Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozhovor s obrazem
02. 04. 2007
0
1
351
Autor
Miqka
Když tak tupě civím na zeď, na obraz s kaštanově hnědým rámem, silnou vrstvou prachu a bolestí dávno zapomenutého a nepotřebného předmětu, napadají mě otázky.
Proč visíte nakřivo?
To se zeptejte toho sousedovic smrada zatracenýho…
Ptám se Vás, tak nedělejte zbytečné dusno.
To máte tak. Děti si hrají, zlobí, máma není doma a pak na Vás najednou přistane shnilé kiwi. Od té doby jsem křivý. A už je mi to jedno. Lepší viset nakřivo než být křivák.
To s Vámi souhlasím, ale berte to tak, že po Vás mohl hodit něco mnohem tvrdšího. Vaše křehká duše by se byla rozsypala v tisíce střípků.
Kde jste vzala to o mé duši? Co je na mně křehkého? Snad jen křehkost, kterou do mě vdechla osoba, která mě stvořila. Jinak nic. Posmíváte se mi? Cožpak nevidíte, jak vypadám? Kdo je to na mně namalovaný?
Tak počkat, počkat. Nepleťte si pojmy. Kdo je tázající a kdo dotazovaný? Teď mě zajímá ten Váš stvořitel.
Vy si také nepleťte pojmy, paní redaktorko. Stvořitelka, byla to žena, dívka, anděl, femme fatale, … Jmenovala se Eva. Když se mě dotýkala bříšky prstů, krvácel jsem. Když na mě mluvila, připadal jsem si významný… Ehm, promiňte, trochu jsem se zapomněl.
Ne, pokračujte, prosím.
Těžko se popisuje to, na co chcete zapomenout. To, co máte stále hluboko v srdci, nemůžete se toho zbavit a nechcete to vytahovat na povrch. Víte, věřila byste tomu, že vždy když byla se mnou, zapomněl jsem na toho, který hyzdí mou tvář. Odpustil jsem jí a naivně si myslel, že jednoho dne vezme čistou bílou barvu a smaže ho. Jsem hlupák…
Kdo je ten, o kterém musíte mluvit se záští?
Je to zrůda.
Ano, ale i zrůdy mají jméno.
Co záleží na jménu! Když Vám to udělá dobře, byl to Adolf.
Dobře, zrůda Adolf. A udělal Vám něco?
Cože?!
Promiňte, hloupá otázka. Omlouvám se.
Vzal mi Evu, pošpinil a zprznil vše, co se dalo. Když se na ní díval, měla v očích zlověstné ohníčky jako kdyby byla zhypnotizovaná a pak se stávala zlou. Měnila se mi před očima, dělala věci, za které se styděla a já se musel dívat. Hledala u mě pochopení.
Jaké věci dělala?
Lhala a podváděla, intrikařila a ubližovala. Nejvíc ale ubližovala sobě. A Adolf vše sledoval a když udělala to, co chtěl, zachechtal se tak strašně, až mě louplo v rámu. Dosáhl toho, že sám sebe nesnáším a okolí nenávidí mě. A teď už mě prosím omluvte. Mám trochu naspěch. Máme s Adolfem nějaké pochůzky ve městě Osvětim. Víte, kde to je?
Ne.
Ne? Tak to byste měla jet s námi. Tam Vám je to tak krásné… Až srdce usedá.
1 názor
docela pěkné. mám rád díla psaná formou rozhovoru. tady mi trošku vadí, že obraz nemá celou dobu 'vyhraněnou osobnost'. je pro mě takový neurčitý. možná je to ale jen tím, jak je rozhovor krátký. jsou místečka, kde jsem uplně nepochopil význam. ale jsou zas vyšlenky, které se mi líbí (už hned s věšením nakřivo). závěr se dal už brzy odhadovat. možná by stálo za to při nějakém příště celkově rozhovor natáhnout, ale vybrat si nějakou méně známou osobnost. navíc mám pocit, že mi závěr něco velmi výrazně připomíná. ° teda ne, ale rád se vrátim pro přídavky.
p.s. i redaktorka se nechá až příliš snadno odbýt