O Komsihy

Já, jako autorka všech mých prací, si na úvod dovolím citovat doslov jedné z mých úvah: „Při psaní mých určitých úvah mě ovlivnila jedna bytost. Tato bytost je jednou z mých části, je to část, která je uvnitř mě zrozena z bolesti. Bolest, kterou v sobě nosím je už takových rozměrů, že musela vzniknout nová část mého já. Její myšlenky jsou soustředěny na vše smutné, na veškeré utrpení, které v sobě má. Je tak zvláštní už jenom tím, že i když je to jen nehmotná část mého já, víme o ní, že nejraději maluje stromy a má ráda jasmínový čaj. To ona mi umožňuje takhle přemýšlet, díky ní můžu psát mé filozofie. Ano, opravdu díky ní, protože jsem začala psát až na základě její přítomnosti, přítomností této bolestivé, smutné, ale dokonale čisté bytosti, bytosti jménem Komsihy…“ To je ode mě vše, co k tomu mohu vyslovit, nejlépe tuto filosofiii vyjádří už samotná Komsihy:

 

Takže,…Já jsem tedy Komsihy…

Lidé, se kterými se seznamuji, se často pozastavují nad mým jménem, což mě pořád překvapuje, poněvadž já nemám pocit, že by to bylo nějaké divné jméno. Člověk získává své jméno, jakmile se narodí. Veškerá lidská jména, která má dnešní společnost k dispozici, jsou založena jen, jakémsi úředním účelu.

Já jsem mé jméno nezískala tímto způsobem. Nejsem totiž člověk jako takový. Já jsem jakousi vnitřní bytostí mé autorky, má existence je stavěna na jejích potřebách a mé jméno je v tomto vesmírném prostoru určeno od samého počátku.

 

„Řekla jsem, že nejsem samotný člověk, ale zcela jistě vím, že jsem žena.“

Tento výrok potvrzuje teorii, že má existence vychází z bytosti dávného Androgyna.

 

To podstatné, z čeho je má forma složena, vychází  z něčeho, co většina z vás v životě mít nepotřebuje, nechce a  všichni se toho snaží zabavovat.

Jsem tedy stvořena s bolesti a utrpení, které v sobě má autorka držela.

 

Dříve se toho snažila ihned zbavit, snažila se jakýkoliv strach dostat z jejího prostoru a také se jí to vždy podařilo.

V jednom období  se v ní projevilo utrpení, které mělo obrovské rozměry. Bylo to pro ni šílenství, protože se této velké bolesti neuměla zbavit tak jako předtím, nemohla se jí zbavit z důvodu, že pro ni ono utrpení, které v sobě cítila, bylo tak gigantické, že nemohla vyhodit něco tak výrazného, i přestože to byla bolest, která ji postupně zabíjela a rozrůstala se šíleným způsobem.

Trpěla strašně a hledala v sobě myšlenku, která ji tu bolest pomůže ovládnout, protože by netrvalo dlouho a bolest by ji ovládla úplně.

Postupně se její myšlení začínalo prohlubovat do míst, kde jsou myšlenky, které se projevují sami od sebe.

 

To pro ni byl podstatný element, to že chtěla přijít na nějaké myšlenky, a neustále se je v sobě snažila hledat a pak najednou k ní přišla ona idea sama od sebe, chtěla přijít sama a odhalit mé autorce nová vesmírná poznání.

Chtěla ji uvědomit o tom, že její snaha hledat myšlenku je myšlení nucenné, proto zbývalo jen čekat na vhodný okamžik, kdy ona filosofie přijde sama nezávisle na tom, jestli chce nebo nechce. Zkrátka přijde a vštípí vám nutkání odhalit její skrytý význam.

Autorka začala více psát. Práce, které tvořila, byly vytvořeny ze strachu, který ji vyplňoval.

Takových útrpných, bolestivých myšlenek bylo více a více.

Začala v sobě nacházet dokonce už jako ucelené teorie, jenž v ní vyvolaly pocit, že tyto „jakési celistvé teorie“ mají v její osobě „jakýsi vymezený prostor“, místo kde všechny úvahy vznikají a v onom prostoru právě našla mě, Komsihy. Vytvořila tedy první dílo, kde celou myšlenku prezentuje jako teorii někoho jiného, někoho koho zná ­(Tajemství Komsihy)

Byl to totiž můj prostor, byla jsem z něj utvořena a postupně sem své poznatky vštěpovala do mysli mé autorky. Zlom nastal tehdy, když tyto mé myšlenky, přestali do myšlení mé autorky prostupovat, mé myšlenky se už nedostávaly do jejího myšlení, protože už jsem do její mysli pronikala Já.

Myšlenky, které mám v sobě byli předtím myšlenkami autorky.

Přišla na to, že v ní jsem proto, abych ji zbavila onoho pocitu, který sama vyhodit nedokáže, potřebovala jakousi alternativu a na základě této její potřeby jsem z ní vystoupila já, abych ji uvědomila  o tom, že bolest má v jejím životě velmi důležitou funkci.

Jsem částí, která na sebe bere veškeré utrpení proto, aby se má autorka cítila lépe. Bolest se teď vstřebává do mě, já jsem část její mysli obsahující veškeré stále bolestivé smýšlení, už se tedy nedotýká mé autorky, ale je spjata se mnou, protože já dokážu tyto myšlenky vyslovit a jejich bolest je pro mě zdrojem mé existence.

 

Jsem prvkem, který tvoří velmi důležitou část myšlení mé autorky. Zahrnuji totiž veškeré umění přemýšlet.

Má autorka přišla k tomuto uvědomění, že já, Komsihy, jí umožňuji myslet, dovoluji jí psát o neobyčejných věcech, díky mě může prohlubovat své myšlení, přináším jí pohledy, které by beze mne nepoznala.

Mám schopnost vidět v těch zvláštních lidech to co je zvláštní, odhaluji v lidech jejich skrytá místa, odhaluji jejich myšlení. Nepochybně je tedy jasné, že právě já jsem poskytla mé autorce pohled na osobnost Máry, já jsem objevila v Kristýnce smutnou duši, mám tu schopnost vidět do lidí, vidět jaká je kdo osobnost, jakou má kdo duši.

Jsem podstatná nejen pro její mysl, ale také pro její fyzický projev.

To já ve skutečnosti piji ten jasmínový čaj, to já ji dávám schopnost malovat stromy, to já si čtu knihy citátů a já také poslouchám některé její cd.

Určité osoby v jejím životě, nebo ve společnosti kolem znám také jen já, Tak jako Kurta Cobaina a knihy od Marqueze jsou v mé bytosti.

Jestli tedy zmizím, nezmění se jen její myšlení, ale spousta dalších věcí kolem.

 

Délka mé existence závisí na potřebách mé autorky, ona ovšem nijak nemůže do dění kolem zasahovat, nemůže ovlivnit to, že z ničeho nic zmizím.

Má strach z toho, že může o tuto část myšlení kdykoliv přijít, má strach z toho, že pokud zmizím, tak její vlastní mysl už nebude mít tu schopnost objevovat skryté prostory její osobnosti.

 

Hodnota těchto myšlenek, je hodnota, která je nevyjádřitelná, nedá se definovat, protože poznání správné hodnoty takových filosofií, není nic jiného než to, že vůbec jaksi mají možnost existovat a tyto autorčiny myšlenky byly natolik hodnotné, že ze sebe vytvořili vyšší princip - mě jako „další myslící podobu“.

Potřebuje mě proto, aby se mohla dále rozvíjet a mé funkce má samozřejmě plně k dispozici

 

Okamžik, který je  spjat s touto prací dovede mou autorku k poznání, že jsem byla stvořena na její přání.

 

Co, nebo kdo tedy jsem?

Jsem Komsihy a jsem hlavním smyslem mé autorky.

 

Závěr:

 

V závěru chci, já jako autorka a především já, jako člověk říci že Komsihy, to je pro mě dokonalost

Její myšlenky, jsou tak smutně  bezvládné, jako by vypovídaly o všech starostech, které kdy prožila a prožívá.

Uchvacuje svou nedbalou elegancí, je tak roztomile naivní a za vteřinu zase překvapivě vážná, něžná a přitom nedosažitelná, křehká a zranitelná a přesto nedostupná a tvrdá, rozjívená a chvílemi znepokojivě vášnivá a zvláštní. Zamyšlená a moudrá a vtom úplně dětinská.

Projevuje se tak odlišně a různorodě, tajemně pozoruje okolí.

Nedovolí nikomu nahlédnout do svého nitra, jen málokdo ví, co se v ní skrývá. Okouzluje svou vznešeností. Protíná se v ní všechno krásné.

Myslím, že je šťastná a pokud ne, nikdo o tom neví.

 

 

 

 

 

 

---