Já

• MŮJ ČLOVĚK… • JEHO DUŠE… • POCITY…. • VZÁJEMNÝ BOJ… • SLIBY… • OTÁZKY A ODPOVĚDI… • ZTRACENÁ ODVAHA… • NIČIVÝ STAV BEZNADĚJE CO SNAŽÍ VŠECHNO OVLÁDAT… • SNAHA VZDOROVAT… • SNAHA TO NEVZDÁT…. • JAK DLOUHO SE TO DÁ JEŠTĚ VYDRŽET … ?

 

Mé vlastní „já“

Měla bych ho dokonale znát, ale nepřestává mě překvapovat.

Každým dnem ho poznávám víc a víc a jsem zmatená a zmatenější…

Topím se v bolesti a nevím jak se dostat ven, jak se dostat na okraj této žhavé lávy.

TEN za to může-  „známý neznámý“.

Čím dál více mě udivuje, děsí mě a utéct nemůžu. Jak moc bych ale chtěla!

Snažím se ho ovládnout, ale nejde to. On už totiž ovládá mě.

Nemůžu se s tím pořád smířit, ale musím…

Je snad ON nějakou zkouškou?... Spíš trestem.. Je mým trestem? Za co, ale?

Je tak  nevyzpytatelný, plný protikladů.

Jakoby Stál na rozcestí, které má jasně čitelné ukazatele a stejně neví kudy pokračovat dál.

Mám chvílemi pocit, že jsou dva…možná jsou.

Jako anděl a ďábel, den a noc, život a smrt.

Dva, kteří se o mě rvou a nevyhrává ani jeden.

Nikdo nám nemůže pomoct…

Slibte, že už to skončí!

Ať už přestane ten „známý neznámý“… ten uvnitř.. MÉ VLASTNÍ JÁ!

 

Můj boj

JÁ….. měla dostatek odvahy k tomu, abych poznala někoho nového, aniž bych měla strach ze špatného konce.

Ano, JÁ…. Ale to bylo dříve, v minulosti. To jsem totiž věděla, že ten zlý konec přijít musí, věděla jsem, jaké to asi bude. Beznadějné zoufalství jsem už dobře znala, věděla jsem jak to zvládnout. Počítala jsem s tím, že zklamání mi prohloubí mou nedůvěru k lidem, byla jsem uvědomělá s všemi následky,  a přesto jsem chtěla přes všechny ty špatnosti, jsem byla odhodlána bojovat, všechno znovu a znovu od začátku budovat.

Bojovat za ten pocit, pocit někoho milovat.

 

 

JÁ…vnitřně bojuji sama se sebou.

Vyhraji? Přestávám tomu věřit.

A co bude potom?

Budu žít?

Žila jsem vůbec někdy?

Jaké to je? Jak to poznám?

Co cítím, když žiji? Lásku? Smutek? Radost? Osamělost? Soucit?

Trochu moc otázek…

 

To jediné pozitivní co mi den přináší je spánek.

To je má odměna za celodenní boj.

Kdy budu bojovat znovu?...

Bohužel hned zítra, od prvního okamžiku co otevřu oči…

 

Končím…JÁ prostě končím

JÁ už nechci, nechci už bojovat.

Momentálně bojovat už ani nemůžu, nemůžu.

 

Neustále prohry, hlavně ta poslední, mi totiž vštípily pocit, že je to pro mě už opravdu zbytečně ubližující a to mi teď, nestojí za to, protože se právě nacházím v situaci, kde ještě stále trpím.

Nestojí mi to za to, protože pořád trpím, z toho že jsem mohla milovat a víc trpět není možné, protože to utrpení je vždy co největší, protože duše, ta není jednoduchá, jednoduše ji člověk může pouze vidět. 

 

Má duše

Vlastně duše samotná…kde se tu vzala? Jak vlastně vznikla ta první? Ta úplně první duše a úplném počátku?

Malinko se jen zamyslím…

Mohlo to být třeba takhle?:
Na začátku nebylo nic. Ani tma, protože tma by bylo něco.
Prázdnotou, kterou neměl kdo vnímat, byl vyplněn všechen nekonečný prostor. Jak vznikl svět, neví nikdo.
Dobře, řeknete: „A co velký třesk?“ Dejme tomu,že byl. Ale co bylo před tím? Ti znalejší z vás možná začnou oponovat, že tu byla jakási pralátka, ze které se postupně vytvořily všechny prvky. Jak ale vznikla ona a potažmo jak vzniklo to, z čeho byla stvořena? Tohle vše jsou spekulace zabývající se čistě materialistickým pojetím světa. O nich mluvit nechci. Pro náš příběh je důležitější vznik ducha.
A proto:
Na počátku nebylo nic.
Pak vznikla duše, čistá, nezkažená. Sama se vznášela
zahalena do mlhavého oparu.
Byla sama.
Nic ji nechybělo, protože nic neznala.
Její hlavou se nehonily žádné myšlenky, neměla o čem přemýšlet.
Až jednou…
Prudce se zastavila ve svém monotónním pohybu, její tělo zkamenělo úžasem nikdy nepoznaného.
Začala myslet.
První ji napadlo, kdo je.
Trvalo dlouhou dobu, než se objevila druhá. Ale třetí přišla dříve a za čtvrtou hned následovala pátá, šestá... Duše byla zmatená, už se nepohybovala v nekonečném bezbarvém prostoru s bezstarostnou volností, ale trhavými pohyby se snažila uniknout z té prázdnoty.
Už nesplývala s prostředím, zbarvila se do šeda a s každou další otázkou, na kterou neznala odpověď, více a více tmavla. Zoufale hledala cokoliv, co by narušilo její okolí.
Teprve až když ji došlo, že je to jediné, co existuje, pocítila bezmocnost. Nedokázala pochopit, proč je, jaký význam má její věčné bloudění ničím.
Přála si nebýt, ale zároveň se bála zániku.
Po vyčerpávajícím střetu myšlenek se jí zhostil klid. Vzpomněla si na dobu, kdy nemyslela. Žila, ale bylo to jako by ani nebyla. Uvědomila si, že je na tom lépe. Dříve byla absolutní součástí prázdnoty, nijak nevybočovala. Nyní si dokázala sama sebe představit, myšlenky ji pomohly vyniknout. Ale také pochopila, že už nikdy nebude mít klid, už nikdy nepřestane myslet a zabývat se všemi svými otázkami.
Všechno ji to tížilo a chtěla vědět, co ji tak trápilo a nedalo pokoje. Chtěla vědět, kde se tu vzala, kdo ji stvořil, proč vlastně je. Ale nebyl tu nikdo, kdo by ji pomohl a řekl odpovědi.
Zoufale si přála najít někoho, nebo alespoň něco, co by bylo živé.
Na nic jiného nedokázala myslet. Pouze na svou samotu. Říkala si přece, že není možné, aby jediné, co existuje, byla jen ona. Nedokázala si sice představit, co jiného by mohlo být, ale cítila, ona přece není vše.
Po vyčerpávající touze objevit něco, touze nebýt sama, touze po další duši, jí začala vnitřek jejího nehmotného těla svírat pekelná bolest. Cítila, jak jí něco rve, trhá na kusy. Křičela bolestí. Začala se roztahovat a napínat. Cítila jak praská, jak jí část jejího těla opouští. Pak byl klid.
Když se probrala z mrákot, pohlédla na sebe a byla zase jako dřív.
Nic jí nechybělo. A přece měla pocit prázdnoty někde uvnitř sebe, jako by jí něco chybělo.
Zvedla oči víc nahoru a v tom spatřila sebe.
Ne… to nemohla být ona. Ale něco stálo přímo naproti ní, úplně stejné a upíralo na ni svůj zrak stejně tázavě jako ona na ně.
Další duše…a s ní další pocity.

 

Pocit, který mám v duši já?

Strašně mě děsí…tento pocit.

Duše mi neustále pláče, nejraději by to skončila, protože bolestí trpí tak, že se jí chce raději umřít než tohle. Chce to vzdát, nechce už bojovat, ale nemůže, protože JÁ jí to nedovolím. Pořád naříká a prosí mě, abych ji neomezovala a netrápila ji tím, že ji nutím, aby u mě ještě zůstala.

Vím o tom.

Pořád mi připomíná, že ji nutím, vím, že nedobrovolně zůstává s mou osobou, protože já ji to nedovolím, takhle to vzdát, protože to by nebyla součást mě, kdyby to takhle vzdala.

Je strašně těžké jí vzdorovat.

Pořád strašně naříká a prosí mě o to, abych ji dovolila tuto etapu života opustit, protože ona už nemá pocit, že žije.

Proto chce odejít do té druhé části života, kterou je smrt.

JÁ jsem jí ale slíbila, že udělám všechno pro to, aby znovu měla chuť projevovat se a normálně fungovat a nemít tento pocit beznaděje. Slíbila jsem jí, že jí najdu její ztracenou odvahu, ale musí mi dát šanci, protože mi to dluží. Dluží mi to proto, že jsem to JÁ.

JÁ jsem se o ni celou dobu starala a rozvíjela ji. Bylo by od ní nefér, kdyby sobecky myslela jen na sebe.

 

Ona nesnáší sobectví, ale teď by chtěla být opravdu hnusně sobecká a odejít. Snaží se přemoci alespoň to sobectví a ukázat mu, že tak sobecká a neohleduplná bude už jen tehdy, až ji ten beznadějný pocit ovládne tak, že nenajde jediný důvod tomu  sobectví nadále vzdorovat, protože to nikam nevede.

 

Pro někoho je duše docela bezvýznamná, pro mě je nepostradatelnou součástí pro mou existenci, je to jeden z elementů.

Musím se o ni starat, jak nejlépe to jde, ale utrpení nemůžu zabránit.

 

Slibuji vesmíru, že nepřestanu bojovat o to, aby mi duše opět měla chuť žít a projevovat se. Nesmí to ovšem vzdát ona, protože jen JÁ bych to nedokázala.

 

Ne každý vnímá duši, jako ji vnímám zrovna JÁ, protože já duši nevnímám jako něco co řídím, ale jako něco co řídí mě.

Proto musím jednat tak nezadržitelně a opravdově.

Nijak nemůžu ovlivnit mé vnitřní pocity, mé chování.

Takové věci jako emoce nejsou ovladatelné. Projevují se sami od sebe, tak jak chtějí bez nějakého ohledu, bez nějakého omezení. Rozhodují o sobě sami a já jim do toho nemůžu zasahovat.

Tuhle myšlenku vnímá samozřejmě každá osoba jinak.

 

Mé pocity

Někdo má pocit, že řídí své myšlení a emoce, že rozhoduje o fungování těchto prvků.

JÁ beru mé emoce a mysl jako mocnější faktory než třeba rozum.

Rozum nemá takovou moc, aby mohl něco takového řídit.

JÁ v sobě mám schopnosti, které jsou mocnější než rozum a tím pádem ony, ty mocnější prvky rozhodují o tom, jak se budu projevovat.

O mé existenci rozhodují tak mocné a dokonalé živly jako myšlení, duše, cit proto, protože nic jiného by nedokázalo podat prožitky skutečně a upřímně. Myslím, že i když často trpím, jsou rozhodnutí  těch mocných živlů nejlepší.

 

Dívám se na sebe do zrcadla…

Jsem to vůbec JÁ?

Člověk, kterého vidím, vypadá jako já. Vlasy, oči, pusa… všechno.

Přesto, ale…. To přece nemůžu být JÁ!!

 

Něco ve mě umřelo.

Někde tam hluboko, v srdci, jestli se to ještě dá nazvat srdcem…

 

Nemůžu nenávidět, nemůžu milovat, připadám si tak prázdná.

Věci, lidi, na kterých mi záleželo, jsou mi teď lhostejní.

Všechno je mi fuk, všechno je mi jedno!

Nechci to takhle, nikdy jsem nechtěla…Nechtěla jsem, aby se to všechno stalo, ale nemohla sem tomu zabránit.

Mám pocit, jako bych všechno pozorovala zdálky, jako bych ani neovládala vlastní tělo.

Jsem lidská kostra bez pocitů, co se snaží tvářit vesele.

Uvnitř mě ale zmáhá nesnesitelná bolest.

Sleduji ten život kolem a nemůžu do něj zasáhnout. 

Vlastně možná ani nechci.

Nemám teď zrovna sílu se znovu zvednout ze dna a doufat že se mi někdy vrátí moje city…

JÁ už prostě nemůžu.

Čas nejde vrátit. Bolest nezastavím, srdci nemůžu poručit…

Je jedno řešení a to smrt…

Smrt vše vyřeší….

Tak mi zbývá už jen čekat.

Čekat na ni…

„Člověk je osoba, jehož existence je postavena na osmi nenahraditelných elementech -  osud, život, bytost, mysl, duše, cit, charakter a  smrt, které spojuje místo, kde vznikly. To místo je někde mezi nebem a zemí. Tyto elementy jsou na sobě navzájem závislé. Bez jednoho by člověk nemohl existovat a jednotlivé elementy  mají význam jen  když  jsou spojené. Samotný element je bezvýznamný, protože nemůže vykonávat svou funkci, jestliže není propojený s ostatními.

Tyto prvky musíme ochraňovat, jak jen to bude možné, protože jestliže o nějaký přijdeme, nebo ho poškodíme, náš život skončil, už nám zbývá jen přežívat. „

 

 

Doslov:

Při psaní této osobní úvahy, vlastně nejen tady, ale i u několika dalších mých prací, mě ovlivnila jedna bytost.

Tato bytost je jednou z mých části, je to část, která je uvnitř mě zrozena z bolesti. Bolest, kterou v sobě nosím je už takových rozměrů, že musela vzniknout nová část mého já.

Její myšlenky jsou soustředěny na vše smutné, na veškeré utrpení, které v sobě má. Je tak zvláštní už jenom tím, že i když je to jen nehmotná část mého já, víme o ní, že nejraději maluje stromy a má ráda jasmínový čaj.

To ona mi umožňuje takhle přemýšlet, díky ní můžu psát mé filozofie. Ano, opravdu díky ní, protože jsem začala psát až na základě její přítomnosti, přítomností této bolestivé, smutné, ale dokonale čisté bytosti, bytosti jménem Komsihy…

 

---