostřed tábora a brousil hrany palcátu, se vrátili trpaslíci s písní na rtech a obrovskými náklady dřeva na oheň. Složili dřevo na hromadu a začali sekerami vytvářet malé ohniště, na kterém budou moci upéct ulovenou zvěř.

Udělali čtvercovou jamku hloubky trpasličí dlaně a začali ji obkládat kamením. Zpívali už třetí píseň, která vypovídala o hrdinských činech jejich dávného předka, kterého jejich bůh Malcor vytvořil z deseti nejtvrdších kamenů na zemi.

Dokončili ohniště a Haadon zavolal na Lurka: „Ještě něco máme udělat?“ „Ne to je zatím vše.“ Zněla krátká, ale jasná odpověď jejich vůdce. Oba trpaslíci přikývli a šli se přidat k Rocvossovi . Vybrali si každý dva brusné kameny z několika desítek rozložených před Rocvossem na kusu sametové látky a začali přebrušovat všechny své zbraně. Rocvoss si broukal jednu z písniček, které si Haadon s Tribeardem často zpívali a ti se k němu s velkou chutí přidali a v přestávkách mezi broušením popíjeli pivo ze svých měchů. Čím víc toho vypili tím byly písně hlasitější a nesrozumitelnější.

Když už nebylo rozumět ani jednomu z nich, přišli i Riwelron s Gwaihonem a oba přez rameno nesli jelena a u pasu měli přivázáno několik zajíců. „Ikdyž sme spolu už dlouhej čas pořád se divím kolik toho vy dva hubeňouři unesete.“ Usmál se Rocvoss a uznale kývl elfům na pozdrav. Oba lehce pokývli hlavou na znamení díků a položili kořist k ohni. „Já bych do tebe zase neřekl že jsi tak obratný milý kamenný příteli. To jak jsi proskočil těmi muži s tou otočkou.“ Řekl Riwelron a uklonil se. Pak se připojil ke Gwaihonovi který začal zpracovávat jelena.

Postupně ho ztáhli z kůže, vykuchali mu vnitřnosti a nařezali maso na kusy aby se lépe opékalo. Když stahovali druhého jelena přikolébali se Haadon s Tribeardem, který mlčky vytáhl vrhací sekyru a ukázal jí na hromádku ušáků. Elfové děkovně přikývli a podali jim oba svazky zajíců.

Trpaslíci je stáhli z kůže, vnitřnosti zahrabali kousek za táborem a připevnili elfí kořist na rovné klacky aby se daly otáčet nad ohněm. Lurk a Sarkon mezitím vytáhli fajfky a zasedli k připravenému ohništi. Naskládali dřevo do malé piramidky a Sarkon vytáhl křesadlo. Když se oheň rozhořel bylo už všechno připravené a všichni seděli kolem ohně a buď popíjeli z měchů nebo kouřili.

Jakmile se první dva zajíci začali péct, začal se mág probírat a čichat odkud přichází vůně pečeného masa. „A hele, náš přítel se už probírá.“ Usmál se Haadon. „Měl jsem hopraštit víc, alespoň bychom se v klidu najedli.“ Jako kdyby dostal nějaký signál, začal mág povolávat na malý hlouček u ohně posměšné nadávky a chrlit stížnosti na to jak je s ním zacházeno. „Sklapni nebo řeknu svému příteli, aby tě umlčel jak uzná za vhodné.“ Řekl Lurk a pokývl směrem k temnému koutku, kam mág neviděl. Už, už se chystal pokračovat, ve šňuře nadávek, když Rocvoss vystoupil ze stínu do osvětleného kruhu ohně. „Vy za.....“ Zbytek věty mu uvízl někde v krku. Zíral na Rocvosse s čím dál tím víc vytřeštěným výrazem. Nic takového ještě nikdy neviděl. Přibližně dva a půl metru vysoká postava, která byla celá z kamene. Od hlavy až po konečky prstů na nohou to byl kámen.

„Vypadáš jako kdybys viděl ducha.“Zašeptal mu těsně u hlavy hrubý hlas. Muž leknutím málem vyskočil z kůže. Zpoza stromu pomalu vyšel Tribeard s nakrájeným masem na talíři a s úsměvem od ucha k uchu. Mág ho probodával vražedným pohledem, před kterým by většina mužů utekla nebo se přinejmenším odvrátila. Ne tak Tribeard. Natáhl se a nabídl mu kus masa. Mág ale odvrátil hlavu a vykopl kolenem tak, že vykopl trpaslíkovi misku s masem z ruky. Ta dopadla na zem a všechno maso bylo obalené velkou vrstvou prachu. „Nechceš, nech.“ Probodl pohledem pro změnu Tribeard mága.

Otočil se a odcházel k ohni. Všichni se dívali jeho směrem. Vtom přeběhl přez mágův obličej stín a křikl na trpaslíkova záda slova v trpasličí řeči.

Haadon okamžitě vyskočil na nohy a hodil vrhaci sekyru, stejně jako Tribeard. Obě sekery se zabořili do stromu jen palec pod mágovým rozkrokem. „Ještě jednou ty hade a budu mířit výš.“ Zařval na mága Haadon. Tribeard jen hluboce oddechoval a pohazoval další sekyrou. „A pokud ještě někdy promluvíš naším jazykem tak ti useknu ty špinavý uši a vyřiznu ti jazyk.“ Přidal se Tribeard.

Všichni ostatní zírali na trpaslíky se směsicí údivu a strachu. Na podobné reakce nebyli u svých přátel zvyklí, bývali většinou klidní jako skála. Tribeard se vracel pro sekery. Když je vytahoval z kmene, sklonil se mág níž, aby ho slyšel jen trpaslík a něco mu pošeptal. Přešel to mlčením a otočil se k odchodu. „Ale to bys asi nedokázal, že?“ Tribeard se otočil s takovou rychlostí, že nikdo z přátel nepostřehl co se vlastně stalo. Mág vydal několik stenů a při posledním vyplivl na zem loužičku krve. Tribeard si ho přitáhl za bradku níž aby mu mohl něco pošeptat. Byla to slova plná hněvu a opovržení. Pak se vrátil k ohni, beze slova hodil jednu sekyru Haadonovi a posadil se mezi Sarkona a Riwelrona. Lurk chvíli přejížděl pohledem z jednoho trpaslíka na druhého a potom se zeptal: „Co to mělo znamenat, co to říkal?“ Tribeard sklonil hlavu k zemi a přehraboval se v hromádce třisek u svých nohou. „Záležitost ze starých časů, nechce se mi o tom teď mluvit.“

U večeře už nepadlo ani slovo. Dojedli každý kolik mohl a zbytek naházeli do ohniště a zasypali ho popelem. Tribeard s Haadonem se zvedli jako první a s mumlavým přáním dobré noci si šli lehnout k blízkámu křoví.

Když už oba spali otočil se Lurk k Sarkonovi s Riwelronem. „Nevíte o co tady šlo?“ Oba přátelé chvíli mlčeli, pak pohlédli jeden na druhého a pak se Riwelron otočil zpátky k Lurkovi. „Nejsem si jistý. Trpasličí řeč mi není cizí, ale tomu muži.“ Naznačil hlavou směr k spícímu mágovi. „Jsem rozuměl jen dvě slova: válka a zrádce.“ „Docela by mě zajímalo, kdo vlastně je náš malý přítel.“ Prohlásil Rocvoss a nespouštěl ze zajatce oči. „Dnes už to nechme být, ráno je moudřejší večera. Snad se od něj něco dozvíme.“ Všichni si popřáli dobrou noc a kromě Rocvosse, který jako každou noc hlídal, se uložili kolem trpaslíků.