Přemýšlení o mém myšlení

MYŠLENKA
…Přemýšlím, hodně často, každý den.
Hledám odpovědi na otázky. Na všelijaké otázky.
Tak například….
Co je to umění? A filosofie?

Umělci....
Co nám vlastně zanechali? Své myšlenky? Ano…
Co je myšlenka?
Otázka a odpověď.
Ovšem zprvu mé myšlenky mají jen otázky, na které si dokážu odpovědět až po hlubším dumání, a až po čase, kdy si ony otázky a ideje podrobněji proberu a mám je promyšlené, vytvoří se mi v mysli odpověď, taková, kterou většina lidí nebere vážně jako skutečnou odpověď, protože někomu se může zdát takové zdůvodnění dost absurdní a kolikrát ona odpověď opravdu absurdní je- z jistého úhlu pohledu, jsem si ovšem jista, že mé názory jsou pořád možnější a přijatelnější než tvrzení,které prohlašuje, že snad existují i otázky nemající svou odpověď.
Jenomže otázka, která neobsahuje odpověď, není už nadále otázkou, protože otázka bez odpovědi? To by byla žádná otázka, zkrátka podle mého názoru nemožné.
Zamýšlím se nyní nad tím, že mnohé otázky, pro mě nezodpovězené, mi už třeba onu odpověď poskytly formou, kdy hledaná odpověd, mohla být už vyslovena? Prvně sem si řekla, že něco takového by mi snad neuniklo ne?
Možná přece jen uniklo, totiž napadl mě možný způsob. Nazývejme to „metoda hledání odpovědi ve formě nové otázky“.
Pro správné porozumění ještě raději stručně vysvětlím: Princip je v tom, že otázka na kterou hledám marně odpověď, se dá nalézt způsobem, kdy se dopracuju k odpovědi tak, že si vytvořím právě otázku, která mi poskytne odpověď na otázku předchozí, takže mám aspoň jakousi odpověd na onen předchozí dotaz a zároveň bude tato odpověď otázkou další filosofie.
Zeptám se, z čeho tedy vůbec vychází filosofie?
Je to právě metoda otázky a odpovědi, kterou na předchozích řádcích popisuju?
Ne, z toho filosofie nevychází. Určitě tyto prvky obsahuje, ale rozhodně to není to hlavní východisko vzniku filosofie.

FILOZOFIE
…Filosofie vychází z nejzákladnější lidské vlastnosti, zvědavosti. Právě zvědavost nám umožňuje vyhledávat filosofické pohledy. Jsem filozofem, jsem dost zvědavá. Ovšem nemysleme si, že každý kdo je zvědavý má schopnost filosofovat. Já jsem toho také nebyla hned schopna.
Postupně jsem se filosofem stala, protože když přemýšlím nad tím, jaké práce jsem psala dříve a jaké tvořím teď… Je z toho naprosto zjevné, že mé myšlení podstupuje radikální změny, kde se zvědavost projevuje do filosofického směru a vlivem toho jsou mé myšlenky stále hodnotnější a je zákonité, že určité myšlenky přijdou až ve vhodném věku, ve věku, kde pro mě budou takové ideje zrovna aktuální.

Dříve jsem psala prakticky všechny práce formou vypravování.
Pak jsem měla také období depresivních úvah, které byli převážně emočního rázu.
Byla to taková osobní pesimistická vyprávění. V té době jsem totiž takovým způsobem uvažovala.
Věděla jsem, že mé myšlení jde zvláštní cestou.
Zajímala jsem se především o negativní myšlenky, protože o těch se lidé vyjadřují méně, protože na ně působí smutně, depresivně.
Na mě takové myšlenky působí smutně, ale ne depresivně.
Psala jsem o takových věcech proto, protože jsou pro mě krásnější.
Co se týče smutných myšlenek, mám v nich větší inspiraci.
Nedalo by se to, ale ještě nazvat filozofií.

I když už to bylo hodně složené z myšlenek, zvědavost zatím nebyla v tom rozměru,
který by odpovídal filosofii.
Napsat filozofii je podle mě těžké, protože myšlenka, na kterou můžu napsat filosofii, ke mně musí přijít sama a já ji musím využít. Až potom s ní můžu nějak pracovat. Nemůžu se k té myšlence donutit, protože by jsem, o tom nemohla uvažovat z hlediska filosofie. Filosofie totiž nemůže být vynucená.

Poslední dobou píšu právě filozofické ideje, protože právě tady dosáhla má zvědavost patřičné úrovně a já se tak můžu zabývat myšlenkami a různými otázkami více do hloubky.
Taková teorie se nedá napsat během jednoho dne, protože postupně, jak ji do sebe vstřebávám, mě napadají další názory a tak tu práci neustále rozšiřuji.
Nehledám úplnou odpověď, protože filozofie mi nemůže dát jasnou odpověď na nic, protože to už by nebyla filozofie.
Poskytuje mi pouze nějaký pohled na určitou myšlenku, kde si už odpověď vytvořím.
Hledám jen všechna možná dogmata, která ta určitá úvaha obsahuje, všechny spletitosti se pak snažím popisovat, což je složité, protože určité věci je těžké vyjádřit slovně a snažím se vytvořit závěr, kde si odpověď vymyslím způsobem, kdy mi mé zdůvodnění bude připadat jako jediné možné řešení.
Všechny nápady, na které přijdu, mě překvapí, protože objevuji věci, o kterých bych si nemyslela, že jsem schopna uvažovat.

Kdybych si nemyslela, že takovéto názory jsou svým způsobem nenormální, poněvadž takových filosoficky smýšlejících lidí existuje v mnohem menším zastoupení než normální lidé, kteří se o filosofii nezajímají, protože jsou už pohlcení zvyklostí, nemají potřebu pátrat po tom, jak se tu všechno vzali, jsou podřízeni stereotypu.

Lidé taky berou v úvahu to, že mají poznávat lidi kolem sebe. Na sebe zapomínají. Myslí si že se znají, protože ví, jak reagují v určitých situacích.
Ale uvnitř, o tom, jací jsou uvnitř spousta lidí pořádně neví.
Jaká to škoda, že většina společnosti, nemá potřebu přemýšlet.

Jsem ráda, že jsem ta vyjímka a mohu tak zdokonalovat své myšlení a vděčna tomu,že se moje uvažování vyvíjí do takových širokých směrů, protože práce tohoto období jsou pro mě těmi nejlepšími, jaké jsem kdy napsala.


POCITY,PŘEDSTAVY
….Poslední dobou jsem plna pocitů, ze kterých se potřebuji vypsat.

Pocity vnímám trochu jinak.
Můj názor je totiž ten, že pocity, které v životě přichází, se nijak nemění.
Nepříjemné pocity, jakákoliv utrpení, jakákoliv radost, štastná situace…. Veškeré tyto dojmy mají od začátku stejnou intenzitu.
My si totiž jen na ty pocity zvykneme tak, že už je necítíme tak impulzivně jako na počátku.
S bolestí jsme smířeni a už ji tak nevnímáme a stejně tak si zvykneme na ty štastné emoce.

Mé představy jsou odlišné téměř ve všem, protože ve všem hledám více možností. Přemýšlím jiným směrem a hlavně přemýšlím ráda, což znamená, že vždycky přijdu na něco, co ještě neznám. Ráda jen tak přemýšlím a nedělám nic. Někdo říká, že přemýšlím až moc, ale já myslím, že právě on přemýšlí málo.

Pořád raději přemýšlím o smutných věcech než o těch dobrých.
Pozitivní myšlenky jsou pro mě totiž velmi krátkodobé a vybavují se mi jen záblesky okamžiků.
O smutných věcech můžu uvažovat hlouběji, a proto u mě setrvávají déle a obrazy jednotlivých situací jsou pomalejší a můžu si tak uvědomit takové detaily, kterých jsem si v tom skutečném zážitku nevšimla.
Právě proto, že obsahují něco smutného, jsou kouzelnější.

Ráda poslouchám smutnou hudbu, která mi navodí smutný pocit.
Ovšem deprese z toho nemívám. Deprese zapříčiňují úplně jiné věci.

LÁSKA
…Lidská láska je například jednou ze smutných věcí
Láska je krásný cit. Nejkrásnější. Je to jeden z nejvyšších smyslů existence, kterého může člověk dosáhnout.
Je to věc, pro kterou stojí za to žít i zemřít.
Pro milovaného člověka jsme schopni obětovat téměř cokoliv.
Nejšťastnější jsme, pokud můžeme milovanou osobu učinit šťastnou.
A to je ten problém!
Láska je totiž ve své podstatě neskutečně sobecká.
Je schopná vykašlat se na přátele, zradit vlastní rodinu a dokonce i porušit jakoukoliv morální zásadu, a to všechno jenom proto, aby ukojila vlastní potřebu.
Člověk potřebuje milovat a být milován.
Vidina štěstí oné osoby činí jeho samotného šťastnějším, než cokoliv jiného.
Přátelé, rodina, zaměstnání, nic z toho nedokáže přinést to, co úspěšný vztah s milovanou osobou.
Pocit naplnění, smyslu života, zdánlivá možnost žít pro někoho jiného, než pro sebe. Taková je duševní stránka lásky.
Je láska schopnost opravdu se pro toho druhého obětovat nebo je to jen pro vlastní morálku nejlepší cesta k naplnění fyzického i duševního štěstí?

Podle mě je to jen otázka svědomí.

Pokud někdo něčemu věří, myslí si, že je něco správně či špatně, tak mu svědomí nedovolí zachovat se proti těmto zásadám.
Výjimky neexistují. Protože stačí, když vhodným způsobem změní ony zásady tak, aby si toho ani on sám nevšiml.
Není to vůbec paradoxní, i když to tak vypadá. Člověk totiž potřebuje záminku, něco co si mozek nevědomky podsune jako racionální zdůvodnění pro něj běžně „nesprávné“ věci.

Láska není tím skvělým, úžasným, jedinečným a naprosto čistým citem.
Málokdo vidí tu její pravou podstatu, obyčejnou sobeckost.
Většina lidí si to nedokáže připustit, a proto si podsouvají něco, čemu chtějí sami věřit.
Tím nikoho nekritizuji. Dělala jsem to samé.
Kdybych to tak nedělala, nikdy bych se nemohla ani zamilovat.
A připravit sama sebe zrovna o tenhle pocit by bylo přinejmenším nešťastné.
Láska je pro mě nejsmutnější záležitost života.
Láska totiž člověku musí ubližovat. Je to její podstatná součást. Bez ubližování by to nebyla láska.
Právě to,že dokážeme lásku přijímat s tím pocitem, že nám bude ublíženo, nebo naopak mi někomu ublížíme,s pocitem že to bude bolet, ale nezajímá nás to, protože ten pocit milovat nám za to stojí.
Právě to je tak krásné, to že nám to za to stojí.
Jdeme vědomě do stavu, o kterém víme, že v něm nebudeme šťastní.
Taková láska , ale je. Nešťastná. Je nešťastná odjakživa, protože vždycky končí špatně.

Já se lásce musím podřídit. Láska mě nutí dělat věci, které nechci, ale musím, protože jsem o tom věděla od začátku, takže správně by žádný člověk neměl nikomu vyčítat to, že mu ten dotyčný ublížil. On sám s tím prakticky vědomě souhlasil a má stejný podíl.
Takový pohled mám na lásku, na všeobecnou lásku mezi lidmi.

Láska mi strašně ublížila.
Dala sem všechno jednomu člověku a on to vyhodil.
Jsem bez pocitů, bez nálady.
Být bez nálady je příšerný pocit.
Ať už to trvá jen pár dnů, nebo ještě méně, několik hodin. Já jsem bez nálady asi dva měsíce.
Dělám všechno. Jednám s lidmi, chodím do společnosti, dívám se na televizi, poslouchám hudbu. Všechno jako obvykle, ale bez nálady.
Nezbývalo mi totiž nic jiného, než znovu fungovat, ale prostě bez nálady, protože už je to tak dlouhá doba…. A jsem si jista, že bohužel ještě dlouhá bude.
A ležet po celou tu dobu v posteli, bez nálady, jako to dělám obvykle, a čekat až zase přijde?
Ty bych zajisté volila rychlejší způsob sebevraždy, protože takové utpení dobrovolně nepodstoupím.

A tak formálně komunikuji s lidmi a dělám rutinní věci.
Má odpověď na veškeré otázky teď zní: „je mi to jedno“ protože opravdu nemám pocit, že chci raději to než to druhé.
Je mi to absolutně jedno.
Kdyby mi někdo řekl, že mi ostříhá vlasy, tak je mi to ukradené. Protože vážně nemůžu říct, jestli je chci mít dlouhé nebo krátké.

Kdyby mohli být takové události, jako je duševní utrpení trestným činem, Mára by šel sedět na doživotí.
Jedině tak by si mohl uvědomit, co vlastně způsobil.
Stejné utrpení bych mu rozhodně nepřála, i kdyby to bylo spravedlivé.
Takové šílené utpení potká jen člověka, který dokáže někoho milovat víc než sebe.
To už je takový cit, který nahání strach.

To jediné, co je pro mě teď jakýmsi „štěstím“ je štěstí mých přátel. Jsem ráda aspoň za to, že můžu pozorovat jak jsou štastni mí nejbližší, když já nemůžu a dělám všechno pro to, aby to jejich štěstí nikdo nepřekazil.

Taková je má představa o lásce

Každý má ovšem odlišné představy, pokud nějaké představy vůbec má.

REALITA
…Lidé vlastní představivost a sny proto, aby se mohli vyrovnat s realitou, která je tvrdá.
Díky tomu, že si mohou něco představovat, dokáží skutečnosti vzdorovat a snaží si vytvářet přijatelné podmínky.
Každý okamžik v našem životě není jednoduchý, ovšem mi můžeme brát ty horší události jako něco, co je nejlepší možnost.
Všechny momenty a věci v mém životě jsou předem dané a nemůžu nic změnit, nic vyměnit. Pouze se můžu naučit využívat všechny části mého života co nejlepším způsobem.
Celý život je pesimistický a já jen můžu zvolit k žití takovou formu, která bude záporná co nejméně, musím najít takovou podobu, která bude z toho negativního života tou nejvhodnější, tudíž ji budu brát pozitivním způsobem.

Proto člověku tak nedochází, že život není vůbec veselý.
Někdo si ten život umí uzpůsobit tak, že to opravdu vypadá, že je šťastný, ale ve skutečnosti je minimálně smutný.
Vypadám jako pesimista, ale nejsem,jen v duši.

MYŠLENÍ
…Myšlení je jediná věc, kterou mi nikdo nevezme.
Myšlenky mi nemůže nikdo zakázat, vzít, myšlení je jediná věc, která je tu od pradávna bez jakýchkoliv inovací, protože myšlení je už od samého počátku tak dokonalým elementem našeho života, že nic dokonalejšího být nemůže.
Nesmírně si cením toho, že se mi naskytl prostor naučit hledat ty vzácné myšlenky v mé mysli, poznávat je, brát si z nich potřebné pocity, hledat nové pohledy, nacházet nové teorie o světě, nacházet otázky na které nelze konkrétně odpovědět.
Někdo by řekl, že přemýšlet nad něčím co je stejně neurčité, je zbytečné. Já ale nehledám v mysli odpovědi! Pokouším se hlavně nalézt skutečnosti o takových věcech, na které ještě nemám nějaký konkrétní názor, protože v mysli se vyprodukuje má vlastní teorie, proto si chci najít vlastní pohledy na cokoliv, chci si najít takové pohledy a ideologie, kterým budu chtít věřit, aniž bych měla nějaký důkaz, že to tak fakt je.
Důkaz o tom, že to tak je nepotřebuju, to je bezvýznamné, nějaký důkaz, protože pokud tomu budu chtít sama věřit, tak žádné doložení nepotřebuju.
Učím se prohlubovat svou víru, víru v sebe, ve své myšlenky, víru ve své představy a sny, protože cokoliv si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout.
Víra je věčným elixírem, který myšlenkám vdechuje život, sílu a činorodost.
Proto usiluji o to věřit vlastním nadějím, představám a touhám, protože tím posiluji svou psychiku.
Mysl nemá hranice, kromě těch, které uznáváme my sami.
Prohloubit myšlení není jednoduché, nejde to hned a často je náročné dostat své myšlenky na povrch, ale když se to podaří, tak ta konkrétní myšlenka pak opravdu stojí za to.
Proto také uvažuji z více pohledů a vytvářím si více názorů, proto, protože nechci mít názor jako většina lidí.
Protože není přece dané to, že ten prvotní názor, který vyplívá jasně z té dané situace, je názor pravdivý, nebo nejlepší. On je pouze zjevný a proto nad těmi skrytými významy lidé nepřemýšlí a vůbec jim nepřijde divné to, že je to až podezřele jednoduché.
Přemýšlím a objevuji tak skryté teorie, které jsou úplně jiné, ale nepůsobí nijak nereálně.

Ať už se podíváme na cokoliv, zákonitě má ten daný předmět stín.
To pro mě symbolizuje fakt, že určitá věc nemá jen jeden význam. Aspoň tak stín chápu, protože nic není jen tak, všechno má svůj důvod.

Umím chápat i to, že třeba nějaké skutečnosti pochopit nemůžu.
Prostě chápu fakt, proč to nemůžu pochopit.
Skutečnosti, které lidé nedokážou pochopit, mají ještě jiné úhly pohledu chápání a právě z takového jiného pohledu se podívám na situaci a snažím pochopit to, proč ta daná věc pochopit nejde.
Prostě toho člověka nechápeme, a víme, proč ho nechápeme.
To je ale asi docela nesrozumitelné, protože zrovna tato představa se dá těžko vyjádřit slovy.
Věřte ale, že i když se to nezdá, tak je to reálně možné.
Na některé věci není zkrátka možné úplně odpovědět.
Odpověď na určité otázky, které si pokládám, podle mě zjistím postupem času, protože určité momenty, které v mém životě zažiju, mi některé otázky zodpoví.

Na konec této práce tu je ještě jedna věc související s lidskou myslí, kterou chci zmínit a to zdraví.
Zdraví, pro většinu lidí to nejdůležitější…
Můj názor?…Je ten, že právě myšlení je tím nejhodnotnějším elementem lidského života.
Zdravotní stav našich nejbližších může být zlý, ale věřte, že daleko větší trápení by pro nás bylo, kdyby naši blízcí přicházeli o zdravou mysl.
Hodně lidí, kteří jsou fyzicky zdraví, ale jejich duševní stav je třeba úplně mimo reálný svět. Ano, fyzické zdraví je strašně důležité, ale musí být i zdravá mysl, protože bez zdravého myšlení je samotné zdraví zanedbatelné.
Ve skutečnosti je tím základním dílem zdraví duševní. Fyzická stránka je jen jakýmsi přívlastkem takovéhoto zdraví.
Proto nedovolme, aby jakékoliv nemoci přemohly myšlení našich přátel, dětí, rodičů, sester…, protože právě na myšlenkách těchto lidí je postavena jejich celková existence.

Takže co ještě dodat?
Asi to že…přemýšlím hodně často, každý den.
To je to, co mne sžírá.
Snad kdybych dokázala zastavit tok svých myšlenek, na pořád ho utnout!
Pak snad bych nenalézala samou bolest a trápení, viděla bych pak věci, tak jak vypadají a ne jakými jsou doopravdy, viděla bych lidi v tom dobrém světle a ne za tmy, viděla bych sebe jinak a jinde.
Ale kdybych nepřemýšlela, tak vím, že bych se stala jen pouhou prázdnou nádobou, která je zbytečná a kterých je všude až moc.
To přeci nechci!

Mám však vůbec na výběr?
Právě to přemýšlení je prokletím i darem, je těžké ho nést, až nesnesitelné.
Vést každodenní boj o vlastní rozum a nenacházet žádná řešení.
Jak dlouho ještě dokážu vzdorovat, než přemýšlení obrátí se v šílenost?
... Pokud se tak již nestalo...


ZÁVĚREM:
Jsem velmi ráda, že je způsob mého myšlení tak zvláštní, protože to pro mě má důležitý a neobyčejný význam.
Myšlení je pro mě věc, která mě na tomto světě nejvíce fascinuje. Lidem to nedochází, protože už jsou tak zvyklí, že nemají důvod přemýšlet nad tím, jak se dá jejich myšlení mnohostranně využít. Já přemýšlím nad vším ze všech částí právě proto, že přicházím pokaždé na něco nového, stále objevuji nová místa v mém myšlení a vždy z těchto nových míst získávám nové, nepoznané pohledy na lidskou psychiku.