Nestrkejte do mne, mám mrkefff

Krev. Jaké to magické slovo! Tekutina, která nosí život. To červené cosi vytékající z proříznutých tepen. Krev a křik. Druzi, bez nichž bychom začátek dnešního dne oslavili až o dobrou hodinu později. Bylo nám líto budíku, který nedostal možnost probudit naše mysli ze snů. Byl nový. Ještě nikdy nikoho neprobudil. A bude si muset na svoji premiéru ještě chvíli počkat. Takové detaily nás ovšem již nezajímají. Běžíme po schodech, utíkáme za křikem… Jsme přeplněni zvědavostí a touhou umlčet narušitele spánku. Rozrážím dveře do pokoje.

-Ježiši…
-Jeff..
-To ne! Kdo mu to provedl?
-Mary?
-Mary, pojď sem…. Už je dobře..
-Co se stalo, Mary?
-Nech ji chvíli na pokoji.
-Já jenom… Nemáme moc času.
-Čas, čas… Co je to čas, když ležíš bez krve na koberci a jediné co bys viděl, kdybys žil, by byl strop?
-No jo… Takže chceš naznačit, že-
-Ne, tak jsem to nemyslela. Vem telefon a zavolej šéfovi, já odvedu Mary do našeho pokoje. Neměla by tady být.

Zvedám sluchátko a vytáčím šéfovo číslo. Snažím se nevidět pořezané tělo našeho druha, necítit krev vsakující se do koberce… Nejde to.

-Ano?
-Mark.
-Co se děje, Marku?
-Jeff..
-Co je s ním? Zase se opil?
-Ne.
-Tak povídej, nemám moc času.
-Je mrtvý.
-Jak?
-Podřezali ho – docela šikovným způsobem. Někdo, kdo má za sebou kurz rychlokrvácení.
-Jak?
-Pozice číslo 43B, Malé bramborové PUF.
-To se mi nelíbí. Okamžitě se stáhněte.
-Ale pane –
-To je rozkaz!
-Ano.

A je to. Konec. Nevím kvůli čemu mám smutnit víc. Ztráta parťáka se dá obrečet celkem snadno (obzvlášť když jsem absolvent kurzu rychlobrečení), ale ukončení deset let plánované akce…. Možná to zní divně, ale pochopte, že já  dal dnešnímu dni DESET let života. A Jeff si klidně umře. Do hajzlu s ním!

-Marku!
-Co?
-Co to děláš?
-Loučím se s Jeffem.
-Ne, ty do něj kopeš!
-Já vím.
-Proč?
-Celé to zkazil!
-On? Jak?
-Protože –
-A přestaň do něj kopat. Projev mu aspoň trochu úcty!
-No dobře..
-Tak a teď mi řekni, proč jsi to sakra dělal.
-Kvůli němu byla zrušena operace Nůž na máslo.
-Šéf..
-Jo, posílá nás domů.
-Ale…
-Popsal jsem mu posmrtnou polohu Jeffa Sacka .
-Jenže šéf neměl žádný důvod akci zrušit!
-To si piš, že neměl. Zasraná 43B!
-Malé bramborové PUF?
-Jo!
-Marku?
-Co zas?
-To nebyla poloha 43B…
-Ne?

Jako v odpověď všechna světla zhasnula. Žádný problém, řeknete si. Vždyť je den. Jistě. Ale to bychom nemohli být ve městě WéeSDéeS, kde ani jedno ze sluncí nesvítí. Sahám automaticky po zbrani. Pak si uvědomím, že jsem pořád v pyžamu. Oknem proskočí první nájemný vrah…

-To bylo něco!
-No.. Něco to bylo, to jo. Jenom se to něco nebude líbit šéf-
-Jak jsi vyhodil ten hotel do vzduchu….
-Ano, přesně tohle mám na mysli.
-Jsi úžasný.
-Jo, řekni to šéfovi.
-Aspoň, že jsi všechno naskenoval.

-Cože?! Tomu říkáš výmluva?
-No víte, šéfe… Vlastně je to pravda…
-Opravdu?
-Ano, vážně jsem byl v pyžamu.
-To tě neomlouvá, Kešu!
-Šéfe, nemohl jsem vědět, že budu potřebovat přenosný sken…
-Vyjmenuj mi základní výbavu každého agenta!

Tak jsem tam stál, potil se a vzpomínal na každou ze 143 položek seznamu nepostradatelných věcí pro agenta hodnosti 8F, Marmeládová roláda.

-Zapomněl jsi vodotěsné ponožky!
-Ano, šéfe, omlouvám se.
-A teď, kolik věcí jsi měl s sebou, když jsi vybíhal schody?

A bylo to. Dokonáno. Jdu do Háje.

-Pošlu tě do Háje!

Ano, v nápravném zařízení Háj, určeném pro převýchovu a úpravu agentů na mne již čekali.

-Vítáme Vás, pane.
-Jo, díky.
-Nevypadáte moc šťastně, pane.
-Ne, nejsem totiž moc….
-Šťastný?
-Přesně! Už to slovo ani neznám.
-Nebojte se, hned to napravíme.
-Jak, pustíte m- Jejda, motýlek!

Zavřeli mne do cely s píchanou ostrahou, ale já se tou drogou oblafnout nedal.

-Strop tančí..

Vždy jsem to předstíral, a tak šifroval vzkazy pro mé druhé já, které se vytvořilo po každé dávce píchané ostrahy. Říkal jsem mu Ostrava.

Všechno jednou skončí. To ví i Malé Dítě, ředitel Háje. Jednoho dne mne pustili a já se mohl opět vrhnout do příprav tolik očekávané akce. Jenomže…

-Mám pro tebe práci, Kešu.
-Ano, šéfe?

Nadšení je trestáno podle zákonů svatého Okurky.

-Stala se krádež v muzeu Rajčat.
-Ale šéfe, to je případ pro nováčky…
-Ano, ale dostal jsi ho ty.
-Je-
-Musíš se dát zase dohromady, Marku!
-Já jsem přece naprosto v pořádku, šéfe.
-Ehm… Jak bych ti to… Mluvíš s palmou..
-A-
-Podklady k případu ti dá slečna Čtvrtá Zleva.

A tak se podřídím vyšší autoritě. Když budu trpělivý, dosáhnu svého cíle tak či tak.

-Zdravím, slečno… Máte pro mne-
-Prosím?
-Aha, takže asi ne.
-Ne.
-Hm…. Zajímavé.
-No, to celkem je.
-Jenomže šéf říkal, že máte něco pro mne.. Hm… Mít.
-Já?
-Je tady snad někdo jiný?
-Ehm…

Najednou si uvědomím, že kolem mne se rozkládá bezpočet stolů, jež jsou okupovány desítkami lidí.

-Takže… Asi abych šel, slečno Čtvrtá Zleva.
-Pane?
-Ano?
-Já jsem Čtvrtá Zprava.
-Ale…
-Přesedly jsme si. Víte, jsem levačka a měla jsem s tím problémy…
-Jaké?
-Vlastně žádné, ale zní to hezky, ne?

Ano, znělo to přímo nádherně, ale já teď nemám čas. Nikdy ho vlastně nemám, občas se však zdržuji předstíráním, že čas je něco, čeho mám plné hodinky.

-Zdravím, Marku.
-Ahoj, Tome.

Odpovím na pozdrav uklízeči a spěchám dál. Do garáže… Pro antigravitační vůz… Vstříc novému, byť banálnímu případu. Otevírám dveře…. Sedám si… Zavírám… Ale to snad znáte… Nastartuji a vznesu se do vzduchu (tohle může být malinká novinka). Opatrně a přitom spěšně opouštím budovu.

-Vítej, Kešu.
-Prosím?
-Tohle je oficiální přivítání v tvé nové cele.
-Aha. Díky. Můžete mne rozvázat?
-To není dobrý nápad.
-Myslíte?
-Ano, myslím.

To je největší problém odbojové organizace – nevěří tajným agentům. Budu je muset o své důvěryhodnosti přesvědčit. Vás, čtenáře, ušetřím pohledu na násilí páchané přímo v srdci odboje proti oficiální vládě (která stejně nemá žádnou moc). Nejprve je psychicky zdeptám a pak… Použiju fintu, co nás učili ve škole…

-Teď tě vyslechneme a pak-
-Nic nevím.
-Opravdu?
-Jsem úplně tupý.
-I kdyby to náhodou nebyla pravda, zkusíme to…
-Zkus si co chceš, vole.
-Cože?
-Náš vůl je nějak nahluchlý…
-Zopakuj to!
-Tak tedy hluchý…. Docela určitě.
-Ty si ze mne děláš-
-Srandu, jasně… Poznal…
-Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

No… Tohle nevypadá dobře. Alespoň ne pro mne…

-Tohle pro tebe moc dobře nevypadá, amigo.

Vidíte, já to říkal.

-Poslední přání?
-Přání?
-Před smrtí, amigo.
-Před čí?
-Tvou.
-Aha.
-No tak?
-Čekám.
-Ne, to já čekám.
-Takže čekáme oba dva, je to správně?
-Přej si něco, idiote!
-Dlouhý život?
-No… Technicky vzato…
-Ne?
-Počkej, možná o tom píšou v zákoníku popraff. Mrknu se.
-Zkus hlavu sedmou.
-Proč?
-Vždycky, když nevíš, kde je to, co hledáš, prostě začni odkudkoliv a k výsledku už se nějak dopracuješ.
-Díky……

A tak můj vrah, tedy pan popravčí, listuje prastarou knihou, aby mi mohl splnit mé poslední přání.

-Ha!
-Copak, našel jsi to?
-Ne. Hlava sedmá chybí.
-Jak je to možné? Vždyť je to zákoník poprav!
-No právě.
-Jenže tam by právě mělo být hlav nejvíc, ne?

Ale nejsou tam… Jsem zklamán samotnou podstatou této chyby. Mé rozrušení nezná mezí. To život mého vraha je jiný – slušnější. Ví, kdy je vhodné odejít. Jako pravý gentleman… S dírou v hlavě.
A je to. Překonávaje všechny překážky na mé cestě za… říkejme tomu spravedlnost… Řítím se do muzea rajčat, abych tam vyřešil svůj první případ po Háji a mohl se tak poté věnovat svému hlavnímu cíli.

-Pan Kešu?
-Ano. A vy jste…
-Chutnépyré.
-Prosím?
-Iva Chutnépyré.
-Aha…
-Pojďte za mnou, pane.
-Říkejte mi Marku.
-Jistě, Marku.
-Smím vědět, co dělá tak krásná dívka jako vy v této bohy zapomenuté díře, jíž se z milosti říká muzeum?
-A kde bych podle Vás měla pracovat?
-No… Já nevím… Prostě-
-Tak vidíte. Já jsem taky nevěděla. A proto jsem skončila tady.
-Smutné.
-Jsou i horší věci.
-Například?
-Být manželkou tajného agenta.
-Proč Vás napadlo zrovna tohle?
-Jsme na místě. Tady mělo stát královské rajče Tomato VIII.
-Kdy jste o něj přišli?
-Asi před sto lety, myslím.
-Ale-
-Doteď stála na podstavci dokonalá replika, ale nedávno někdo vrátil originál.
-Tak… K čemu potřebujete-
-Byla to velmi vzácná kopie, pane.
-Marku.
-Marku. Musíme to rajče dostat zpátky.
-Máte krásné oříškové oči.
-Co? Cože… Jo… Děkuji.
-Směl bych Vás někam pozvat?
-Ale pane Kešu..
-Rajčata počkají. A říkejte mi-
-Marku…
-Ano. Takže?
-Záleží na tom, kam bychom šli.
-No… Co takhle nějaká luxusní restaurace?
-Když nebude italská…
-Dobrá.
-Tak?
-Zítra?
-V osm?
-Nashledanou, slečno.
-Nashledanou, Marku.

Tak. A je to. Docela zajímavý začátek případu, že? Bohužel, skoro všechny začínají hezky nebo přinejmenším zajímavě. A potom… Krev, slzy, krev, střeva, krev, krev, krev, kutálející se oční bulvy, bota, krev, krev, krev, krev, krev a snídaně ostatních agentů, kteří přijeli příliš pozdě, než aby mohli zabránit masakru, ale zato příliš brzo, aby si mohli nechat své jídlo…

-Ahoj, Marku…
-Jé, ahoj Tome. Co ty tady?
-Jenom tak, znáš to..
-Aha…

V životě člověka se občas vyskytnou jisté okamžiky, které, řekněme si to rovnou, nejsou moc hezké. Ale nedá se nic dělat, prostě musíme počkat, až tyto chvíle odezní. Stojí nás to většinou hodně sil. Jenomže proti osudu jsme bezmocní. Život nás ubíjí, deptá a staví nám do cesty překážky, které jsme nuceni překonávat. A odměnou je nám pouze smutek

-Bohové, tak už jsem se dlouho nezasmála!
-A ten o mlčící zelenině znáš?

Ale tohle není ten den. Ne ten okamžik, ta chvíle plná slz. Tohle je prolog.

-To snad ne, vážně to řekla?
-Ano. Je to taková narážka na události Zelené okurky.
-Jejda… Taková vtipná věc a má spojitost se Zelenou okurkou?
-Ano. Je to… Veseleji laděný protest proti omezení vývozu technologií mimo vyspělé státy světa.
-Úplně je tehdy odepsali…
-Ani bych neřekl. Víš, bydlím kousek od hranic s WéeMÍBé a když mám chuť, sednu do svého vozu, zaletím tam, zaplatím si pokoj v pětiměsíčkovém hotelu a…
-Snad ne…
-Přesně.
-Ale… To je tak nechutné!
-Není.
-Nepovídej. Vždyť máš potom celé zápěstí bílé.
-Celé? To ne.
-Ale stejně je to hnus.
-Říkej si co chceš, Ivi, ale podle mne není větší blaho než si jednou za čas vyčistit zuby kartáčkem.

Iva se netvářila, že se mnou souhlasí. Naštěstí byla tato chyba ve večerní debatě rychle zamluvena, takže jsme se mohli dál usmívat, koukat na sebe a představovat si, že jídlo bylo opravdu přivezeno z České republiky, z malého státečku na planetě Zemi, několik set tisíc světelných let od nás.

-Myslíš, že opravdu existuje větší planeta než Kurevskyvelkákoule?

A jéje, filosofování…

-Proč?
-Jenom tak..
-No… Možná existuje.
-Dobře, dejme tomu, že ano. A teď si představ, že jsi zamilovaný…

Od vesmíru k lásce, za deset vteřin při standardní ceně plazenky…

-Promiň, to si nemůžu jenom tak představit.
-Proč ne?
-Nejde to.
-Dobře. Tak si představ žlutého slona na zeleném lízátku, který zpívá národní hymnu Anoregzije.
-No? A dál?
-Jestli dokážeš tohle, tak proč ne zamilovanost?
-Neumím všechno.
-Ok… Tak nic, no..
-A co tedy s tím slonem?
-Už nic.
-Nic?
-Nic… Copak?
-Nic.
-Tváříš se.. Tak jinak..
-Jak?
-Smutně.
-Jak smutně?
-Hodně - ale ještě relativně vesele.
-To nechápu.
-Nevím, jak to vysvětlit.
-Tak to nakresli.

Některé nápady by si člověk měl nechat pro sebe a vůbec se s nimi nechlubit.

-Stačí takhle? Zapomněla jsem si vzít pastelky.
-Promiň, bylo to ode mne hnusné.
-Nebylo. Jenom jsi nečekal, že udělám tohle.
-Máš pravdu, nečekal.

A večer běží dál. Křivka dobré nálady již nezakolísá. Tedy až do doby než…

-Marku?
-Ano?
-Ty odcházíš?
-Ano.
-Proč?
-Musím.
-Ale-
-Sbohem.

Určitě tam teď sedí a nechápe. Nemůže chápat. Nejde to. Jsem už prostě takový. Zničený svou minulostí, kdy mne opustila….

-Ahoj, Marku.
-Tome?
-Promiň, spěchám.


Je ráno. Zase. Odříkám si svoji ranní kofeinovou básničku a zařadím se mezi hráče klasické deskové hry Kurevsky spěchám, nemluvte na mne.

-Marku?
-Pane.
-Tak jak to jde?
-Jsem hotov.
-Už?
-Ano. Víte, byl to velmi primitivní případ.
-Ano?
-To rajče ukradnul ředitel muzea.
-Jak jsi na to tak rychle přišel?
-Moje malé tajemství, šéfe. Stačí, když mu prohledáte byt….
-Dobře. Hned tam pošlu někoho z fajnderů. Vedl sis skvěle, Marku.
-Pane?
-Ano?
-Teď, když jsem ten případ vyřešil, mohl bych se vrátit k… No vy víte, co mám na mysli.
-Vím. Hm… Rád bych ti znova dal ten starý případ, ale nemůžu.
-Šéfe?
-Únosci tvého syna, Nevinného Kousku Žvýkačky byli dopadeni.
-Ale… Kde jsou?
-Zemřeli při zatýkání.
-A on…
-Nebyl tam.
-Kdo… Kdo je našel?
-Jirka.
-Jirka Rohlík?
-Ano. Myslím, že bys měl………..

A jéje… To mám ale štěstí.

-Ještě něco, pane Kešu?
-Ne, děkuji.

Víte, někdy mám pocit, že je můj život zcela zbytečný…

-Marku?
-Tome?
-Ahoj.
-Ahoj… Počkej, kam jdeš?
-Chtěl jsem se mrknout na místní knihovnu.
-Oni mají knihovnu?
-Ano. Je to jedna z posledních na Žemli.
-Slyšel jsem, že  na jiných planetách jsou knihy mnohem rozšířenější.
-No jo, ale Žemle je….
-Divná.
-Není. Prostě jenom nejvíc trpí nálety-
-Jo. Asi máš pravdu.
-Tak já půjdu.
-Tome?
-Ano?
-Kdybys tam našel nějaký román od Odporně Agresivního Starce…
-Vezmu ti ho.
-Díky. Není nad nechutný brak…
-Přesně.

Ležím na pláži, usrkávám ledový koktejl Májový Karel Hynek v hibernaci a přemýšlím. Myšlenky pořádají v mé hlavě nevázané filosofické orgie a… Výsledek žádný. Snad bude lepší říct si to celé ještě jednou, nahlas…

-Jak je možné, že Jirka chytil únosce dřív než já? Kde je můj syn? Proč se mi to tehdy nepovedlo? Proč se mi to nepovedlo nedávno? Proč se mi to povedlo teď? Z jakého důvodu mě šéf poslal na dovolenou na ostrov Tahej i ty? Co tady dělá Tom?
-Prosím?
-To nebylo na vás. Jenom jsem přemýšlel trošku víc nahlas…
-Aha.

Nebaví mne to. Nic mne nebaví. Musím se nějak zabavit…. Přežít dovolenou a pak na všechno zapomenout usilovnou prací. Až se vrátím, vyčistím si zuby sám – vždycky mi to pomůže od špatné nálady. Ale teď… Něco si najdu. Hele, kamínek.. Ne, to nepomáhá. Chtělo by to něco zajímavějšího.

-Jsem kouzelný kamínek. Splním ti každé tvoje přání.

Něco méně zajímavého. Hm… Tohle je ono!

-Dobrý den, pane.
-Chci si půjčit člun.
-Jak je libo. Který byste rád?
-Ten s kytičkama.
-To nejsou kytičky.
-Ne?
-To je žlutý slon na lízátku…
-Aha.

A jde se skoncovat s nudou! Třikrát hurá a rovnou na širé moře…

-Pane, takhle to nenastartujete.

Ok, nic není bez tečky. Ani nuda. Ani neschopnost nahodit motor… Tahle stará technika…

-Ukážu vám to.

Podle Růžové a sladké legendy, co se na slunci nerozpouští, existovalo kdysi na ostrově Legendární místo město (název není znám, pravděpodobně mu říkali prostě Město). Bylo prý obrovské, plné zlata a vědomostí (taková blbost… Zlato..) a, ačkoliv tam vládnul sám bůh, všichni se měli dobře. Kravina! Naprosto nesmyslný mýtus, který se nezakládá na pravdě. Hovadina na entou. A-

-Šedý lid?
-V tvém jazyce možná, my sami se ovšem nazýváme jinak.
-Takže-
-Takže naše řeči se velmi liší. Váš jazyk je uzpůsoben vyjadřováním jednoduchých skutečností jako například „Jů“ nebo „Jé“, případně foneticky bohatší „Jejda!“
-Růžová a sladká legenda, co se na slunci nerozpouští tedy je-
-Ale ne není. Příběh lže.
-Jenže vy…
-Jistě, my existujeme. Stejně tak naše město.
-Nechápu.
-Příběh se vydává za legendu, ale je přitom naprosto pravdivým záznamem života naší civilizace.
-Wow!
-Vidím, že buď představuješ jiný národ, nebo se vaše řeč během staletí o mnoho změnila.
-Ani ne.
-Taky bych řekl.
-Ale před chvílí-
-Neboj, náš nebeský vládce… Přeloženo do tvé řeči: Velký kelímek jogurtu. …ti odpoví na všechny tvé otázky.

A tak jsem se nechal odvést šedým lidem do jejich města a byl jsem ohromen jeho krásou.

-Vidím v tvých očích ohromení a úžas.

Myslím, že raději zavřu oči, třeba ten hlas udělá totéž s ústy.

-Jsi snad oslepen majestátem naší říše? Pojď, vládce tě očekává.

Pokusil jsem se pokračovat v chůzi a pozorovat přitom vnitřní stranu svých víček, ale…

-Vstávej, příteli. Bude možná lepší nehledět do dáli, cestuješ-li po horách.
-Já jsem nehleděl nikam.
-A přesto se mýlíš.
-Cože?
-Pojď, náš bůh ti odpoví.

A bůh opravdu odpověděl…

-Cože?

Osobně jsem doufal, že jeho odpověď bude mnohem obsáhlejší a jednodušší na pochopení. Možná jsem měl svůj dotaz formulovat lépe.

-Co prosím?

Třeba to zabere.

-Nechte nás zde rozjímat o samotě, neb váš dech ruší mé myšlenky.

No vida! Konečně něco… Poddaní chvatně opouští chrám a za chvíli se octnu s vládcem šedého lidu, s bohem jejich říše, sám. Jsem docela zvědavý, co se dozvím teď…

-Marku?
-Ano?

Tohle jsem nečekal.

-Co tady u všech roztečených čokoládových pudinků děláš?

Je jenom jeden člověk, co se klením šťoural v pudincích.

-Honzo?
-Poznal mne… Šikulka.
-Co tady….
-To jsem se tě ptal první já.
-Já jsem tady náhodou, omylem… Tak nějak jsem zabloudil…
-Ještě pořád děláš prodavače párků?
-No… Ani ne.
-Ale, že by tě pan Pes povýšil na toustovače kečupu?

Toustovač kečupu je zvláštní povolání, které se na planetě Zemi nevyskytuje.

-Ne, já už u Teplého Psa nedělám
-To jsou mi novinky! A kde teď pracuješ?
-Jsem tajným agentem.
-A jéje…. To lžičkám už pěkně teče do bot, že tě zaměstnali…
-Já se ze Lžiček a příborů odstěhoval.
-Ne!
-Ano.
-Kde bydlíš? Snad ne v-
-V Papírovém kapesníku.
- Hlavní město Usmrkanie?
-Jo.
-Ty jsi zradil svou vlast?!!
-No, víš….
-A dal se na stranu nepřítele???
-A co tady děláš ty? Nedávno jsi fotil rosu na ubruse malého černého stolíku, co ho nikdo nepoužívá jinak než na focení, a teď vládneš šedému lidu… ?
-Já jsem byl pro tento úděl předurčen.
-Já byl zase předurčen stát se agentem Usmrkanie.

Teď jsem ho slovně porazil. Nemá, co by řekl….

-Stráže, odveďte toho člověka! Provinil se proti vašemu vládci a bude roztaven k poctě Sluncím.

Ano, tohle většinou vládci říkají, když je nic lepšího nenapadne…
Byl jsem podle příkazů „boha“ odveden do cely, kde jsem měl čekat na zítřejší rituální popravu. Vy však víte, že čekat nebudu.. Ne, jsem přece-

-Hej, ty pohane, co jsi urazil božského. Náš vládce pozměnil svůj rozsudek. Omlouvá se ti za omyl, jehož se ve své naivitě dopustil. Aby ukrátil tvé hodiny bolesti, rozhodl se nechat tvé tělo sežrat masožravou tlačenkou. Naposled se pomohli ke svým bohům, cizinče, a připrav se na cestu. Slunce již sklání své tváře. Až pohasnou, vyrazíme.

---