Zdravíčko

Jednou v lednu jsem tak cestovala tramvají a pozorovala nabroušené tváře mých spolucestujících. Jak jsem tak visela jednou rukou na tyči s batohem na zádech a houslovým futrálem, který mě neustále pleskal do tváře, napadaly mě chmurné myšlenky. Marně jsem se snažila přijít na cokoli pozitivního...nakonec jsem došla k závěru, že by mi snad zvedl náladu i obyčejný vlídný pozdrav, ale kdo by mě z oněch nakvašených lidí pro nic za nic zdravil? Vtom však za sebou slyším milé: ,,Dobrý den…“

   Když se otočím, usmívá se na mě jakýsi muž ve středních letech. Nejdříve překvapeně zírám…že by se opravdu našel někdo, kdo jen tak pro radost pozdraví? Pomalu se mi na tváři rozestírá úsměv až se nakonec div nerozesměji.

  ,,Vaši jízdenku, prosím.“

Z onoho výrazu euforie zbyl jen jakýsi křečovitý úšklebek. Trochu jsem ztuhla. Asi jsem vypadala dost přihlouple a nechápavě, neboť pan revizor musel svou žádost opakovat.

Když se konečně vzpamatuji, odkudsi vytáhnu svůj doklad beztrestné jízdy a přitom onoho pána málem praštím houslemi. Posléze poděkoval a pokračoval dále.

   Nakonec se přebrodil až ke kabině řidiče. Zaklepal, otevřel dveře, zapsal velitelský čas

a už se měl k odchodu. Přestala jsem mu věnovat pozornost, stále jsem se vzpamatovávala z toho zklamání…zaslechla jsem už jen ,,Zdravíčko“ a bzučení otevírajících se dveří.

    Zdravení je opravdu složitá věc, pomyslím si. Chování pana revizora i ostatních lidí si snažím ospravedlnit. Jen si to představte…vlídně zdravit každého koho potkáte. To by si člověk ráno nasadil umělý úsměv, celý den by nedělal nic jiného než chodil a říkal ,,Dobrý den, ahoj, nazdar“ apod. Večer by si s vykřičeými hlasivkami úsměv sundal a druhý den znovu. Hrozná představa…

   Jak tak přemítám, došlo mi, že ještě stále stojíme na stejné zastávce. Vyhlédnu z okénka a spatřím téhož kontrolóra, jak stojí venku se svým kolegou a popadá se za břicho. Tu se však paní řidička vykloní z kabiny:

,,Příště si laskavě nechte ty kecy!“

Vůbec nechápu o co jde, ale začíná mě to zajímat. Revizor se snaží bránit, jen ji prý slušně pozdravil. Paní tramvajářce už doslova unikala pára z uší, vyběhla z kabinky a křičela:

,,Já jsem pořádná stará ženská, takže si zasloužim pořádnej pozdrav! Ne nějaký zdravíčko! To si řikejte někomu jinýmu!“

Zavřískla, že jestli ho tato práce nebaví, sežene si dost svědků a postará se, aby byl ze zaměstnání ,,odejit“. Usměvavý revizor už nebyl zdaleka tak usměvavý a jen cosi poznamenal.

   Docela jsem se vzniklou situací bavila. Mí spolucestující bohužel tolik ne. Prosili paní řidičku, ať nezdržuje a pokračuje v jízdě.

,,Slyšeli jste to? On mi tady říká zdravíčko, mně, starý ženský!“

Za mými zády se zvedl jakýsi pán a klidným hlasem pronesl:

,,Paní, kdyby se každý s každým zdravil navzájem ´zdravíčko´ , tak by bylo na světě krásně!“