Motýlí smuteční

Slyšel jsem křik motýla,

na louce ozval se do ticha,

to právě láska ho vraždila,

tím jeho píseň skončila.

Dozněl i poslední sten

a mrtvo se šíří  vůkol jen.

Žádný pláč, ni smutek vidno není,

přesto cítím, jak Příroda- matka slzy roní.

Truchlí nad ztraceným dítkem,

jež ještě před chvílí létalo radostně

a které teď přikryje blankytným kvítkem.

Tělíčko křehké a žalostné...

Pomalu odchází v kraje zapomnění,

ovito vláknem věčného spánku - snění.

A pouze v duši mé pomněnka nezvadne,

dokud navždy srdce do temnot nepadne.