Čtyři životy prolínající se v jednom světě... Anebo spíš čtyři světy prolínající se v jednom životě? Hranice reálna nic neznamenají a jedinou vratkou jistotou je pavučina snů rozprostřena v osudu. Začíná foukat vítr...

 

 

 

 

 

 

 

1.  ČÁST

Anděl se zlomenými křídly

 

 

I'll paint it on the walls
'Cause I'm the one at fault
I'll never fight again
And this is how it ends

 

– Linkin Park: Breaking The Habit –

 

 

 

 

Noční velkoměsto hučelo neutuchající dopravou, okna vysokých činžovních domů zářila do tmy, jež se díky neonovým billboardům a reflektorům aut neměla kam skrýt. Lidé chodili sem a tam, někteří z práce domů, jiní naopak ven za zábavou; nikdo se nepodíval nahoru a nevšiml si úzké venkovní římsy pod oknem a na ní stojící drobné postavy.

   Chris se třásla jako osika a vyděšenýma očima hleděla pod sebe do několikametrové hloubky. Křečovitě se držela rámu okna, až jí zbělaly klouby na rukou. Za ní stála na chodbě její matka, z očí jí tekly slzy a ochromená děsem opakovala už poněkolikáté jednu a tutéž větu.

   „Chris, prosím tě, pojď dolů!“

   „Ne, mami.“ Chris se ohlédla. „Už toho mám dost.“ I ona plakala. „Mám dost tátových výčitek a mám dost i tebe. Bude ti beze mě líp.“

   „Chris!“ zavyla její zoufalá matka. „Víš, že to není pravda. Miluju tě víc než svůj život, tak mě proboha netrap a slez z toho okna.“

   „Kdybys mě milovala,“ Chris se roztřásl spodní ret, „bránila bys mě před ním. Překonala bys ten svůj hloupý strach, kdybych pro tebe byla důležitější. Takhle alespoň vidím, jaká doopravdy jsi!“ Chris dobře věděla, že matka se jejího otce bojí. Celá léta se ho bála, a proto nikdy neřekla ani slovo, když si na Chris vyléval svůj vztek. V práci se mu už dlouho nedařilo. Domů chodil nevrlý a podrážděný. A pak tam byla nevinná Chris, která nemohla za otcovy problémy, ale občas začínala mít opačný pocit.

   „Jsi absolutně k ničemu! Podívej se na sebe! Taková hloupá holka. Co to mám za dceru! Vždyť nic neumíš! Kdybys byla co k čemu, už vyděláváš peníze, abys nám pomohla. Ale ty ne! Je ti to jedno. Jsi nevděčná příživnice!“

   Tohle býval otcův běžný monolog. A Chris jen stála a se sklopenou hlavou ho poslouchala. Párkrát se pokoušela namítnout, že ona za nic nemůže a nechápe, proč jí otec nadává, ale nemělo to smysl. Byl zaslepený zlobou a neposlouchal ji.

   Ale tentokrát to překročilo všechno. Otec ji zbil. Nikdy předtím to neudělal, avšak Chris se ještě dlouho potom třásla v koutě strachy. Odmítala matku, která jí chtěla pomoci, a nakonec, když dům ztichl a nastal večer, se Chris vyplížila ze svého úkrytu, dobelhala se do nejvyššího patra domu a vylezla na okno v chodbě.

   Nevěděla, jak ji matka našla, ale najednou byla tam, plakala a prosila ji, ať to nedělá.

   „Chris,“ vzlykala její matka, „já tě přece miluji víc než cokoliv jiného. Dítě, máš život před sebou. Copak si ho chceš takhle zničit? Víš, kolik krásného na tebe ještě čeká?“

   „Na mě nečeká nic,“ odsekla vytrvale dívka. „Jenom tenhle mizerný život. Do školy, ze školy a poslouchat nadávky. To je celý můj svět. A mě už to nebaví. Když za všechno můžu já, pak vám beze mě bude líp.“

   „To není pravda, proboha, Chris! Vždyť jsi to jediné, co mám! Jestli… jestli umřeš, pak skočím za tebou. Chceš zabít sebe i mě?“ lomila matka rukama. „Prosím tě, snažně tě prosím, slez z toho okna a já ti slibuju, že už nikdy nebudeš muset poslouchat ani jedinou výčitku. Odstěhujeme se a budeme žít samy, jenom my dvě. Co říkáš?“

   Chris váhala. Ve skutečnosti se jí nechtělo umřít, v hloubi duše si pečlivě uchovávala naději, že jednou bude žít jinak, bez krutého otce a slabé matky.

   Užuž se chystala sundat nohu z nebezpečného parapetu, když se jí náhle udělalo špatně, zachvátila ji silná nevolnost, zamotala se jí hlava a zatmělo před očima. Chris zavrávorala.

   Matka vykřikla čirou hrůzou a vrhla se k dceři, aby ji zachytila před pádem z okna. Drapla ji za paži a stáhla zpátky. Chris ztratila vědomí a bezvládně se v matčině náručí svezla na podlahu. Žena se rozplakala ještě intenzivněji, seděla skrčená, objímala dívčin trup s ústy přitisknutými v jejích jemných světlých vlasech a monotónně se kolébala dopředu a dozadu.

 

***

 

Chris otevřela oči. Nejdřív si ani neuvědomovala, co vidí, pak začala pomalu rozeznávat okolí. Velká bílá plocha. Zamrkala a mírně pohnula hlavou. Pohlédla na stranu. Obraz se jí zostřil a spatřila bílý noční stolek. Pár vteřin na něj nechápavě hleděla, potom si všimla dvou bílých tyčí, které jí bránily v jasném výhledu. Zkusila pohnout tělem a poznala, že je něčím lehkým přikrytá, něčím jako prostěradlo. V tu chvíli jí došlo, že leží v nemocnici. A téměř ihned nato jí hlavou projela myšlenka na to, co se stalo. Noc. Okno. Výška. Zoufalství. Strach. Matka. Pláč. Bolest. A na víc si nepamatovala. Zkusila zapřemýšlet, jak se sem dostala, ale mozek jí odpovědi dát nedokázal. Všechno, co v něm nacházela, byla mlhavá temnota.

   Zachmuřila se a otočila hlavu na druhou stranu. Uviděla židli u stěny a na ní nějakou postavu. Lekla se, protože nečekala, že tam někdo bude s ní. Ta postava byla chlapecká, oblečená v riflích a černé košili, s čistou pletí a špinavě blonďatými vlasy. Jakou měl barvu očí, to Chris na tu dálku poznat nedokázala.

   Jakmile mladík uviděl, že se probrala a zírá na něj, usmál se, vstal a přešel k její posteli. „Ahoj, Chris. To jsem rád, že už jsi vzhůru. Jak ti je?“ Měl drsný hluboký hlas.

  „Co-cože?“ byla její první reakce. V nohách její nemocniční postele stojí úplně cizí kluk a ptá se jí, jak se cítí. Zmátlo ji to. „Kdo jsi?“

  Asi se netvářila moc přívětivě, protože jeho to očividně zarazilo. „Jsem Sebastian, promiň. Myslel jsem, že si mě pamatuješ. Bydlíme ve stejném domě, já dole v přízemí. Párkrát jsme se viděli, nevzpomínáš si?“

   Chris přemýšlela. „No, je to možný.“ Bylo jí hloupé jen tak tam před ním ležet, tak se pracně nadzdvihla na loktech. Vlasy jí spadly do očí a ucítila táhlou bolest za krkem. „Asi jo, myslím, že si vzpomínám,“ řekla nakonec, aby to nebylo hloupé, přestože v hlavě měla v ten okamžik docela prázdno. Posadila se a odhrnula si rozcuchané vlasy z očí. Musím vypadat úžasně, blesklo jí hlavou, ale vzhledem k tomu, že nemohla nic dělat, se tím přestala zatěžovat.

   Pohlédla přímo na Sebastiana. Teď si všimla, že má zelenomodré oči mandlového tvaru. Celkově vypadal dobře. Hezký a sympatický. Na jeden prchlivý okamžik Chris zauvažovala, proč si ho nevšimla už dřív, když, jak tvrdil, se několikrát viděli. „A promiň, že se tak ptám, ale…“ Nechtěla na něj přímo vybafnout: ‚Co tady děláš?‘, nicméně odpověď by ráda znala.

   Sebastian jí porozuměl beze slov a ochotně odpověděl: „Asi se chceš zeptat, co tady dělám. Našel jsem tebe a tvou matku pod tím oknem a zavolal jsem záchranku.“

  „Aha.“ Tohle Chris nečekala a ve skutečnosti nevěděla, co na to má říct. „Prosím tě, kolik je hodin?“ napadla ji spásná otázka.

   Mrkl na své zápěstí. „Tři čtvrtě na deset. Ráno. Spala jsi celou noc až doteď.“

   Chris mlčela. Nenapadalo ji nic, o čem by se s tímhle Sebastianem mohla bavit. Vůbec ho neznala a předpokládala, že také on nezná ji.

   „Jak dlouho už tu jsi?“ zeptala se nakonec, když mlčení příliš narůstalo. 

   „Tři čtvrtě hodiny.“

   „A to jsi přišel, jen aby ses podíval, jak se mi daří?“ Možná to vyznělo až příliš příkře.

   „Ano. Vadí ti to?“ Nenechal se zaskočit.

   „Um, ne. Vlastně… je to docela milé,“ připustila Chris a poprvé se na něj usmála. „Tak si sedni ke mně na postel, přece nebudeš stát.“

   Posadil se na kraj tvrdé matrace. „Ještě jsi mi neodpověděla. Jak ti je?“

   „Celkem dobře.“ Byla to pravda jen zpola. Cítila se zvláštně. Ta polovina pravdy se vztahovala na její tělo, v duši jí bylo jaksi podivně úzko. Pořád viděla před očima tu tmu včerejšího večera prozářenou světly velkoměsta, obrovskou hloubku pod sebou, vzpomínala si, jak hleděla na jedoucí auta a lidi maličké jako mravence, jak si jí nikdo nevšimnul, nikdo se nepodíval nahoru a nezastavil se, dobře si pamatovala, jak se v tu chvíli cítila opuštěná, odstrčená, nemilovaná, nechtěná… zoufalá. Do takové míry, že jí několik okamžiků ani nezáleželo na životě. Včera nevěděla, proč chtěla skočit, dnes ji napadlo, že to bylo možná kvůli tomu, aby si jí někdo konečně všimnul. Až by její mrtvé tělo leželo dole na chodníku, lidé by ji nemohli přehlížet.

   Otřásla se.

   „Je ti něco?“ zeptal se starostlivě Sebastian.

   Zakroutila hlavou. „Jen… jsem si na něco vzpomněla. Nevíš, co se stalo s mamkou?“ převedla řeč na jiné téma a zastyděla se, že se nezeptala dřív. Jednu dobu ji oslovovala ‚matko‘, ale uznala, že teď by se víc hodilo, kdyby začala používat toto oslovení. Koneckonců, pokud se stane to, co jí matka včera navrhovala, zůstanou samy dvě a měly by se snažit dohnat to, co předtím zameškaly, tedy utvrdit vztah mezi sebou a vybudovat vzájemnou blízkost.

   „Leží o několik pokojů dál. Měla by být v pořádku, jen utrpěla šok, takže možná chvíli potrvá, než se vzpamatuje,“ uklidnil ji Sebastian.

   „No, ještě jsem ti nepoděkovala, že jsi nám pomohl,“ řekla váhavě Chris a sklopila oči. Neměla ráda, když musela říkat takové věci. Připadala si trapně.

   „Není za co děkovat,“ mávl Sebastian rukou. „To by udělal každý. Já jsem akorát náhodou šel kolem. Mám tam nahoře babičku, nesl jsem jí nákup.“

   Chris přikývla.

   „Tys… chtěla z toho okna skočit?“ zajímal se váhavě. Když však viděl její výraz, dodal: „Promiň, nic mi do toho není, nemusíš –“

   „Jo, chtěla jsem skočit,“ zamumlala dívka a pohlédla mu přímo do očí. „Nebudu ti to vysvětlovat, měla jsem slabou chvilku a ty problémy se všechny nahrnuly…“ povzdechla. „To je jedno. Nemusí tě to zajímat. Je to moc složité.“

   „No, tak já asi půjdu,“ vstal. „Neměla bys tu ležet dlouho. Až tě pustí, zastavím se. Zatím se měj. A pozdravuj mamku, ta mě zná.“ Naposledy se usmál, mávl jí na pozdrav a dlouhými kroky vyšel z pokoje.

   Divný kluk, napadlo Chris, když si znovu lehala. Ne divný v pravém slova smyslu, spíš ji překvapilo, jak se o ni zajímal. Zvykla si nazývat takové lidi ‚divnými‘, protože si myslela, že je ostatním ukradená a každý jen uvítá, když s ní nemusí být moc dlouho. Měla jednu dobrou kamarádku, to bylo všechno. Ale ani té neříkala o svých starostech, o tom, co se děje doma. Tak blízká jí přítelkyně nebyla. A teď přijde nějaký Sebastian a povídá si s ní, jako by byli nejlepší přátelé. Měla z toho zvláštní pocit.

   Vyhlédla z okna a snažila se nemyslet ani na včerejší nepříjemnou zkušenost, ani na plavovlasého mladíka, se kterým před chvílí mluvila.

 

***

 

O pár dnů později vyšla Chris z nemocnice s rozporuplnými myšlenkami. Matka se ještě léčila, takže domů šla sama. Nevěděla, co otci řekne, ale neměla kam jít, tudíž jí nezbývalo nic jiného, než to chtě nechtě podstoupit. Když stála před dveřmi jejich bytu, uvědomila si, že se roztřásla. Co ji za těmi dveřmi čeká? Dostal otec rozum, když o nich několik dní neměl zprávy? Nebo se z toho nepoučil a všechno bude pokračovat? Chris si zoufale přála to první. Polkla, vsunula klíč do zámku a potichu odemkla. Otevřela dveře a opatrně nahlédla dovnitř. Nikde nikdo, jen tma a zatuchlý vzduch. Nakrčila nos a vstoupila. Tiše za sebou dveře zavřela a zula si boty. Chvilku stála a s bušícím srdcem a zatajeným dechem naslouchala. Nic neslyšela, proto po špičkách prošla chodbou. Před kuchyní se zastavila, než do ní nakoukla. Všechno, co spatřila, byla hromada špinavého nádobí a nepořádek. Řekla si, že to obstará později, a šla prozkoumat ostatní místnosti.

   O otce zavadila v obývacím pokoji. Seděl tam na pohovce a zíral do prázdna.

   Vylekala se a vyjekla.

   „Co řveš?“ osopil se na ni vysoký statný muž. „A kde jsi sakra byla?!“

   „Nekřič na mě,“ ohradila se váhavě Chris. „Ty nevíš, co se stalo?“

   „Vím jen to, že jsi několik dní nebyla doma!“ Vstal a přejel ji rozzlobeným pohledem. „Buď mi okamžitě řekneš, kde jsi byla, nebo toho budeš litovat!“

   „To víš, že ti řeknu, kde jsem byla, přestože si myslím, že jsem ti ani nechyběla,“ odsekla dívka. Vždycky na sebe nechala útočit, ale tentokrát byla odhodlaná se bránit.

   „Nebuď drzá, Christabel!“ zavrčel otec. Chris rozpoznala, že se začíná vztekat. Neměla by ho dráždit, ale…

   „Vážně chceš vědět, kde jsem byla? Tak si radši sedni.“

   Vykročil k ní, ale ona ucouvla. „Opovaž se mě dotknout…“ zasyčela.

   „Ty mi budeš vyhrožovat?“ vyštěkl. „Nezapomínej, že já vychovávám tebe, ne naopak.“

   „Ale –“ Chris se chystala něco od plic namítnout, když vtom ji do tváře zasáhla dobře mířená facka. Ta rána ji odhodila, až upadla na podlahu.

   A tím veškeré její sebevědomí vzalo za své. Rozplakala se a opět z ní byla ta malá bezbranná holčička.

   „Já jsem tě varoval!“ dolehl k ní otcův hlas. Chris neměla sílu odporovat. Pomalu se zvedala ze země a třásla se. Její slzy padaly na podlahu a ona se cítila jako v tu noc, kdy chtěla skočit z okna. Na jeden hrůzný okamžik ji napadlo, že tentokrát by to mohla skutečně udělat, ale pak tu myšlenku zaplašila.

   „A teď vypadni,“ zavrčel na ni otec a ona poslechla. Vyklopýtala z místnosti, jako omámená došla ke vchodovým dveřím, otevřela je a vyběhla ven z bytu. Ani se nedívala na cestu, před očima měla mlžný závoj slz. Mírně kymácivě sbíhala ze schodů, a přitom hlasitě vzlykala.

   Seběhla už dvě patra a právě se otáčela kolem zábradlí, když do někoho vrazila. Vůbec si nevšimla, že proti ní jde člověk, a náhle ucítila, jak její hlava narazila do čísi měkkého hrudníku. Vyjekla překvapením, polekaně zamrkala, ale nevzhlédla.

   „Pro-promiňte,“ zakoktala, chtěla se vyhnout a jít dál, ale zarazil ji vlídný hlas.

   „Chris? Co se ti stalo?“

   Rychle si otřela oči a spatřila Sebastiana. Vypadal starostlivě.

   Chris na něj zmateně koukala a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo, dokud ji znovu neoslovil.

   „C-co? Já… musím jít,“ vysoukala ze sebe nakonec a chystala se pokračovat ve své cestě, ale Sebastian ji chytil za ramena a zadržel. „Chris,“ pohlédl jí zpříma do očí, „proč pláčeš?“

   Zůstala stát a neochotně mu jeho pevný pohled opětovala. Viděla upřímný zájem a to ji zlomilo. Původně měla v úmyslu nikým nepozorována se vytratit kamkoliv pryč, kde by nemusela snášet ničí společnost, a vyplakat se tam. Nechtěla nikoho vidět a nechtěla s nikým mluvit. Ale naproti tomu zoufale potřebovala něčí útěchu a porozumění.

   Než si to stačila uvědomit, vrhla se mu kolem krku a nanovo se rozplakala. Sebastiana to poněkud zaskočilo, ale pohotově ji objal a začal utěšovat.

   „Já už nechci… už se tam nechci vrátit… mám toho dost…“ štkalo děvče, z pevně zavřených očí mu proklouzávaly slzy a pažemi křečovitě svíralosilný chlapecký krk.

   „Chris, počkej, udusíš mě,“ Sebastian se ji jemně pokusil odstrčit, ale ona se ho odmítala pustit. V duchu povzdechl, rozhlédl se kolem sebe a pak řekl: „Víš co? Jsem doma sám, pojď ke mně a všechno mi řekneš, ano?“

   Chris byla tak vyčerpaná a nešťastná, že ani neodporovala a bez řečí se nechala odvést do útulného malého prostoru Sebastianova bytu.

   Usadil ji na pohovku a odešel do kuchyně. Za nějakou chvíli se vrátil s bílým hrnkem, ze kterého se kouřilo. Postavil ho na skleněný stolek před pohovkou a posadil se vedle ní. „Tady máš čaj. Obsahuje uklidňující látky. Vypij ho a uleví se ti,“ pobídl ji taktně a přikývl, když na něho pohlédla zarudlýma očima.

   Chris popotáhla a natáhla se, vzala hrnek do ruky a pozvedla ho k ústům. Už první doušek ji příjemně zahřál v žaludku. Napila se podruhé a postavila šálek zpět na stůl. Odmítala na Sebastiana pohlédnout. Těkala očima po pokoji, jen aby se vyhnula jeho tváři. Tak viděla, že místnost je chudě zařízená levným dřevěným nábytkem a na stěně naproti visí pouze jediný obraz – zátiší s ovocem –, ale i přesto se tu cítila dobře. V bezpečí.

   „No tak, Chris,“ naléhal Sebastian. „Chci vědět, proč jsi plakala.“

   Chris sklopila pohled a zadívala se na své ruce složené v klíně. Seděli k sobě bokem a čely – Chris proto, že byla zvyklá tak sedávat, a Sebastian proto, aby na ni viděl.

   Ticho se protahovalo. Nakonec Chris uznala, že jednou stejně bude muset promluvit, tak s povzdechem začala: „To můj otec. Nevzpomínám si, jestli jsem ti to říkala, ale… no… on se ke mně nechová zrovna nejlíp a já…“ krátce se zamyslela, „nevím, jak bych ti to vysvětlila… prostě… to s tou sebevraždou – měla jsem pocit, že by bylo lepší, kdybych to všechno ukončila, protože už jsem se nechtěla dál trápit…“ Znovu v očích ucítila pálivé nutkání. Odmlčela se a zhluboka se nadechla, slzy však zadržet nedokázala. „A dneska jsem… měla stejný pocit, protože… on na mě zase křičel a… všechno mi dává za vinu a asi… asi má pravdu, tak nevím, proč bych… proč bych měla…“ Zlomil se jí hlas, dál už mluvit nedokázala. Toho dne se potřetí rozvzlykala, schoulila se a skryla obličej v dlaních. Cítila se stejně strašně jako ten večer nahoře na okně, kdy hleděla pod sebe na projíždějící auta a zvažovala myšlenku: být či nebýt.

   Sebastian ji pozorně poslouchal i sledoval. Viděl roztřesený uzlíček nervů, vyděšené malé zvířátko, které se chvěje strachy, a neuvěřitelně se mu Chris zželelo. Jak asi musí trpět, pomyslel si soucitně, posunul se blíž k ní a opatrně jí položil ruku na ohnutá záda. Když neuhýbala, přisunul se ještě blíž a přitáhl si ji do náruče. „To bude v pořádku, Chris, jen se vyplač. Bude to lepší, uvidíš, že ano,“ chlácholil ji, a přitom jí uklidňujícími pohyby přejížděl rukou po zádech.

   Chris měla v hlavě otupující prázdno a cítila v ní bolestivé bušení znásobované dalšími  přívaly pláče. Oči ji řezaly. Třásla se a prsty křečovitě svírala flanel Sebastianovy košile.

   Když se trochu uklidnila, povšimla si příjemné jemné vůně, která vycházela z látky, v níž měla zabořenou hlavu. Uvědomila si také lidské teplo, ohřívající její vlastní slabé tělo, a fakt, jak moc se jí líbí v náručí tohohle kluka. Najednou pocítila tak obrovský příval touhy po citu, až ji to dočista zarazilo. Jak nad tím tak přemýšlela, už si ani nepamatovala dobu, kdy někoho měla. Snad jako malá holka, kdy si s ostatními chlapci hráli na maminku a na tatínka. A pak by se možná dal také počítat ten krátký vztah se spolužákem v sedmé třídě. Ale vlastně ani nic nebylo. A od té doby byla prakticky volná.

   Zalila ji prudká vlna náklonnosti. Sebastian byl tak milý, citlivý a pozorný, zajímal se o její problém. To dosud nikdo neudělal. A právě v tu chvíli si Chris přála víc. Opatrně se začala odtahovat, ale jenom natolik, aby se mohla narovnat a podívat se mu do očí. Věděla, že musí vypadat hrozně, ale jakoby vedena předem danou sílou vpřed, naklonila se a instinktivně přitiskla své rty na jeho.

   Sebastiana to tak překvapilo, že se nezmohl vůbec na nic. A když se Chris nesetkala s odporem, vyložila si to jako souhlas, přivinula se k němu blíž a pokračovala. Sama nevěděla, co to vlastně dělá, ale hořela v ní intenzivní potřeba a vědomí, že je jí to příjemné. V těch několika okamžicích cítila, jak se jako kouzlem hojí její zraněné srdce a v duchu nad tím žasla.

   Po pár vteřinách ochromení pominulo a Sebastian se vzpamatoval. Mozek mu vyslal do těla signál a on se odtáhl. Chris, zarmoucena ztrátou fyzického kontaktu, na něj omámeně zírala, pak zavřela oči a chtěla se k němu znova naklonit, ale on podvědomě ucukl a vyjekl: „Ne!“

   Dívku to vyděsilo. Prudce oči otevřela a trhla sebou. Šokovaně se na něho zadívala. Byl stejně vylekaný jako ona a zorničky měl doširoka rozšířené.

   Chvíli se ani jeden z nich nepohnul, pak promluvil Sebastian. „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak,“ hlas měl vratký a roztřesený. Pak sebou škubl, jako by si cosi uvědomil, vstal a přešel na druhý konec místnosti. Tam zůstal stát zády ke Chris a dělal, že si prohlíží obraz na zdi, který beztak musel znát už nazpaměť.

   Chris byla zmatená. Jednak se cítila nepříjemně a jednak nevěděla, co si o Sebastianově počínání má myslet. Byl zrudlý ve tvářích a značně znervózněl. Nemyslela si, že to kluci prožívají takto. „Nelíbilo se ti to?“ odvážila se zašeptat s pohledem přišpendleným na jeho záda. Usoudila, že ji ani neslyšel, ale nakonec promluvil. „V tom to není.“ I jeho hlas – slabý a přiškrcený, byl sotva slyšet.

   „Tak proč jsi odešel?“

   Sebastian stiskl zuby a zhluboka se nadechl. Teď se tedy ocitl v prekérní situaci. Přál si, aby byl někde jinde, aby Chris nemusel nic vysvětlovat. Pomalu se otočil. „Chris,“ řekl pomalu, „já bych o tom nerad mluvil.“

   „Dobře, omlouvám se, neměla jsem to dělat,“ připustila, „ale řekni mi, jestli se ti to líbilo.“

   Dlouho nepromluvil, až nakonec sotva znatelně přikývl. Chris odvrátila pohled. „Mohla jsem si to myslet. Ach bože, proč jsem taková husa?“ začala bědovat nahlas. „Jak jsem si kdy mohla myslet, že by mě někdo mohl chtít? Mě, která jsem všem jenom na obtíž…“ Její tělo opět hrozilo ztrátou sebekontroly.

   Sebastian povzdychl. Mrzelo ho, co způsobil svou prudkou reakcí, ale nemohl jinak. „Chris, ty za to nemůžeš, není to kvůli tobě…“ pokusil se o vysvětlení, i když věděl, že ho nebude poslouchat.

   „Ale je,“ namítla zarytě, „všechno vždycky zkazím.“ Těžce se zvedla, přestože si připadala, že se ani neudrží na nohou. Obraz se jí zahoupal před očima a pocítila nevolnost. Ale byla odhodlaná nevěnovat tomu pozornost a co nejrychleji odejít, aby už měla tuhle trapnou situaci za sebou. Sebastian rozpoznal její úmysl a hbitě k ní přiskočil, aby jí v tom zabránil.

   „Nech mě jít,“ zavrčela dívka a vyškubla se mu.

   „Chris, počkej.“ Cítil se vinný za její stav a chtěl to napravit. „Prosím tě, nechoď.“ To už byla na půli cesty ke dveřím. „Přece… jsi sama říkala, že tam nechceš!“

   Chris se zarazila. Měl pravdu. Přesto znovu vykročila.

   Zoufalý Sebastian už nevěděl, jak jinak by ji zadržel, proto se vzdal. „Dobře, řeknu ti to.“

   Dívka se otočila a zkoumavě se na něj zahleděla. Pak se pomalu vrátila a sedla si do křesla. Ne na pohovku vedle něj. Vyčkávala. Teď to byl Sebastian, kdo se zdráhal mluvit. „Chris, je to složité…“ začal zeširoka.

   „Já bych v tom žádnou složitost neviděla. Prostě řekni, že neumím líbat, že tě nepřitahuju a je to vyřešené,“ namítla sarkasticky a zdánlivě klidně Chris, uvnitř však cítila bodavou bolest.

   Mladík si povzdychl. „Už jsem ti řekl, že v tom to není.“

   „A v čem teda?!“ vykřikla plačtivě, protože už tu bolest nedokázala déle snášet a musela si nějak ulevit. „Proč to tak natahuješ? Co je tak hroznýho, že mi to nechceš říct? Tak mě alespoň nech jít, proboha!“ Užuž se chystala vstát a vyběhnout ven, když ji zadržel ztrápený chlapecký hlas: „Líbí se mi kluci.“

   To nečekala. Popravdě ji to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Očekávala by cokoliv jiného, jen ne tohle. Opřela se do křesla a nahlas vydechla údivem. Byla tak ohromená, že zapomněla na vlastní starosti i na fakt, že ještě před okamžikem odtud chtěla zmizet a už nikdy se se Sebastianem nesetkat, a namísto toho na něj jen užasle zírala.

  „No, tak teď už to víš,“ přerušil trapné ticho a nevesele se zasmál. „Už chápeš, proč s tebou nemůžu nic mít? Spokojená?“ V hlase mu zněla hořkost. Opřel si čelo o dlaň, pohled upřel na jedno místo na koberci a zarytě mlčel. Čekal, až Chris odejde, a cítil se natolik hloupě, že se jí nechtěl podívat do očí, ale uslyšel kroky, a vzápětí vedle něj na pohovku dosedla lehká postava. Překvapeně vzhlédl. Nevěděl, co má říct.

   „Vyprávěj mi o tom,“ řekla zničehonic dívka. Jakmile tu skutečnost vyslovil, probudil v ní tím nebývalý zájem.

   „Cože?“ trhl sebou. „O čem?“

   „Ty víš, o čem mluvím,“ odvětila Chris. A jakmile spatřila jeho výraz, dodala: „Nechci být nijak vlezlá, vím, že mi do toho nic není, ale momentálně je mi dost mizerně a ty bys mi mohl pomoct tím, že bys mě od toho trochu rozptýlil. To bys pro mě udělat snad mohl. Já tě nijak neodsuzuju.“

   Opět další šok. Nicméně Sebastiana potěšilo, že se Chris pokusila o úsměv, i to, co o něm řekla, takže ulehčeně vydechl a uvolil se jí vyhovět.

 

Vyprávěl jí všechno, co ho napadlo. O svém raném dětství, o době, kdy si poprvé uvědomil, že je přitahován stejným pohlavím, jak s tímto pocitem bojoval a jak mu nakonec podlehl a přiznal si drsnou skutečnost. Jeho vyprávění bylo prostoupeno upřímnými emocemi i vděčností, že mu někdo se zájmem naslouchá. Během toho, co mluvil, na něm Chris poznala, jak moc se musel trápit a že neměl nikoho, komu by se svěřil, a jak je rád, že ona ho poslouchá. Zčásti také proto ho k vypravování vybídla, protože se mu chtěla odvděčit za jeho ochotu jí pomoci. A Sebastian mluvil a mluvil a cítil, jak z něj opadává roky potlačovaná úzkost z toho, že tak dlouhou dobu musel vše skrývat a dusit v sobě. Až příliš dobře si pamatoval ty chvíle, kdy se cítil jako vroucí sopka hrozící každou chvíli vybuchnout. Nikdy neměl moc přátel a vždycky toužil po někom, koho nyní objevil v Chris. Po spřízněné duši, které se může kdykoliv vypovídat a která ho pochopí.

   Když se loučili, oba si připadali zvláštně. Cítili, že to malé nedorozumění mezi nimi vytvořilo jakési pouto. Zároveň však věděli jednu věc. Právě mezi sebou uzavřeli přátelství na celý život.

 

***

 

Pro Chris se mnohé změnilo. Už nebyla na světě sama. Matka stále trávila dny v nemocnici, tak musela byt sdílet jen s otcem. Většinou přišel domů, když měl špatnou náladu, vyčinil jí a dál už se jí nezabýval. Nebil ji jako dřív a bylo mu prakticky jedno, kde jeho dcera pobývá a co se s ní děje. Pokud se nacházela každý večer doma, nestaral se, co celý den dělala. Chris se ho také nikdy nevyptávala, a tak se z nich stali dva cizinci sdílící pouze místo k přespání. Skoro spolu nemluvili a každý žil vlastní život. Chris si rychle navykla starat se o domácnost a nedělalo jí to téměř žádné potíže. Občas něco jednoduchého uvařila, jinak nechala na otci, ať se stravuje, kde chce, sama si pokaždé něco našla. Domů se chodila jen vyspat. Měla Sebastiana. Měla přítele a věrného kamaráda, po kterém vždy toužila. O prázdninách spolu trávili každý den a brzy měli pocit, že bez sebe nemohou udělat ani krok, jak si na sebe zvykli. A zvykli si i na to, že lidé je pokládají za pár, i když se tomu sami jen smáli. Dobře věděli, na čem jejich přátelství stojí. Na vzájemné důvěře a porozumění.

 

Minul konec prázdnin a nastal čas jít do školy. Jak Chris, tak Sebastiana mrzelo, že už na sebe nebudou mít tolik času. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že letos spolu chodí do stejné třídy. Měli tedy vystaráno.

 

***

 

Koncem září se Chrisina matka vrátila z nemocnice. Byla odpočatá a relativně zdravá. Odmítla se s Chrisiným otcem rozvést, prý by to k ničemu nevedlo a trvalo by to moc dlouho, ale dodržela svůj slib, půjčila si velké množství peněz a koupila byt deset minut cesty od místa, kde dříve bydleli. Pro Chris to částečně znamenalo ztrátu, protože už nebude bydlet v jednom domě se Sebastianem, ale vidina toho, že se odloučí od nemilovaného otce a už nebude doma bývat pořád tak sama, byla silnější a lákavější. Svolila tedy a utěšovala se alespoň faktem, že se stejně budou vídat každý den ve škole. Jak by to však udělala, kdyby spolu nechodili do třídy, to si představit nedokázala.

 

***

 

     „Takovou biologii bych si dal líbit pořád!“ smál se Sebastian toho dne při vzpomínce na jejich poslední hodinu. Byla suplovaná a výborně se při ní pobavili.

   „To by Bergerové asi brzo praskla hlava,“ přikývla Chris a usmívala se. Byl pátek a oni mířili domů. Právě přicházeli k autobusové zastávce. Oba se se zájmem zadívali na její osazenstvo. Dva důchodci, zřejmě manželský pár, jedna starší žena a středně vysoký hubený mladík. Měl světle hnědé vlasy, stál mírně nahrbeně s rukama v kapsách a koukal kamsi před sebe. Sebastian se na něj chvíli díval a pak ho něco napadlo.

   „Chis, počkej,“ zastavil ji. Měl výbornou náladu a chuť experimentovat. „Vidíš tamtoho kluka?“ nenápadně poukázal k zastávce. Chris se na něj zadívala. „Hm, je docela hezký, že?“

   Sebastian přikývl a pozvedl koutky rtů do potutelného úsměvu. „Mám takový nápad. Co kdybychom se vsadili…“ úmyslně větu nedokončil. Dívka okamžitě pochopila a její úsměv se změnil v ďábelský. „O co, že ho nesbalíš,“ vysunula sebevědomě bradu vpřed.

   „Když vyhraju, napíšeš za mě všechny úkoly na tento týden plus slohovou práci a referát. Co ty na to?“

   Chris se zasmála a zatřásla hlavou. „Dobře, platí. A když já vyhraju…“ zamyslela se, „uděláš ty to stejné a navíc si můžu ještě něco přát.“

   Sebastian přikývl. „Proč ne?“

   „Ty si teda věříš,“ podotkla Chris. „Ale někdo už by ti měl srazit hřebínek. Někdy si o sobě moc myslíš. Ale tohle nedokážeš. Není jako ty. Nepovede se ti to.“

   „To se uvidí,“ pokrčil rameny. „Tak běž první. Vyhraješ a já uznám, že jsi lepší.“

   Chris si sundala ze zad batoh, přetáhla si rty rtěnkou a rozepnula si bundu, pod kterou měla obtažené tričko s výstřihem. „Tak čekej tady,“ prohodila ke svému příteli, načechrala si vlasy, nahodila svůdný úsměv a houpavou chůzí se vydala k zastávce. Sebastian se opřel o nejbližší kmen stromu, ruce založil na hrudi a jal se pozorovat.

   Ze svého stanoviště viděl, jak Chris došla k zastávce. Chvíli stála poblíž nic netušící nevinné osoby, pak pomalu přistoupila blíž a toho kluka oslovila. Otočil se k ní a chvíli spolu zřejmě hovořili. Sebastian jí neviděl do obličeje, ale podle toho, jak gestikulovala rukama, usoudil, že vypráví zřejmě něco zábavného. Zmiňovaný se usmál a zakroutil hlavou. Ještě něco řekl, pak se Chris otočila a odcházela. Jak se blížila, hraný úsměv jí mizel ze rtů, až jej zcela nahradil povýšený úšklebek.

   Chris došla k Sebastianovi. „Má blbou náladu. Rozešel se s přítelkyní a nechce mít s nikým nic společného,“ vysvětlila. „Neví, o co přichází,“ dodala zdánlivě lhostejně.

   Sebastian se rozesmál. „Já vím, že to pošramotilo tvoje ego, Chris, nesnaž se to zamaskovat.“

   „Když nechtěl mě, nebude chtít ani tebe,“ odsekla s úsměvem.

   „To se teprve uvidí,“ oponoval Sebastian s pohledem zabodnutým do své oběti. „Tak sleduj.“ Taktéž sundal batoh a zamířil na zastávku. Chris pozorně sledovala, jak tam dorazil a zastavil se vedle mladíka. Chvíli spolu hovořili a ona viděla, jak se pochmurný výraz neznámé osoby rozjasňuje, až zaslechla jejich vzdálený smích. Všimla si, jak se Sebastian letmo dotkl toho kluka na rameni. Ten vypadal pár okamžiků zamyšleně, pak cosi vytáhl z tašky, kterou měl přes rameno; tak daleko Chris nedohlédla, aby rozpoznala, co to bylo. Pak se zdálo, že se ti dva loučí, a Sebastian zamířil zpátky. Chris dobře rozpoznala jeho vítězný úsměv. Čím víc se blížil, tím víc se mračila.

   „Neříkej ani slovo,“ zasyčela naštvaně, jakmile došel až k ní. Sebastian hrál překvapeného. „Ale ale, snad se naší miloučké Christabel nedotkla prohra,“ zapitvořil se. „Tady máš jeho číslo,“ podal jí papírek s načmáranými číslicemi. „A Andrew se nerozešel s přítelkyní, ale s přítelem,“ poukázal významně a hodil si batoh zpět na záda. Znovu se dali do kroku. Chris chvíli mlčela.

   „To není fér,“ zamumlala posléze.

   „A pročpak?“ povytáhl mladík obočí. „Je to naprosto fér. Byla to sázka a tys prohrála. Proč si to nepřiznáš? Mám prostě kouzlo, kterému lidé nedokáží odolat, to je fakt a tak to je.“

   „Jsi protivný,“ odsekla Chris, ale už se nezlobila. „A co jsi mu říkal tak úžasného, že hned zabral?“

   „To je tajemství. Mistr nikdy neprozrazuje své triky,“ odpověděl  Sebastian tajemně. „A už nebuď naštvaná.“ Objal ji kolem ramen. „Já chápu, že prohra je těžká. Ale jednou ti to vyjde…“

  „Ty…“ Chris chtěla vyslovit nějaké hanlivé označení, ale nevydržela jeho poťouchlý výraz a rozesmála se.

   „A možná bys měla začít už dnes. Slohová práce je na pondělí,“ připomněl jakoby mimochodem Sebastian a vyhodil zmačkaný papírek s telefonním číslem do nejbližšího odpadkového koše.

 

***

 

   „Briane! Briane!“ Domem se kromě mužského křiku rozléhal také vysoký ženský hlas. „Briane, kde jsi!“

   Pětiletý plavovlasý chlapec se krčil v rohu svého pokoje, hlavu vtisknutou do pokrčených kolen, které objímal útlými pažemi. Jeho dětské tělo se otřásalo vzlyky, které nedokázal potlačit. Při další hlasité ráně, jež se ozvala zespoda, sebou škubl a slabě vyjekl. Přitiskl si dlaně na uši, ale stejně to nepomohlo.

   Tohle se odehrávalo každý den. Otec přišel domů opilý, pohádali se s matkou a on ji potom zbil. A když jejich syn neutekl, tak i jeho. Však si Brian dobře pamatoval, když se to stalo poprvé, jak se instinktivně pokoušel matku bránit, a doplatil na to několika modřinami na předloktí a naraženým zápěstím. A to zdaleka nebylo všechno. Když se otec napil, nezastavil se před ničím.

   Zezdola se nadále ozývala hádka doprovázená sténáním. Brian byl vyděšený k smrti. Jeho citlivé srdce zažívalo velké nápory strachu, bezmoci a zoufalství. Takhle dlouho se snad ještě nehádali. Co mám dělat, co mám dělat? lámalo si hlavu dítě a vzhlédlo uslzenýma očima k zavřeným dveřím.

   Náhle se rozhostilo ticho. Briana obestřela čirá hrůza. Vyletěl z koutku a vrhl se ke dveřím. Rozrazil je a vyřítil se na chodbu. Nahnul se přes zábradlí a natahoval krk, aby viděl, co se děje dole v přízemí. Zahlédl jen otce přecházejícího sem a tam. Matku nikde neviděl. Užuž se nadechoval, že na něj zavolá, ale pak si to rozmyslel. Mohl by zase schytat další ránu. Ticho se prohlubovalo a Brian tam nerozhodně stál mučen strachem o matku, netuše, co by měl dělat. Pak se konečně ozvalo spásné zavolání. „Briane? Jsi tam nahoře, dítě?“

   Spadl mu kámen ze srdce. Hrdlo měl stažené, že sotva mohl mluvit, přesto úzkostlivě zavolal: „Ano, mami!“

   Po chvíli se ozvaly kroky, které se postupně zrychlovaly a nakonec přešly ve splašený dusot do schodů.

   „Briane?“ Matka vyběhla nahoru a zastavila se před svým synem. Tvář měla mokrou od slz, strhanou a zarudlou. Na jejích pažích mohl Brian pozorovat krvavé šrámy. Při tom pohledu se bezděky roztřásl.

   „Ach, Briane…“ Matka se k němu vrhla a objala ho. Pevně ho stiskla a on zakrátko na svém rameni ucítil její slzy. „Tolik mě to mrzí, miláčku… tak strašně mě to mrzí…“ vzlykala a chlapeček jen stál a poslouchal její nářky. Všechno, co cítil, byl obrovský zmatek. Nedokázal přesně pochopit, co se to vlastně děje, vnímal pouze zoufalost situace, která s jeho dětským organismem silně otřásala.

   „Angelino!“ zahřímal zezdola otcův hlas. „Pojď sem, chci s tebou mluvit!“

   Brian cítil, jak matka ztuhla. Pak se pomalu narovnala. Na chvíli zatajila dech. „Nepůjdu nikam, Adame, nech mě být!“ zakřičela v odpověď. Popadla svého syna za ruku a rychlými kroky s ním mířila k ložnici.

   Zavřela dveře, obrátila se k němu, poklekla, vzala ho za ruce a zahleděla se mu do očí. „Brianku,“ oslovila ho něžně, „teď mě poslouchej, ano? Už nikdy tohle nebudeš muset poslouchat, už nikdy se nebudeš muset bát. Teď odejdeme.“ Vstala, přešla ke skříni, otevřela ji a začala z ní vyhazovat věci na postel.   

   „Ale…“ odvážil se namítnou Brian, „kam půjdeme?“

   „Za tetou,“ odvětila matka, aniž by vzhlédla. „Budeme bydlet u tety.“

   Brian otevřel ústa, ale zase je zavřel. Stál a pozoroval matku v jejím horlivém počínání. Vytáhla zpod postele cestovní tašku a začala do ní všechny věci skládat.

   „Tak, to by mělo stačit,“ řekla nakonec a Brian si povšiml, že jí opět tečou slzy po tvářích. Hlas však měla pevný. „Pojď,“ vzala ho za ruku a vyběhla s ním z ložnice. Na chodbě se zastavila. Po chvíli přemýšlení k němu otočila hlavu. „Běž do svého pokoje a vezmi si věci, které chceš,“ řekla mu a postrčila ho daným směrem. Dítě poslušně přikývlo.

   Připadal si jako ve snách, když do malého batůžku vkládal své nejmilejší hračky. Pak naposledy přelétl očima svůj pokoj, smutně povzdychl a vyšel ven. A opět zaslechl, jak se jeho rodiče hádají.

   „…chceš jít?“

   „Za Emmou! Už tady nevydržím! Tohle přece není život!“

   „Fajn, jak chceš, běž si, ale kluka mi necháš tady!“

   „Aby sis na něm mohl vylévat zlost? To určitě! Brian půjde se mnou.“

   „Tak to teda ne! Je to můj syn a já na něj mám právo!“

   „Najednou víš, že je to tvůj syn! Co se stalo? Ty se jako otec totiž vůbec nechováš!!“

   „Hlavně že ty jsi dokonalá matka!“

   „Já vím, že na mně už ti nezáleží, ale mysli, proboha, na to dítě! Copak má v tomhle vyrůstat? A já? Mám se od tebe nechat týrat?“

   „Kdybys nebyla taková husa, nemuselo se nic stát!“

   „Vidíš? To je všechno, co pro mě máš – urážky! A já toho mám právě dost! Buď si tady sám a huč si třeba do zdi, my jdeme pryč! Briane!!“

   Dítě se třáslo, neschopno pohybu. K hrudníku si tisklo batůžek a křečovitě do něj zarývalo prsty. Brian se bál. Opravdu se bál. Hádky rodičů v něm vyvolávaly strach a úzkost. A nejvíc, když se hádali o něj.

   Uslyšel dva páry chodidel blížící se nahoru. A než se nadál, na prahu schodiště se zastavili matka i otec současně. Oba upínali pohled k němu.

   „Brianku,“ řekla matka chvějícím se hlasem, „půjdeme, ano?“

   „Ne, hochu. Nepůjdete nikam,“ oponoval tvrdě otec.

   V důsledku tak silného psychického tlaku se Brian znovu rozplakal. Stál před nimi s batůžkem v náručí a těkal pohledem z jednoho na druhého.

   „Ach, zlatíčko moje, neplač,“ matčin hlas byl úpěnlivě prosebný a bolestný, když viděla své dítě takto se trápit. Vykročila k němu, ale zastavily ji otcovy ruce, které se jí hrubě zaryly do paží.

   „Okamžitě mě pusť!“ vyštěkla na svého manžela a chtěla se mu vyškubnout.

 

***

 

   „Sebastiane… Sebastiane!“

   Prostředí velkého domu se rozplývalo, až se ztratilo docela. Sebastian otevřel oči a nechápavě se zahleděl před sebe. Nejdřív vůbec nevěděl, kde je a co se děje, až po chvíli nad sebou rozeznal ženský obličej s rezavými vlasy.

   „Musíš do školy, vstávej,“ zopakovala jeho matka a usmála se, když viděla, že konečně procitnul. Pohlédla na hodinky na svém zápěstí. „Už musím běžet. A ty bys měl taky, pokud nechceš přijít pozdě.“ Strhla z něj přikrývku, nedbajíc jeho nevrlého zahučení na protest. „Ahoj, uvidíme se večer!“ zavolala ode dveří. Sebastian pak uslyšel měkké klapnutí a věděl, že je matka pryč. Zavřel oči, zhluboka vydechl a zůstal ležet. Přestože mu byla zima, nechtělo se mu natahovat pro přikrývku. Přemýšlel o tom snu. Až příliš jasně v něm zůstaly všechny pocity – neklid, zmatek, obavy i zoufalství. A co bylo podivnější, nedíval se na celý výjev z pohledu diváka – on tam přímo byl. Měl pět roků a jmenoval se Brian. Nedokázal si vysvětlit, z jakého důvodu se převtělil do toho malého chlapce, ani co to mělo znamenat, ale celé mu to nešlo z hlavy. Nikdy nebyl pověrčivý a snům nepřikládal žádnou velkou váhu, ale tenhle v něm zanechal neklid a pocit podivné úzkosti. Donutil ho přemýšlet a lámat si nad ním hlavu. Otřásl se. Nejlepší bude, když to pustí z hlavy a bude pospíchat do školy, nebo zase přijde pozdě.

 

   „Chris! Chris!“ volal na ni Sebastian přes celou chodbu školy a utíkal k ní.

   „Promiň, dopovím ti to pak,“ omluvila se Chris dívce, s níž právě hovořila, a vykročila mu naproti. Sebastian jí doslova vpadl do náruče. „Ahoj!“ zářivě se usmál a objal ji.

   „Ahoj. Co je? Kam se tak ženeš?“ divila se.

   Vesele pokrčil rameny. „Nic, jen tak. Dneska jsem tě ještě neviděl. Tak jsem tě chtěl pozdravit.“

   Chris mu úsměv opětovala. „Teď jdeme na francouzštinu, ne?“ prohodila.

   Přikývl a oba pomalu zamířili k učebně na konci chodby.

   „Vlastně jsem ti chtěl něco říct. Dneska se mi zdál docela zvláštní sen,“ začal Sebastian. Ač si slíbil, že na něj myslet nebude, ve skutečnosti mu nešel z hlavy. Nedovedl si vysvětlit, proč na něj pořád musí myslet. Byl to přeci jen sen. Pouhá smyšlenka jeho mozku. Nic neznamenal.

   „No? O čem byl?“ zeptala se zvědavě dívka.

   Sebastian se zamyslel. „Bylo to o malém klukovi, kterému se hádají rodiče.“

   „A…? To je všechno?“ zasmála se Chris.

   Sebastian to ignoroval. „Nejpodivnější na tom je, že tím klukem jsem byl já,“ dodal. „Jmenoval jsem se Brian. Vykládám ti to proto, že to bylo hrozně divné. Všechno jsem to tak intenzivně prožíval…“ zamračil se, jak si znova ty pocity vybavoval.

   „Hm, zajímavé,“ poznamenala Chris. „Ale pusť to z hlavy. Je to hloupost.“

   „Asi máš pravdu,“ připustil a vešli do třídy.

 

 

   „Abych ti pravdu řekla, nemám představu, jak to udělám,“ pohlédla Chris na Sebastiana, když vyšel z koupelny. Byl večer a dnes spala Chris u něj, protože jeho matka odjela na služební cestu, takže byt byl volný. Ze školy dostali za úkol sestavit složitý matematický graf a Chris ležela na posteli a právě si nad ním lámala hlavu.

   „Snad nechceš, abych ti s tím pomohl?“ zasmál se Sebastian, zapnul si košili od pyžama a posadil se na protější postel. „Já jsem v matematice stejně dobrý jako ty, to přece víš.“

   „Hm,“ dívka hryzala konec od tužky. „Ale když na to budeme dva…“

   „Nechceš to nechat na zítřek? Už jsem docela utahaný a to poslední, na co mám náladu, je přemýšlet nad matematikou,“ ušklíbl se.

   „Tak dobře,“ odevzdaně zaklapla sešit a odsunula ho stranou. „Je půl jedenácté. Co budeme dělat?“ Když se nedočkala odpovědi, chvíli přemýšlela. „Máš tady tu knihu, jak jsi mi o ní včera říkal?“

   „No, proč?“

   „Docela mě to téma zaujalo. Mohl bys mi třeba kousek přečíst,“ navrhla Chris.

   Sebastian se natáhl k nočnímu stolku, vzal z něj tlustou knihu a otevřel ji zhruba ve dvou třetinách. Pohodlně se uvelebil na břichu s nohama pokrčenýma a začal číst.

 

   „…díval se za odjíždějícím vozem, dokud mu nezmizel z očí, a pak se vydal po osamělé silnici zpátky k domovu,“ dočetl Sebastian kapitolu a vzhlédl. Chris spala s hlavou položenou na zkřížených předloktích.

   Usmál se a knihu zavřel. Pohlédl na digitální budík. 00:37. Četl dvě hodiny. A ani nezaregistroval, kdy Chris usnula.

   Potichu vstal, po špičkách přešel k její posteli, přetáhl přes ni přikrývku a vrátil se zpátky. Lehl si, zhasnul světlo a zíral do stropu. Po chvíli se otočil na bok a zavřel oči. Doufal, že brzy usne. Nechtělo se mu nad ničím přemýšlet. A myšlenky byly tak neodbytné.

 

***

 

Dvanáctiletý chlapec stál na terase a v mrazivém větru hleděl před sebe do dáli. Na duši měl chmury. Byl večer a otec nepřišel domů. A v Brianovi sílilo neblahé podezření.

   Pevně stiskl zábradlí, o které se opíral, a přivřel oči před ostrým vzduchem. Nevěděl, co má dělat. Cítil, že se něco stalo. Měl by jít otce hledat? Nebo raději zůstat tady a počkat, jestli se nevrátí? Cloumalo jím dilema. Myslel na matku. Byl to necelý půlrok, co umřela. A on se z toho nemohl vzpamatovat. Tolik mu chyběla. Život jenom s otcem byl peklo. Proč jen se k němu musel vrátit? Kdyby teta bývala neodjela do Ameriky, mohl zůstat u ní. Proč se to muselo stát zrovna jemu?

   Čekal. Hodinu, dvě. Zuby mu drkotaly a zima pronikla do všech částí těla, ale odmítal se hnout z místa kvůli naději, že by otce třeba spatřil přicházet.

   Nevěděl, jak dlouho tam stál, když nakonec pod sebou na spoře osvětlené ulici zahlédl potácející se postavu. Srdce mu poskočilo. Ještě chvíli napínal zrak do tmy, potom se obrátil a rozeběhl se celým domem dolů po schodech. Vyběhl na ulici a hnal se ke svému otci.

   „Tati!“ vykřikl a objal ho.

   „Briane! Proč nespíš?“ obořil se na něj muž a hrubě ho odstrčil. Chlapec se zarazil. Poznal, že otec pil. A hodně.

   „Bál jsem se, že se ti něco stalo,“ špitl nejistě a pokradmu na něj pohlédl. Otec se uchechtl. „A co by se mi mělo stát? Nebuď hloupý. A fofrem domů. Zítra jdeš do školy.“

   To byla pravda. Zítra ho čekal náročný den a on nebude vyspaný. Ale teď mu to bylo jedno.

   „A nechceš mi alespoň říct, kdes byl?“ odvážil se zeptat.

   „Nezdá se ti, že jsi trochu drzý?“ vyštěkl najednou muž zle. „Co je ti do toho, kde jsem byl? Já jsem dospělý. A vychovávám tebe. Ne ty mě.“

   „Ale –“

   „Nemusím se ti s ničím svěřovat!“

   „Ale já jsem měl strach!“ vyhrkl Brian zoufale. „Nespal jsem kvůli tobě. Tak bys mi alespoň mohl říct, kde ses tak zdržel, když jsi slíbil, že přijdeš navečer.“

   „Říkáš si o další výprask, chlapče, neprovokuj mě!“ zahrozil mu otec. „Já se tě neprosil o to, abys na mě čekal. Už až tě nevidím. Nemám na tebe náladu. A říkám ti: Ještě jednou to uděláš a nepřej si mě!“

   Brian se mlčky otočil a schlíple zamířil zpátky do domu. V duchu se třásl hněvem a hořkým bezprávím. Za to, co mu otec dělá, na něj ještě čeká a bojí se o něj, a on mu takhle vynadá.

   „Já blbec!“ zamumlal potichu a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje.

 

***

  

   „Sebastiane?“

   „Hm?“ Trhl sebou.

   „Co je s tebou, prosím tě?“

   „Co?“ Udiveně na Chris zamžikal. Dívka potřásla hlavou. „Obermayerová tě už asi deset minut ostražitě pozoruje. A ty nic. Koukáš do blba. Jako bys byl někde jinde.“

   Byla to pravda. Nedával pozor. Věděl o lepších místech než o učebně chemie. A na jednom z nich právě teď byl. „Ne, já jsem se jenom zamyslel,“ zamluvil to rychle. Dívka se ušklíbla. „Tak zase rychle sestup na zem, nebo bys na to mohl doplatit. A radím ti dávat teď stoprocentní pozor, protože bych se vsadila, že ta baba tě dřív nebo později vyvolá. Víš, že nesnáší nepozornost.“

   Teď se ušklíbl Sebastian. „A koho to její uspávací kecání má bavit?“

   „Mě to taky nebere, ale vzpamatuj se zavčas. Poslední dobou mi připadáš mimo. Jako bys to ani nebyl ty.“ Chris se mu soustředěně zahleděla do očí a potom se odklonila na původní místo. 

   Sebastian nasadil soustředěný výraz, ale profesorku Obermayerovou stejně nevnímal. Jako bych to ani nebyl já… možná na tom něco je, přemítal. Možná, že Chris má pravdu a začíná se ve mně odrážet jiný člověk.

 

***

  

   „Jak dlouho si myslíš, že to takhle půjde dál?“ odfrkl pohrdavě Brian při pohledu na svého otce vratce stojícího na chodbě. Ten na něj opilecky zamžoural. „C-co jak půjde dál?“ nechápal.

   „No přece to, jak se chováš,“ pomohl mu jeho syn. „Jde to s tebou od desíti k pěti. Jak dlouho to tak chceš dělat?“

   „Nemluv nesmysly, hochu, a radši mi pojď pomoct.“ Muž se zmoženě opřel o zeď a těžce oddechoval.

   „To nejsou nesmysly, tati!“ Brian začínal ztrácet trpělivost. „Mám toho právě tak dost. Už tě pomalu ani nevídám střízlivého. Ráno spíš a když se vrátím ze školy, jsi pryč. Jak k tomu přijdu? Jo, a taková drobná poznámka: Chodíš vůbec do práce? Já jen, že ani nevím, co děláš!“ vyštěkl ironicky a založil si ruce na prsou.

   „Nestarej se,“ zavrčel Adam podrážděně. „Buď rád, že máš co jíst a kde spát. Na tvém místě bych držel hubu. Už jednou jsem ti říkal, ať se nepleteš do záležitostí dospělých.“

   „Jenže to by se ti dospělí museli chovat tak, abych neměl důvod se starat,“ oponoval tvrdošíjně chlapec. „Já mám totiž takové podezření, že ty do práce už vůbec nechodíš a peníze jsem taky neviděl ani nepamatuju.“ 

   „Co si to dovoluješ!“ Na to, že byl Adam opilý, překvapivě hbitě přiskočil k nicnečekajícímu synovi a celou silou svých dvou metrů ho udeřil do tváře. Brian zavrávoral a upadl dozadu. Z nosu mu vytryskla krev a okamžitě mu začal otékat.

   „Takže takhle to je,“ zasyčel otec. „O to ti jde, o prachy, co?! Nic víc tě nezajímá –“

   „To není pravda!“ přerušil ho syn plačtivě. „To říkáš ty! Zajímá mě všechno, proto se asi ptám, ne?! Kdybych se nezajímal, tak je mi jedno, co se s tebou děje! A není! Ale to ty nevidíš, co? Ty vidíš jen to, co se ti hodí!“

   „Drž hubu!“ zahrozil mu muž pěstí. „Neopovažuj se mi odporovat! Já jsem tvůj otec, já jsem tě zplodil a musíš ke mně mít úctu a poslouchat mě!“

   „Ale to by ses musel trochu starat!“ Brianovi přeskočil hlas. Ležel na zádech a ustrašeně k otci vzhlížel. Snažil se nedat najevo, že se ho bojí, ale bylo to těžké. Šla z něj hrůza. „Vždyť já jako tvůj syn tě vůbec nezajímám! Kdy ses naposledy zeptal, co bylo ve škole, co jsem dělal, jestli nepotřebuju s něčím pomoct?! Nikdy! Od té doby, co umřela máma, se vůbec o nic nestaráš! Leda o ten svůj chlast, to je to jediný, co tě zajímá! Ty mě vůbec neznáš, nic o mně nevíš! A já to mám snášet? Mám otce ožralu, kterej –“

   Nedořekl. Adam zbrunátněl, na krku mu naskočily žíly, chňapl Briana za ramena a trhnutím ho zvedl do stoje. Přidržel ho před sebou. Svíral v pěstech jeho tričko a zblízka mu hleděl do očí. Ty jeho hnědé metaly blesky, Brianovy tmavě šedé byly rozšířené strachem.

   Po pár okamžicích, kdy se zdálo, že Adam přemýšlí, od sebe syna odhodil, až narazil do zdi a se zachroptěním se po ní sesunul na zem. „Tak tos přehnal,“ nevěřícně zakroutil hlavou. „Nebudu nadarmo živit skoro osmnáctiletého spratka, který si neváží toho, že může žít pohodlně v teple domova. Teďka si sbalíš věci a vypadneš odsud. Nechci tě vidět. Až do doby, než si uvědomíš, jak se máš chovat. A buď si, kde chceš. Když máš takovou hrdost a odvahu, jakou tu prezentuješ, nebude ti dělat potíže najít si bydlení někde jinde. Až se budeš chtít omluvit, možná ti dovolím se vrátit. Malá lekce ti jen prospěje.“ S tím se otočil a odešel pryč.

   Brian, opíraje se o zeď, se nezmohl na slovo a jen za ním nevěřícně zíral. Pak se pomalu začal zvedat. Bolelo ho celé tělo, ale nevnímal to. V hlavě mu hučela otcova slova. Na nose, na rtech a na bradě cítil zaschlou krev. Chabým pohybem se ji pokusil otřít a na hřbetě ruky mu zůstala červená šmouha. Popotáhl a potichu došel nahoru po schodech do svého pokoje. Jako ve snách vytáhl ze skříně cestovní tašku a začal do ní bezmyšlenkovitě skládat věci, které mu přišly pod ruku. Když byla plná, zavřel ji, přehodil si ji přes rameno a vyšel z pokoje. Procházel kolem kuchyně a nedalo mu to, aby neotočil hlavu, a spatřil otce opírajícího se o linku, jak se na něj upřeně dívá. Obrnil se a tvrdě jeho pohled opětoval. Potom, ve snaze zachovat si veškerou možnou důstojnost, chladně pronesl: „Zapamatuj si, že mě vidíš naposledy. A nikdy se neomluvím!“ Podařilo se mu potlačit třas v hlase, odvrátil hlavu a bez dalších slov vyšel ven z domu do chladné noci.

   Teprve když za sebou zavřel dveře, na něj dolehla úzkost. Co bude dělat? Kam půjde? Je noc. A on nemá kde spát. Chvíli přemýšlel a potom se pomalu rozešel. Půjde rovnou za nosem. A třeba se něco najde.

 

***

 

   „Já nevím…“ ošívala se Chris. Stála spolu se Sebastianem před nočním klubem v sousedním městě. Měla osmnácté narozeniny a Sebastian ji sem pozval. Zprvu nadšeně souhlasila, ale teď se trochu bála. Nebyla zvyklá chodit po nocích po klubech. Budova svítila neonovým nápisem CLUB 3+1 a zevnitř k nim doléhala hlasitá taneční hudba.

   „No tak, přece se nebojíš?“ konejšil ji Sebastian a objal ji kolem ramen.

   „Nebojím, ale…“

   „Ale co?“

   Ztrápeně pokrčila rameny.

   „Pojď, Chris,“ jemně ji přinutil k pohybu, „bude se ti to líbit, uvidíš. Užijeme si.“

   Jakmile byli uvnitř, obklopilo je husté kouřové šero s občas probleskujícími barevnými paprsky. „Je tady hodně lidí,“ poznamenala Chris, rozhlížejíc se.

   „Cože?“ Sebastian pohybem ruky naznačil, že ji neslyší.

   „Že je tady hodně lidí!“ zakřičela mu do ucha.

   „Ahá!“ odpověděl jí stejně hlasitě a zazubil se. „Zatancujem si, ne?“

   „Co?“

   Mávl rukou, vtáhl ji mezi vlnící se těla a po chvíli se oba přizpůsobili nastavenému rytmu. Chris se podařilo uvolnit a počáteční nervozita z ní spadla. Po celou dobu tance se už jen šťastně usmívala.

   „Mám dost!“ hekl Sebastian po dvou rychlých dlouhých skladbách. DJ sice nelenil a neustále nahazoval nové a nové rytmy, ale na někoho, kdo není zvyklý hýbat se tak dlouhou dobu v kuse, to bylo ažaž. „Dáme si pauzu!“ naznačil Chris, vzal ji za ruku a odvedl ji k baru. Tady už bylo trochu lépe slyšet.

   „Tak jak je?“ optal se Sebastian, když jim objednal drink. Chris se na jedovatě modrou tekutinu nejdřív nedůvěřivě dívala, ale pak do sebe sklenku obrátila a jen se otřásla. Teprve potom si uvědomila chuť. Hm, nebylo to zas až tak špatné.

   „Líbí se mi tu,“ přikývla s úsměvem.

   „Takže se bavíš?“ Také se usmál.

   „Jistě. Vlastně jsem ještě takhle nikde nebyla, ale…“

   „Jako bys chodila na diskotéky odjakživa,“ přisvědčil Sebastian. „Tančíš skvěle a stejně dobře se sem hodíš.“

   „Díky.“ Její úsměv se rozšířil. „Tak… jdeme tančit?“

   „Už?“ pozvedl obočí. „Sotva jsme dosedli.“

   „Nechce se mi sedět,“ ušklíbla se Chris. „Pojď.“ Stáhla ho ze stoličky a znovu se vmísili do víru těl.

 

   „Nejsi unavená?“ Bylo něco před čtvrtou hodinou ráno, když dva nejlepší přátelé vycházeli z pomalu se vyprazdňujícího klubu.

   Dívka energicky zatřásla hlavou. „Blázníš? Tančila bych až –“ Nebezpečně se zakymácela, takže ji Sebastian musel podepřít. „No, já myslím, že to tak akorát stačilo. Počkej, jak tě zítra bude bolet hlava.“ To byla pravda. Chris toho vypila možná až přespříliš a teď nevěděla, kdy přestat. Sebastian měl jen ten jeden drink hned na začátku, protože musel řídit. Vlastně svou kamarádku takřka násilím odtáhl, jelikož naznal, že už toho bylo dost.

   „Tak pojď. Šup do auta.“ Strčil ji vedle sebe na sedadlo, zapráskl dvířka, obešel vůz a dosedl na místo řidiče. Nastartoval, rozsvítil světla a auto vyjelo z matně osvětleného parkoviště na ztemnělou silnici.

   Jeli chvíli, když Chris řekla: „Sebe, vrátíme se tam, mně se vůbec nechce…“ zívla, „domů.“ Sebastian na ni mrkl a viděl, jak se jí klíží oči. „To tak,“ tiše se zasmál. „Než dojedeme domů, budeš spát.“ Pak se zase věnoval řízení. Musel se soustředit, silnice byla vlhká po dešti a poměrně úzká, lehce se mohlo stát, že by se s nějakým neopatrným řidičem srazili. A za to nechtěl nést zodpovědnost.

   „To není pravda,“ bránila se ospale Chris a zatahala ho za paži. „Mně se vůbec nechce spát.“

   „Chris, nech toho, nemůžu se soustředit,“ odbyl ji nervózně a pohlédl na ni. Chris se tedy odtáhla a uraženě se zahleděla z okna. Sebastian zakroutil hlavou a vrátil se pohledem zpět k silnici. Právě včas, aby zahlédl, jak se k nim v protisměru řítí světlé osobní auto. Vykřikl a prudce stočil volant. Pozdě. Za dvě vteřiny  se ozval ohlušující náraz a pak bylo ticho.

 

 

 

 

~*~*~*~*~*~

 

 

 

2. ČÁST

Nahota v temnotě

 

 

I wait in the darkness
Frozen wind surround my face
In the cover of darkness I can make believe it's you
I feel you like the rain

I feel you like a storm cloud building in my heart
I wonder if you know the pain

To want the one thing you haven't got

 – Savage Garden: Mine –

 

 

 

 

Brian už byl utrmácený jako snad nikdy. Slunce vycházelo a on celou noc bezcílně probloumal po okolí. Ani nevěděl, kde se nachází, tma byla všude stejná, neviděl na názvy ulic, ale šel, kam ho nohy nesly. A teď měl pocit, že už nemůže dál.

   Vedle jedné lavičky v parku shodil tašku z ramene a znaveně se posadil na studené dřevo. Těžce povzdechl a několikrát zamrkal. Oči ho pálily a chtělo se mu spát. Tížil ho také pocit zoufalství z toho, že momentálně nemá domov a netuší, co bude dělat a jak přežije. Domů se nevrátí za žádnou cenu – to věděl jistě –, i kdyby měl umřít. To radši pojde hladem, než aby otci přiznal chybu a odprosil ho. Beztak po něm Adam neteskní. Jeho syn mu byl lhostejný. Vždycky to tak bylo, ušklíbl se Brian hořce.

   Protřel si oči a zívl. Nikde nikdo nebyl a spánek ho zmáhal. Už mu dál nedokázal vzdorovat. Bylo mu jedno, že za chvíli se kolem začnou trousit lidé do práce, to bylo to poslední, čím by se teď zabýval – že ho někdo uvidí. Teď chtěl jen spát a zapomenout na všechen ten smutek.

   Opatrně se natáhl, podložil si hlavu předloktím a zavřel ztěžklá víčka. Přestože mu byla zima a leželo se mu nepohodlně, za pár minut spal.

 

Vzbudily ho sluneční paprsky plazící se mu nepříjemně po obličeji. Chvějivě otevřel oči. Nejdřív nevěděl, kde je, ale v mžiku si vše vybavil a pomalu se posadil. Jak očekával, tělo měl ztuhlé a svaly ho bolely. Sykl, když si prsty opatrně promnul šíji, aby uvolnil napětí. Odhrnul si tmavě hnědé vlasy z očí a pár neposedných pramínků zastrčil za ucho. Pak se rozhlédl kolem sebe. Slunce stálo vysoko na obloze a parkem tu a tam prošel nějaký člověk. Brian zauvažoval, kolik je asi hodin. Napadlo ho podívat se na zápěstí a zjistil, že je krátce po tři čtvrtě na jednu odpoledne. Spal tedy několik hodin. Nepřekvapilo ho to, vždycky měl hluboký spánek a dokázal se vyspat prakticky kdekoliv.

   Seděl ještě chvíli, než se ztrápeně zvedl, vzal ze země svou tašku a vydal se dál. Jako první si za cíl stanovil zjistit, kde se nachází.

   Musel projít celým parkem (brzy přišel na to, že tu ještě nikdy nebyl) a přejít křižovatku, než si na jednom domě přečetl, že právě stojí na ulici Wilderova. To mu příliš nepomohlo. Matně si vzpomínal, že tohle jméno už zaslechl, ale vůbec nevěděl, v jaké souvislosti. Okolní prostředí mu nic neříkalo.    

   Pocítil kručení v žaludku a uvědomil si, jaký má hlad. Nerozhodně přešlapoval na místě. Měl by sehnat něco k jídlu. V kapse měl jen málo peněz. Vydrží mu to stěží na dnešek. A co dál? Ale nad tím uvažovat zatím nechtěl. Naproti uviděl supermarket. Zamířil k němu. Musel šetřit, tak si koupil pouze tři suché rohlíky. Zhltl je okamžitě. Sotva mu stačily. Zalitoval, že je právě ve věku, kdy má pořád hlad.

   Potom ho napadla otázka školy. Měl by do ní přece chodit. Ale nemá s sebou žádné učebnice, žádné školní věci, prakticky nic. Budou se ho ptát. A bude jim to podezřelé.

   Sám pro sebe rázně zakroutil hlavou. Ne, školu taky na nějaký čas vynechá. Když se pár dní neobjeví, nic se nestane. Všechno pak nějak zařídí.

   Možná by si měl hledat práci. Má docela sílu, to by mohl někde uplatnit. Tak se vydal po ulici se supermarketem, třeba na něco narazí.

 

Brian se několik dní jen nečinně potloukal po městě. Měl pocit, že už ho prošel křížem krážem. Žádnou práci nesehnal, bydlení také ne. Tak přespával, kde se dalo a přes den se toulal. Včera mu došly poslední peníze a od té doby neměl nic v ústech. Začínal vypadat sešle a zanedbaně. Vlasy měl zacuchané a nerozčesané, rychle hubl a pod očima se mu rýsovaly hluboké kruhy. Oblečení si měnil, ale co to bylo platné, když se nemohl nikde umýt ani učesat. Nevěděl, jak dlouho to takhle chce vydržet. Měl hlad, strach a sužovalo ho zoufalství. Připadal si sám a ztracený. Proklínal se, ale vlastně neměl na výběr. S otcem už se nikdy nechtěl setkat, z přátel neměl nikoho tak blízkého, aby ho požádal o pomoc, a kdokoliv z rodiny žil moc daleko na to, aby se za ním mohl vydat. Tak se Brian rozhodl nic neřešit a veškerý svůj osud svěřit náhodě. Ať s ním naloží, jak uzná za vhodné. Nechtěl sice umřít, ale kdyby to přišlo, ani by mu to moc nevadilo. Trpěl depresemi a slunce v jeho světě dávno vyhaslo.

 

Desátý den od útěku ho přistihli v obchodě při krádeži. Hlad ho k tomu dohnal, přestože cítil, že to nevyjde. Ani se nebránil, když ho předali policii, která ho odváděla na stanici k výslechu. Ze strachu, že by ho odevzdali otci, který by ho určitě nepřivítal s otevřenou náručí, neřekl ani slovo a jen zarytě hleděl do země.

   „Ptám se vás naposledy!“ Podsaditý proplešatělý policista začínal ztrácet trpělivost. Chodil kolem záhadného mlčenlivého mladíka už dvě hodiny, a bezvýsledně. Odmítal promluvit.

   „Vy sakra neumíte mluvit, nebo co?“ rozkřikl se na Briana, rukama se zapřel o stůl naproti němu a vztekle se mu zadíval do očí. Brian mu pohled pevně opětoval. Byl v něm vzdor a hrdost, převládal však smutek a mlčenlivá prázdnota.

   Inspektor vzdychl a nervózně si skousl spodní ret. Vzápětí ztratil trpělivost a na chlapce naproti sobě se vrhl. Popadl ho za bundu, trhnutím ho vytáhl do stoje a naklonil se tak blízko k němu, že se jejich obličeje téměř dotýkaly. „Ty parchante!“ supěl. „Ty mě dlouho štvát nebudeš, buď okamžitě promluvíš, nebo tě hned teď dám zavřít, až zčernáš, zmetku jeden!“ Odhodil ho od sebe, až překvapený Brian zakopl o židli za sebou a upadl, při čemž se bolestivě uhodil do hlavy o kovové opěradlo. Policista prudce oddechoval a díval se na něj se zatnutými zuby.

   Vzápětí se rozrazily dveře kanceláře a dovnitř vtrhli dva muži a za nimi jedna žena. Muži byli oblečeni jako inspektor, očividně jeho kolegové, žena v civilu.

   „Barney, zbláznil ses?“ spustil jeden z nich. „Za tohle tě můžou zavřít, nedokážeš se ovládat?“

   „To ten hajzl…“ Ukázal inspektor na Briana pololežícího pod stolem. „Kdyby mě neprovokoval…“

   „Jste v pořádku?“ Přívětivý mladý muž se k němu shýbl a starostlivě se ho dotkl na paži. Brian chabě přikývl a začal se zvedat. Policista mu pomohl vstát a rychle zkontroloval jeho zranění na hlavě. Nebylo to nic vážného, jen malá oděrka. „Barney, jdi se uklidnit,“ otočil se na svého kolegu, „a my si tohle vezmeme na starost.“

   „To jsem zvědavej, co z něj dostanete!“ zněl z chodby výsměšný křik staršího vykonavatele spravedlnosti.

   Mladému policistovi padl zrak na téměř čistý list papíru ležící na stole. „Takže vy jste obviněn z krádeže?“ zvedl k Brianovi oči. „Co k tomu můžete říct?“

   „Můj synovec by nikdy nic neukradl!“ Všichni se otočili za energickým hlasem. Patřil ženě stále stojící ve dveřích. Zřejmě byla starší, než vypadala, velice elegantně a nákladně oblečená, s tmavou pletí a dlouhými uměle blonďatými vlasy rozpuštěnými až do půli zad. Sebevědomě se usmála a vykročila vpřed.

   „Prosím?“ zeptal se zmateně nejmladší policista.

   „Slyšel jste, komisaři,“ odpověděla medově sladkým hlasem a zastavila se před ním. „Musí to být nějaký omyl. Můj drahoušek není zločinec, vím, že by nic nezcizil.“ Svůdným pohybem si odhodila vlasy dozadu, o Briana přitom nezavadila okem. Ten se nestačil divit. V životě tu ženu neviděl a nechápal, co to má znamenat.

   „Nemám moc času, mladíku, vyřešme to rychle,“ navrhla žena tónem, který nesnesl odpor. „Joey půjde se mnou, určitě musí být, chudinka, úplně vylekaný. Je velice citlivý, víte?“ Teprve teď na Briana pohlédla a přitom na něj mrkla.

   „Tak moment, tak rychle to nepůjde.“ Druhý policista se vzpamatoval a zamračil se. „Ten hoch byl přistižen při krádeži. To je dostatečný důkaz na to, abychom ho vyslýchali.“

   „Tak podívejte se.“ Ženin hlas i oči ztvrdly. „Nevěřím vám ani slovo z toho, co mi tu vykládáte. A radím vám, abyste si se mnou nezahrávali. Mám velice vlivné kontakty, které vám, a to mi věřte, mohou ze života udělat peklo. Joey nic neudělal a vy nemáte právo ho tu držet. Přiznal se? Ne. Takže je nevinný. Klidně zaplatím kauci, ale musí to být okamžitě.“ Zůstala stát s rukama v bok a pohled jí energicky plál. „Tak co?“

   Rozhostilo se ticho. Nikdo nepromluvil. Všichni byli příliš šokovaní. Teprve po chvíli jeden z mužů řekl: „Chcete nám vyhrožovat?“

   „Buď ho propustíte po dobrém, nebo po zlém, ale Joey ještě dneska půjde se mnou. Myslela jsem, že jsem se vyjádřila dost jasně!“ vyštěkla neznámá. Na strážnících byly znát pochybnosti. Přece jenom byli dost mladí a rázná žena je poněkud zastrašila. Nakonec se po sobě podívali a rezignovaně pokrčili rameny. „Nelíbí se mi to, ale budiž,“ ujal se slova ten starší. Cítil, že nemají na vybranou. Ta šelma očividně ví, co dělá. „Můžete oba jít.“

   Žena vytáhla z kabelky peněženku, ale on ji zarazil. „Nechte to,“ mávl rukou. „Ale už se tu neukazujte.“

   Blondýna se vítězně usmála, chňapla Briana, příliš ohromeného, než aby se sám zmohl na nějaký pohyb, za paži a táhla ho k východu. „Postarám se, aby vám oběma zvýšili plat. Abyste viděli, že si cením vstřícnosti,“ prohodila koketně, vystrčila Briana ze dveří a vyšla za ním. Policisté za nimi pouze užasle zírali.

   Až venku před stanicí se Brian vzpamatoval. Možná to byl ostrý vítr, co ho probralo, každopádně se vytrhl štíhlé tmavé ruce a zůstal protestně stát. „Co to má znamenat?“ vyjekl rozhořčeně. „My se známe?“

   „Právě jsem vás zachránila před velkými problémy, chlapče, měl byste mi být vděčný,“ zašvitořila žena a zatřepetala dlouhými, silně nalíčenými řasami.

   „A proč jste to udělala? Jistě za to budete něco chtít,“ zavrčel Brian podrážděně. „Pokud chcete peníze…“

   Blondýna se rozesmála. „Blázníte? Nevím, co s nimi.“

   „Tak o co vám jde?“

   Rozhlédla se. „Hodláte tu stát? Pojďme si někam sednout a můžeme to probrat.“

   Chtěl něco namítnout, ale nakonec jen pokrčil rameny a nechal se zavést do malé zapadlé kavárny v jedné boční ulici.

   „Tady budeme mít klid.“ Žena se pohodlně usadila v kovové židli a elegantně přehodila nohu přes nohu. Brian si ji prohlížel s nedůvěrou. Měl pocit, že něco není v pořádku.

   „Dvakrát sherry,“ poručila rozkazovacím tónem číšnici.

   „Nic od vás nechci,“ řekl pevně Brian, ale žena tomu nevěnovala pozornost. Klidně si zapálila drahou cigaretu a vyfoukla do vzduchu obláček kouře. Brian nakrčil nos.

   „Vy máte problémy, že?“ začala zeširoka a zadívala se na něj zpod přivřených řas.

   „Do toho vám nic není,“ odsekl ostře.

   „Slyšel jste, že oceňuji vstřícnost.“

   „No a?“

   „Tak byste jí trochu mohl použít. Pokud mi chcete splatit mou pomoc,“ vytasila triumfálně.

   Brian mlčel. „Fajn. Ale ještě jste mi neřekla, proč jste to udělala a co vlastně chcete.“

   „Pro začátek postačí ta vstřícnost. A mohl byste mi odpovědět na otázku.“

   Zdráhal se, než ze sebe neochotně vypravil: „Momentálně nemám kde bydlet.“ Vlastně to bylo jedno. Proč by jí to neřekl, když se tak zajímala. Nemá co ztratit.

   „Tím líp.“ Labužnicky potáhla z cigarety. „Mám pro vás takový návrh. Co kdybych vám řekla, že vám chci pomoct?“

   „Vy jste se zbláznila.“

   „Možná,“ připustila lehkým tónem, „ale zvažte mou nabídku.“ Usrkla z sherry, které jim číšnice přinesla. „Momentálně jsem sama. Mám obrovskou luxusní vilu, bazén, saunu, posilovnu. Hodila by se mi společnost. Nemusíte utrácet za nájem.“

   Brian na ni vytřeštil oči. „Slyšel jsem dobře? Vy mi nabízíte bydlení ve své luxusní vile zadarmo?“ Nevěřícně zakroutil hlavou. „Tomu nevěřím. To je vtip, že?“

   „Myslíte si, že žertuju?“ přidala na ostrosti. „Měl byste si vážit toho, že vám někdo chce pomoct.“

   „Jo, jenže to bych udělal pouze v případě, že by to byl můj přítel. Vás vůbec neznám. Ani nevím, jak se jmenujete. A vy neznáte mě. Nic o mně nevíte. A já o vaši pomoc nestojím. Poradím si sám!“

   „Myslíte?“ prudce zhasla cigaretu, odhodila nedopalek stranou a naklonila se až k němu. Teď byly jejich tváře jen kousek od sebe. „Jak dlouho to na ulici vydržíte? Vy asi nevíte, co je  to život. Já ano. A právě proto vás toho chci ušetřit. Vidím, že zadarmo nic nepřijmete, tak dejme tomu, že mi všechno splatíte, až na to budete mít, hm?“ Opřela se zpět do židle.

   „A proč bych vám měl věřit?“ Brian už nevěděl, jak by se měl bránit.

   „Protože mám dobré srdce. Kdysi mi lidé velmi pomohli, sama bych se z toho nedostala, proto teď jejich dobrotu oplácím tím, že pomáhám jiným. Přispívám na charitu, házím drobné bezdomovcům a…“ pousmála se, „vytahuji sympatické mladíky ze spárů policie.“

   Brianovi padl zrak na jeho netknutou sklenku. V náhlém popudu se pro ni natáhl, vzal ji do ruky a obrátil do sebe. Polkl a zamžikal, jak ho ostrá chuť pálila v krku. „Ale já chodím do školy. Nemám žádné peníze. Nemůžu vám to nijak vrátit příštích –“

   „Řekla jsem, až na to budete mít,“ přerušila ho žena. „Je mi jedno, kdy to bude. Nespěchám.“

   Brian se zamyslel. Má to vzít, nebo ne? Pokud je pravda, co ta žena říká, pak bude mít o střechu nad hlavou postaráno, ale na druhou stranu… co když…

   „No dobře, zkusím to,“ slyšel se, jak říká, a sám tomu nemohl uvěřit. Opravdu na její bláznivý návrh přistoupil? To snad ne! zapištěl mu v hlavě tenounký hlásek zdravého rozumu. Zmlkni, okřikly ho jednohlasně emoce. Venku bys stejně dlouho nevydržel, to má ta ženská pravdu, takže nic neztratíš tím, když to zkusíš. Co se může stát?  

   Co? Ty vážně nevíš, co by se mohlo stát? hádal se s ním dál rozum.

   Prudce zatřásl hlavou, aby zaplašil vtíravé myšlenky.

   „Výborně!“ Žena se rozzářila. „Slečno!“ křikla na číšnici procházející kolem. „Ještě jednou to stejné. Na to si musíme připít.“ Poslední věta patřila Brianovi. „No, takže mohli bychom začít tím, že se představíme, abyste byl spokojený. A rovnou si budeme tykat. Já jsem Laura.“ Natáhla k němu ruku s pečlivě pěstěnými nehty a dvěma zlatými prsteny.

   „Brian Lash.“ Stiskl jí dlaň. „Laura? A jak dál?“ neodpustil si.

   „To je jedno. Říkej mi prostě Laura,“ odvětila. Přiťukli si broušenými sklenicemi. „Tak na náš nový začátek,“ zavrněla Laura, pozvedajíc drink ke rtům.

   Brian se znova napil jen se značným sebezapřením. Sváděl sám se sebou krutý boj a nemohl se rozhodnout, zda té ženě důvěřovat či ne. Mluvila přesvědčivě, ale… Ale byl to typ, který se nebojí jít přes mrtvoly. A jemu na ní něco nesedělo. Jen zaboha nedokázal přijít na to co. 

 

   „Tak, tohle je moje království!“ řekla hrdě Laura, jakmile odemkla vchodové dveře z mléčně bílého zdobeného skla. Brian šel mlčky za ní. Pořád se nemohl smířit s tím, že bude bydlet u úplně neznámé ženy. A ještě k tomu zadarmo. Bylo to proti všem jeho přesvědčením. Ale nějak s tím nedokázal nic dělat.

   Laura nelhala, její dům byl opravdu honosný. Vila měla tři patra – v přízemí bazén, posilovnu a saunu, v prvním poschodí kuchyň a dvě koupelny, ve druhém dva obývací pokoje a několik místností plně zařízených, ale volných, třetí patro pak bylo věnováno dvěma úplným ložnicím. V tak luxusním domě Brian v životě nebyl. Všechno se zdálo úplně nové a skoro nepoužívané. Kachličky na podlaze hřály, stropy byly obkládané vzácným dřevem, nábytek sladěný do jedné barvy, na stěnách visely obrazy od známých malířů a z nejmodernější techniky měl Brian pocit, že snad ještě ani nemohla být vynalezena.

   „Jak se ti tu líbí?“ zeptala se Laura, když ho provedla domem.

   „Je to vážně nádherné,“ odpověděl zdvořile, přestože na takový přepych nebyl zvyklý a cítil se trochu nejistý.

   „Všechno máš plně k dispozici, Brii, můžeš si dělat, co chceš,“ rozhodila Laura s úsměvem rukama.

   Mladík přikývl. „A co vlastně děláš ty?“ Přejel prstem po perfektně vyleštěné broušené váze na stolku v ložnici, kde skončili.

   „Nic, miláčku. Já nepotřebuju pracovat. Jak jsem ti řekla, peněz mám fůru.“ Lehkovážně se zasmála.

   „No, nic mi do toho není,“ připustil váhavě Brian, „ale třeba já bych se tu hrozně nudil, připadal bych si jako ve zlaté kleci.“

   „Ó to ne, já se rozhodně nenudím. Mám tolik přátel, že skoro nejsem doma.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale to můžeme probrat později. Teď by ses chtěl určitě upravit a najíst. Musíš se cítit hrozně.“

   „To je jedno,“ mávl rukou.

   „Tak jdi,“ pobídla ho Laura. „Víš, kde je koupelna. Vlez si do vany, nalij si tam olej a pořádně se prohřej. Já ti zatím nachystám něco k jídlu. Pak přijď do kuchyně. Zatím.“ S roztomilým úsměvem začala sbíhat se schodů do prvního patra.

 

Za tři čtvrtě hodiny se Brian objevil v kuchyni. Na sobě měl stejné oblečení, ale z vlasů mu po krku stékaly kapičky vody a kůže zrůžovělá z horké lázně teprve pomalu chladla. Byl tak unavený a příjemně omámený z esenciálních olejů, že ve vaně málem usnul, ale pak se naštěstí probral a donutil se smýt ze sebe všechen ten prach i nepříjemný pocit špíny.

   Laura se k němu otočila a celá se rozzářila. „No vida, jak jsi prohlídl,“ pochvalovala si. „Doufám, že máš rád čínu.“ 

   „V této chvíli bych snědl cokoliv.“ Brian se posadil ke stolu a pocítil téměř nesnesitelný hlad. Vzápětí už před něj Laura předložila plný talíř kouřícího a vábně vyhlížejícího jídla. „Dobrou chuť.“ Posadila se naproti němu a spokojeně sledovala, jak jí.

   Brian se snažil ovládat a jíst pomalu, ale instinkt co nejdříve naplnit žaludek zvítězil, on se neudržel a za tři minuty měl všechno v sobě.

   „Nestačím se divit,“ poznamenala Laura, když od něj brala prázdný talíř.

   „Děkuju, bylo to vynikající,“ usmál se Brian. Teprve teď se po dlouhé době cítil zase dobře. Vlastně si ani nepamatoval, kdy mu naposledy bylo takhle příjemně.

   „Lauro,“ vstal, „chtěl bych se ti něčím odvděčit. Kdybych pro tebe mohl něco udělat…“ Zůstal stát a vážně se na ni zadíval.

   „Ale prosím tě. Už jsem ti přece řekla, že mi to oplatíš, až přijde čas. Teď si s tím nedělej hlavu.“

   Pokrčil tedy rameny a zívl.

   „Musíš být strašně utahaný,“ pozorovala ho žena. Brian ospale přikývl. „Pojď, zavedu tě do tvé ložnice. Je hned vedle té mojí.“ Vzala ho za ruku a vedla ho nahoru.

   „Tohle bude odteď tvoje soukromé království.“ Otevřela dveře do obrovského pokoje. „Vzadu máš i malou koupelnu, ale ty dole jsou lepší. Chtěla jsem koupelny nahoře, ale ten architekt byl vůl a zblbnul to.“ Nechápavě potřásla hlavou. „No, nechám tě tu. Dobrou noc.“ Pohladila ho po paži a odešla.

   Brian si sotva stačil svléknout kalhoty a košili, než se v polospánku zhroutil do nadýchaných a voňavých peřin a podušek. Usnul okamžitě, ale ještě předtím si mdle pomyslel, že kdyby existovalo nebe, vypadalo by takhle. 

 

Ráno ho přivítaly voňavé sluneční paprsky, které se mu nesměle plazily po obličeji a nepříjemně ho píchaly do víček, takže je musel otevřít a zastínit si rukou oči. Párkrát zamrkal, zívl a rozhlédl se kolem sebe. Nejdřív si udiveně pomyslel, kde to vůbec je, ale potom si vzpomněl, co všechno se předešlého dne stalo. Hlad, krádež v obchodě, policie, Laura. No jistě. Ta podivná Laura, která ho doslova vytrhla ze spárů policie a ani mu nechce prozradit své příjmení. Mimoděk potřásl hlavou a začal se vyhrabávat z naducaných peřin. Spustil nohy na zem a zjistil, že na sobě má pouze boxerky. Hm, to by ani tak nevadilo, přece ze sebe všechno včera shodil, horší bylo, že své oblečení nikde neviděl. Vstal a zůstal nerozhodně stát. Kam se to jen mohlo ztratit? Že by to někam uklidil? Ale to by si pamatoval. Nebo se o to postarala Laura? Nejspíš, říkal si, když prohledal celý pokoj. Bezvýsledně. Nakoukl i do koupelny, doufaje, že tam bude viset alespoň župan, ale nic. Stiskl rty a nakonec vyšel z místnosti jen tak.

   Nejdřív opatrně nakoukl do chodby a leknutím nadskočil, když zleva uslyšel hlas: „Pán něco hledá?“

   Otočil hlavu a spatřil hubenou starou služebnou se zvrásněným obličejem, jak si ho okatě prohlíží. Poněkud se stáhl a polkl: „Totiž… svoje oblečení.“

   „O to jsem se postarala,“ odvětila služka.

   „No, děkuji a… kde je?“

   „Vyhodila jsem ho.“ Žena ani nemrkla, když se dívala, jak se Brian zděsil. „Vyhodila? Jak to? Co si teď obleču?“

   Služebná pokrčila rameny. „Byl to příkaz paní Laury.“ Mírně se mu uklonila a odkráčela opačným směrem.

   Fúrie, rozdrtil Brian mezi zuby nadávku, když se potichu kradl ze schodů. Nechtěl, aby ho někdo viděl. (I když v domě kromě personálu nejspíš stejně nikdo nebyl.) Vyjma Laury – potřeboval s ní nutně hovořit.  

   Našel ji v jednom z obývacích pokojů. Nohy měla položené na luxusním skleněném stolku a lakovala si nehty. Jakmile ho spatřila, sladce se usmála. „Ahoj, miláčku,“ přivítala ho medově jako obvykle. On se jenom trpce pousmál. Nebyl mu příjemný její zkoumavý pohled. „Kam jsi dala moje oblečení?“ vybafl bez úvodu.

   „Ó, chceš říct ty hadry? Vyhodila jsem je. Nezlob se na mě, ale v tom rozhodně nemůžeš chodit.“

   „No ty jsi výborná!“ rozhodil rozhořčeně rukama. „A co si teď podle tebe oblíknu?“

   „Myslíš si, že když teď u mě bydlíš, strpím, abys vypadal jako vandrák?“ Přimhouřila oči. „Počkej, až skončím, a něco s tím uděláme. Prozatím si můžeš vybrat z toho, co tu zůstalo ještě po mém bývalém manželovi. A pak půjdeme společně něco koupit, co ty na to?“

   „Co na to asi tak mám říct?“ usmál se. Počáteční rozladění ho přešlo. „Snad jen, že ti do smrti budu dlužníkem. Počkám na tebe v kuchyni.“

   Do kuchyně se Laura dostavila za pár minut. Brian stál s rukama založenýma opřený o kuchyňskou linku, nohy překřížené a mračil se.

   „Copak je, zlato, stalo se něco?“ Laura si odhodila vlasy dozadu a zastavila se před ním. Unaveně povzdychl. „Ale nic. Akorát bych se rád najedl a nikde tu nemůžu nic najít.“

   Laura zaklonila hlavu a nahlas se rozesmála. Brian se zamračil ještě víc, jak ji pozoroval. „Co je na tom k smíchu?“ zavrčel podrážděně.

   „To jsi mě teda pobavil,“ vypravila ze sebe, když se konečně dosmála. „Já vážně nevím, kde žiješ. Samozřejmě že tu nic nemám. Nejsem nějaká hospodyně, abych vařila. O to se stará Marie. Když budeš mít hlad, kdykoliv, zavolej na ni a ona ti udělá, co si budeš přát.“

   „No, já nevím,“ ošil se Brian. „Je to takové… Určitě má své práce dost, ještě abych ji zatěžoval já.“

   „Nebuď naivní, Brii. Je za to placená. Marie!“

   Služebná se dostavila téměř okamžitě. „Co si přejete, paní?“

   „Co si bude přát mladý pán,“ otočila se paní domu na Briana. Ten mírně zrudl rozpaky. „Ehm, já…“ zadrhl se. Nevěděl, co říct.

   „Tak si dáme šunku s vejci a jablečný koláč, ano? Děkuji.“ A s tím Laura poslala Marii pryč. Pak se znovu obrátila na svého chráněnce. „Nesmíš být tak stydlivý, Briane. S tím se nikam nedostaneš. Když se bojíš oslovit služebnictvo, co budeš dělat se sobě rovnými?“

   Mladík jen pokrčil rameny. „Lauro, pochop, že já nejsem z tvých kruhů. Vůbec nevím, jak se mám chovat.“

   „Úplně přirozeně. Když něco chceš, tak si o to řekni. Ať už mně nebo Marii. A stejně tak komukoliv jinému. Lidé neví, co si myslíš. Musíš jim to říct. Jasné?“

   Váhavě přikývl. „Tys měla manžela?“ zeptal se, aby zamluvil nepříjemné téma.

   „Ano. Před dvěma lety umřel. Ale všechno mi odkázal.“

   Jak jinak, ušklíbl se Brian v duchu. „A co děti? Děti nemáš?“

   Laura zakroutila hlavou. „Nechtěla jsem. Edmond na ně byl už moc starý. Tušila jsem, že brzy zemře.“

   „A není ti někdy smutno? Nikdy jsi netoužila po pokračování své krve?“ odvážil se Brian zeptat, ale nepohlédl na ni. Bedlivě si prohlížel vzor kostky na podlaze, jako by to bylo kdovíjak důležité.

   „Já nejsem mateřský typ. Asi bych to s dětmi ani neuměla. A aby je vychovávala chůva, o to vážně nestojím.“

   Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase opravdu zaslechl podtón hořkosti?

 

Pokud si Brian myslel, že ho rozladil Lauřin luxusní domov, nebylo to ještě nic proti výběru a nakupování oblečení. Laura ho pochopitelně zatáhla do těch nejdražších butiků ve městě. A předkládali před něj tolik špičkových modelů, že nevěděl, který si vybrat. Přestože ho Laura několikrát ubezpečovala, že cena pro ni není žádný argument, on vždycky na každém kousku hledal pouze čísla, aby se mohl vykroutit, že je to příliš drahé. Popravdě řečeno, bylo mu nepříjemné, že mu téměř cizí žena kupuje drahé šaty, jako by si ho vydržovala. Odvážil se namítnout, že o dvě třetiny levnější oblečení by mu prokázalo stejnou službu, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. A tak nakonec rezignoval a poslušně vral, co mu Laura vybírala. Ta byla ve svém živlu. Ve zkoušení šatstva se vyžívala mnohem více než on. Briana to spíš, dalo by se říct, obtěžovalo. Ale nechtěl se pořád hádat. A když viděl, jak kolem něj Laura nadšeně poskakuje jako malé dítě…

   Po několika úmorných a pro Briana naprosto zničujících hodinách se konečně dostali domů. Vlekli přitom tolik tašek, že je oba sotva pobrali. A to Laura nedala jinak, než že Briana vezme do kadeřnictví, aby ho „trochu spravili“. Byl už tak unavený, že se ani nebránil. Ale nakonec musel uznat, že elegantní kadeřník s podezřele vysokým hláskem odvedl opravdu dobrou práci. Zkrátil mu vlasy jen o několik centimetrů a nyní se hladce leskly, byly hebké a svěže voněly. „Jsi jiný člověk!“ pochvalovala si ho Laura na konci této zatěžkávací zkoušky.

   Brianovi šla ze všeho hlava kolem. Stál ve své ložnici a mírně bezradně se díval na hromadu oblečení vyskládanou na jeho posteli. Společenské i všednější košile, džíny a černé kalhoty, dva obleky – oba černé a jeden sametový, spousta triček, roláků, svetrů, bundy, na podlaze několik párů bot… dokonce i luxusní boxery mu Laura vnutila… A ty značky! Diesel a Replay patřily mezi ty nejlevnější. Na jména jako Hugo Boss, Armani, Gucci raději ani nechtěl pomyslet. To si na sebe nikdy nevezme. Bál by se, že tomu něco udělá. Vždyť jeden kousek z téhle hromady musel stát tolik co veškeré jeho oblečení za posledních deset let! Tedy, bývalé oblečení… teď už z toho nemá nic.

   „Ach jo!“ povzdychl nahlas a opatrně přejel po vrchní vrstvě oblečení rukou. Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vkráčela Laura v exkluzivním kostýmku od Gaultiera. „Tak co?“ Zaujala pózu s rukou v bok. „Dobrý, ne?“ Dvakrát se otočila dokola, aby si ji Brian mohl prohlédnout ze všech stran. Ten jen znaveně kývl hlavou. „Hm, bezva. Sekne ti to.“

   „Neříkáš to moc nadšeně!“ vyčetla mu laškovně a udělala pár kroků k němu.

   Svěsil ramena. „Nezlob se, ale jsem hotový. Na takovýhle maratón opravdu nejsem zvyklý.“

   „Prý maratón!“ rozesmála se. „Tak to jsi ještě, hochu, nic nezažil. Počkej za pár týdnů. To ti tohle odpoledne připadne jako čajový dýchánek.“

   „To snad ne!“ zděsil se. „Co se mnou hodláš dělat, proboha?“

   „Jen žertuju, drahoušku, uklidni se,“ položila mu ruku na paži. „No, zavolám Marii, aby ti to uklidila do skříní. A můžeš si lehnout. Až budeš chtít, dám přichystat večeři. Zatím.“ A zanechala ho svému osudu.

   Po chvilce přemýšlení se Brian rozhodl pro sprchu, než se opět zhroutí do postele. Když potom vyšel ze své příruční koupelny, po oblečení nebyla na posteli ani památka. Nejspíš už ho Marie uklidila.

   Zítra musím jít do školy, pomyslel si Brian, než se docela poddal vábení sladkého spánku.

 

Probudil ho dotek drobné ruky na holém rameni. Zavrtěl se ve snaze znovu se propadnout do jiné dimenze a navázat na přerušený sen o… Dotek zintenzívněl a přesunul se na jeho tvář. Matně si uvědomoval, jak mu kdosi odhrnul vlasy z čela a… ucítil stopu vlhkých rtů na svých vlastních. To ho přivedlo k vědomí. Otevřel oči a vyjeveně zaostřil na Lauru, která se od něj s úsměvem odtáhla. „Ahoj,“ pozdravila ho.

   „Lauro!“ hekl a posadil se. Musel polknout a párkrát zamrkat, než byl schopen pokračovat. „Co to bylo?“

   „Co by?“ Dál se usmívala. „Jenom tě budím.“

   „No ale –“

   „Uklidni se, nic to neznamená, jestli se bojíš toho.“ Vstala a přešla k oknu. Zadívala se ven. „Jenom jsem tě potřebovala vzbudit a uvědomila jsem si, že pro tebe nemám budík a…“ otočila se zpátky čelem k němu, „vypadal jsi tak rozkošně…“

   „No dobře, ale už to prosím tě nedělej, lekl jsem se,“ zamumlal a sklopil zrak.

   „V pořádku. Promiň, nechala jsem se unést. Vlastně jsem ti přišla něco říct. Na večeři přijde jedna má přítelkyně. Tak se hezky oblékni a za půl hodiny přijď dolů, ano?“ Sladce na něj zamrkala a odešla.

   Večeře s přítelkyní? Brian potřásl hlavou. Snad se do té školy začnu i těšit.

 

Za půl hodiny opravdu sešel dolů. Měl na sobě jeden z těch drahých obleků, vlasy sčesané dozadu a byl hladce oholený. Už ze schodů slyšel vysoké štěbetání přicházející z jídelny. Znamenalo to tedy, že ta dáma už dorazila. Ještě než vešel do jídelny, zastavil se a chvíli naslouchal. Nechtělo se mu tam. Nevěděl, jak se má v takové společnosti chovat. I v tomhle oblečení si připadal nesvůj. Ale měl na paměti, že je tu vlastně hostem a musí se chovat, jak to paní domu přikáže.

   Jakmile ho obě ženy spatřily, umlkly. Brian rychle přejel pohledem po jiskrné tmavovlásce s perfektní figurou v dokonale padnoucím oblečení. V duchu se ušklíbl. Takhle nějak si ji představoval. Povrchní koketa, za kterou se otočí každý muž.

   Laura vstala. „Evo, tohle je Brian. Briane, má přítelkyně Eva.“

   „Těší mě.“ Brian se natáhl přes stůl, aby jí potřásl uměle opálenou rukou.

   „I mě.“ Svůdně se usmála a dosedla zpět na své místo. Mladík se posadil vedle Laury, protože to byla jediná volná židle, Eva seděla naproti nim.

   „Tak, drahoušku,“ propletla prsty, „co vlastně děláte?“

   „Já, ehm, chodím do školy.“ Briana ta otázka zaskočila.     

   „A co chcete dělat pak?“

   „No, potom… já nevím,“ zrozpačitěl. Nelíbilo se mu, jak se ho vyptává.

   „Totiž…“ Eva pohlédla na Lauru a usmála se, „já vlastním modelingovou agenturu. Byl by z vás prvotřídní model, tím jsem si jistá.“

   Tak o to tu jde! Zamyslel se. „Víte, Evo, nechci vás urazit, ale to není pro mě.“

   Tmavovláska vypadala překvapeně. „Myslíte? Ale já tvrdím opak. Vy to máte v genech.“

   Brian se zasmál a potřásl hlavou. „Ne, to opravdu ne. Nemám zájem. Najměte si někoho, kdo o to stojí.“ A tím pro něj tohle téma skončilo.

   Eva si vyměnila zmatený pohled s Laurou. „No dobře,“ řekla nakonec. „Tady je moje vizitka.“ Podala mu bílou kartičku se zlatým lemováním. „Kdybyste si to kdykoliv rozmyslel, zavolejte.“

 

   „Proč jsi to nevzal?“

   „Tu práci?“ vzhlédl Brian k Lauře. Eva odešla před půl hodinou. Teď seděli v obývacím pokoji. „Nezlob se, ale já nechci být model.“ Zasmál se a potřásl hlavou.

   Laura za něj hleděla s překvapením. „To je ale hloupost! Víš, kolik by ti to vyneslo? Byl bys slavný a obdivovaný…“

   Nenechal se přesvědčit. „Já o to nestojím. Hnusí se mi ten svět. Já mezi ně nikdy nebudu patřit. Nic mě tam neláká. Je to jen faleš, lež a povrchnost. Závist, nenávist, ctižádostivost a špinavé peníze,“ vypočítával na prstech s nepřítomným pohledem. „Všechen ten lesk je pouze –“

   „No to stačí,“ přerušila ho Laura ostře. „Mysli si co chceš, ale v tomhle’s mě zklamal. Měla jsem za to, že jsi rozumnější.“

   „Rozumnější?“ zopakoval nechápavě Brian. „To není o rozumu. To je jen o tom, co si myslím. Já tvůj názor uznávám, tak ty prosím uznávej můj.“

   Uraženě pohodila hlavou. „Jak chceš.“ Založila si ruce na hrudi a odkráčela.

 

***

 

Týden Brian odkládal povinnosti týkající se školy, ale pak naznal, že už by teda bylo vhodné, kdyby se vrátil zpět do normálního režimu. Uvědomil si, že v tom zmatku doma si s sebou nevzal žádné učebnice, ale sotva se o tom zmínil Lauře, už mu věnovala bohatý obnos peněz, aby si všechno mohl dokoupit. Čím víc peněz dostával, tím víc se mu to protivilo, ale neměl jinou možnost, musel to překousnout. S otcem skončil a domů se vrátit odmítal.

 

Když přišel do školy a vypadal jako jiný člověk, samozřejmě to vzbudilo pozornost. Spolužáci si neodpustili zvědavé dotazy, kde celou dobu byl a odkud má všechno nové. Brian na to byl připravený, proto jen ledabyle odvětil, že byl nemocný, a k poznámkám o svém značkovém oblečení se nevyjadřoval.

 

***

  

Uplynul měsíc od doby, co se Brian nastěhoval k Lauře. Žil v největším luxusu, ale přesto nebyl šťastný. Ten přepych mu vadil. Připadalo mu to prázdné a povrchní. On sám si připadal prázdný. Po tom, co se znova vrátil do školy jako vyměněný, se ho spolužáci stranili a on neměl přátele. Laura byla stále pryč a na něj čím dál častěji doléhala samota. Také se nudil. Být většinu dne sám v obrovském prázdném domě mu způsobovalo frustrace. Ze zoufalství maloval. Většinou to byly pochmurné obrazy jeho smutné duše. Připadal si jako stroj. Mechanicky naprogramovaný na každodenní činnosti, ale bez jakékoliv chuti do života. Lauře o tom nic neřekl, protože jí byl zavázaný a nechtěl, aby věděla, že je nešťastný. Teoreticky měl všechno, co si mohl přát. Ale někdy v noci lítostivě snil, jaké by to bylo, kdyby maminka neumřela a otec nebyl tak hrubý. Mohl mít veselý a spokojený život. V rodině, kam patřil. Namísto toho, aby se schovával před světem jako nájemník v domě jedné bohaté velkorysé dámy. Ztracený a sám.

 

***

 

Jedno jasné odpoledne seděl Brian v obývacím pokoji a laxně sledoval televizi, když uslyšel kroky. Mířily po schodech nahoru. To by ještě nebylo nic tak nezvyklého, kdyby ty kroky nebyly dvoje. A v předstihu před nimi tlumené hlasy. Jeden byl Lauřin, ten druhý Brian nedokázal rozpoznat. Přestal věnovat pozornost televizi zaposlouchal se. Oba hlasy byly ženské. Obrátil oči v sloup. Zase nějaká Lauřina zhýčkaná kamarádka. Sklouzl hlouběji do sedačky a duševně se připravoval na to, co přijde. Bude s nimi muset sedět, tvářit se zaujatě a poslouchat jejich nudné nanicovaté řeči. Ale dneska na to nemá nejmenší náladu. Vymluví se na úkoly ze školy.

   Ani nepootočil hlavu, když koutkem oka zahlédl, že dvě postavy se zastavily na prahu místnosti. Čím déle bude moct dělat, že se ho to netýká, tím lépe.

   „Briane?“

   Věděl, že to přijde. Unaveně stočil pohled Lauřiným směrem a užasl. Vedle ní nestála nějaká pěstěná čtyřicátnice, ale docela mladá dívka s hnědými vlasy jako vrabčí hnízdo, velkýma tmavýma očima a ustrašeným výrazem. Tak takovouhle přítelkyni s Laurou ještě neviděl.

   „Smím ti představit Bereniku?“ pokračovala Laura, když viděla, že upoutala jeho pozornost. „Je to naše nová služebná. Marie musela kvůli zdravotním potížím odejít, tak ji Berenika bude zastupovat.“

   Brian přikývl a vstal. „Brian Lash,“ došel k dívce a stiskl jí ruku.

   „Berenika Brownová,“ píplo děvče ostýchavě se sklopenýma očima. Brian si ji zvědavě prohlížel. Nebyla vyloženě hezká, ale tak nějak… zajímavá. Další mladá krev v tomto ledovém království. Pousmál se. Třeba konečně získá spřízněnou duši.

    

***

 

Berenika byla zvláštní děvče. Tichá a pilná jako včelička. Přestože jí mohlo být tolik let co jemu, nikdy ji neviděl jinak než při úklidu. Snad ani nechodila do školy. Pořád něco smýčila, rovnala nebo chystala jídlo. Rád by se s ní bavil a dozvěděl se o ní něco víc, ale vždycky, když na ni promluvil, vypadala tak vystrašeně, že toho radši hned nechal. Ale nudil se a potřeboval si s někým popovídat. Jen čekal na vhodnou příležitost, aby se k Berenice konečně dostal.

 

Laura vedla zvláštní život. Dalo by se to nazvat období sucha a období dešťů. Jednou byla celé dny doma, jindy ji zas Brian neviděl víc než týden. Ale co hůř, pořád ho chtěla tahat s sebou. Jednou to byla snobská párty její kamarádky, podruhé oslava manžela jiné z jejích přítelkyň. Brian jí musel dělat doprovod, nudit se ve společnosti povrchních lidí a poslouchat šepoty o tom, že jsou milenci. Ale bál se, že kdyby něco řekl, Laura ho vyhodí. A to nechtěl, protože nikoho jiného než ji neměl. Na otce nemyslel a s příbuznými se stejně moc nestýkal ani předtím.  

   Mockrát si lámal hlavu, odkud Laura pořád bere peníze. Říkala sice, že jí všechno odkázal manžel, ale přece není možné, aby toho bylo tolik. Vždyť je rozhazovala plnými hrstmi. Ale ona si vůbec nelámala hlavu s tím, že jí třeba jednou dojdou, a dál si užívala všech radostí, které si za peníze mohla koupit.

 

***

 

   „Lauro? Kde máš mobil? Potřeboval bych si ho na něco půjčit!“ volal Brian dolů ze schodů.

   „V ložnici, drahoušku! Můžeš si pro něj jít!“ zněla odpověď zezdola. Laura měla několik mobilů, ale Brian potřeboval právě ten, který se údajně nacházel v ložnici.

   Přestože ho nemohla vidět, podvědomě přikývl na souhlas a zamířil do jejího bohatého pokoje. Byl tam jen párkrát. Na prahu se zastavil a prohlížel si postel s hedvábnými prostěradly, přepychově vyřezávaný nábytek, za který by se nemuselo stydět lecjaké starožitnictví, a velká okna s bílými rámy s výhledem na zahrady za domem. Napadlo ho, že vlastně ani neví, jestli ty zahrady patří k domu, nebo ne. Musí se na to Laury zeptat.

   Postoupil dovnitř a rozhlížel se po malém kovovém telefonu. Nikde ho neviděl. Nakoukl za postel i za ústřední topení, pod polštář, ale stále nic. Poškrábal se na hlavě a zamyšleně zůstal stát. Pak mu pohled padl na malinký noční stolek u hlavy postele. Tam se ještě nedíval. Jestlipak je zamčený? Přistoupil k němu a zůstal stát. Neměl by ho otevírat, třeba tam má Laura soukromé věci, ale na druhou stranu, pokud je mobil v ložnici, musí být jedině v některé z těch přihrádek. Všechno ostatní už prohledal. A Laura je dole. I kdyby jí vadilo, že se tam podíval, nezjistí to.

   Se zvědavým nadechnutím zatáhl za první zásuvku. Vida, šlo to docela hladce. Uvnitř spatřil změť nejrůznějších věcí – prášky, jeden tampon, hodinky, zašmodrchané nitě, brýle, pár prstenů a mezi tím vším také hledaný přístroj. Brian se usmál a natáhl po něm ruku, když jeho pozornost upoutala ještě jedna věc. Rožek čehosi, co vykukovalo až zezadu přihrádky. S bezděkou zvědavostí se po tom natáhl a vytáhl černé album na fotografie malých rozměrů. Chvíli ho obracel v ruce. Bylo hladké. Třeba v něm má Laura obrázky svého manžela. Docela rád by je viděl.

   S myšlenkou, že snad nebude hřích, když album otevře, to udělal a zůstal překvapeně zírat na první stránku. Sympatický blonďatý mladík s rozesmátým výrazem upíral pohled kamsi před sebe do dáli. Když umělohmotnou stránku obrátil, byl tam tentýž kluk v sedě s koleny přitaženými k bradě a štěněčím pohledem. Asi její syn, pomyslel si Brian a listoval dál.

   S dalšími záběry však jeho překvapení narůstalo a vloudil se do něj i zmatek. Nakonec album zavřel a zůstal zamyšleně zírat před sebe. Tahle malá černá věc byla plná fotek mladých hezkých kluků – většinou tak dvě tři od každého člověka. Všechno to nemohli být Lauřini synové, to bylo víc než zřejmé. A vždyť Laura nemá vůbec děti! uvědomil si Brian posléze. Takže nikdo z nich nemohl být její syn, ani ten první, o kterém si to ze začátku myslel. Ale na co schovává fotoalbum plné mladých kluků? K čemu jí to je? Že by to byli její synovci? Ale myšlenka, že by měla patnáct zhruba stejně starých synovců, se Brianovi moc nezdála.

   Zvláštní, pomyslel si, když album uklízel zpět na své místo. Ti kluci budou stejně staří jako on, možná o málo starší. A většina z nich se nedívala do objektivu. Všichni byli zachyceni v celkem netypických, mnohdy i intimních momentech. Ty fotky jsou divné, rozhodl se Brian. Neměl z nich dobrý pocit. Zvláště když nevěděl, k čemu je tam jeho hostitelka má.

   Nicméně pokrčil rameny, vzal mobil, zavřel zásuvku a odešel z pokoje.

 

***

 

Ahoj, tati,

pamatuješ si na mě ještě? Už jsme se docela dlouhou

neviděli, že? Pořád čekáš, že se vrátím? Ty ses nez–

měnil. Píšu Ti jenom proto, abys neměl starosti. Já

vím, že jsem se měl ozvat dřív, ale… měl jsem jiné

povinnosti. Nemusíš se o mě bát. Rozešli jsme se

sice při ne zrovna ideálních podmínkách, ale já jsem

na Tebe nezanevřel. Mám se dobře. Žiju u jedné

známé. Je moc hodná a dobře spolu vycházíme.

Chodím do školy, neboj se. Ale domů se nevrátím.

Nikdy jsme si moc nerozuměli. Takhle je to lepší

pro nás pro oba, nebudeme si nic nalhávat.

   A co ty? Jak žiješ? Jak se máš? Co pořád děláš?

 

   „Blbost!“ zavrčel Brian nahlas, když si dopis po sobě přečetl. Nakonec ho se znechucením zmačkal a zahodil do koše. Dřív ho ani nenapadlo, že by se otci měl ozvat, ale poslední dobou ho tak sžíralo svědomí, že už to nevydržel, vzal si papír a propisku a zasedl ke stolu. Tohle už byl asi pátý list. Připadal si hloupě. Nejdřív povýšeně odejde s rozhodnutím nikdy se nevrátit, a pak otci píše jako nejlepší přítel. I na něj to bylo příliš.

   S povzdechem si položil hlavu na složené paže a zavřel oči. Kdyby tak všechno mohlo být…

   „Briane!“

   Nedomyslel. Otevřel oči a narovnal se. „Ano?“ zavolal v odpověď.

   „Co budeš zítra dělat?“

   Povzdechl. Devět hodin ráno a ona se ho ptá, co bude dělat zítra, když nemá program ani na dnešek. To je celá Laura.

   „Já nevím!“ zakřičel. Proč prostě nejde za ním? Proč se musí vybavovat přes dvě patra?

   „Výborně!“ zněla odpověď. „Tak už máš program!“

   „Co?“ zamumlal víceméně pro sebe a vstal. Stále ještě s propiskou v ruce vyšel z pokoje a zamířil dolů do kuchyně, kde tušil Lauřinu přítomnost.

   Byla tam i s Berenikou, jedla obložený chleba, který jí děvče asi právě přichystalo. Brian vrhl po dívce pohled a otevřel ústa. „Jaký program?“

   „Hm?“ vydala ze sebe s plnými ústy.

   „Jaký program máš na mysli?“zopakoval trpělivě. Laura polkla a teprve pak řekla: „Zítra půjdeš se mnou za Andreou. Pořádá zahradní párty.“

   Brian protočil panenky. „Už zase?“ zaúpěl, ale víceméně smířeně.

   „Jak ‚zase‘?“ Laura se narovnala. „Naposledy jsi se mnou někde byl před čtrnácti dny.“

   „No právě,“ odvětil Brian klidně. „A stačilo by mi to na další půlrok.“ Otočil se na patě a odešel zpět do svého pokoje.

   „Vidíš? Tohle mi dělá pořád,“ postěžovala si Laura směrem k Berenice a strčila si do úst poslední kousek chleba. Dojedla, vstala od stolu a beze slova vyšla z kuchyně. Dívka počkala, až odejde, a dala se do umývání nádobí.

 

***

 

Zahradní párty se ukázala jako příšerně nudná záležitost, ostatně jak Brian očekával. Většina hostů byla ženského pohlaví, jen několik dam s sebou vláčelo otrávený mužský doprovod. Brian si pomyslel, že by mnohem raději spal, ale navenek se snažil tvářit alespoň trochu zaujatě a dělat, že mu protivné ženské štěbetání ani trochu nevadí. K čemu jsou tyhle sešlosti dobré? říkal si, když uzobával z mísy se slaným občerstvením. Ženské si tu jen vyměňují drby, tak je to. Klidně by se to oficiálně mohlo nazývat Drbací párty. K čemu mě tu Laura potřebuje? Stejnak se pořád baví s někým jiným. Všiml by si někdo, kdybych se nenápadně vytratil?

   Zrovna se hodlal tou lákavou myšlenkou více zabývat, když koutkem oka zachytil svou „domácí“ na druhé straně zahrady. Stočil pohled tím směrem a spatřil, že je zabraná v družném rozhovoru s jakousi další z nudících se bohatých paniček. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se právě upřeně nedívaly na Briana. Nedělaly si nic z toho, že i on je sleduje, a dál na něj nezakrytě civěly. Brian polkl a raději honem uhnul očima. Co to mělo znamenat? Proč ho tak pozorovaly? Neudržel se, aby tím směrem znovu nepohlédl. Teď už se dívaly jedna na druhou.

   Brian zatřásl hlavou a přemístil se ke sladké části stolu. Proč měl proboha tak nepříjemný pocit, že mluvily o něm?

 

   „Nevím, jak zítra vstanu do školy,“ zavrčel nevrle Brian při zpáteční cestě z večírku.

   „Tak jako vždycky,“ pokrčila Laura lhostejně rameny.

   „Ale vždycky se nevracím z párty nad ránem.“ Pro umocnění svých slov mohutně zívl.

   „Ale jdi,“ mávla rukou.

   „Tobě se to řekne, ty nevstáváš za tři hodiny do školy.“ Chvíli mlčel. „Proč mě s sebou vůbec taháš? Víš, že mě to nebaví.“

   „Nejsi prase, jsi člověk. Musíš chodit do společnosti,“ opáčila žena klidně a nastartovala vůz.

   „To je teda opravdu společnost na úrovni,“ odsekl Brian a odmítavě si založil ruce na hrudi. „Já nemám nic proti tvým přítelkyním, ale proč ti pořád musím dělat doprovod já? Působím tam jako dítě. Vždyť můžeš požádat někoho ze svých známých. Každý by s tebou určitě šel tisíckrát radši než já.“

   „Vadí ti to snad?“ prudce na něj pohlédla.

   „Už jsem ti říkal, že mě to nebaví,“ zamumlal a pozoroval ubíhající krajinu.

   „Však už brzy tomu bude přítrž.“

   „Cože?“ Mladík k ní otočil hlavu. Laura však mlčela a znovu  větu nezopakovala.

 

   „Nemáš hlad?“ zeptala se, když dorazili domů. „Já hroznej.“ Vyběhla po schodech nahoru do kuchyně a sháněla se po Berenice. Brian se loudal za ní, na nějakou rychlejší chůzi neměl sílu. Cítil se vyčerpaný a trápila ho myšlenka, jak to dnes ve škole vydrží, když už teď sotva drží oči.

   Dobelhal se do kuchyně a znaveně dosedl na židli.

   „Jdu si lehnout. Uvidíme se odpoledne,“ oznámila Laura, když dojedla. Brian jen uvítal, že bude na chvíli zproštěn její společnosti. Vytratila se a on zůstal v kuchyni sám s Berenikou.

   „Chcete něco k jídlu, pane?“ špitla služebná nesměle.

   Překvapeně zvedl hlavu. To bylo snad poprvé, co na něj přímo promluvila. „Ty mi vykáš?“ bylo první, co ho napadlo. Dívka pokrčila rameny. „Jste můj nadřízený.“

   „Prosím tě,“ mávl pobaveně rukou. „Copak já jsem nějaký tvůj nadřízený? Kolik ti je let?“

   „Bude mi osmnáct, pane.“

   „No vidíš, jsi jen o trochu mladší než já.“ Vstal. „Budeme si tykat, ano? Já jsem Brian.“ Natáhl k ní ruku. Berenika chvíli váhala, ale pak jeho ruku přijala. „Když chcete… chceš. Já jsem Berenika.“

   „Tak, Bereniko. Posaď se,“ vybídl ji směle.

   „Nebudeš nic jíst?“ zopakovala předešlou otázku.

   „Ne, nemám hlad.“ Konečně tu byla příležitost, jak o záhadné Berenice zjistit něco víc. A Brian si ji rozhodně nechtěl nechat ujít. „Je ti skoro osmnáct. To bys měla chodit do školy.“

   „Školu jsem ukončila, než jsem sem nastoupila.“ Děvče nedokázalo potlačit váhavost v hlase. Připadalo jí divné, že tu sedí s milencem své paní, a baví se jako dva rovnocenní přátelé. Proč se jí tak vyptává?

   „Takže tohle je tvoje první zaměstnání?“

   Přikývla. Brian se odmlčel a chvíli přemýšlel, co chtěl dál vědět. „A ty nemáš žádnou rodinu?“

   „Laura je – totiž…“ zadrhla se Berenika a zmlkla.

   „Co je?“ Brian zpozorněl. „Ona je tvoje příbuzná?“

   „No…“ váhala. Neměla by to nikomu říkat. Ale on to stejně poznal. Nemá cenu zapírat. Povzdechla. „Je to moje teta.“

   „Teta?“ zopakoval překvapeně. „Tak Laura je tvoje teta a ty jí říkáš… paní?“

   „Prosím neříkej jí to,“ zažádala dívka. „Ať se nedozví, že jsem ti to prozradila.“

   „Musím si s ní promluvit. Upřímně, vůbec se mi nelíbí, že tě zaměstnává jako služku. Měla bys tu žít tak jako já,“ řekl hoch zamyšleně.

   „To je jedno, mně to nevadí, vážně,“ Berenika vložila do hlasu větší naléhavost. Laura jí zakázala, aby komukoliv prozrazovala, že je mezi nimi příbuzenský vztah.

   Brian se rozhodl o tom dál nemluvit. A za Laurou půjde tak jako tak. „A kde máš matku?“

   „Je to pár měsíců, co zemřela,“ odpověděla se sklopenýma očima.

   „To jsem nevěděl, promiň,“ couvl.

   „Proto si mě Laura vzala k sobě, když odešla Marie.“

   „Ale proč tě proboha nutí u ní uklízet? Má dost peněz, může si najmout normální uklízečku. A ne z tebe sdírat kůži.“

   „Mně to nevadí,“ zopakovala znovu. „Jsem zvyklá. A jak ses dneska měl?“ obrátila list.

   „Na tom večírku? Příšerně,“ obrátil oči v sloup. „Vůbec mě takové akce nebaví. Laura je ve svém živlu, ale já si tam připadám jako pitomec. Je jedno, kolikrát jsem to říkal, stejně si každý myslí, že jsme milenci.“

   „A nejste?“ užasla. Brian na ni vytřeštil oči. „No to mě podrž. Neříkej, že ty sis to taky myslela.“

   Chabě přisvědčila.

   Rozesmál se. „Proboha, Bereniko. Copak bych mohl být její milenec? Vždyť je jako moje matka! Aha, už tomu začínám rozumět,“ plácl se do čela. „Proto ses mi vždycky vyhýbala. Myslela sis, že si mě tu Laura vydržuje a to pomyšlení se ti protivilo. Proto jsi se mnou nikdy nemluvila. Přiznej se.“

   „No,“ pípla.

   „Bereniko.“ Vzal ji za ruku. Vzhlédla. „A co tu vlastně děláš?“ vyhrkla dřív, než si to stačila rozmyslet. „Promiň,“ vzápětí uhnula pohledem a vytrhla mu dlaň ze stisku.

   „Neomlouvej se, to je v pořádku. Víš, já jsem utekl z domova.“ Opět k němu vzhlédla. „A po pár dnech jsem potkal Lauru. Nabídla mi, že mi pomůže a že mě vezme k sobě. Zdráhal jsem se, vlastně i teď se musím přemáhat, ale prakticky nemám na výběr. Pokud se nechci vrátit na ulici, musím přehlížet, že tu bydlím zadarmo.“ Podepřel si bradu rukama. „Je to neuvěřitelný příběh, co? Stále nedokážu pochopit, že jsem měl takové štěstí. Laura mě zachránila. Bez ní bych byl bezdomovcem. Proto jsem ticho a když si to přeje, dělám, že jsme milenci. Snažím se jí to alespoň trochu vracet.“

   „To chápu,“ přikývla Berenika. „Ale vážně jsem netušila, že máš takový osud. Myslela jsem si to, co si myslí všichni ostatní.“

   „Pochopitelně.“ Brian se narovnal a pohodlně se opřel o opěradlo židle. „Nezlobím se. Ale jsem rád, že už je všechno jasné.“ Zamyslel se. „Cítím se tady docela osamělý, byl bych rád, kdybychom byli přátelé.“

   „To já taky,“ usmála se. Brian si pomyslel, jak se její tvář s úsměvem rozzářila. Jako vlídné jarní slunce.

 

***

 

Brian byl zrovna zabraný do učení, když Laura zaklepala na jeho dveře. „Dále,“ zamumlal a vzhlédl.

   „Miláčku, právě volala Nathalia. Potřebuje, abys k ní hned teď přišel.“

   „Nathalia?“ zamračil se. „Kdo se Nathalia?“

   „Vždyť víš, paní O’Brienová.“

   „Jo ta,“ zavrčel. „A co mi chce?“ To poslední, na co měl teď náladu, bylo zvednout se od rozdělané práce a jít kdoví proč za nějakou babkou.

   „Potřebuje si s tebou o něčem promluvit.“

   „Se mnou?“ zopakoval nechápavě. „A o čem, proboha? Vždyť mě skoro nezná.“

   „Jen běž. Ona ti to poví sama.“

   „Ale já mám práci…“ pokusil se odporovat. Ale už předem věděl, že neuspěje.

   „Potom budeš mít dost času,“ řekla Laura. „Jen běž. Hezky se oblékni a do půl hodiny ať jsi pryč. Nathalia nerada čeká.“ A s tím odešla.

   „Nathalia prý nerada čeká!“ zapitvořil se Brian, když se za ní zavřely dveře, a znechuceně odfrkl. „To se mám rozkrájet, abych staré panně vyhověl?“ Povzdychl. Ale vstal a šel se převléknout. Věděl, že stejně bude muset tak jako tak jít, proto bude lepší, když to bude mít co nejrychleji za sebou, aby se mohl vrátit zpátky k učení.

   V jednom ze svých značkových obleků a v osvěžujícím objetí lehké kolínské vyšel z domu, půjčil si Lauřino auto a popaměti vyrazil k Nathalii O’Brienové.

   Zmiňovaná žena byla poměrně zachovalá dáma po padesátce, s krátkými hnědými vlasy a poněkud koňským obličejem a zrovna ona byla Brianovi ze všech Lauřiných přítelkyň nejprotivnější. Nesnášel její vysoký uši rvoucí smích, který vždycky slýchával v hlavě ještě dvě hodiny po tom, co byl zproštěn její přítomnosti. 

   „Briane!“ rozzářila se Nathalia, když mu otevřela. Rozesmála se a srdečně ho objala. Mladík se jen s největším přemáháním usmál. Nejradši by se otočil na patě a utekl někam hodně daleko.

   „Dobrý večer, paní O’Brienová,“ řekl strojeně a vešel do jejího obrovského přepychového domu. Kde všechny tyhle ženy berou peníze, když většina jich je bez manžela? Napadlo ho při pohledu na mramorovou podlahu v obrovské hale, kde právě stáli. To nemůžou být poctivé peníze… Ale už neměl čas dál to rozebírat, protože ječivý tón starší dámy ho vrátil zpět do reality. „Ale jakápak paní O’Brienová? Já jsem Nathalia. A budeme si tykat.“ Téměř čekal, že dodá: ‚Vždyť jsme skoro stejně staří!‘

   S křivým pousmáním přikývl a nechal se odvést do obývacího pokoje.

   „Co si dáš?“ zeptala se Nathalia rozverně, když ho usadila do kožené sedačky.

   „Nic, děkuji.“

   „Tak to ne,“ zamítla jeho volbu okamžitě. „Něco si dáš. Otevřu šampaňské, ne?“

   Co mohl dělat jiného, než opět přisvědčit. Byl tu sotva pět minut a už mu to prostředí a společnost začínaly lézt krkem.

   Nathalia odběhla a za chvíli se vrátila s láhví sektu a dvěma vysokými štíhlými sklenicemi. Každou naplnila do půlky a jednu mu podala. Pak se posadila vedle něj. „Tak na co si připijeme?“

   Odevzdaně pokrčil rameny.

   „Tak třeba na lásku.“

   Tak docela to nepochopil, ale neřekl nic. Trpně si s rozzářenou ženou naproti sobě přiťukl a usrkl bublinkové tekutiny. No, a už by konečně mohli přejít k věci, ne?

   Právě se chystal otevřít ústa a vyslovit svou myšlenku, když si všiml, jak se na něj Nathalia dívá. Měla přivřené oči a intenzivní pohled… jako kočka, která pozoruje svoji kořist. Bezděky mu naskočila husí kůže. Otřásl se.

   „Copak, je ti zima?“ odložila sklenici na stolek vedle sebe a poposedla si blíž k němu. Narušila mu osobní prostor, a proto se pokusil odtáhnout. Ale to se jí nelíbilo. „Neboj se, já tě přece nekousnu. Uvolni se.“

   Zdálo se mu to, nebo se k němu opravdu nakláněla, jako kdyby… ? Cukl sebou. „O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ vyhrkl, aby ji zastavil. Nebyl si tak docela jistý, co chtěla udělat, ale instinkt ho varoval, že by se mu to zřejmě nelíbilo.

   Nathalia zamrkala a stáhla se. „Cože?“ zeptala se nechápavě.

   „Proč jste mě zavolala? Chtěla jste se mnou o něčem mluvit.“ Uvědomil si, že jí vyká.

   „Za prvé mi nevykej,“ opravila ho rázně, „a za druhé… to je přece jedno, ne? Důležité je, že jsi tady.“ Znovu roztála. Natáhla k němu buclatou ruku s krátkými prsty a pohladila ho po rameni. Brian měl co dělat, aby se při tom doteku neotřásl. A potom se všechno seběhlo velmi rychle. V jedné vteřině se na něj Nathalia jen dívala a ve druhé ho svírala v objetí a svými ústy mu drtila rty. To ho tak šokovalo, že se okamžik nezmohl absolutně na nic, ale nakonec se přece jen vzpamatoval, vzepřel se a s použitím značného množství síly ji od sebe odstrčil.

   „Co je?“ nechápala a znovu ho chtěla přitáhnout do objetí, ale on ve snaze jí uniknout vyskočil z pohovky a zůstal stát na druhé straně stolku, který je od sebe dělil. Zrychleně dýchal a vyděšeně na ni hleděl. „Co… co to mělo znamenat?“ vyjekl a mimoděk se při pohledu na roztouženou ženu přikrčil. Teprve teď si všiml, že je oblečená v tmavém saténovém županu (ani nechtěl vědět a už vůbec ne vidět, co má pod ním), a najednou mu všechno došlo. Rázem byl účel jeho návštěvy jasný.

   „Ale no tak, zlato, nedělej drahoty a pojď sem,“ odsekla Nathalia a natáhla k němu ruku. Nechal ji bez povšimnutí. Když poznala, že jí nehodlá vyhovět, dodala: „Můžeš mi říct, co to na mě hraješ? Zaplatila jsem za tebe, takže bych ocenila trochu vstřícnosti.“

   Stál jako opařený. Nepřeslechl se? „Cože?! Tys za mě… zaplatila? Jak to myslíš?“

   „To ti mám všechno vysvětlovat?“ Nathalia očividně začínala ztrácet trpělivost a, díkybohu, i vášeň. „Proč ti to neřekne Laura?“

   „Laura?“ zopakoval. „Co ta s tím má společného?“

   Žena na něj nejdřív překvapeně zírala a potom se rozesmála. „Utahuješ si ze mě? Snad mi nechceš říct, že nic nevíš.“

   „Jo, přesně o tom tu pořád mluvím,“ zavrčel vztekle. Cítil, jak mu stoupá hladina adrenalinu. Nevěděl přesně, o co tu běží, ale jedno věděl jistě: Má to nějakou spojitost s Laurou a nebude to nic dobrého.

   „Bože, ty jsi naivní,“ vysmála se mu Nathalia, otočila se, vytáhla se stolku cigaretu a zapálila si.

   Brian pořád stál na místě a nevěřícně ji pozoroval. To je snad zlý sen. Očividně se stal součástí něčeho, o čem nemá ani potuchy. „Nathalio,“ oslovil ji přiškrceným hlasem, „můžeš mi vysvětlit, co se děje?“

   Neobrátila se k němu, jen procedila přes rameno: „A proč bych měla?“

   Něco ho napadlo. Chvíli se snažil plně zkoncentrovat, a když potom promluvil, nebylo ani stopy po břitkém tónu. „Proč?“ řekl, jako když másla ukrajuje a pomalu k ní přistoupil. „Co kdybychom si stanovili pravidlo: něco za něco?“ zašeptal jí do ucha. Cítil, jak ztuhla. Jemně ji k sobě obrátil a usmál se. Hluboce se jí zadíval do očí. Poznal, že už je jen krůček od bodu, kdy ji bude mít v moci, proto pokračoval: „Měl jsem za to, že jsi po mně něco chtěla. Dám ti to, když mi dáš, co chci zase já.“

   Zmateně zamžikala, ale také se usmála. Ta změna jí byla příjemná. Čekala.

   Brian věděl, že pro to, aby se dozvěděl, co potřebuje, musí něco obětovat, a tak se nahnul a zlehka ji políbil na silně nalíčené rty. Byl to sotva neznatelný dotek, ale způsobil zázraky.

   Nathalia zavřela oči a chtěla pokračovat, ale on jí položil prst přes ústa. „Ne tak rychle, kotě,“ mluvil pomalu a úmyslně zastřeným hlasem. Stále byl jen kousek od jejího obličeje. „O co se jedná?“

   „Zaplatila jsem Lauře… za jednu noc s tebou,“ vydechla. Přinutil se soustředit. „Laura o tom tedy ví?“

   Omámeně přikývla. „Nabídla mi to.“

   „Jenom tobě?“ 

   „Ještě dalším… ženám,“ oddechovala.

   „Svým přítelkyním?“

   „Ano.“

   To bylo všechno, co od ní potřeboval vědět. Bez váhání se obrátil, nechal ji tam stát a rychle kráčel pryč. Slyšel, jak na něj Nathalia volá, ale nedbal toho. Vyšel z domu, nasedl do auta a rozjel se zpátky do Lauřiny vily.

   Zuřil. Ona s ním prachsprostě obchoduje. Prodává ho jako nějakou věc. Náhle všechno dávalo až překvapivě jasný smysl. Drahé oblečení, večírky, návštěvy přítelkyň. Proto s ní všude musel chodit. Aby ho ukázala svým mělkým kamarádkám a ony si ho pak objednaly jako nějakého gigola. Gigolo. Tak teď už věděl, jak se na něj dívaly. Jako na něco, co můžou mít za peníze. A myslely si, že on o tom ví. Bože, jak se musel ztrapnit, když všichni měli za to, že se vědomě chodí předvádět. Dodatečně se zastyděl, ale teď už to bylo stejně jedno. Laura bude mít rozhodně co vysvětlovat.

   Před vilou dupl na brzdu a vyskočil z auta. Běžel k domu, odemknul a už od vchodu volal: „Lauro! Lauro!“

   Oslovovaná seběhla ze schodů. „Co křičíš jako na lesy?“ vyčinila mu. „Ty už jsi zpátky?“ podivila se vzápětí. To jen potvrdilo jeho domněnku. Vztekle za sebou zapráskl dveře. „Nechceš mi něco vysvětlit?“

   Chvíli na něj zírala, než jí to došlo. „Uklidni se, Briane, já –“

   „Ne!“ křikl. „Já se nechci uklidnit!“ Byl rozzuřený na nejvyšší míru. „Tys mě prodala! Tys mě normálně prodala, jako bych byl nějaká věc!“

   „Přestaň na mě laskavě řvát,“ zasyčela a přivřela oči. Stála nyní naproti němu.

   „Tak mi řekni jediný rozumný důvod, proč jsi to udělala,“ řekl už klidnějším hlasem.

   „Co ti mám vysvětlovat?“ odsekla. „Líbil ses jim, tak se mě zeptaly, jestli si tě nemůžou půjčit.“

   „Nelži. Nathalia mi říkala něco jiného.“

   „Co ti říkala?“ Laura zbledla.

   „To, co chci slyšet teď od tebe. Řekneš mi všechno hezky od začátku.“ Založil si ruce na hrudi a čekal.

   „Tak dobře, řeknu ti to,“ svolila. „Ale musíš mě pochopit. Nechtěla jsem ti ublížit.“

   „Slzy na mě neplatí,“ upozornil ji předem. „Chci slyšet pravdu. Všechno, cos udělala a proč jsi to udělala.“

   „To tady budeme stát?“ pokoušela se získat čas.

   „Lauro, já nemám náladu na tvoje uhýbání,“ zavrčel výhružně. „Teď a tady. Mluv.“

   „Nejednej se mnou jako se služkou,“ ohradila se, ale pak začala pomalu a neochotně o tom, co chtěl slyšet. „Už od začátku ses mi líbil a věděla jsem, že se budeš líbit i ostatním. A protože Enrique… protože jsem doma měla volno, řekla jsem si, že tě zkusím přemluvit.“

   Brian užasle zamžikal. „Takže ty sis mě vyhlídla za tímhle účelem?“

   „Ne, to ne, to až… potom. Opravdu jsem ti chtěla pomoct,“ hájila se Laura. „Já jsem tě vážně nechtěla prodávat, ale… ale nějak žít musím.“ Nešťastně pokrčila rameny.

   „To není omluva. Víš co, Lauro? Dělá se mi z tebe špatně.“ Věnoval jí pohled plný pohrdání a chtěl odejít, ale ona ho zadržela. „Kam jdeš?“

   Vytrhl se jí. „Odcházím. Nebudeš na mně vydělávat.“

   „Ne, počkej!“ vyjekla. „Nemůžeš odejít. Já jsem je nezabila. Oni… to oni sami!“

   Cítil, jak jeho srdce obestřel ledový závan. Pomalu se obrátil. „Kdo oni?“ slyšel svůj hlas jakoby ozvěnou.

   „No… no t-ti kluci, přece,“ koktala. Když viděla jeho nechápavý výraz, zarazila se. „Ty to nevíš?“

   Oba se na sebe strnule dívali. Brian se urputně snažil přijít na nějakou souvislost a Lauře pomalu docházelo, že se prozradila.

   A najednou si Brian na něco vzpomněl. To fotoalbum plné mladých hezkých kluků, které našel v jejím nočním stolku. Skládačka do sebe začala pomalu zapadat. Kousky souvislostí se mu v mozku zvolna lepily k sobě, až vytvořily hotový obrazec. Stačilo jen se na něj pořádně podívat a všechno bylo jasné. Teď už věděl, co mu na Lauře hned od začátku nesedělo.

   „To album,“ vydechl Brian až příliš uvědoměle. „Fotky těch kluků, které jsem viděl… Všichni měli podobný osud jako já, že jo? Ty sis je vyhlídla, přemluvila je, aby u tebe bydleli a obchodovala jsi s nimi. Ale vysvětli mi jedno. Kde jsou všichni?“ Ani nevěděl, proč ho to vlastně zajímá.

   Lauřin pohled ztvrdl. Brian mohl sledovat, jak jde ke stolu u okna, otevírá jednu zásuvku a vytahuje z ní malou černou pistoli. Namířila ji na něj. „Vážně to chceš vědět?“ Její hlas byl podivně vzdálený a studený. „Teď už ti to můžu říct. Jo, zabila jsem je, protože všichni byli tak nemožně zvědaví jako ty. Nedali si pokoj, dokud všechno nevyšťourali. A ty nejsi jinej.“

   V hrůze si prohlížel její zbraň. „A oni se nechali? Jim nevadilo, žes s nimi obchodovala?“

   „Ze začátku ne, protože oni byli na rozdíl od tebe vděční za život, jaký jsem jim nabídla. Ale dřív nebo později jim to stouplo do hlavy a mysleli si, že už mě nemusí poslouchat. Tak jsem se jich musela zbavit, protože jsem nemohla dovolit, aby mě ohrozili. A to stejné si nemůžu dovolit ani u tebe. Škoda, Briane, měla jsem tě ráda. Ale musíš si to tajemství vzít do hrobu.“

   Jenže Brian na nic nečekal, obrátil se a rychle vyběhl z haly bočními dveřmi, které se z druhé strany napojovaly na schodiště. Laura vystřelila. Kulka ho minula jen o vlásek a zaryla se do zdi vedle jeho ramene. Lekl se, ale nezastavoval a utíkal dál. Vyběhl po schodišti nahoru. Bral schody po dvou, slyšel, že Laura se žene za ním.

   Úmyslně zahnul do své ložnice. Schoval se vedle dveří. Laura se zakrátko objevila v místnosti a rozhlížela se po něm. Než ho stačila zpozorovat, proklouzl jí za zády a hbitě ji v pokoji zamknul.

   „Briane! Okamžitě otevři!“ lomcovala Laura klikou, ale nebylo jí to nic platné.

   Teď musel Brian rychle uvažovat. Laura tam nevydrží věčně, dřív nebo později najde způsob, jak se dostat ven. A on musí pryč. Rychle se odsud musí dostat, než bude pozdě. Ale nejdřív…

   Obrátil se na patě a začal sbíhat ze schodů. „Bereniko!“ volal. „Bereniko!!“ Doběhl do kuchyně. Nerozhodně se zastavil. Zavolal ještě jednou a čekal. Musela ho slyšet, tak kde je?

   Po chvíli se skutečně ozvaly rychlé kroky mířící k němu. A objevila se Berenika, rozcuchaná a značně vyděšená. Když spatřila Briana uprostřed místnosti, zastavila se a jen na něho strnule zírala, neschopná slova nebo pohybu. Vzpamatovala se až po značné chvíli. „Bri-Briane? Tys mě volal?“

   „Bereniko!“ Přiskočil k ní a chytil ji za ruku, v očích naléhavý výraz. „Teď mě, prosím, dobře poslouchej. Musím odsud okamžitě pryč a chtěl bych, abys šla se mnou. Půjdeš?“

   „Co?“ nechápala. „Pryč? Proč musíš –?“

   „Na vysvětlování není čas,“ přerušil ji kvapně Brian. „Všechno ti řeknu cestou. Jen tě moc prosím, abys šla se mnou. Nechci tě tu nechat samotnou. Ta ženská je šílená!“

   „O kom to mluvíš?“

   „O Lauře! Pokoušela se mě zabít. Je to vražedkyně.“

   „Moje teta? Laura? To…“

   Ale Brian ji dál neposlouchal. „Počkej tady,“ přikázal a vyřítil se z místnosti a znovu nahoru po schodech. Jak mířil do svého pokoje, slyšel Lauřinu neúnavnou snahu dostat se ven ze zamknutého pokoje. To ho podnítilo k tomu, aby ještě zrychlil. Rozrazil dveře pokoje, kde spával, a vrhl se k nočnímu stolku. Pozotvíral zásuvky a vytáhl z nich mobil, nabíječku a peněženku. Všechno si to nastrkal do kapes a už se hnal zpátky.

  Berenika byla příliš ohromená na jakoukoliv radikálnější reakci, takže pořád stála na místě, kde ji Brian zanechal. „Máš nějaké peníze?“ zeptal se jí spěšně.

   „Eh – jo, něco málo.“ Už se smířila s tím, že v této chvíli jí nic nevysvětlí. Ale také neměla důvod nevěřit mu. Svou tetu nikdy neměla příliš ráda a nemyslela si, že si Brian z jakéhokoliv důvodu vymýšlí. Jistě jí vše vysvětlí později, až budou v bezpečí – Cože, v bezpečí? Před Laurou?!?

   Nestačila nad tím dál uvažovat, z myšlenek ji vytrhl nervózní hlas. „Tak si pro ně honem utíkej!“

   Poslechla. Vrátila se asi za deset minut.

   „A teď jdeme!“ Brian ji vzal za ruku a společně vyběhli z domu ven. Nasměroval ji k Lauřinu autu. Sám si sedl za volant. Berenika za sebou ještě ani nestačila dovřít dveře, když šlápl na plyn a rychlostí blesku sjeli z chodníku a po pár metrech se napojili na hlavní silnici vedoucí mezi domy.

   „Tak co se vlastně stalo?“ zeptala se konečně Berenika, když se řítili směrem k výjezdu z města.

   „To je na dlouhý povídání,“ zamumlal Brian s očima přilepenýma k cestě před sebou.

   „Tak začni. Vypadá to, že budeme mít dost času.“

   Brian chvíli mlčel a soustředil se na řízení. „Nevím, odkud to vzít. Je to celkem složitý.“

   „To je jedno. Začni, kde chceš.“

   „No tak jo,“ uvolil se nakonec. „Zjistil jsem, že Laura mě prodávala svým kamarádkám.“

   „Cože?“ zeptala se Berenika ohromeně.

   „Prodávala jim jednu noc se mnou. Chtěly se mnou spát, chápeš?“ Krátce na ni pohlédl. „Tak si mě objednaly jako nějaké zboží. Nathalia měla být dnes večer první. Ale já to nechtěl a nakonec mi řekla, že v tom má prsty Laura.“

   „Takže…“ zamyslela se, „takže tys byl jakoby gigolo, že? Společník za peníze.“

   „Jo.“ Brian znechuceně stiskl rty. „A pěkně drahej gigolo, vsadím se. Ale to ještě není všechno. Vlastně to začalo tím, jak si mě Laura vyhlídla venku, když jsem utekl z domova.“

   A vypověděl jí všechno včetně událostí, které se staly ten večer. Mezitím se dostali na poslední křižovatku ve městě, a právě stáli a čekali, až se uvolní pruh, do kterého chtěli vjet.

   Berenika dlouho mlčela, a když na ni Brian pohlédl, viděl, jak má rozšířené oči, a mohl si domyslet, že si v hlavě snaží dát dohromady všechno, co jí řekl.

   „Moje teta je… vražedkyně?“ Vyslovila to slovo tak podivně cize.

   „Bohužel,“ přisvědčil. „Bůh ví, jak jí to všechno prošlo a co se stalo s těmi mrtvými těly, ale abych ti pravdu řekl, zjišťovat to nebudu a ani nechci.“

   „A co teď budeme dělat?“ Do hlasu se jí vloudil strach.

   „Počítám s tím, že Laura po mně půjde, protože já jsem vlastně jediný, kdo všechno ví. Nejdřív zajedeme do motelu někde za městem a tam vymyslíme, co dál.“ Odmlčel se. „Teď ti něco řeknu, Bereniko. Vím, že tím, že jsem tě vzal s sebou, tě vystavuju docela velkému riziku, ale nechtěl jsem tě tam s Laurou nechat. Ona je šílená a mohla by ti ublížit.“

   Berenika nepřítomně přikývla.

   „Neboj se, dám na tebe pozor. Nic se ti nestane.“

   Když dívka vedle něj neodpovídala, otočil k ní hlavu. Její oči byly prázdné a hleděly do neurčita.  

   „Slyšíš mě? Bereniko?“

   Trhla sebou. Brian se k ní naklonil a impulzivně jí vtiskl polibek na ústa. Nebyl milostný, ani vášnivý, jen takové gesto ujištění v nouzi.

   Ale zabralo a děvče se vzpamatovalo. Berenika párkrát zamrkala a její pohled se trochu vyjasnil, když se na něj zadívala. Brian se pousmál a pohladil ji po tváři. „Věř mi. Všechno bude v pořádku.“ A auto se znovu rozjelo.

   Napojili se na silnici vedoucí lesem. Brian musel dávat bedlivý pozor, protože terén před sebou neznal a mohl být nebezpečný. Hned za první zatáčkou je čekalo nemilé překvapení. Do silnice jim vběhla srnka. Brian zaklel a strhl volant na stranu. Neviděl, kde zvíře skončilo, ale nevypadalo to, že by je přejel. Aby se srně vyhnul, musel zajet do levé části silnice.

   „Pozor!“ vykřikla náhle Berenika a zakryla si rukama oči. Proti nim jelo auto. Brian se lekl a nestihl pohotově zareagovat. Srážce už se nedalo zabránit.

 

 

 

 

~*~*~*~*~*~

   

3. ČÁST

Nevěřím v Nebe, věřím v Tebe…

 

 

You don't remember me but I remember you
I lie awake and try so hard not to think of you
But who can decide what they dream?
And dream I do...

–        Evanescence: Taking Over Me –

 

 

 

 

Sebastian pomalu otevřel oči. Nejdřív si ani neuvědomil, že už se probral – zjistil to až díky tupé bolesti v celé hlavě. Před očima se mu na krátký okamžik znovu zatmělo. Počkal, až hvězdičky z jeho pohledu vymizí, a pak opatrně pohnul hlavou, aby se rozhlédl. Uviděl, a také ucítil, že sedí v autě, zaklíněný v bezpečnostním pásu. Přinutil bolavou, vzdorující mysl k přemýšlení. Co se stalo? Ze začátku si nemohl vzpomenout. Teprve když obrátil pohled více doprava a spatřil Chris, pololežící na sedadle vedle něj v nepřirozené pokroucené poloze, rozsvítilo se mu. Byli na diskotéce v klubu, pak se vraceli a v protisměru jelo auto… Au, moje hlava. Sebastian měl pocit, že si ani nevzpomene, jak se jmenuje. Ale pak se přinutil uvažovat. Nemůže tu jen tak sedět. Musí něco udělat.

   „Chris?“ oslovil ji tiše. Nereagovala. Zkusil to hlasitěji. Opět bez odpovědi. Panebože, snad není mrtvá! Odepnul si pás a naklonil se k ní. Opatrně jí nahmatal na krku tep. Dýchala, přestože puls byl velmi slabý a nepravidelný.

   „Zatraceně,“ zamumlal mladík. Potom spatřil auto naproti nim. Oba vozy v sobě vězely předkem. Měl bych se podívat, co se stalo tamtěm, pomyslel si a otevřel dvířka na své straně. Ven málem vypadl, protože auto bylo nakloněné. Když stál konečně na nohou, s úlevou zkonstatoval, že nemá nic zlomené.

   Přistoupil ke světlé harmonice, která zbyla z luxusního auta, a zaťukal na okénko řidiče. Přes tmavé sklo neviděl, kdo sedí uvnitř, ale doufal, že je nebo jsou v pořádku. Po chvilce se otevřely dveře a ven kdosi vyklopýtal. Sebastian viděl, že je to kluk asi ve stejném věku jako on.

   „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Neznámý chvíli jen stál s rozkročenýma nohama a svěšenou hlavou, snažil se ustát náhlou závrať a počínající mdloby. Úspěšně to všechno překonal. Když se napřímil a tmavě hnědé vlasy se mu svezly z obličeje na původní místo, Sebastian se zarazil. Kde už jsem ho viděl… napadlo ho okamžitě, jakmile spatřil vyděšené šedé oči a smrtelně bledou tvář.

   „J-jo, m-m-myslím, že mi nic n-není,“ vykoktal mladík a ohlédl se za sebe. A tehdy Sebastiana zasáhlo náhlé uvědomění.

   Ty sny! To je ten kluk, o kterém se mi zdají sny!

   Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Přimrzl k místu a neschopný pohybu nebo řeči šokovaně zíral na svého vrstevníka.

   Brian si nebyl docela jistý, co se stalo. V jedné vteřině řídil auto a ve druhé… ve druhé se probral s hlavou na volantu. A auto bylo namaděru. Co se vlastně stalo? Vypadá to, že do sebe napálili s tímhle –

   „Co je?“ zeptal se nedůvěřivě, když se otočil zpět a viděl, jak na něho Sebastian zírá. Ten se konečně vzpamatoval. Prudce sebou škubl. „Nic!“ vyjekl možná až příliš zbrkle. „Já jen –“

   Ale Brian už ho neposlouchal. Vrátil se ke svému autu – vzpomněl si na Bereniku. Musel zjistit, co se jí stalo. S mírným úsilím otevřel zadní dvířka vozu… a dívka mu vypadla přímo do náruče. Položil ji na zem a klekl si k ní. Na vnitřní straně zápěstí nahmatal puls. Byla živá. Na pravém spánku se jí červenala tržná rána velká jako vejce. Brian se kousl do rtu. Znepokojeně si všiml, že její levá noha je podezřele nateklá a modrá, nejspíš zlomená.

   „Hej!“ zavolal na Sebastiana, který stál za ním. „Pojď sem!“

   Mladík k němu došel.

   „Jel’s v tom autě sám?“ zjišťoval rychle Brian.

   „Ne,“ odvětil Sebastian a upíral zrak na dívku v bezvědomí ležící na zemi.

   „No a s kým jsi jel? Kolik jich bylo?“ vyptával se dál netrpělivě Brian.

   „Eh… jenom s jednou holkou – s Chris.“

   „Stalo se jí něco?“

   „Asi jo… nebo ne – já nevím.“

   „Ježíši, tak se sakra podívej, ne?!“ vyjel na něho Brian. „A dělej!“ houkl. „Záleží na každé minutě!“

   Sebastian poslechl. Připadal si jako ve snu, když se soukal na zadní sedadlo za svou kamarádkou, aby zjistil škody. Chris pořád ležela tak, jak ji viděl naposled. Bože, já jsem ale vůl, zakroutil mladík hlavou sám nad sebou, že se jí nezačal věnovat hned. Teď už mohlo být pozdě.

   Skousl si ret a rychle přemýšlel. Měl bych ji narovnat – takhle se jí překrví mozek a zabije ji to. Jenže na druhou stranu bych s ní neměl hýbat, protože co když má pohmožděné obratle na krku? Co mám dělat?!

   Sebastian začínal být zoufalý. Chris mu možná umírala pod rukama a on nedokázal udělat vůbec nic. „Hej!“ vykřikl nakonec. „Hej, ty!“

   Brian ho slyšel a pochopil, že volá na něj, tak se zvedl a došel k autu. „Co je?“ naklonil se dovnitř a spatřil druhého chlapce bezradně sedícího u ochablého těla dívky.

   „Já… já nevím, co mám dělat,“ přiznal Sebastian zahanbeně.

   „Nehýbej s ní,“ poradil mu Brian.

   „Ale musím ji nějak narovnat – přece nemůže takhle viset hlavou dolů!“

   Brian se zamyslel. „Máš nějakou podložku nebo něco? Nějakou krabici… klacky…“

   „Klacky!“ rozsvítilo se plavovlasému chlapci. „Tady kolem jich je spousta! Nějaké seženu.“ Vyskočil z auta a běžel o kus dál, kde se začal rozhlížet po zemi. Brian ho pozoroval. Za chvíli se vrátil s několika větvemi, z kterých otrhal listí a nalámal je do vyhovující délky. Vzpomněl si, že tohle viděl ve filmu. Odtrhl si z trika dlouhý pruh látky, vlezl zpátky za Chris a pomocí klacků jí zaklínil krk. Teď nehrozilo, že by jí nějak pohnul s páteří. Opatrně její tělo narovnal a položil na sedadlo. Pohladil ji po čele a vylezl z vozu ven. Došel až k Brianovi, který se opět skláněl nad svou přítelkyní.

   „Co teď?“ pohlédl na něj. Brian se mračil. „Běž pro pomoc,“ obrátil se k němu.

   „Cože?“ vyjekl Sebastian.

   „Běž po cestě zpátky k městu, dokud neuvidíš nějaké auto. Musíš ho za každou cenu zastavit.“

   „A jak?“

   „To je jedno, třeba se mu postav do cesty. Ale hlavně ho MUSÍŠ DONUTIT, aby nám pomohl. Ať je to kdokoliv.“

   „A co když nebude chtít?“

   „Běž už!“ vybafl Brian, až druhý mladík odskočil. „No na co čekáš? Tak utíkej, zatraceně!“

   Sebastian se tedy rozeběhl směrem, jakým měli s autem namířeno. Jeho boty hluše klapaly na asfaltové silnici, kolem poklidně šuměl les a jeho napadlo, že nebýt toho spěchu, snad by se i zastavil a kochal se krásou okolní krajiny. Ale to teď nepřicházelo v úvahu. Musel sehnat pomoc.

   Nohy ho bolely a začínalo mu ubývat síly, ale nesměl to vzdát. Kdyby měl padnout vyčerpáním. Všechno je lepší než smrt dvou mladých životů. Jako naschvál nikde nikdo. Zdálo se mu, že musel uběhnout už několik kilometrů, ale stále nepotkal jediný vůz, jediného člověka. Utíkal dál. Začínaly se mu dělat mžitky před očima a sotva popadal dech, ale možnost zastavit a odpočinout si vyloučil hned ze začátku. Prosím. Prosím ať tudy někdo jede. Kvůli Chris. A té druhé. Ony nesmí umřít. Prosím… Zmocňovalo se ho zoufalství. Jestli Chris umře, nikdy si to neodpustí.

   A náhle zaslechl blížící se zvuk motoru. Pocítil vlnu úlevy. Ale ještě neměl vyhráno. Zastavil se, párkrát se zhluboka nadechl a odhodlaně si stoupl doprostřed silnice. A čekal. Auto se blížilo. A už ho i viděl. Malý červený osobní vůz. Rozpřáhl ruce a začal mávat. Dočkal se zpomalení a zabrzdění pár metrů před sebou. Z auta vystoupila mladá silnější žena. „Co se děje?“ zeptala se zachmuřeně.

   „Pro…prosím vás,“ Sebastian sotva popadal dech, „měli jsme ne…nehodu. Potřebujeme… pomoc.“ Přerývavě dýchal a doufal, že žena neodmítne.

   Nejdřív na něj nedůvěřivě koukala, ale nakonec uznala, že vzhledem k tomu, jak vypadá, asi mluví pravdu. „Tak pojďte,“ vyzvala ho. Chlapec se pokusil o úsměv. Usadil se na sedadlo spolujezdce. „Mockrát vám děkuju. Jeďte tak, jak jste jela. Řeknu vám, kde máte zastavit.“

   Po několika minutách dojeli na místo. Žena zabrzdila vedle dvou do sebe naražených aut. Zděšeně zírala na dívku ležící na zemi. „Je mrtvá?“ obrátila se k Sebastianovi. Zakroutil hlavou. „Ale nebýt vás, asi by byla.“

   Neznámá se pousmála. „Tak rychle. Doneste ji sem a jedeme do nemocnice.“

   Jízda tří lidí s dvěma na pokraji smrti nebyla jednoduchá. Museli jet opatrně, ale zároveň rychle, aby zbytečně neztráceli čas.

   Cestou zavolali do nemocnice, aby na ně někdo počkal s nosítky. Před lékařským centrem se oba kluci rozloučili se svou spásou a utíkali za nosítky dvou přítelkyň a kamarádek. Vezli je rovnou na operační sál.

   „Počkejte tady,“ přikázal jim doktor, než jim před nosem zavřel kouřové prosklené dveře. Zůstali stát a chvíli shodně zírali na dveře, než pohlédli jeden na druhého.

   „Budeme muset počkat,“ zhodnotil situaci Brian a zaujal místo na plastové židli u stěny. Sebastian se k němu přidal. Přemýšlel, jestli mu má říct, co o něm ví. Asi se na to nebude tvářit přívětivě, ale je to nejspíš poprvé a naposledy, co se vidí – jinou příležitost už mít nebude. Takže s chutí do toho. Hm… a jak začít?

   Brian si založil ruce na hrudníku, zkřížil kotníky a opřel se hlavou o zeď. Zavřel oči a povzdychl si. To Sebastianovi moc nepomohlo. Bude muset získat jeho pozornost.

   „Ehm-ehm,“ odkašlal si po chvíli, když ho nic lepšího nenapadlo. Stará osvědčená věc – Brian otevřel oči a zadíval se na něho. Z jeho napjatého nervózního výrazu poznal, že mu chce něco říct, tak čekal. Neměl ve zvyku někoho popohánět do řeči. Tím hůř pro Sebastiana. Stále se nemohl odhodlat, jestli mu to má povědět. A vlastně ani nevěděl, CO se mu chystá říct.

   Když nic nepřicházelo, tmavovlasý chlapec tázavě pozvedl obočí. S vědomím, že už opravdu nemá jinou možnost, tedy jeho společník začal. „No… ehm… Briane?“

   „Ano?“ věcná reakce.

   „Totiž… já bych…“ Sebastian se mu nevydržel dívat do očí, namísto toho pozoroval svoje žmoulající se ruce, „chtěl bych ti něco říct.“ Zhluboka se nadechl a odhodlal se zvednout zrak. A okamžitě ho polapily rozšířené šedé drahokamy, které se na něj bez mrknutí upíraly.

   „Jak… jak víš moje jméno?“ vydechl Brian překvapeně.

   „Co?“ Sebastian se zamračil. Nejdřív mu nerozuměl.

   „Neřekl jsem ti, jak se jmenuju. Jak to víš?“ upřesnil Brian. V druhém chlapci hrklo. A kruci! Jak to vysvětlit?

   „No?“ žádal Brian, nyní s obezřetností v hlase. Přestal se opírat o zeď a naklonil se vpřed, aby byl ve stejné úrovni jako Sebastian. „Myslím, že bys mi opravdu měl něco říct.“

   Sebastian se kousl do rtu. „Já… já…“ zaboha nevěděl, jak vlastně začít. Zmlkl a znovu cosi zkoumal na svých rukou v klíně. Nakonec se, už úplně zoufalý, rozhodl právě pro tu formu, kterou původně použít vůbec nechtěl. Ale neměl na výběr. „Mám tvoje noční můry,“ zašeptal sotva slyšitelně.

   „Co?“ Brian se naklonil blíž k němu. „Co jsi to říkal?“

   „Že mám tvoje noční můry,“ zopakoval Sebastian o něco hlasitěji, a také s o něco větší nervozitou.

   Brian se zamračil. „Moje… co? Noční můry? Jak to myslíš?“

   „Sny. Ty samé sny, jaké pronásledují tebe, pronásledují i mě.“

   „Co to je za nesmysl? Jak můžeš vědět, co se mi zdá?“

   „Já nevím!“ vykřikl Sebastian a zvedl k němu oči. „Totiž, já sám to nechápu, tak jak to mám vysvětlit tobě? Prostě mám občas sny, ve kterých tě vidím. Ve kterých JSEM TEBOU.“

   Brian otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak jen naprázdno vydechl. Přemýšlel. Promluvil až za pár minut. „Nevím, co to tady na mě hraješ, ale nevěřím ti ani slovo. Už od první chvíle, co jsem tě uviděl, ses mi nezdál. Možná bys potřeboval –“

   „Pomoc?“ skočil mu do řeči Sebastian, teď už celkem naštvaný. „Tos chtěl říct? Že jsem blázen? Hele, možná jo. Možná mi přeskočilo. Ale buď tak hodnej a alespoň mě vyslechni, protože mě otravuje prožívat tvůj život! Říkám ti to proto, že možná víš, proč se mi to děje. A pomůžeš mi se toho zbavit. A pak už mě nikdy nemusíš vidět!“

   „Nevím, co to meleš, ale já ti rozhodně v ničem pomáhat nebudu!“ řekl Brian a opřel se zpět do židle.

   „Ty mi pořád nevěříš, co?“ Blonďatý chlapec vyskočil ze židle. „Tak jo, povím ti tvůj život! Tvůj otec byl mizera a bil tebe i tvou mámu. Když už to nemohla vydržet, přestěhovali jste se k tetě. Jenže ta pak odjela do Ameriky, máma ti zemřela a ty ses musel vrátit k otci. V osmnácti jsi utekl z domova a…“ Tady se Sebastian zarazil. Uvědomil si, že to je vlastně všechno, co o svém „příteli“ ví.

   Brian na něj upíral nerozluštitelný pohled a Sebastian z toho začínal být nervózní. Mimoděk se otřásl. V ten okamžik se druhý mladík zhluboka nadechl. „Nevím, co to je za šílenost a nemám tušení, jak ses to všechno dozvěděl…“ zvolna zakroutil hlavou, „ale nechci mít s tímhle, ani s tebou nic společnýho!“

   „Ty ses zbláznil!“ Sebastian zoufale rozhodil rukama. Udělal pár kroků tam a zpět a poté si sedl zpátky vedle Briana. „To je ti úplně jedno, že se mi zdají sny o tobě?“

   „A co s tím mám dělat?!“ vyštěkl Brian podrážděně. „Já to neumím zastavit,“ dodal už klidněji. „A nevidím důvod, proč bychom se měli nějak dál stýkat. Prostě jsme na sebe narazili, dobrý, a zase se rozejdeme. Já půjdu svou cestou a ty svou. Takhle mi to dává smysl.“

   „Ale víš, co si myslím já?“ Sebastian stiskl rty, než opět promluvil. „Že jsem tě nepotkal náhodou.“

   Brian k němu otočil hlavu a párkrát zamrkal. „Chceš říct, že to byl osud? Kdybych mohl, tak bych se teď s chutí zasmál!“ z jeho hlasu odkapávala ironie. „Nechápu, k čemu se mě snažíš přemluvit. Abych s tebou rozebíral nějaké…“ opět nechápavě zatřásl hlavou, až mu pár pramenů vlasů spadlo do očí. Zlehka si je odhrnul za ucho a Sebastian se přistihl, že shledal tohle prosté gesto mimořádně půvabným. Přestaň! okřikl se okamžitě. Na to ani nemysli! 

   Nakonec rezignovaně povzdychl. „Co se stalo od toho okamžiku, kdy jsi opustil domov?“ pokusil se smířlivým tónem o další konverzaci.

   Brian chvíli přemýšlel. „Podívej, vůbec se neznáme. A já vážně –“

   Tentokrát se Sebastian doopravdy naštval. „Fajn!“ křikl, až Brian nadskočil. „Tak jo, nemusíš mi vykládat nic o sobě! Proč bys to taky dělal, když tu můžeme sedět v trapném mlčení a hodiny čekat, než se od doktorů něco dozvíme, že? Nech si ty svoje tajemství, aby tě náhodou neubylo, kdybys mi řekl pár normálních slov! Ale povím ti, že někoho tak neuvěřitelně nadutýho a arogantního jsem dlouho neviděl! Už abych byl od tebe co nejdál, protože bych ti nejradši jednu vrazil!“ Zrychleně dýchal a hleděl na svého společníka, který zarytě upíral pohled do země před sebou. To Sebastianův vztek ještě víc podnítilo, ale silou vůle se ovládl, založil si ruce na prsou a jal se pozorovat plakát na protější stěně.

   Minuty ubíhaly a mlčení se prohlubovalo. Ze zavřeného sálu se sem tam ozývaly tlumené, téměř nerozeznatelné hlasy, jinak vládlo na chodbě absolutní ticho. Napětí mezi dvěma vedle sebe sedícími postavami bylo téměř hmatatelné. Sebastian právě uvažoval o tom, že se zvedne a půjde se někam ven projít, když zprava zaslechl tichý hlas, takřka šepot: „Nebylo pro mě lehké odejít, vůbec jsem nevěděl, co budu dělat…“

   Překvapeně pohlédl tím směrem a setkal se s bezbarvýma šedýma očima. Věděl, že Brian bude pokračovat a čeká jen na jeho souhlas. Zlehka přikývl.

   „Nějakou dobu jsem byl na ulici. Pak už jsem hlady nemohl jinak, tak jsem v obchodě ukradl jídlo a chytili mě. Na policii jsem se poznal s jednou ženou, Laura se jmenovala, která za mě zaplatila a nabídla mi, že u ní můžu bydlet.“

   Sebastian se užuž chtěl zeptat na příčinu, ale pak si připomněl, že nechce na Briana tlačit; poví mu tolik, kolik uzná za vhodné.

   Brian se skutečně chystal pokračovat dál, když se najednou rozrazily dveře od sálu a vyšel z nich jeden z lékařů. Oba chlapci zároveň vstali a vzhlédli k němu a tázavými, ustaranými pohledy.

   „Ještě se neradujte, jdu vám jenom říct, že to bude trvat déle, než budeme hotoví. Pravděpodobně až do zítřka, než uděláme všechna potřebná vyšetření. Běžte si odpočinout a zavolejte zítra ráno.“ Pokývl jim hlavou a vrátil se zpátky do místnosti.

   Dva mladí muži se za ním dívali, dokud jim nezmizel z očí, a potom pohlédli jeden na druhého. „Co teď?“ zeptal se Sebastian a zalitoval, že tak skvělá příležitost k rozhovoru byla zmařena.

   Pokrčení ramen. „Co já vím?“ Brian si zajel rukou do kapsy u kalhot a vytáhl pár drobných. „Pojďme si dát něco k jídlu, mám celkem hlad.“

   Sebastian na tomto návrhu neshledal nic špatného a ochotně souhlasil.

   Vydali se tedy do blízkého parku, kde se prodávalo i rychlé občerstvení. Oba si dali po jednom hot-dogu a posadili se na okraj kamenné kašny, tvořící křižovatku mezi písčitými cestami.

   Sebastianovi to nedalo a měl už půlku své porce v sobě, když se zeptal: „No a jak to bylo dát?“

   Brian si dal s odpovědí načas. Pomalu žvýkal a díval se kamsi před sebe do dálky, než ledabyle opáčil: „Co jako?“

   „Co se s tebou stalo dál?“ Světlovlasý mladík nebyl hloupý a bylo mu jasné, že se jeho společník pouze snaží získat čas, ale byl rozhodnutý nenechat se odbýt.

   „Žil jsem u Laury celkem spokojeně.“ Dal si záležet, aby na něm nebylo příliš vidět ušklíbnutí, které si nedokázal odpustit.

   Druhý chlapec naklonil hlavu na stranu. „Proč jsi odešel?“

   „Protože jsem chtěl.“ A koneckonců ti do toho nic není, dodal v duchu, ale navenek se jen usmál – gesto tolik rozdílné od toho, co právě cítil. „A už přestaň vyzvídat,“ řekl přátelským tónem. Strčil si do úst poslední sousto a spokojeně ho polknul. Seskočil ze studeného kamene a protáhl se. „Pojď, trochu se projdeme.“

   Pomalu obcházeli celý rozlehlý park s vysokými stromy a každý byl ztracený ve svých myšlenkách.

   Sebastian horlivě přemýšlel o všem, co mu Brian pověděl, a snažil se z toho získat nějaké informace, které by mu byly užitečné. Když mu nechce pomoct, bude si muset vystačit sám. Stůj co stůj chtěl zjistit, proč se jejich osudy střetly, a odhodlal se udělat pro to cokoliv.

   Brianovi naproti tomu tahle záhada neležela v žaludku zdaleka tolik jako Sebastianovi, vlastně mu to bylo úplně jedno. Měl docela jiné starosti. Musel vymyslet, co teď podnikne. Nebylo toho málo. Schovat se před Laurou, ochránit Bereniku a uživit je oba. Pro začátek. Nehledě na to, že by měl chodit do školy (alespoň občas). Povzdychl si a všiml si, že už dokončili první kolo obchůzky.

   „A jak se vlastně jmenuješ ty?“ napadlo Briana náhle, když se rozhodli obejít to ještě jednou.

   „Sebastian. To je dost, že ses zeptal.“

   Brian tu poznámku přešel a jen přikývl.

   „Myslíš, že se z toho dostanou?“ Sebastian se na něj zadíval. Brian mu pohled neopětoval a dál pevně hleděl před sebe. „Doufám, že ano.“

   Abych z něj tahal každé slovo, pomyslel si mírně znechuceně Sebastian. Už mě to pomalu přestává bavit. Míň sdílnějšího člověka jsem ještě neviděl. Ale však já z tebe to tvoje tajemství dostanu!

 

O několik hodin později se vrátili do nemocnice. Sestra se jich optala, co tam dělají, když jim bylo jasně řečeno, že do zítřka se nic nedozvědí, ale Brian pohotově namítl, že to doma nemůžou vydržet a chtějí počkat, kdyby se náhodou chod věcí urychlil.

   A tak se octli zpátky na bílých nemocničních židlích okolo stěn. Sem tam kolem nich prošel nějaký lékař nebo sestra, jednou si nějaký pacient odskočil na záchod, jinak se nic nedělo. A minuty se v tichu nekonečně vlekly...

   Brian seděl s nohama pohodlně nataženýma, hlavou se opíral o zeď a měl zavřené oči, když zaslechl polohlasné prozpěvování.

   „Co to děláš?“ zeptal se, aniž by se pohnul.

   „Zpívám si,“ zněla odpověď.

   „Tak toho nech, prosím tě.“

   „Tak se mnou mluv!“ drzé odseknutí. Teď Brian otevřel oči a otočil hlavu. Zadíval se přímo na Sebastiana. „Nechápu, proč je tak důležité, abych s tebou mluvil. Už jsem ti řekl všechno, co je pro tebe podstatné. Vypadá to, jako kdybys...“

   „Jako kdybych co?!“ vyštěkl popuzeně Sebastian a byl si jistý, že zrudl až po kořínky vlasů.

   „Ale nic,“ zatřásl tmavovlasý mladík hlavou a dál se k tomu nevracel.

 

 

***

 

Když byly obě dívky v pořádku propuštěny z nemocnice, stanuli Sebastian s Brianem naproti sobě.

   „Takže?“ Brian vyzývavě pozvedl obočí.

   Sebastian polkl. „No... asi bysme se měli rozloučit,“ připustil zdráhavě. Díval se přitom na Bereniku, která se tvářila zamyšleně. Věděl, že ho Brian považuje za idiota, ale byl odhodlaný přesvědčit ho o opaku za každou cenu. Jen ještě nevěděl jak.

   „Jsem rád, žes zmoudřel,“ neodpustil si tmavovlasý chlapec rýpnutí. „Tak díky za pomoc, Sebastiane. Neber si to osobně, ale doufám, že už se neuvidíme.“

   Sebastian se snažil vypadat klidně a pevně přikývl. „Ahoj, Bereniko,“ mávl na ni. Dívka přikývla, pak se spolu se svým ochranitelem otočila a oba odcházeli.

   „Sebe?“

   „Hm?“ Jen nerad odtrhl oči od vzdalujících se postav a zaostřil na svou přítelkyni.

   „Proč mám pocit, že tě to loučení mrzelo?“

   „Cože?“ Sebastian zamrkal. Moc dobře věděl, kam tím Chris směřuje a také věděl, že odpovědi se nevyhne, protože ona už ji stejně zná, jen se mu tak nějak nechtělo o tom mluvit.

   „Neptej se cože. Víš moc dobře, o čem mluvím.“

   Mladík se v duchu ušklíbl. „Tak pojď,“ vzal ji kolem ramen, „bude lepší, když se vydáme domů.“

   Rodiče obou dětí už byli informovaní o tom, co se stalo, a teď netrpělivě čekali na návrat svých ratolestí domů.

   „Ta Berenika je sympatická, viď? Možná jen trochu zamlklá,“ začala Chris a upírala unavené oči před sebe. „I ten kluk ujde,“ dodala vědomě. „Možná to bude znít divně, ale ráda jsem je poznala. Škoda, že už nás nechtěli vidět. Mohli jsme být kamarádi.“

   Její přítel se smutně pousmál tomu, jak absurdně Chrisin monolog zněl. I ona to věděla. Chtěla ho jen přinutit, aby se rozpovídal.

   „Tak dobře, vzdávám se!“ Sebastian krátce pozvedl dlaně. „Vyhrála’s, všechno ti řeknu.“

   Její výrazné oči se rozzářily. „Poslouchám,“ vybídla ho nadšeně.

   „No, jak bych začal...“ přemýšlel Sebastian nahlas a přimhouřil oči, „pamatuješ si, jak jsem ti jednou ve škole vyprávěl sen o tom, že jsem byl jiným člověkem?“

   Chris se zamyslela. „Něco takového se mi vybavuje... Jo, pamatuju si to.“

   „A vzpomínáš si, jak jsem se v tom snu jmenoval?“

   „Tak to teda ne, kdybys mě zabil.“

   „Hm,“ stiskl rty. „Brian.“

   „No a?“ nechápala Chris.

   „No a?“ zopakoval nevěřícně hoch. „Nevidíš žádné souvislosti?“

   Po pár metrech se Chris najednou prudce zastavila, až Sebastian málem klopýtl. Údivem jí poklesla spodní čelist. „Neříkej mi, že –“

   „Přesně tak.“

   „No páni!“ vydechla užasle a vzrušením se jí rozšířily oči. „Zdálo se ti o něm ještě víckrát?“

   Přikývnutí. „Ještě párkrát. Vždycky to byly takové... řekl bych hraniční situace.“

   „A tys ho nechal odejít? Nezajímá tě, proč si s ním ve snech měníš tělo?“

   Sebastian si zaťukal na čelo. „A co jsem měl dělat? Samozřejmě že to chci vědět, ale nemůžu ho nutit. Navíc to mám ztížené o to, že...“ povzdychl si.

   „Že se ti líbí,“ dokončilo za něj děvče. „Hned mi to bylo jasné.“

   „Nemůžu za to,“ pípl. „Už tak vypadám jako vůl. A asi i jsem.“

   „Ale prosím tě, nezačínej se sebelítostí.“ Chris ho objala kolem krku a kamarádky políbila na tvář. „Spolu na to přijdem, hm?“ Počkala, až jí dá zapravdu, a pak ho vzala za ruku. „Nevím, jak ty, ale já si jdu stopnout taxi.“

 

 

Večer se sešli u Sebastiana doma. Chris dalo velkou práci, než přesvědčila matku, že je úplně v pořádku na to, aby spala u svého kamaráda, ale nakonec se jí to podařilo. Museli vytvořit plán, jak přijít celé záhadě se sny na kloub.

   „Co navrhuješ?“ zeptal se chlapec ode dveří svého pokoje, když je zavíral. V ruce nesl dvě velké sklenice jahodového džusu. Jednu podal Chris a jednu postavil před sebe na stolek.    Právě jí dovyprávěl obsah posledního snu s Brianem včetně všeho, co se stalo, zatímco ona byla v bezvědomí.

   „Díky.“ Chris se pousmála a vděčně se napila. „Rozhodně navrhuju,“ řekla pak, „abysme je znovu našli.“

   „To se lehko řekne,“ Sebastian se pohodlně usadil na posteli, „ale hůř udělá. Můžou být kdekoliv.“

   „Co třeba seznam?“

   „Pitomost! Známe jenom jejich křestní jména a navíc, Brian u otce už nebydlí. Pochybuju, že by byl zapsaný u Laury.“

   Chris se chytila poslední věty. „Laura. Divná ženská. Proč za něho zaplatila? Myslíš, že spolu spali?“

   Mladík sebou škubl. „Jak to můžu vědět? Asi jo. Těžko by za něho platila kvůli dobrýmu pocitu.“

   „Tak proč potom odešel?“

   „Chris!“ zaúpěl Sebastian a obrátil oči v sloup. „Dáváš mi otázky, na který bych sám rád znal odpověď. Kdybych to věděl, řekl bych ti to rovnou. Tak si ušetři práci.““

   „Ale proč...“

   Šlehl po ní pohledem, až zmlkla. „Tak fajn. To byl jen vtip. Co budeme dělat?“

   „Víš, co je nejhorší? Že nemůžeme dělat nic. Momentálně nevidím žádný řešení. Buď se znovu potkáme, anebo ne. Teď je to v rukou osudu. A moc bych nevsázel na to, že bude stát při mně. To nemá ve zvyku.“

   „Ty seš cynik!“ Chris po něm hodila polštář. „Určitě se znovu potkáme. Jinak to nejde. Musí v tom být něco víc, nevěřím, že by to všechno byla jen shoda náhod.“

   „Rád bych ti věřil,“ řekl spíše pro sebe Sebastian. „Necháme se překvapit.“

 

***

 

   „Proč ses zastavil?“ chtěla vědět Berenika.

   „Protože...“ Brian si prohrábl rukou vlasy, „nevím, co teď budeme dělat. Mám u sebe jen peněženku a mobil. Ten za chvíli zdechne, protože nabíječka zůstala v autě. Nemáme kam jít. Když zaplatíme hotel, budeme o hladu.“ Zvedl k ní oči plné zoufalství. „Ach bože!“ Zakryl si obličej dlaněmi. „A já tě do toho všeho dostal!“

   „To není pravda,“ přesvědčovala ho Berenika. „Kdybych nechtěla, nešla jsem s tebou. Vlastně je to jedno. U tety mě to stejnak nebavilo.“

   „Ale tam jsi alespoň nebyla v nebezpečí,“ namítl Brian. „Jestli mě Laura vyčmuchá, nedá pokoj ani tobě, jistě si spočítá, že jsem ti všechno řekl.“

   „Briane, nic si nevyčítej.“ Berenika ho objala kolem ramen. Oplátkou jí bylo pevné sevření. Bezradné. Doufající.

   „Spolu to zvládnem. Nejdřív musíme zajít na policii. Pojď.“

   Brian přikývl a rychle si setřel pár slz, které mu smočily tváře. Styděl se, že se před Berenikou nedokáže ovládnout, ale nemohl si pomoci. Připadal si tak zoufalý, až se z toho chtěl zbláznit. Vzpomněl si na své dětství, na hádky mezi otcem a matkou. Od té doby občas trpěl obdobnými pocity, ale tento byl jeden z nejhorších. Totální propast mezi jeho životem a okolním světem.

 

***

 

Hádky. Dny, týdny, měsíce. Stále horší, stále agresivnější. Štěstí, které kdysi cítila, je dávno pryč. Dávno pohřbené pod spoustou nenávisti. Už nechce dál. Už nemůže.

   Dva plačící uzlíčky. Jeden trochu větší než druhý. Oba nevinné, neprosící se o nic, nevědí o bolesti světa ani o utrpení, kterého jsou svědkem.

   „Miláčci moji,“ šeptá žena a oba pohladí po tváři zkřivené pláčem. „Kam jsem vás to dostala, co jsem vám to udělala... co vás teď čeká...“ Sama se rozvzlyká a zoufale klesne na podlahu. Po několika minutách se znovu zvedne. Pláč neustává. V usoužené hlavě se rodí plán... možnost... zločin... východisko.

   Dalších pár minut padne na srovnání myšlenek, promyšlení podrobností. Odhodlání vzrůstá, jak strach ustupuje.

   Miminka se konečně dočkávají vytoužené potravy a prostory naplňuje hutné ticho.

   Už se netřese, nebojí, netrpí. Je klidná. Ví, co má dělat. Otevře okno. Vezme obě děti, jedno po druhém, do náruče a chce vystoupit na parapet, když vtom...

   „Nedělej to!“

   Hrůza ozývající se v tom hlase jí přinese uspokojení. Pomalu se i s dětmi otočí. „Chceš mi v tom zabránit?“ Její tón je podivně ledový, jakoby z jiného světa.

   „Já to udělám.“ Muž přistoupí blíž o pár kroků, ale ona ucouvne.

   „Stůj!“ vyjekne. „Nebo skočím!“

   Váhavě se tedy zastaví. „Nedělej to,“ zopakuje prosebně.

   „Proč ne?“ vyštěkne. Oči se jí zalesknou. „Co je tohle za život? Copak můžu dopustit, aby ty děti prožily takové utrpení jako já? Co bych to byla za matku, kdybych to dovolila? Radši nás všechny zabiju a budeme mít od tebe pokoj! Už nás nikdy nebudeš trápit!“ Znovu se otočí k oknu, odhodlaná už dál nevyjednávat. Jenže muž je překvapivě rychlý. V mžiku k ní přiskočí a strhne ji od okna zpátky. Spadnou na zem. Znovu se ozve hlasitý pláč.

   „Nech mě být! Nech mě být! Já chci umřít! Pusť mě!!“ brání se žena, ale je příliš vysílená, manžel jí brzy znemožní jakýkoliv pohyb.

   „Řekl jsem, že ti to nedovolím,“ leží na ní a těžce oddychuje. „Dnes večer nikdo neumře. A teď mě dobře poslouchej. Na dnešek zapomeneme. Našeho syna si necháme a to druhé hned zítra odnesu. Nevzdám se svého dítěte, ale taky nedovolím, abys zmrzačila kohokoliv dalšího. Péči o dvě batolata nezvládneš. A já bych nezvládl dávat pozor na tebe i na ně. Teď se uklidníš a já zavolám doktora.“

   „Nééééé...“ žena už se nebrání, schoulí se do klubíčka a staženým hrdlem jí projde bolestivý sten. „Ne...“

 

 

  

Noc. Vlhké stíny plazící se po zdech. Ozvěna krákorajícího ptáka nabývá hrozivých rozměrů. Strach, tisíckrát znásobený úzkými špinavými ulicemi, skrývajícími tajemství směšná i děsivá.

   Duše jednoho mladého muže, skoro ještě dítěte, krčící se sama v sobě ve snaze vytvořit si alespoň absurdní pocit bezpečí.

   Tělo se chvěje, krví podlité oči těkají z jednoho místa na druhé, neschopné ustálit se na jednom bodě, vyděšené. Mozek vysílá nervovými vlákny elektrické šoky, hlásí paniku a žádá nouzový stav. Svaly jsou napnuté, připravené podat maximální výkon. Žaludek stažený křečí už několik hodin vytrvale protestuje. Marně.

   Úzkost se stupňuje. Je téměř nesnesitelná. Srdce zběsile bije. Předtucha je rychlejší než šílenství. Něco se děje.

   „Nemáš voheň, mladej?“

   Srdceryvný křik, pak táhlé ticho.

   „Tak sorry.“

   Vzdalující se šouravé kroky.

 

 

 

Opět noc. Tentokrát klidná, jasná, bezpečná. Teplá postel a hluboký spánek jsou bránou snů.

   Jedna žena. Už není nejmladší, ale je krásná. Laskavá. Ušlechtilá. Milující. Drží v náručí malé dítě. Šeptá mu uklidňující slůvka a něžně ho kolébá. Dítě usíná, klidné a spokojené.

   Náhle se rozrazí dveře do pokoje a příliv světla z chodby zastíní mohutná postava. „Ty děvko!“

   Žena hlasitě polkne a přivine potomka blíž k hrudi. „Ticho, ne před ním,“ zaprosí. Muž se uchechtne a rázuje k ní. Zastaví se před židlí, na kterou sedí. „Tak ty nechceš, aby synáček věděl pravdu? Pozdě!“ Vzduchem šlehne dobře mířená rána. Žena spadne ze židle. Dítě se nárazem probudí. Uhodilo se do hlavy. Rozpláče se. Nechápe, co se děje.

   „Pšš, maličký, to nic, maminka je u tebe, neplakej.“ Žena si třesoucími se prsty setře slzy a vezme dítě opět do náruče.

   „Tati?“ Chlapeček zvedne hlavu a nechápavě se na otce zahledí. V nevinných dětských očích se zračí zmatek.

   „Pche – tati!“ sykne muž znechuceně a vyjde z pokoje. Dveře nechá otevřené.

   Žena bezmocně leží na podlaze, její tělo se chvěje vzlyky a syn ji malými ručičkami hladí po mokrých tvářích. Neví, co se děje. Jeho mozek ještě nedokáže identifikovat strach, který se v mnohem větší intenzitě projeví později.

  

 

 

Jiná žena. Také krásná, avšak jinak. Její krása je chladná, bez soucitu. Tváří se mile, ale uvnitř je prázdná. Není schopná citu, jen vypočítavosti. Má spoustu přátel, spoustu peněz, spoustu milenců a jednoho důvěřivého manžela. Jenže to jí nestačí. Začne chtít víc. Náhoda spojí její zkaženou povahou s pár nápady a jednou nebezpečnou hračkou. Zábava může začít. Vítejte v rychlíku, z kterého se nevystupuje.

   Který nikam nejede...

 

 

Žena.

Láska.

Bolest.

Dítě.

Muž.

Další dítě.

Strach.

Nenávist.

Odhodlání.

Skutek.

Život.

 

 

***

 

Sebastian sebou škubl. První, co si uvědomil, bylo, že je celý ztuhlý a pálí ho oči. Zkusmo se dotkl obličeje a zjistil, že jeho líce jsou celé vlhké. Párkrát zamrkal a pak zvedl hlavu. Pohlédl na postel a zjistil, že Chris ještě spí.

   Znovu se položil a vzpomněl si, že se mu zdál sen. Ne, víc snů. Nejasné útržky. A byly děsivější než kdy jindy. Otřel si tváře do sucha a poznal, že polštář má celý promáčený. Opravdu tolik plakal? Vlastně by se nebylo čemu divit, bylo to příšerné. Pořád cítil velkou bolest a tak opravdovou bezmocnost, až mu z toho takřka puklo srdce. Nešlo zůstat jen nezaujatým přihlížejícím. V těch nočních představách byl jeho život. Nějak to věděl. Ale musel vědět víc.

   „Chris?“ zašeptal do ticha. „Hej, Chris! Vstávej!“

   Ozvalo se nesouhlasné mručení. „Co je?“ Dívka se převalila z boku na břicho a hodila si paže přes hlavu. „Kolik je hodin?“ zamumlala po chvíli otráveně.

   „Já nevím,“ Sebastian právě odhazoval přikrývku a vstával z gauče, „ale musím ti něco říct.“ Po špičkách přešel ke své posteli a posadil se na její okraj. Zlehka kamarádku zašimral na paži. „Poslouchej, měl jsem další sen.“

   Po pár vteřinách, kdy ke Chris dolehlo uvědomění, se obrátila na záda a otevřela oči. „Vážně?“ Tatam byla únava. „Povídej,“ vyzvala ho dychtivě.

   Když jí podrobně vylíčil obsah všech nedávných zážitků své mysli, zůstala zamyšleně sedět s koleny přitaženými k bradě.

   „Nerozumím jedné věci. Proč to tentokrát bylo tak zmatené a útržkovité. Nevím tomu hlavy paty. Tolik osob... ale ani jednu jsem pořádně neviděl. Vůbec nevím, kdo to všechno byl,“ dodal ještě Sebastian.

   „Předpokládejme, žes byl znovu Brian. V noci... to bych řekla, že byl Brian ještě na ulici. Ta žena s miminkem... to’s mohl být taky ty – jako on. No a ta druhá žena... odhadovala bych to na Lauru.“

   „Vůbec to nemusela být Laura,“ namítl skepticky Sebastian. „Umíš si představit, kolik lidí v Brianově životě ještě neznáme?“

   „To máš pravdu,“ připustila Chris, „vlastně skoro nikoho.“

   „A kdo je podle tebe ta první ženská? A ty dvě děcka? Brian? A co ten druhý?“

   „Hm... to zjistíme.“ Hbitě vstala a zamířila do koupelny.

 

***

 

Na policii strávili Brian s Berenikou několik nekonečně úmorných hodin. Většinu času jim zabralo přesvědčování mužů zákona o vážnosti jejich situace a potřebě rychlého jednání. Nutno podotknout, že strážníci byli značně skeptičtí kvůli zanedbatelnému procentu důkazů, ale nakonec se přece jen rozhodli nepodcenit věrohodné vyprávění toho podivného mladíka a jeho přítelkyně. Ještě téhož dne jim zajistili ubytování v motelu za městem s policejní ochranou, protože Brian tvrdil, že je tam Laura určitě bude hledat, a tudíž jim vejde přímo do rány.

   „Vážně si myslíš, že to vyjde?“ ujišťovala se Berenika, když stoupali nahoru po rozvrzaných schodech ke svému pokoji v celkem útulném motelu.

   „Určitě,“ odvětil sebejistě Brian. „Jsem si jistý, že se tu Laura objeví. Jen doufám...“ zamyslel se, „doufám, že jim neunikne. Rád bych ji viděl za mřížemi. A hlavně daleko od nás.“

   „Myslím si, že za tolik vražd ji spíš čeká trest smrti.“ Potřásla hlavou. „Ale stejně tomu pořád nemůžu uvěřit. Nikdy bych to do ní neřekla. Věděla jsem, že není zrovna nejhodnější, ale tohle?“

   Brian si povzdychl a vsunul klíč do zámku. „Snaž se na to chvíli nemyslet.“ Odemkl. „Pojď, trochu si odpočineme.“

 

***

 

   „Kam to utíkáš? No tak, Chris!“ volal Sebastian a hnal se za ní, když zběsile sbíhala dolů ze schodů v jejich domě. Taktak stihl podržet dveře, které rozrazila, aby se neuhodil do hlavy.

   Venku na ulici se konečně zastavila, aby na něj počkala. Mladík sotva popadal dech. „Ty jsi nenormální!“ vyčítal jí, zatímco stál v předklonu a snažil se vydýchat.

   „Možná,“ ušklíbla se vesele. „Musíme je najít. Čím dřív, tím líp. Kdybych se měla spoléhat na tebe, nevyhrabal by ses ven ani v poledne.“

   „No dovol?“ Narovnal se, ale oplatil jí úsměv. „A mimochodem, kam jdeme, že jsem tak smělý?“

   „Někde se musejí najíst. A tak jsem si říkala, že bychom mohli projít všechny restaurace ve městě...“

   „Cože?“ hekl Sebastian.

   „Tak dobře, jenom ty větší. Těch není tolik. A když se rozdělíme, máme to za chvilku. Kupředu,“ vzala ho za ruku a vydali se směrem do centra.

 

 

Už z výrazu jejího obličeje, když ji uviděl přicházet, Sebastian poznal, že také neuspěla. Zatvářil se kysele. „To bylo jasné. Můžou být kdekoliv...“

   „Hele, nesýčkuj, ano?“ okřikla ho. „Byl to nápad? Byl! Na cos přišel ty?“ Odpovědí jí bylo jen zaryté mlčení. „Tak vidíš!“ dodala vítězně.

   „Když o tom tak přemýšlím, sám bych si něco dal,“ začal nesměle Sebastian.

   „To je neskutečné!“ Chris si dala ruce v bok. „My tu hledáme pro tebe možná životně důležité osoby, a ty myslíš na jídlo!“

   „Ale já...“

   V ten okamžik se dívka rozesmála. „Klid, to byl jen vtip. Taky mám hlad.“ Přehodila mu paži kolem krku a společně přešli přechod vedoucí k jednomu útulnému bistru.

 

 

   „Co kdybychom objeli všechny motely poblíž? Třeba se v některém ubytovali,“ přemýšlela Chris nahlas poté, co dopřáli svým žaludkům pořádnou porci materiálu na zpracování.

   „Ty to všechno vidíš moc jednoduše,“ oponoval Sebastian a kopl do kamínku, který mu ležel v cestě.

   „A ty zas moc složitě.“

   „A kde podle tebe vezmeme auto? Táta mě skoro zabil, když se dozvěděl, že jsem to jeho rozflákal.“ Sebastian neskrýval rozmrzelost. Celá situace ho unavovala a rozčilovala zároveň, protože podle jeho názoru bylo všechno až moc komplikované.

   „To není problém. Půjčím si mámino. Jdeš se mnou nebo tu počkáš?“ Chris naklonila hlavu na stranu.

   „Blázníš? Auto tvé mámy? To ti nikdy nemůže –“

   „Ale může,“ skočila mu dívka drze do řeči, „to tě ujišťuju.“

   Sebastianovi nezbylo nic jiného než ji odevzdaně následovat.

   Měli štěstí. Chrisina matka nebyla doma, takže půjčení vozu mohlo proběhnout bez problémů.

   „Vidíš? Říkala jsem ti to,“ neopomněla zdůraznit Chris, když vyjížděli z parkovacího místa před domem, kde bydlela s matkou. „Já mám vždycky pravdu.“

   „No jo, tak hlavně abys ji měla i tentokrát. Ať nestrávíme tím hledáním celý den.“

   „Čeho se bojíš?“ Pohodlně se uvelebila na sedadle. „Cítím to v kostech. Zmáknem to.“

 

***

 

   „Jak ses vyspala?“ Brian se posadil na okraj Bereničiny postele a přívětivě se usmál, jakmile k němu vzhlédla.

   „Celkem dobře,“ protáhla se a protřela si oči. „A ty? Spal jsi?“

   Zavrtěl hlavou a jeho úsměv pohasl. „Nemůžu. Musím pořád o všem přemýšlet.“

   „Bude to v pořádku.“ Berenika se nadzvedla na lokti a položila dlaň na jeho ruku. Povzbudivě mu ji stiskla.

   Věnoval jí vděčný pohled. „To doufám. Ale stejně nebudu mít klid, dokud Lauru nechytí  nebo... Prostě dokud tu nebude stoprocentní jistota, že jsme v bezpečí.“

   „A co chceš dělat potom?“ Tázavě se na něj zahleděla.

   „No... asi dostuduju. Pak si najdu práci, založím rodinu a...“ nepřítomně se usmál, „budu žít šťastně až do smrti.“

   „Přála bych ti to. Znamená to teda, že se pak naše cesty rozdělí?“

   Brian uhnul pohledem. „Já nevím. Nechci ti nic slibovat, protože opravdu netuším, jak to všechno bude.“

   „Tak dobře. Necháme to být.“ Berenika se přisunula blíž k němu a objala ho. „Jsem ráda, žes mě vzal s sebou. Ať to dopadne jakkoliv. Alespoň budu mít příležitost a chuť změnit svůj život.“

   Brian se na svou přítelkyni usmál, ale v jeho očích vězel nekonečný smutek. 

   Náhle zpozorněl. „Neslyšíš něco?“

   Berenika se zaposlouchala. „Dole je nějaký hluk,“ potvrdila jeho domněnku. Mladík ji jemně odsunul stranou a vstal z postele. „Počkej tady, půjdu se podívat, co se tam děje.“

   „Ale –“ chtěla namítnout dívka, jenže to už bral za kliku dveří.

   „Říkám vám, že je to životně důležité!“ ozýval se zezdola rozčilený křik. Brian se zamračil. Že by už ten hlas někde slyšel? Naklonil se přes zábradlí, aby viděl, co se děje. Jeho prvotní děs, že tam takhle vyvádí Laura, vystřídala úleva smíšená s nelibostí, když poznal svého nedávno získaného „přítele“, Sebastiana. Rozhodl se tomu randálu učinit přítrž.

   Rychle seběhl ze schodů. „Co tady tak vyvádíš?“ vyštěkl místo pozdravu a zastavil se před recepcí. Sebastian se k němu užasle otočil. „Hledám tě,“ odpověděl celkem zbytečně.

   „Fakt? To by mě nenapadlo!“ odsekl druhý chlapec.

   „Pane, omlouvám se za ten hluk, ale nemohl jsem nic dělat. Dostal jsem příkaz, že nesmím nikomu říkat...“

   „To je v pořádku,“ skočil Brian recepčnímu poněkud neurvale do řeči. „Díky. A ty pojď!“ Chytil Sebastiana za loket a chtěl ho odvést nahoru, jenže se mu vyškubl. „Počkej, Chris čeká venku. Zavolám ji.“

   Tmavovlasý mladík jen obrátil oči v sloup a počkal, než Sebastian přivede svou přítelkyni.

   „Ahoj, Briane,“ usmála se Chris. „Ráda tě vidím.“

   „Já tebe taky,“ odvětil stroze Brian a otočil se na patě s vědomím, že ho budou následovat.

   „Tak co se tam dole d–“ Berenika překvapením zmlkla, když uviděla, kdo přišel. „Co tu děláte?“ usmála se, aby zamaskovala zmatení.

   Jakmile Brian zavřel dveře, obrátil se k Sebastianovi. „Hele, něco ti řeknu: Mám svých starostí dost a nestojím o to, abys mě ještě ty pronásledoval s nějakýma pitomýma otázkama, na který ti v životě nemůžu odpovědět!“

   „Ale můžeš!“ nedal se zastrašit Sebastian. „Stačilo by jen chtít! Potřebuju tvou pomoc, tak bys snad mohl –“

   Najednou se ozvalo rázné zaklepání na dveře. „Pane Lashi, jste v pořádku? Viděl jsem sem někoho vejít.“ Byl to policista, který je hlídal.

   „Zatraceně!“ zaklel potichu Brian a vydal se otevřít dveře. „Ano, nic mi není. Jen přišli dva mí přátelé. Nedělejte si starosti.“ Nečekal na mužovu odpověď a dveře zase přibouchl.

   „Kde jsme to skončili?“ Ironicky se na Sebastiana usmál. Snažil se působit klidně, ale jeho rozrušení bylo zřetelné. Pobledlý obličej, roztěkaný hlas a mírný třes v celém těle toho byly důkazem.

   „Tak podívejte, hoši, co kdybyste se zkusili domluvit, hm?“ vložila se do hovoru Chris, protože to vypadalo, že Sebastian po Brianovi každou chvíli skočí.

   „Domluvit? S ním?“ odfrkl pohrdavě Sebastian a mávl rukou. Také on bojoval s emocemi. Přistoupil k oknu a zahleděl se ven do krajiny zalité slabým slunečním světlem, aby se uklidnil. Brian si sedl na postel k Berenice, která se teď spěšně dooblékávala, a rozhodl se dělat uraženého.

   Kdoví jak dlouho by toto napjaté mlčení vydrželo, kdyby v pokoji nebyla Chris, samořečený smírčí soudce. „Mám pro vás návrh, kluci.“

   Oba dva se k ní lhostejně otočili.

   „Myslím, že pro obě strany bude výhodnější, když se smíříte. Asi sis už spočítal, Briane, že ti nedáme pokoj, dokud nám nepomůžeš... teda hlavně Sebastianovi. Chceme s tebou jenom mluvit. Nic víc. Řekla bych, že tu jde o vážnou věc a tebe se to týká stejně jako jeho. Odlož tu svou nedůvěřivost a...“ když nenacházela vhodné zakončení své věty, jen rozhodila rukama. „No prostě tak. Čím dřív to vyřešíme, tím líp. Pro nás i pro vás.“

   „Má pravdu.“ Všichni pohlédli na Bereniku. Dívala se na Briana a mluvila přesvědčujícím hlasem. „Asi bys Sebastiana měl poslouchat, nevypadá to, že by si vymýšlel.“

   Zmiňovaný jí věnoval vděčný úsměv.

   „A kromě toho, přátele potřebujeme. Obzvlášť teď.“

   Brian pohlédl nejdřív na ni, pak na Chris a nakonec na Sebastiana, který ho obdařil pohledem vyjadřujícím jen chladné očekávání. Stiskl rty, než řekl: „Tak dobře. Vyhráli jste.“

   Chris se spokojeně usmála. Berenika vstala z postele a šla si do koupelny opláchnout obličej. Brian chvíli přemýšlel, potom se zvedl a udělal pár kroků k druhému chlapci. Nejdřív se zhluboka nadechl a pokusil se o úsměv. „Sebastiane, neber si to osobně, já proti tobě vůbec nic nemám, jen... Jen jsem strašně uštvaný a mám pocit, že už dál nemůžu.“ Uhnul pohledem a na jeho pohublou tvář padl stín. „Poslední dny mi daly fakt zabrat, ještě jsem se z toho nevzpamatoval. Připadám si jako lovná zvěř.“ Krátce se zasmál, aby zlehčil vážný obsah svých slov. „No a v praxi to vypadá tak, že na každého štěkám a chovám se... prostě nemožně. Nikdy jsem takový nebyl. Já nevím...“

   „Nic si z toho nedělej.“ Sebastian se na něj usmál a položil mu ruku na rameno. „Zvládneš to. S námi určitě.“ Přemýšlel, co se Brianovi mohlo stát, že o tom nechce mluvit. Ale muselo to být něco hrozného, protože své vyčerpání nehrál.

   Brian s ním znovu navázal oční kontakt a poprvé za celou dobu, co se znali, mu věnoval opravdu upřímný úsměv. Sebastian si okamžitě zakázal přemýšlet o tom, co s ním ten úsměv dělá, a ruku z jeho ramena spustil zase dolů. 

   Nastala další odmlka. Každý z nich chtěl něco říct, ale žádný nevěděl, jak začít.

   „Tak...“ pronesli nakonec oba zároveň. Překvapeně na sebe pohlédli.

   „Začni ty,“ vybídl ho Brian.

   „Asi to bude lepší,“ přisvědčil Sebastian. „Neposadíme se?“

   V pokoji byla jenom jedna židle. Tu si vybral Sebastian a Brian s Chris se usadili na posteli. Po chvíli se k nim přidala ještě i Berenika.

   „Měl bys vědět hlavně to, že dnes se mi zdál další sen.“ Plavovlasý chlapec byl poněkud nervózní z vědomí, že ho sledují tři páry očí namísto jednoho, ke kterému promlouval, ale snažil se přesvědčit sám sebe, že ty dvě k tomu také patří. Jsou přece součástí jich obou, mají právo všechno vědět. Koneckonců, dnes uzavřeli oficiální přátelství. A přátelé o sobě mají veškeré důležité věci vědět, nebo ne?

   „O mně?“ zeptal se poněkud zbytečně Brian.

   Jak jinak, to bych ti asi nevykládal, ne? pomyslel si Sebastian, ale nahlas potvrdil: „O tobě. Ale byl úplně jiný než ty předešlé...“ A v následující půlhodině jim zopakoval to, co už  Chris slyšela ráno. A přidal také jejich společné domněnky.

   Mohly to být sekundy, minuty... Brian seděl bez pohnutí, oči přivřené. Přemýšlel. Nikdo se neodvážil ho rušit, všichni tiše a trpělivě vyčkávali, až se sám rozhodne promluvit.

   Když to nakonec udělal, byl jeho hlas tichý a vážný. „Pokud to chcete vědět... Jo, to moje ulicový období bylo hrozný. Už to nikdy nechci zažít. A vzpomínám si, že jsem měl takovou... takovou podobnou noc.“ Ztěžka polkl. „Hrozně nerad na to vzpomínám.“

   „Nenutili bychom tě, ale nejde to jinak.“ Chris se na něj omluvně usmála.

   „To je v pohodě, já to chápu. Ale... nevím, co si mám myslet o tom ostatním, cos mi řekl,“ opět mluvil k Sebastianovi. „Když o tom tak uvažuju... Kdysi mi máma, to už je hodně dávno, vyprávěla příběh o jedné její kamarádce. Tehdy jsem někde našel takové maličké oblečení pro miminko, nikdy předtím jsem ho neviděl, bylo dost zteřelé... Ptal jsem se na to mámy a pamatuju si, že se na ty hadříky tak divně podívala, tak nepřítomně, pak si mě posadila na klín a začala povídat, že to u ní zapomněla jedna bývalá kamarádka. Prý to patřilo jejímu miminku, ale musela ho dát pryč, protože se o něj nemohli starat. Bylo adoptované. Měli ještě své, to si nechali.“ Odmlčel se.

   „A dál?“ Sebastian mu visel pohledem na rtech. Ovšem Brian jen pokrčil rameny. „Dál nic. To je všechno.“

   „Víc ti neřekla?“

   „Ne.“

   „Ani jak ty děti vypadaly?“

   „A co by to mělo za smysl?“ hořce se pousmál Brian. „Všechny malé přece děti vypadají stejně.“

   „Ach jo,“ povzdychl si Sebastian spíše pro sebe. „Vůbec to nechápu. Jak s tím vším souvisí dvě cizí děcka?“

   „Na to přijdem,“ ubezpečil ho druhý chlapec, i když sám tomu moc nevěřil.

   „Než to vyřešíme...“ vložila se do hovoru Chris, „nechcete nám říct, před čím vlastně utíkáte a proč před hotelem stojí policejní dozor?“

   Sebastian si pomyslel, že mu snad čte myšlenky. Užuž otvíral ústa, že se zeptá na to samé.

   Brian s Berenikou se po sobě podívali. „Tak dobře,“ svolil nakonec Brian. „Asi byste to měli vědět, kdyby... se náhodou něco stalo. Abyste nebyli překvapení.“

   „Překvapení?“ Chris pozvedla obočí. „A co by se mělo stát? Ty mě děsíš!“

   „Ne, promiň, to jsem nechtěl. Ale není to zrovna pohádka pro děti, co vám teď povím,“ přiznal smutně. Rozhodl se nechodit kolem horké kaše a přiznat pravdu rovnou. „Laura si vydělávala tím, že sháněla opuštěný kluky, který si pak k sobě nastěhovala a dělala z nich gigola pro svý bohatý přítelkyně. Já jsem byl další na řadě. Proto jsem utekl.“

   „A to si nechali líbit?“ nedalo to Sebastianovi, aby se nezeptal. „Nechce se mi věřit, že by ji všichni beze slova poslouchali...“

   „Zřejmě ne,“ potvrdil jeho domněnku Brian. „Ona je všechny zabila.“

   Nastalo hrobové ticho. Chris a Sebastian jen bezmocně třeštili oči a lapali po dechu. První se vzpamatovala ona. „Kecáš,“ vydechla nevěřícně.

   „Je to pravda,“ potvrdila Berenika. „Laura – je to má teta, pracovala jsem u ní – Briana málem zabila taky. Ale stihli jsme utéct.“

   „A předpokládám, že nás teď pronásleduje. Proto se tu ukrýváme,“ doplnil Brian.

   „Tak to by mě ani ve snu nenapadlo,“ přiznal se Sebastian. „No... už se nedivím, žes byl tak podrážděný. Kdo by nebyl v tvé situaci...“

   Brian se jen ušklíbl. „Jsem rád, že už mě konečně chápeš.“

   „Co chcete dělat?“ Chris vstala a začala přecházet po pokoji sem a tam, aby si protáhla končetiny.

   „Co můžeme dělat? Jen čekat. Jinou možnost ani nemáme. Protože pokud odsud vyjdeme, je daleko větší pravděpodobnost, že se nedožijeme dalšího dne.“

   „A to Lauru nehledají?“

   „To nevím. Asi ano. Ale kdoví jak dlouho to bude trvat?“

   „No nic.“ Teď vstal také Sebastian. „Na chvíli toho necháme. Už jste jedli?“    

 

***

 

Vypořádat se s novými fakty bylo daleko těžší pro Sebastiana než pro Chris. Ta sice mlčela a o všem přemýšlela, ale nedalo se říct, že by byla nějak zvlášť zdrcená. Neměla to v povaze. Zato její kamarád se cítil mizerně. Ležel na posteli vedle Bereniky, která se tiše bavila s Brianem, jídla se téměř nedotkl a upřeně zíral do stropu. Nemohl se zbavit stále neodbytnějšího pocitu, že něco je špatně a bude to ještě horší... Také ho štvalo, že nedokáže rozluštit poselství svých podivných nočních vidin. Přehrával si je stále dokola a hledal všemožné souvislosti... Nakonec z toho byl tak unavený, že si připadal, jako by měl slabostí zemřít.

   Najednou se prudce posadil, až se mu zamotala hlava. Počkal, až mžitky odezní, a vstal. „Jdeme, Chris. Je večer, budou se po nás shánět.“

   Dívka kývla, zatímco rychle dopověděla větu Berenice. Pak se povzbudivě usmála. „Přijdeme zase zítra a budeme pokračovat v bádání.“ Bylo to řečeno zlehčujícím tónem, ovšem Sebastian se zatvářil neúnosně smutně. Chris si toho naštěstí nevšimla. „Tak ahoj a dobrou noc, v rámci možností.“ Pak za nimi zaklaply dveře.

   Brian přistoupil k oknu a se založenýma rukama pozoroval, jak jeho přátelé odjíždějí, přestože v tom hustém šeru panujícím venku musel hodně zaostřovat, aby viděl alespoň obrysy postav.

   „Jak ti je?“ odvážila se šeptem zeptat jeho společnice.

   „Super,“ odvětil vážně, aniž by se otočil. „Jsme zavření v nějaké díře na kraji města, kterou hlídají policajti, nesmíme vystrčit nos, protože nás honí šílená ženská s pistolí... Navíc úplně přestávám chápat, oč tu běží, a krom toho jsem do svých podělaných problémů zatáhl ještě další tři lidi... Vážně, nikdy mi nebylo líp.“ Konečně se otočil. Bereniku okamžitě praštil do tváře jeho strhaný a utrápený výraz. Tváří se tak jenom teď, nebo si toho předtím nevšimla? Pomalu se zvedla a zmenšila vzdálenost mezi nimi na minimum. Zblízka se mu zahleděla do očí, ale nedokázala určit jejich výraz. V tomto nikdy nebyla příliš dobrá. Brian nehnutě stál a čekal, co bude.

   „Můžu ti nějak pomoct?“ nabídla Berenika směle, zvedla ruku a lehce mu přejela prsty po tváři. Mladík se usmál, jenže to byl spíše výraz bolesti než pozvání. Ustoupil o krok a sklopil hlavu. „Já nemůžu,“ zašeptal omluvně a vyznělo to jako chrapot. „Za jiných okolností...“ polkl, „bych neváhal, jsi moc hodná a hezká, ale...“ Srdce se mu sevřelo tak mocně, že skoro nemohl dýchat. Kámen, který ho tížil v duši celou dobu, se ještě zvětšil, a on cítil, jak ho stahuje dolů, brání mu dýchat, hýbat se, žít. Nedokázal domluvit. Vteřiny se vlekly, než instinkt Berenice napověděl, že bude lepší tuto kapitolu co nejrychleji ukončit.

   „Já tě chápu.“ Opět k němu přistoupila a trochu váhavě ho objala. „To je v pořádku.“ Cítila pevné sevření. Přála si, aby jí dodalo potřebný klid a sílu. „Třeba to vyjde jindy. Až tohle nesmyslné peklo skončí.“    

 

***

 

Pár dní se nic nedělo. Čtyři přátelé z nouze se pravidelně vídali v uzavřeném pokoji na kraji lesa, aby si vzájemně dodávali odvahu a snažili se posunout vývoj událostí směrem dopředu. Jenže čím větší snahu vykazovali, tím se vše stávalo zamotanějším a nepřehledným a cíl se zdál být v nedohlednu. Všechny dostupné informace rozebrali snad už stokrát ze všech stran, a stále nic. V Sebastianovi nadále hlodal pocit blížící se katastrofy a začínal mu pomalu zahlcovat všechny smysly, ale ostatním se s ním nesvěřil. Bál se a také jim nechtěl působit ještě další starosti. Utěšoval se, že třeba je to jen pocit a vše se nakonec nějak uspokojivě vyřeší, ale hluboko uvnitř jako by tušil, že sám sebe obelhává. V jeden okamžik se mu zdálo, že Brian cítí to samé, když se jejich pohledy náhodou střetly a on z šedých studen vyčetl stejnou úzkost a dřímající děs, jaké cítil sám. A bylo tam ještě něco, co by se snad dalo označit jako... vědoucnost. Tehdy se chtěl Sebastian o své trápení podělit, ale pak Brian kontakt přerušil a bylo po odvaze. Plavovlasý se tedy opět stáhl do sebe a modlil se, aby jeho tušení nebylo správné.

   A pak nastal den, respektive noc, kdy mělo přijít rozuzlení.

   V mysli nasáklé temnotou, smutkem a obavami se rozprostřel sen. Objevila se hezká mladá žena v černém kabátě. Kamsi spěchala. V ulicích se stále pohybovalo poměrně dost lidí, přestože bylo zřejmé, že každou chvíli začne pršet. Jenže bylo všední odpoledne a lidé si nemohli dovolit kvůli počasí zanedbat své povinnosti. Žena si přitáhla kabát těsněji k tělu a ještě zrychlila krok. Měla pocit, že jde příliš pomalu a smluvenou schůzku nestihne včas. Přesto, když dorazila na místo určení, tam byla první. Úzká stinná ulička se stala místem, které obě zvolily za ideální. A zakrátko se objevila druhá žena, o mnoho vyhublejší a zanedbanější. V náručí držela spokojeně spící miminko.

   Nepadlo mezi nimi jediné slovo. Vše bylo dohodnuto a víc nebylo třeba. Dítě ani nepoznalo, že jeho útočiště v podobě teplé náruče bylo vyměněno a od té chvíle už mělo být všechno jinak než dřív. Obě ženy se na sebe usmály, nová matka o mnoho šťastněji, a rozloučily se kývnutím hlavou.

   Vtom se sen prudce změnil. Plameny. Žár. Křik. Nebezpečí. Dvě postavy zoufale se snažící uniknout z ohnivého pekla. Celý dům hoří a pachuť spáleného dřeva se mísí s neodvratným příslibem smrti. Je pozdě. Trámy se hroutí a budova se rozpadá. Už není úniku. Jako poslední rozloučení se ve vzduchu náhle zhmotní pronikavá myšlenka. Odpusť. A poté zaniká roztrhána bolestí a pohlcena smrtí. Vřava utichá a hutné prázdno noci je vyplňováno už jen doznívajícím praskáním plamenů. Z dálky je slyšet houkačku hasičů...

   A ještě poslední, krátký záblesk. Dva lidé stojí vedle sebe před zčernalou zmoklou hromadou popela, která před několika hodinami nesla označení dům. V ohnisku smutku září nesmělá jiskřička naděje. Celistvost. Roky postrádaná a nyní nalezená. Vykoupená ztrátou a bolestí, ovšem zocelená a věčná.

 

Ráno hustě pršelo. Provazce deště bušily do vyprahlé půdy, která jejich laskání s radostí přijímala, a stejně tak do lidí, z jakéhokoliv důvodu pobývajících venku. Ti už ovšem tak nadšení nebyli.

   Chris vyběhla z auta, následovaná Sebastianem, a oba sprintovali do motelu u lesa.

   „To je teda slejvák!“ Chris se mračila, když si v přízemí u recepce vyždímávala z vlasů vodu. Sebastian se pouze oklepal jako pes a věnoval jí úsměv. „To máš pravdu. Musíme se co nejdřív usušit.“

   Zamířili nahoru po schodech. Dostalo se jim stejného uvítání jako jindy. Dveře otevřela Berenika a pozvala je dál, zatímco Brian ležel na posteli na zádech s rukama za hlavou a hypnotizoval strop.  

   „Dneska je nějakej divnej den,“ povzdychl si plavovlasý chlapec a odevzdaně se zhroutil do nepohodlné tvrdé židle. Natáhl nohy před sebe a zavřel oči. Po chvíli je otevřel, natočil hlavu a střetl se se smutnými šedými drahokamy. „Neviděl jsem venku policajty,“ řekl, aby rozptýlil ticho. Brian pokrčil rameny a vrátil se pohledem ke stropu. „Třeba se šli projít. Musí mít plný zuby toho, jak nás pořád hlídají, a nic se neděje.“

   „Abys to nezakřikl,“ odvětil Sebastian a jak se zjistit, co je na čistém bílém stropě tak zajímavého.

   „Jaká byla noc?“ zeptala se Chris Bereniky, tak jako se ptávala každý den po ránu. Dívka pokrčila rameny. „Nic zvláštního. Byli jsme dole, abychom se chvíli podívali na televizi... a pak jsme šli spát.“

   Při zmínce o noci si Brian na něco vzpomněl. V mysli se mu objevily střípky dnešního snu. Brzy po probuzení na něj jakoby pozapomněl, ale teď, jak se rozpomínal a mozaika jednotlivých útržků začínala dávat smysl, si uvědomil, že by asi bylo dobré, kdyby o tom pověděl ostatním. Nemusí to sice nic znamenat, ale třeba se posunou zase o kousek dál. V řešení Sebastianových úzkostných nočních vidin stále nepokročili.

   S povzdechem se posadil a vratkým pohybem si odhrnul vlasy z čela. V posledních dnech se mu téměř neustále třásly ruce. „Měl bych vám něco říct,“ pronesl vážně a počkal, až mu všichni budou věnovat pozornost. Pak jim vypověděl, jaké myšlenky ho v noci navštívily.

   Když domluvil, rozhostilo se ticho. Brianovi posluchači zamyšleně hleděli do země a nikomu se nechtělo promluvit jako prvnímu. Nakonec to byla Berenika. „Moc by mě zajímalo, proč se pořád objevují ty malé děti. Co to může znamenat? Nikdo z nás přece dítě nemá ani se s žádným nestýká. Tak proč –“

   „Myslím, že v tom je něco víc než jenom náhoda,“ skočil jí do řeči Sebastian. „Pořád se mi zdá, že právě v tomhle to vězí. Ta mimina jsou kámen úrazu. To je to, o co tu jde.“

   „Souhlasím s tebou,“ přikývl Brian a pak se na chvíli zamyslel. „Právě mě něco napadlo. Poslouchejte. Mám pocit, že ty sny se nám snaží sdělit, abychom začali úplně od začátku.“

   „Myslíš jako od svého raného dětství?“ zkoušela Chris, jestli to správně pochopila.

   „Přesně tak,“ přisvědčil Brian. „O tom jsme ještě nemluvili. A možná právě proto nemůžeme nic vyřešit.“

   „Nechce se mi věřit, že by to bylo tak jednoduchý,“ nesouhlasila Berenika. „Každej povyprávíme svý dětství a všechno se rázem osvětlí?“

   „To jsem neřekl,“ oponoval Brian. „Vůbec jsem neřekl, že to bude jednoduchý. Jen mám takovej pocit, že jsem na to teď kápl.“ Maličko se pousmál. „Nevím, proč mě to nenapadlo dřív.“  Postupně na každého z nich pohlédl. „Tak. Kdo chce začít?“

   „Třeba já,“ nabídla se Chris. „A jak by to mělo vypadat? Strávíme tím hodiny, jestliže mám vykládat všechno od první vzpomínky, kterou mám.“

   „Řekni jen to, co se ti zdá důležité, co by nám později mohlo k něčemu být,“ poradil jí Brian. Když se pohodlně rozesadili po pokoji, aby na sebe dobře viděli, začala dívka mluvit: „Myslím, že když jsem byla malá, byla jsem celkem spokojená. Vždycky jsem byla tak trochu hyperaktivní a máma kvůli tomu měla docela potíže mě uhlídat. Později mi říkala, že se vždycky bála, že mě něco zajede nebo odněkud spadnu a ublížím si. Neměla jsem z ničeho strach, všechno jsem musela zkusit. V téhle době se neodehrálo nic významného, pokud si vzpomínám. Rozhodně jsem nezažila žádnou událost, která by mě naráz změnila, nic takového. Všechno se to spíš táhlo, pomalu a postupně. Když jsem pak byla starší, tak kolem dvanácti let, začala jsem mít problémy s tátou. Nedařilo se mu v práci a byl docela agresivní. Máma před ním utíkala, takže se vždycky hádal se mnou. Nejdřív jsem si jeho urážky nechtěla nechat líbit, nadával mi, že jsem k ničemu. Ale později už jsem neměla sílu mu oponovat, tak jsem to všechno slepě trpěla. V duchu jsem obviňovala mámu, že se mě nikdy nezastala. Vím, že se bála, ale přece jen...“ Krátce si povzdychla, než se nadechla k dalšímu pokračování. „Celkově se můj stav začal zhoršovat. Nejspíš to bylo tím prostředím doma. Ve škole se mi nedařilo a cítila jsem se vyčerpaná a nešťastná. Už ne jenom doma, ale pořád. Docela dlouho to bylo takhle, než jsem si uvědomila, že už nemůžu dál. Jednou večer měl táta obzvlášť zlou náladu, zmlátil mě a já se z toho nemohla vzpamatovat. Nechtělo se mi žít dál, myslela jsem, že bude lepší, když to rovnou skončím, že mě stejně nebude nikdo postrádat. Doplahočila jsem se do posledního patra našeho domu, vylezla jsem na okno v chodbě a chtěla jsem skočit. Zachránila mě máma, která mě tam našla, ani nevím jak. Potom jsem se spřátelila se Sebastianem,“ usmála se na něj. „Hodně mi pomohl, abych se z toho všeho vzpamatovala. Bydleli jsme ve stejném domě, ale já jsem si ho nikdy předtím nějak zvlášť nevšimla.“ Odmlčela se. „A to je asi všechno.“

   „Tos měla docela strastiplný život,“ poznamenala soucitně Berenika.  

   „No,“ Chris pokrčila rameny. „To máme asi všichni společné. Možná právě proto tu spolu jsme...“

   Brian kývl a zadíval se na Sebastiana. „Co ty?“

   Mladík neklidně poposedl na židli. „Já?“ zeptal se celkem zbytečně. „Tak to půjde docela ztuha.“ Rozpačitě se zasmál a přejel očima po svých přátelích. „Nikdy jsem si život neodvíjel takhle popořadě, takže nevím, jestli to nebude chaotické.“

   „Chaos nám nevadí, hlavně aby tam byly informace,“ snažila se ho povzbudit Berenika.

   „Snad to zvládnu,“ Sebastian jí oplatil úsměv a potom se zamyslel, kde by bylo nejvhodnější začít. „Vlastně...“ Dlouze se zadíval z okna, až se zdálo, že docela zapomněl, co chtěl říct. Nakonec ale na začatou větu navázal překvapivě snadno. „Má první vzpomínka je ta, že jsem si hrál v parku s nějakou paní. Už si to přesně nevybavuju. Vůbec nevím, kdo to byl, ale vzpomínám si, že ta paní byla mladá a moc hezky se ke mně měla. Byly mi tehdy... ehm, tři roky? Tak nějak. Hrál jsem si s ní asi jenom dvakrát nebo třikrát, vždycky mi koupila nějakou sladkost. No a pak za mnou přestala chodit. Už jsem ji nikdy neviděl. Třeba je to úplně nepodstatné, ale napadlo mě, že bych měl začít odsud.“

   „Jak vypadala?“ zajímal se Brian.

   „Tak to bys po mně chtěl moc. Už je to tak dávno... Fakt nevím. Další věc... Jo, ještě jsem si vzpomněl! Máma tu paní neměla moc ráda, říkala, že si s ní nemám hrát, ale nevím proč. Jinak dětství jsem měl bezstarostné. Doma mě opečovávali jako poklad, po této stránce si nemůžu na nic stěžovat. Sice jsem měl jisté... ehm, potíže,“ pohlédl na Chris. Ta ihned pochopila a přikývla.

   Berenika si jejich mlčenlivého doručení zprávy všimla a hned zareagovala. „Jaké potíže?“

   „No, to není důležité.“ Sebastian sklopil oči a mírně zčervenal.

   „Jak víš, že to není důležité? Měl bys nám to říct.“

   „Nechce se mi o tom mluvit. Jsem si jistý, že zrovna tohle nám nijak nepomůže. To je moje osobní záležitost, s nikým to nesouvisí.“

   „Ale Chris to ví!“

   „Niko,“ vložil se do pře Brian. „Když Sebastian říká, že nám do toho nic není, tak asi ví, o čem mluví. Nebuď dotíravá.“

   Dívka zrudla a už neřekla ani slovo.

   „Nic se nestalo, Bereniko. Zkus mě pochopit. Povím vám to třeba jindy,“ chlácholil ji Sebastian. Neubránil se krátkému pohledu na Briana. „Kdybych měl říct, jestli se mi někdy stalo něco divného... Rozhodně jsem nikdy neviděl ducha, ani jsem neměl záhadnou nehodu,  ani nic jiného. Jde spíš o maličkosti. Vzpomínám si, jak jsem byl jednou doma, psal jsem si úkoly, a dole někdo zvonil. Máma šla otevřít. Nevím, kdo to byl, ale slyšel jsem, že se hádají. Trvalo to docela dlouho. Nejdřív jsem to nevnímal, ale pak mě to začalo rušit. Šel jsem dolů, abych se podíval, co se děje, a máma zrovna naštvaně práskla dveřmi. Když jsem se jí zeptal, kdo to byl, řekla, že nikdo. Už se potom nic podobného nestalo. Nebo jsem jednou dostal dopis od úplně neznámého člověka. Musel to být omyl, protože tam psal o nějakých problémech. Bylo jasné, že adresát musí vědět, o čem mluví.“

   „O jaké problémy šlo?“ zeptala se Chris.

   „Něco s rodinou. Nějaké hádky... Myslím, že říkal, že uteče z domova. A ptal se právě, jestli to má udělat. Bylo mi ho docela líto, když jsem si představil, jak bude marně čekat na odpověď.“

   „Máš ještě ten dopis?“ ozval se Brian a zatajil dech.

   „Bohužel ne.“ Plavovlasý mladík omluvně pokrčil rameny. „Nebyla tam zpáteční adresa. Nevěděl jsem, co bych s ním dělal, tak jsem ho vyhodil.“

   „Škoda.“ Brian se zamračil. „Zdá se mi, že by tu mohlo jít o toho člověka v dopise. Něco mi říká, že nám to pomůže. Víš o něm něco? Byl tam podpis, věk, datum...?“

   „Nic takového. Už tenkrát mi přišlo divné, že tam ani nebylo oslovení. Prostě hned psaný text. Adresa na obálce byla moje. Asi se jenom spletl. Jediné, co vím jistě, je, že to byl chlap. Nebo kluk, teda.“

   „A co jsi z toho dopisu cítil? Co bys o tom člověku řekl? Zamysli se.“

   „Bylo to psané hodně... narychlo. Takový prudký výlev myšlenek. Cítil jsem z toho úzkost, ten chudák měl asi deprese. Občas mi to přišlo i dost zmatené – třeba některé věty mi moc nedávaly smysl. Ale každopádně jsem to přečetl jedním dechem. Byly to tři stránky.“

   „Bez podpisu?“

   „Jenom nějaké písmeno. J? Nebo L? To už nevím.“

   „Sebastiane, ty vůbec nemáš smysl pro detail!“ pokáral ho Brian napůl žertem.

   „To není o smyslu pro cokoliv, to je jen o tom, že mé paměti prostě nepřipadalo důležité, aby to v sobě udržela,“ hájil se Sebastian.

   „Takže to je všechno, co víme: Depresivní úzkostlivý člověk, nejspíš labilní, co chtěl utéct z domova,“ shrnul to Brian a posadil se na posteli, aby se protáhl. „Zajímalo by mě, jestli to nakonec udělal.“

   „Hm,“ přisvědčil Sebastian se zaujetím, „to mě taky. Jenže se to nejspíš nikdy nedozvíme.“

   „Má smysl ptát se tě, odkud ten dopis přišel?“

   Sebastian se zazubil. „Mou odpověď už znáš.“    

   Nyní byla na řadě Berenika. „Bydlela jsem s mámou a dvěma sestrami v takovém malém domečku. Táta od nás odešel po narození mé nejmladší sestry. Bylo mi pět let. Dřeli jsme bídu s nouzí, máma dělala, co mohla, aby nás slušně uživila. Hrozně ji to vyčerpávalo. Všechny tři holky jsme moc rády četly, ale neměly jsme peníze, abychom si knížky mohly kupovat. Nějakou dobu jsem chodila do knihovny, ale pak to začalo být moc drahé. Když jsem tam šla naposledy, asi deset knížek jsem ukradla. Naštěstí na to buď nepřišli, anebo to neřešili.“ Rozhlédla se po místnosti, jaké jsou reakce okolí. Sledovali ji s pobavením.

   „Nic si z toho nedělej, já jsem párkrát ukradla v obchodě zmrzlinu,“ svěřila se Chris. „No ale povídej.“

   „Když mi bylo patnáct,“ pokračovala dívka, „chodila jsem hlídat jedné známé asi roční miminko. Dvakrát nebo třikrát týdně, měla jsem to jako brigádu. Docházela jsem k ní asi půl roku, pak se odstěhovala.“

   „Zanechalo to v tobě něco?“ zeptal se Brian.

   „Myslíš, jestli po něm teskním doteď?“ krátce se zasmála. „Ne, to fakt ne. Kromě sester to bylo jediný nemluvně, s kterým jsem se setkala. Těžko to může něco znamenat. No a dál... Není to tak dlouho, co máma umřela. Šla jsem pracovat k Lauře a sestry si vzala babička s dědou. Hrozilo, že půjdou do dětského domova, ale to jsem nechtěla dopustit. Děda už je sice dost starý, ale babička myslím ještě nějakou dobu zvládne se o ně postarat. Každý měsíc jsem jí posílala nějaké peníze pro holky, ale když to teď dopadlo takhle...“ Její tváří se mihl stín smutku a v očích se odrazila potlačovaná bolest. Brian zareagoval okamžitě – přisedl si k ní a konejšivě ji objal kolem ramen. Berenika mu věnovala vděčný úsměv a její výraz opět nabyl jistoty. „Jen mě mrzí, že babička a děda bydlí tak daleko, že je nemůžu moc často navštěvovat. Doufám jenom, že se brzy postavím na vlastní nohy a budu se moct o sestry postarat.“

   Domluvila a pohlédla na Briana, který ji stále zamyšleně objímal. „Jsi poslední,“ připomněla mu.

   Mladík zamrkal a povzdychl si. „Tak, čím začít... V podstatě... vlastně hodně brzo jsem poznal, že svět není takový, jak bych chtěl. Táta...“ kousl se do rtu. Vždycky mu dělalo velké potíže vyslovit toto slovo a pomyslet tak na člověka, s kterým ho měl spojené. „Můj táta měl vždycky sklony k problémům. Už jenom tím, že si nedával pozor a přivedl mámu do jiného stavu.“

   „Tys byl nechtěné dítě?“ neodpustil si Sebastian překvapenou otázku.

   Brian na ni zareagoval rozpačitým úsměvem. „To ne. Jenom... jsem přišel na svět moc brzy, myslím. Mámě bylo devatenáct. Sotva dokončila školu. Měli se s tátou rádi, to jo. Všechno přišlo až potom. Po mém narození mamka ještě chvíli studovala. Chtěla být doktorka, byl to její sen. Jenže se jí to nikdy nesplnilo. Měla hotové právě dva roky, když znovu otěhotněla. Chtěla mít další dítě, tak přerušila studium. Už se k němu nikdy nevrátila.“

   „Nikdy ses nezmínil, že máš sourozence. Co se s ním stalo?“ chtěla vědět Berenika.

   „Nikdy se nenarodila. Měla to být holčička. Jenomže máma potratila. Bylo to zrovna při jedné z jejich hádek. Potom už nemohla mít děti. Hrozně ji to mrzelo.“

   „To věřím,“ poznamenala Chris. „Asi se hodně upnula na tebe, co?“

   Brian přikývl. „Pochopitelně. Byl jsem světlo jejího života. Vždycky mi to říkala před spaním. A mě to hrozně deptalo, protože jsem si připadal... zodpovědný. Nevím přesně, jak to popsat. Prostě mě ten pocit hrozně tížil. Ale nikdy jsem neměl sílu říct jí to. Bylo mi jí líto. Dělala všechno, aby mě od toho, co se doma dělo, uchránila. Pořád mě mrzí a nejspíš vždycky bude, že jsem jedináček. Moc jsem si přál sourozence. Je to zvláštní. Kamarádi si přáli autíčko na ovládání nebo bazén a já jsem vždycky psal Ježíškovi o bratříčka nebo sestřičku. Ale jenom pár let, než jsem z toho vyrostl. Pak jsem psávat přestal a Vánoce... nemám je rád. Ale zpátky k tématu. Když už to bylo doma neúnosný, přestěhovali jsme se s mamkou k tetě. Tam to bylo fajn, ale jenom chvíli. Pak teta odjela do Států a my jsme museli zpátky. Netrvalo to dlouho a o mámu jsem přišel. Vždycky mi říkali, že jí ve spánku praskla tepna v mozku, ale já si stejně myslím, že si vzala prášky, protože už to nemohla vydržet. Sice nenapsala dopis na rozloučenou..., ale to bude tím, že nechtěla, abych to věděl a obviňoval ji. Docela ji chápu. Bylo to fakt neúnosný.“ Odmlčel se a sbíral další myšlenky. V místnosti vládlo hutné ticho. Přestože Brian o svých starostech nikdy takhle nemluvil, sám se divil, jak hladce mu to jde. Jako by se ho to ani netýkalo, jako by vyprávěl život někoho úplně cizího. „V té době to bylo dost krutý, to si pamatuju. Bylo mi dvanáct a moc jsem nechápal, co se děje. Divím se, jak jsem to dokázal, ale vydržel jsem doma do osmnácti. Komunikace s tátou veškerá žádná, žili jsme každý svůj život s tím rozdílem, že jsme spali pod jednou střechou. Párkrát se stalo, že se v domě objevila nějaká žena, ale nikdy to dlouho nevydrželo. Já jsem se nesnažil bavit s žádnou z nich. A úderem osmnáctky jsem se rozhodl, že už tam nemám co dělat. Odešel jsem v afektu, ale nikdy jsem se nevrátil. Chvilku jsem se jen tak poflakoval a přežíval, jak se dalo. Pak jsem narazil na Lauru. Teda, spíš ona na mě. Pak jsem si říkal, jakou jsem měl kliku, ale teď bych byl radši, kdybychom se nikdy nepotkali. I když nevím, co by se se mnou stalo. Drželi mě policajti... asi bych šel do basy.“ Mírně se zachvěl, jako by ze sebe toužil tu myšlenku setřást. „A co bylo dál, to už jsem vám říkal,“ dodal.

   „Je to docela síla,“ nechal se slyšet Sebastian a vstal, aby si protáhl zdřevěnělé nohy. Zívl a otevřel okno. Vyhlédl ven a zkonstatoval, že se zatahuje a nejspíš to vypadá na pěkný liják. „Ani nevím, kolik je hodin. Ale mám docela hlad.“

   „Je po třetí,“ oznámila Chris. „Zajdu dolů, aby nám přinesli něco k jídlu.“ Zvedla se a vyšla ven.

   Sebastian sledoval, jak za sebou tiše zaklapla dveře, a pak se otočil čelem k ostatním. „Nenarozená holčička... to by mohl být symbol.“

   „Jenže jaký?“ Brian se příliš nadšeně netvářil.

   „Na to samozřejmě musíme přijít.“

   „Já nevím,“ povzdychl si tmavovlasý chlapec a zamračil se. „Nic v tom nevidím.“

   „Taky jsi o tom ani nezačal přemýšlet,“ ušklíbl se Sebastian. „Zdá se mi to jako nejpravděpodobnější z toho všeho, co tu dnes padlo.“

   „Možná,“ připustil Brian. „V noci o tom popřemýšlím.“

   „V noci? To bys měl spát.“

   „Spát? V tomhle stavu? Myslím, že pořádně spát nebudu ještě hodně dlouho. Začíná na mě lézt ponorka. Potřeboval bych ven...“

   „Tak na to radši zapomeň. Mrtvýho tě nemůžeme potřebovat.“

   „Třeba by to tak bylo lepší.“

   „Nekecej a koukej myslet na něco jinýho!“

 

 

   „Takže na co jsme přišli?“ vnesl Brian do éteru otázku, když se všichni dosyta najedli a řádně probrali fakta ze života každého z nich.

   „Chce se mi spááát,“ protáhla Berenika, pohodlně natažená na posteli, hlavu opřenou o Brianovo stehno. „Zamítá se,“ pousmál se a jemně ji pleskl po paži.   

   „Jsem úplně plná, vůbec nemůžu přemýšlet.“ Chris pohlédla na Sebastiana a ten její myšlenku potvrdil. „Teď asi na nic nepřijdeme. Měli bychom jít, Chris. Musíme se taky ukázat doma. Necháme to přes noc uležet a vrátíme se zase zítra.“

   „Máš pravdu. Asi to bude nejlepší.“

   „Kdyby něco, naše čísla máte,“ připomněla Chris, ještě než odešli.

   „Nikdy bych nečekala, že při nás někdo takhle bude stát,“ řekla Berenika asi pět minut poté, co osaměli.

   „Hm...“ Brian si opřel hlavu o zeď a zavřel oči.

   „Nejsi rád, že máme takové přátele?“

   „Přátele? Nevím, jestli jim tak můžu říkat.“

   „Jak to myslíš?“ Vzhlédla k němu, ale jeho víčka byla stále spuštěná.

   „Je to docela jednoduchý. V normálním životě bysme o sebe vůbec nezavadili. Nikdo z nás.“

   „Chceš říct – ani my dva?“

   „Nejspíš.“

   „Vždyť to takhle vůbec nemůžeš brát!“ Berenika neskrývala podráždění. Posadila se a opřela se o zeď vedle něj. „Pořád se chováš odtažitě.“

   „To není pravda,“ namítl chabě.

   „Nelži. Chtějí nám pomoct a ty se ani nesnažíš skrývat pohrdání.“

   „Niko... neunavuj mě,“ zaprosil, aniž by na ni pohlédl. Právě si v hlavě promítal poslední chvíle strávené s matkou.

   „Musela jsem ti to říct, protože je to pravda. A mně se tvoje chování nelíbí. Mohl bys být přívětivější.“

   „Jak mám být přívětivější se smrtí v zádech?“

   „Jenže jsme na tom všichni stejně, víš?“ odsekla dívka, teď už docela podrážděná. „Umíš si představit, jakému se vystavují riziku, když za námi denně chodí? Jestli se tu Laura objeví, když zrovna budou s námi...“       

   „Kolem jsou pořád hlídky, sem se nedostane.“

   „Abys to nezakřikl. Měl by sis jich vážit. Nikdy jsem nepoznala obětavější lidi.“

   „To není obětavost.“ Brian otevřel oči a zpříma na ni pohlédl. „To je... prostý účel. Sebastian potřebuje zjistit, proč má sny nápadně podobný těm mým.“

   „Ty mu nevěříš, že jo?“

   „To ne. Jen... –“

   „Takže nevěříš!“

   „Neskač mi do řeči, prosím. Já mu věřím. Nevím, jak jinak by to o mně všechno zjistil. Jsem si jistý, že mluví pravdu. Ale pochop, že mám všeho po krk a bojuju s tím, abych se nezhroutil. Čím dál častěji mám chuť začít na všechny řvát. Což by bylo pěkně sobecký, protože oni nemůžou za to, jak se cítím. Proto jsem někdy radši ticho a tvářím se, že je mi celej svět ukradenej.“

   „A Sebastian?“

   „Co je s ním?“ otočil k ní hlavu a zachytil její zvláštní pohled.

   „Nic tě nenapadá?“ poukázala. Chvíli musel v dívčiných očích hledat, než se jejich myšlenky střetly.

   „Ty myslíš tamto... Vím, že se mu líbím, jestli jsi chtěla říct tohle.“

   Přikývla. „A nevadí ti to?“

   „Chovám se, jako že mi to vadí?“

   „Upřímně...“ Berenika se zamyslela. „Nevím.“

   „Nevadí mi to. Můžeš být klidná.“

   „A jak dlouho už to víš?“ zajímala se.

   „Od té doby, co jsme tady,“ odpověděl Brian bez váhání. „Tak nějak mi to docvaklo. Chudák. Myslí si, že to na něm není poznat. Je to hodnej kluk. Jen doufám, že se nezamiloval. A ty sis toho všimla kdy?“

   „Vím o tom pár dnů. Viděla jsem, jak se na tebe dívá. A napadlo mě: tenhle typ pohledu znám! A to jeho chování... Ne že by byl nějak zženštilý, prostě mi to sedí i k tomu, jak se vyjadřuje a tak.“

   „Chvílema mi připadá, že to ani není možný.“ Brian si podepřel hlavu rukama, protože už ho zeď tlačila, a zadíval se do stropu. „Uteču z domu, vykradu obchod, potkám se s obstarožní vražedkyní, která je na zajíčky, pronásleduje mě... pak se srazím s klukem, kterej zná můj život a nápadně po mně kouká... Co se stane dál? – Ale na druhou stranu: proč ne? Já přece vydržím všechno.“

   „Nech té ironie,“ vložila se do jeho sebelitujícího výlevu Berenika. „Jednou se ti ty zkušenosti třeba budou hodit. Nechceš si už lehnout? Jsem unavená.“

 

   „Stejně tě obdivuju: Jak to děláš, že usneš a vydržíš to celou noc?“ neodpustil si Brian, jakmile oba leželi v posteli a on se natahoval, aby zhasnul lampu.    

   „Říkala jsem ti to už nejmíň stokrát,“ zachichotala se dívka a přikryla se dekou až pod bradu. „Ty starosti mě úplně vyčerpají a usnu, než si stačím uvědomit, že už ležím.“

   „To ti závidím,“ zívl mladík a uvelebil se vedle ní. „Já naopak nemůžu přestat přemýšlet. Všechno se na mě valí znova a znova...“

   „Máš si to zakázat. V noci se všechno zdá stokrát horší než ve dne. Vždycky si řekni: Přemýšlet o tom můžu ráno. Mysli na něco hezkýho.“

   „Hezkýho... A co si pod tím představuješ?“

   Jenže už se mu nedostalo odpovědi. Slyšel pouze klidné pravidelné oddechování. Neskutečný, pomyslel si s úsměvem. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takovýho možný.

   Chvíli se snažil řídit Bereničinou radou a představoval si rozkvetlou louku a v trávě ležící hezkou dívku, ovšem příliš ho to nebavilo a spánek taky nikde.

   Nakonec to nevydržel a opatrně rozsvítil lampu. Natáhl se přes Bereniku, aby se podíval na její náramkové hodinky. Bylo půl druhé v noci.

   „Ach jo,“ posteskl si tiše Brian a posadil se. Protřel si unavené oči a chvíli přemýšlel. Pak zalovil v horní přihrádce nočního stolku a vytáhl tužku a papír. Šel si sednout ke stolu u okna a začal si čmárat. Oknem dovnitř pronikaly měsíční paprsky a polévaly papír studeným stříbrným světlem.

   Nejdřív to byly jen nějaké klikyháky, pak se na papíře objevily dvě jednoduché postavy. Jednu vykreslil celou černě a druhou nechal bílou. Přidal ještě dvě dívčí figurky a před nimi malý domeček. Napravo namaloval ošklivou ježibabu, která představovala Lauru, nalevo košík a v něm dvě mimina. Zamyšleně skousl druhý konec tužky a prohlížel si, co právě vytvořil. Přemítal nad Sebastianovými i svými sny a snažil se najít nějakou souvislost. Myšlenky se mu zběsile honily hlavou a ne a ne se spojit. Přikreslil k domečku plameny a dvě hlavy v okně volajíce o pomoc. Stále ho nic nenapadalo. Zahleděl se přes sklo do noční krajiny. Všiml si, že měsíc částečně zakryly mraky. Když pohlédl zpět do papíru na svém klíně, světlo nyní ozařovalo pouze černou a bílou postavu a hořící budovu.

   Kdoví proč ho ten pohled zneklidnil. Zanedlouho se úhel dopadu světla změnil a do popředí vystoupil košík s nemluvňaty. Brian se zamračil. Znovu uchopil tužku pevně do ruky a jedno malé tělíčko celé vybarvil. Neklid v něm sílil každou vteřinu. Hlavou mu probíhaly všemožné představy, jedna divočejší než druhá. Zakroužkoval na ploše dva body, které byly před chvílí ozářeny, a maně mezi ně doplnil rovnítko.

   Najednou, ještě než tužka stačila sklouznout po papíře, ho zasáhlo uvědomění a bylo to jako ledová sprcha. Téměř přestal dýchat, jen vytřeštěně zíral na papír ve svých rukou.

   Po chvíli se vzpamatoval a vstal. Zjistil, že se celý třese, tak se raději zase posadil. Přemýšlel. Přehrával si ty nové myšlenky, které se mu tak neočekávaně vynořily v hlavě, pořád dokola, a nemohl se ubránit pocitu, že na to konečně kápl.

   Jakmile přijal to vědomí a trochu se zklidnil, zvedl se a potichu došel k posteli. Obešel ji a zastavil se u Bereniky. Mlčky se na ni díval. Má ji vzbudit nebo ne? Stejně to bude muset udělat, pokud jim všem chce říct, co ho napadlo.

   „Bereniko,“ zašeptal a lehce ji pohladil po tváři. Dívka cosi zamumlala a otočila se na druhý bok.

   „Niko, prober se.“ Brian z ní stáhnul přikrývku a odhrnul jí vlasy z čela.

   „Ummm... co je?“ neochotně otevřela jedno oko a mžourala do tmy.

   Mladík se usmál. „Vstávej, musím vám něco říct.“

   „Proč? O co jde?“

   „Zavolám Chris a Sebovi. Zatím se trochu vzpamatuj.“ Vzal do ruky mobil a začal vytáčet Sebastianovo číslo.

   Mezitím se Berenika, celá rozespalá a rozlámaná, odebrala do koupelny, aby si opláchla obličej a trochu se upravila.

   „Panebože,“ povzdychla si, když se podívala do zrcadla a spatřila bledou pomačkanou tvář se škvírkami místo očí. Umyla si obličej ledovou vodou, vyčistila zuby a učesala rozcuchané vlasy. Druhý pohled na sebe samu už byl o něco přívětivější. Nechtěla se prohazovat přede všemi jen tak v pyžamu, tak si oblékla červený rolák a pohodlné džíny a vyšla z koupelny.

   „...jo, hned. Vezmi Chris a přijeďte. Čau.“ Brian ukončil hovor a otočil se k ní. „Lepší?“

   Přikývla. „Nesnáším, když mě někdo budí uprostřed noci.“

   „Kdo by to snášel? Fakt promiň, ale do rána by to nepočkalo. Je to moc důležitý.“

   „Vážně? To jsem teda zvědavá. Předpokládám, že se to týká nás.“

   „Jak jinak.“

   „A jak jsi na to přišel?“

   „Úplně náhodou. Všechno vám povím, neboj. Jen chci počkat, až budeme všichni.“

 

Za necelou tři čtvrtě hodinu dorazili zbývající dva přátele a vyprávění mohlo začít.  

   „Nemohl jsem spát, tak jsem vstal a čmáral jsem si. Jen takové blbosti. Pak z toho začaly vznikat nějaké tvary. Zamyslel jsem se a dokreslil jsem tam nás čtyři a Lauru a mimina. A najednou mi to došlo.“ Díval se na Sebastiana a chtěl pokračovat, ale přerušila ho Chris. „Neslyšeli jste něco?“

   Všichni se zaposlouchali.

   „Teď už ne. Ale zdálo se mi, jako bych dole zaslechla nějakou hádku. No, to je jedno. Pokračuj.“

   Brian se zhluboka nadechl. „Nenapadá vás, co ty děti můžou znamenat?“ Vědoucně se usmál a kdyby nebyl v takovém stresu, snad by si i vychutnal jejich nechápavé výrazy.

   „Kdybychom to věděli, tak tu tak nesedíme,“ řekla Chris. „A už nás nenapínej.“

   „Chtěl jsem jenom vědět, jestli někdo nemá podobné myšlenky jako já. Tak dobře. Miminka a děcka, o kterých se mně a Sebastianovi zdálo... to jsme my dva.“

   Rozhostilo se ticho. Chris s Berenikou se na sebe zamračily, Brian hleděl na Sebastiana a ten tvrdošíjně upíral pohled do země.

   „Ale to není možný,“ ozvala se nakonec Berenika.

   „Proč by to nebylo možný?“ otočil se k ní Brian. Oči mu plály vzrušením. „Vezmeme si to po pořádku. Nejdřív to, co viděl Sebastian. Souhlasíš?“

   Druhý chlapec přikývl.

   „No tak začni,“ pobídl ho Brian.

   „Úplně od začátku?“

   „Ne. Od těch děcek.“

   Sebastian si odkašlal a snažil se vzpomenout si na všechny podrobnosti. „Nejdřív to byla nějaká ženská. Měla dvě děti a... myslím, že chtěla zabít je i sebe. Ale... Její muž jí v tom zabránil a řekl něco v tom smyslu, ehm, že si nechají jenom jedno dítě, to svoje, a to druhé dají pryč.“

   „Dobrý,“ přerušil ho Brian netrpělivě. „Když se budeme držet mojí teorie, vyjde nám, že kdysi už jsme se potkali, Sebastiane, ale nezůstali jsme spolu. Jeden z nás byl pravděpodobně adoptovaný. Ale protože buď moje nebo tvoje matka to nezvládla, museli jsme se rozdělit.“

   „To je blbost.“ Sebastian zakroutil hlavou, jako by předkládané tvrzení nechtěl přijmout.     

   „Není,“ oponoval Brian. „Naopak je to docela logický. Co se ti zdálo dál?“

   „No... To s tou ulicí.“

   „Aha. Ale to už jsme vyřešili. Dál?“

   „Ta scéna s malým klukem... Jak otec dal facku jeho matce...“

   „Jo, už vím. To jsem mohl být já. Něco takovýho se u nás normálně stávalo... A to bylo myslím všechno za tu noc, ne?“

   „Ještě se mi zdálo o jedný ženský. Byla taková divná. V podstatě to byl jenom záblesk, ani jsem ji pořádně neviděl. Když o tom tak přemýšlím...“ pohlédl postupně na Chris, na Bereniku a na Briana, „docela dobře to mohla být Laura, i když jsem se s ní nikdy nesetkal. Ale taky třeba ne, fakt nevím.“

   Brian přikývl a ujal se slova. „No a mně se před pár dny zdálo o dvou ženách, které si v nějaké tmavé uličce předaly dítě. A to bylo právě to adoptovaný. Kdybych tak věděl, jak vypadaly...“

   „Mně to teda vůbec nesedí,“ nechal se slyšet Sebastian a v jeho hlase zaznívalo mírné podráždění. Brian si toho všiml. „Já vím, že to vypadá jako přitažený za vlasy, ale když si to tak vezmeš... Proč by to nemohla být pravda?“

   „A proč jo?“ trval na svém plavovlasý mladík a zachmuřil se.

   „Sebe, podívej,“ řekl smířlivě Brian, „problém není v tom, jestli je to pravda nebo ne, ale v tom, že tu možnost nechceš přijmout.“

   „Jak to můžeš tvrdit?“ Ovzduší začínalo houstnout. Žádná z dívek se do zárodku sporu nechtěla plést, tak jen seděly a sledovaly, jak se bude situace vyvíjet dál.

   „Úplně klidně. Vidím na tobě ten blok. Nechce se ti pomyslet na to, že tvoji rodiče třeba vůbec tvoji rodiče nejsou.“

   „Myslím si, že vůbec nevíš, co mluvíš,“ odsekl Sebastian.

   „Naopak. Hele, já se s tebou nechci přít,“ Brian se vytrvale snažil zabránit hádce, „ale zkus mě poslouchat. Jestliže máme přijít na to, proč se my dva vůbec známe, –“

   „Takhle to rozhodně není!“

   „– musíme spolupracovat.“

   Sebastian se stále tvářil zarputile. „Ta tvoje teorie se mi vůbec nelíbí.“

   „Já vím. Mně taky ne. Ale nemůžu si pomoct, fakt si myslím, že je to v tom. Kvůli něčemu jsme se znovu potkali. Zní mi to stejně divně jako tobě, nevěřím v osud, ale...“ kousl se do rtu a přemýšlel, jak by měl pokračovat. „Je to šílený, když si představíš, že celej tvůj život... že to je prostě lež. Za tu dobu, co jsem o tom přemýšlel... Dřív jsem si myslel, že to byla prostě náhoda – ty a já, ale pomalu mi to začíná všechno dávat smysl...“

   Sebastian se na něj podíval a Brian v jeho očích mohl číst smutek a bolestný zmatek. „Už nevím, čemu mám věřit,“ řekl potichu Sebastian.

   Brian pevně stiskl rty. „Já vím, je to těžký. Ale třeba to vůbec nejsi ty,“ snažil se ho utěšit, přestože oba pravdu tušili. „Jen nechápu, co měl znamenat ten požár.“

   Najednou se zezdola ozval křik a rána. Všichni ztuhli.

   „Co to bylo?“ pípla Berenika. Přes dveře slyšeli rychlé blížící se dusání. Někdo utíkal po schodech nahoru.

   „Panebože.“ Chris zbledla. „Že to není–?“

   Kroky doběhly až do patra a nerozhodně se zastavily.

   „Tiše!“ sykl na všechny Brian a znělo to překvapivě pevně, přestože to byl on, kdo měl největší strach.

   Pár okamžiků se nic nedělo. Čtyři přátelé se báli jen nadechnout a napjatě poslouchali. Modlili se, aby to byl jen nějaký hlučný obyvatel motelu.

   Bylo slyšet, jak se kroky daly znovu do pohybu. Přecházely ode dveří ke dveřím a u každých se ozvalo krátké zalomcování klikou. Chris tiše vyjekla, když došlo i na jejich dveře, ale hned se chytila za pusu a doufala, že to osoba venku nezaslechla.

   Poté se rozhostilo ticho. Všichni čekali. Uběhlo deset minut, patnáct... nic se nedělo.

   „Neměli bychom se podívat, co se stalo?“ odvážila se zašeptat Chris. Sebastian na ni vrhl vyděšený pohled. „To není dobrej nápad.“

   „Přece tu nebudem jen tak sedět.“

   „A jestli je to Laura? Chceš to riskovat?“

   Chris tedy zmlkla, ale Berenika se jí zastala. „Má pravdu. Co když se dole někomu něco stalo a my budeme obvinění, že jsme nezavolali pomoc?“

   „Jo?“ Sebastian se na ni ušklíbl. „A co když ty oběti budeme my?“

   Berenika přesto vstala a pomalu se přiblížila k oknu. Schovala se za záclonu a opatrně vykoukla ven. „Vidím tam akorát policejní auto.“

   „A policajti?“ vydralo se Brianovi z hrdla. Téměř nemohl mluvit, jak ho měl stažené.

   „Ty nevidím. Určitě stojí někde jinde. Motel je dost velkej. Tak co? Jukneme ven?“

   „Já nevím...“ Sebastian neskrýval pochybnosti. Chris si k němu přisedla a objala ho kolem ramen. „Snad se nemusíme bát.“

   Berenika přikývla. „Kdyby to byla Laura, chovala by se jinak. Znám ji.“

   „Myslíš?“

   „Em-hm. Určitě by nechodila kolem jako lev v kleci. To není její styl. Rovnou by jednala.“

   Chlapec se na ni pokusil usmát, ale moc přesvědčeně nevypadal. Dívka přistoupila ke dveřím. Ještě se ohlédla na ostatní, a když jí nikdo nebránil, potichu otočila klíčem a vzala za kliku.

   Otevřela dveře sotva na dvacet centimetrů a vystrčila hlavu ven. „Je to dobrý, nikdo tu –“ nestačila doříct. Ozvala se hlasitá rána a děvče se skácelo k zemi.

   „Ježíšikriste!“ vykřikla Chris. Brian, který seděl nejblíže vchodu, zareagoval čistě mechanicky. Přiskočil k Berenice, strhl ji stranou a bleskově přibouchl dveře. Stihl to právě včas.

   „Briane, ty bastarde! Okamžitě otevři!“ Pod náporem ran se tenká vrstva dřeva jen otřásala. Všem se okamžitě zrychlil tep, a nejen z vědomí, že byli dopadeni. Zpod útlého těla, ležícího na zemi, začal vytékat tenounký pramínek krve.

   „Je mrtvá?“ vyjekla v hrůze Chris. Nedokázala odtrhnout oči od kamarádčiny sinalé tváře. „Kam ji střelila?“

   Brian třesoucíma se rukama obrátil Bereniku na záda. Na pravé straně břicha jí svetr mokval čerstvou krví. „Není to srdce,“ hlesl úlevně. „Dýchá. Musíme zavolat sanitku. Rychle! Na nočním stolku mám mobil.“

   Sebastian vyskočil z postele a chňapl po malém černém přístroji. Vytočil číslo na pohotovost a přiložil si telefon k uchu. „Neslyším vyzvánění...“ Podíval se na displej a zjistil, že je zčernalý. „Sakra! Asi máš vybitou baterku...“ oznámil nešťastně.

   „Ježíši, tak snad máte někdo jinej mobil! Dělejte, kruci!“ Sám objímal Bereničinu hlavu.

   Bušení na dveře neustávalo. „Briane!!“ Při tom hysterickém jekotu tuhla krev v žilách. „Otevři, nebo vás pozabíjím všechny! Ať je tam s tebou kdokoliv!! Mně neutečete!“ Ozval se nový zvuk. Laura se zřejmě snažila vykopnout dveře.

   Chris se Sebastianem se začali horečně prohledávat. „Já ho asi nechal v autě...“ Sebastian svůj mobil zaboha nemohl nikde najít.

   „Je to dobrý, já ho mám!“ Chris vítězně vytáhla stříbrnou vymoženost techniky ze zadní kapsy kalhot. Tak se jí třásly prsty, že se takřka nedokázala trefit do malých tlačítek. Nakonec se jí to však podařilo a hovor byl ihned přijat. „Haló, tady... tady se stala nehoda... potřebujeme záchranku... jsme v motelu za městem... Je to poslední číslo ulice Valley Bog. Prosím vás, rychle!“ Víc ze sebe vypravit nedokázala. Nedbala otázek ženy na druhém konci a sklapla telefon. Hodila ho na postel a neovladatelně se roztřásla. „Co budeme dělat... Co budeme dělat??“ Neměla daleko k záchvatu.

   „Chris, musíš se uklidnit!“ křikl na ni Brian. „Zvládneme to, jenom klid!“

   Ozvalo se praskání. Dveře začínaly povolovat. „Dělej, pomoz mi!“ houkl Brian na Sebastiana a vstal. Držel Bereniku za ramena.

   „Co chceš dělat?“

   „Vezmi ji za nohy!“ Rozhodně začal couvat ke koupelně. „Oknem se ven nedostaneme. Musíme se schovat! Běž dovnitř, Chris!“

   Dívka mezi nimi proběhla a vmáčkla se až do samého rožku sprchového koutu. Vyděšením jí drkotaly zuby. Brian opatrně položil Bereniku na zem. „Snažte se zastavit krvácení. Sebe, zamkněte se a za žádnou cenu neotvírej, ať se bude dít cokoliv, rozumíš?“ přikázal.

   „Počkej, a co ty?“

   „Já se ji pokusím zastavit.“ Dívali se na sebe, jako by se viděli naposledy.

   „Co když to nezvládneš?“

   Brian  ho bez rozmýšlení objal. „Musíš mě poslechnout! A pamatuj si: Ať se děje cokoliv...“ Pustil ho, vyskočil z koupelny a sám ji zavřel. Sebastian se ani nestačil vzpamatovat, pouze se viděl, jak otáčí klíčem v zámku.

   Brian po špičkách přešel ke dveřím a přitiskl se ke stěně vedle nich. Napadlo ho, že by měl mít něco v ruce. Pohled mu okamžitě padl na poblíž stojící židli. Chňapl po ní a pevně ji sevřel v rukou. Naštěstí ji docela dobře unesl. Nebyla to nejlepší zbraň, ale nemohl si vybírat.

   Trvalo to jen dalších pár vteřin. Pak se dveře vzdaly a bezmocně se rozletěly. Dovnitř vpadla rozlícená Laura s pistolí v ruce. Na to Brian čekal. Rozmáchl se a jen okamžik předtím, než si ho všimla, ji vší silou uhodil do hrudníku. Vyrazil jí pistoli z ruky a docílil také toho, že vlivem rány upadla. Naneštěstí však neztratila vědomí a začala se sápat po zbrani. Brian byl ale rychlejší a odkopl ji z jejího dosahu. Pistol proletěla Lauře pod rukou a propadla tyčemi v zábradlí na chodbě do přízemí. Oba se na sebe překvapeně podívali.

   „Zabiju tě!“ zasyčela žena.

   „Ale dřív já tebe!“ Brian kolem ní chtěl proskočit, aby získal zbraň, ale Laura ho chytila za kotník a strhla k zemi. Udeřil se do ramene o rám dveří. Nedbal bolesti a začali spolu zápasit doslova o přežití. To v jejich případě znamenalo, že kdo se dřív dostane k pistoli, vyhrál. Vítěz bere vše. Už v tu chvíli bylo jisté, že jeden z nich tu dnes najde smrt.

   Bili se hlava nehlava, a přitom se snažili tomu druhému vysmeknout. Brian se kdesi vzadu v mysli podivoval, jak je možné, že má Laura takovou sílu. Víc nad tím ale nepřemýšlel, teď pro něj bylo důležitější, jak zachránit sebe a v ideálním případě i ostatní.

   Nakonec to byl přece jen on, kdo se dostal „do čela“. Povedlo se mu šlápnout Lauře na obě ruce, takže ho chvíli nemohla strhávat zpátky a on měl čas odplazit se z jejího dosahu. S námahou vstal a vyklonil se přes zábradlí. Kovová černá věc ležela přímo pod ním. Díky měsíčnímu světlu ji dobře viděl. Na nic nečekal a vydal se úprkem dolů po schodech. Divže se po nich neskutálel. Laura mu byla v patách a pod schodištěm ho dostihla. Ohnal se po ní, jenže tím ztratil rovnováhu. Na hladké dlažbě mu podjely nohy a žena mu ještě pomohla, když do něj vší silou strčila.

   „Briane!“ Nahoře u zábradlí stál Sebastian a sledoval celé dění očima rozšířenýma hrůzou.

   „Zmiz!“ vyjekl Brian směrem k němu a snažil se co nejrychleji zvednout. Laura už byla jen metr od zbraně. Jako ve snu viděl, jak se zastavila, shýbla se a vzala nástroj pomsty do ruky. Vítězoslavně se napřímila a namířila přímo na něj. Na nic nečekal. Skokem se octl u paty schodiště – chtěl ho použít jako štít, než se dostane z dosahu Laury a jejího „miláčka“, jenže ji podcenil. Ozval se nový výstřel a Brian ucítil palčivou bolest kdesi pod lopatkami. Těžce vydechl a nohy mu vypověděly službu. S nárazem zůstal ležet na zemi.

   Současně se ozvalo pronikavé houkání ambulance. Laura ztuhla. Bez váhání namířila pistol znovu a chystala se zasadit druhou ránu, jenže... cvak. Nic se nestalo. Došly náboje.

   „Sakra!“ Zastrčila si zbraň na opasek a dala se na útěk. Vyběhla ven, proběhla kolem sanitky, která právě zastavovala, a ztratila se v hustém jehličnatém lese.

   „Briane! Panebože...“ Sebastian bral schody dolů po dvou. Posledních pět zdolal jedním skokem a zastavil se u Briana. Klekl si a pracně ho otočil na záda. Poslouchal, jestli dýchá. Zdálo se mu, že nic neslyší, a začal panikařit, pak ale Brian slabě zakašlal.

   „Briane, žiješ...“ Sebastian se přes slzy usmál. Objímal jeho hlavu a smáčel mu krk a paži velkými slanými kapkami. „Bude to dobrý, pomoc už je tady...“

   „Ne,“ zašeptal Brian pracně, otevřel oči a s námahou na něj pohlédl. „Je konec, kamaráde.“

   „To neříkej,“ vyhrkl plavovlasý chlapec zděšeně, „ty to přežiješ!“

   Jeho přítel slabě zakroutil hlavou. „Cítím to... nech mě... tady... a postarej se... o Bereniku.“

   „Ne, ty nesmíš umřít! No tak bojuj! Přece mě tady nenecháš! Musíme to zvládnout spolu!“ vykřikoval a pevně ho stiskl. „Prosím...“

   Brian zavřel oči a hlava mu klesla na stranu.

   „Nééé!!“ domem se rozlehl zoufalý ochraptělý sten. Poté Sebastian cítil, jak ho jakési silné ruce berou pod pažemi a vlečou ho stranou. Rozmazaně viděl, jak se nad bezvládným tělem sklánějí dvě postavy v bílém. Všechno bylo tak nějak vzdálené, neskutečné... zatočila se mu hlava a ovládla ho temnota.

 

 

   „Zítra odpoledne?“

   „To už bude v pořádku.“

   „Dobře. Přijdu si pro něj. Děkuju vám.“

   „Nemáte zač.“

   Sebastian pomalu procitl. Chvějivě otevřel oči, ale hned je zase zavřel, protože silné bílé světlo ho oslepovalo. „Jsem v nebi?“

   Ozval se tlumený smích. „Na to si ještě počkáš. Jsi v nemocnici.“

   Teprve teď si uvědomil, že to řekl nahlas. „Chris?“ Druhý pokus. Zamžoural do světla a obraz se mu zostřil. Viděl se ležet v bílé posteli s tuhými nepříjemnými prostěradly a po pravé straně na židli sedící Chris. Držela ho za ruku a usmívala se na něj. Opětoval jí úsměv. „Co se stalo?“ Hned si nemohl vybavit, proč tu vlastně je.

   Dívčin výraz pohasl. „Byli jsme v hotelu s Brianem a Berenikou...“

   „Brian...“ vydechl a téměř se mu zastavilo srdce. „Je...?“ ani to nemohl vyslovit. Chris smutně povytáhla koutky rtů. „Žije.“

   Sebastian se v tu chvíli cítil, jako by se znovu narodil. Tělem se mu prohnala vlna nevýslovného štěstí. Když opět pohlédl na Chris, tvářila se zaraženě a prázdně zírala do jednoho místa. „Co je, Chris?“ Štěstí bylo přeťato náhlým podezřením.

   „No, stalo se pár věcí...“ zašeptala, „asi bych ti to teď neměla říkat.“

   „Ne, řekni mi to,“ zažádal důrazně a v duchu se snažil obrnit proti čemukoliv, co teď přijde.

   „Tak, popořadě,“ povzdychla si a vyslala do vzduchu němou kletbu za to, že právě ona musí být poslem špatných zpráv. „Berenika...“ Zadívala se ven z okna a snažila se najít sílu. „Je mrtvá.“

   „Cože?“

   „Nestačili ji zachránit. Zemřela při převozu do nemocnice.“

   „Jak...“ hlas se mu vytratil.

   „Měla zasažená játra. Už se nedalo nic dělat.“

   Sebastian na ni vrhl tak bolestný pohled, až to Chris málem neunesla. „Neříkej mi, že teď přijde něco horšího...“

   „Strašně mě to mrzí,“ hlas jí zakolísal. „Tvoji rodiče...“

   „Co je s nimi?“ vyhrkl a cítil se jako zasažený elektrickým proudem.

   Chris vzala obě jeho dlaně do svých a pevně je sevřela. „Musíš být silný. Včera váš dům vyhořel. A oni nestačili utéct.“

   „Co?? Ne, to není pravda...“ zakroutil hlavou a odmítal tu zprávu přijmout.

   „Sebastiane...“

   „To není pravda...“

   „Počkej, chci ti říct ještě něco. Dnes ráno... – Posloucháš mě?“

   Nechápavě na ni pohlédl očima naplněnýma slzami. Chris se nadechla a pokračovala. „Dnes ráno tady byla tvoje matka.“

   „Ona teda neumřela?“

   „Myslím tvoje pravá matka. Dlouho po tobě pátrala a dnes ráno tě našla.“

   „O čem to mluvíš?“ Sebastian se pohyboval na hranici mírné hysterie. Jeho mozek nechtěl takovou porci špatných zpráv přijmout.

   „Brian měl pravdu. Jsi adoptovaný. Vlastně... byl jsi. A je víc než pravděpodobné, že v hodně raném věku jste sdíleli jednu domácnost a jedny rodiče. Ty jeho.“

   Mladíkovy oči vězely zabodnuté do jednoho místa, ale nic neviděly. Nic nevnímal, na nic nemyslel. Jeho nitro ovládla otupělost. „Prosím tě,“ jako by jeho hlasem mluvil někdo jiný, „nech mě tady chvíli o samotě.“ Znělo to neskutečně, nereálně.

   Chris přikývla, zvedla se a opustila pokoj. Sebastian stále hleděl do jednoho místa. Chtěl přemýšlet o tom, co právě slyšel, ale nemohl. Neměl ani sílu plakat. Připadal si jako v hodně mizerném snu. A netoužil po ničem jiném než po probuzení.

 

 

   „Sebastiane?“ Chris zaťukala na prosklenou stěnu pokoje. Mladík k ní pomalu otočil hlavu. Od chvíle, kdy ho ponechala samotného, uplynulo už několik hodin. Slunce se schylovalo k západu a venku se po obloze nad vysokými šedými budovami rozlévala jasná oranžová záře.

   Dívka otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. „Máš tady návštěvu.“ Ustoupila a místo ní vešla asi čtyřicetiletá hezká žena s krátkými plavými vlasy a výraznýma hnědýma očima. Zastavila se v nohách postele a usmála se. „Ahoj,“ řekla dojatě.

   „Vy jste moje matka?“ zeptal se Sebastian bez jakékoliv známky citu. Bylo vidět, že ji to zarazilo, ale pouze přikývla. „Můžu si sednout?“  Jako odpovědi se jí dostalo laxního pokrčení ramen. Opatrně usedla na plastovou židli u postele. Přemýšlela, jak by měla začít. Na tento okamžik se připravovala tak dlouho, a teď tu sedí a neví, co má říct.

   „Jsem Diana Spencerová.“

   „Já jsem Sebastian Deep.“ Mimoděk zdůraznil své příjmení.  Pevně na ni hleděl a nehodlal jí to nijak ulehčit. Nějakou dobu se na sebe jen dívali, pak promluvil pacient. „Proč jste mě dala pryč?“ chladná, vyčítavá otázka.

   „Byla jsem mladá a toužila jsem po kariéře,“ řekla Diana omluvně. „Studovala jsem vysokou školu. Chtěla jsem být právnička.“

   „A podařilo se vám to?“

   „Ano.“

   „Tak to vás chápu. Vůbec jsem se vám nemohl hodit.“

   „Sebastiane,“ zaprosila, „je důležité, abys věděl, že jsem tě nechtěla zradit. Tak jako tak jsem chtěla mít děti... jen jsi přišel moc brzy.“

   „Tak proč jste si sakra nedávala pozor?“ Sebastian zvýšil hlas. „Nebo proč jste nešla na potrat?!“

   „Prosím nekřič na mě.“ Nervózně poposedla na židli. „Chtěla jsem ti zachovat život. Věřila jsem, že se najdou dobří lidé, kteří ti dají všechnu lásku a péči místo mě. Já jsem nemohla.“

   Mladík si založil ruce na hrudi a ironicky přikývl. „Aha. Tak dobře. A co teď budeme dělat? Čekáte, že vám skočím do náruče?“

   „To bys vzhledem ke svému stavu ani nemohl,“ řekla s úsměvem, ale když viděla jeho kamenný výraz, sklopila hlavu. „Promiň, to bylo hloupé.“ Horečně mačkala malou kabelku ve zpocených pěstěných rukou a snažila se rychle a konstruktivně uvažovat. „Slyšela jsem, co se stalo tvým pěstounům...“

   „Neříkejte to slovo. Byli to moji rodiče.“

   Diana tu poznámku přešla zdánlivě bez povšimnutí. „Když teď nemáš kde bydlet –“

   „Něco bych si našel,“ skočil jí do řeči.

   Žena povzdychla a upřela na něj prosebný pohled. „Sebastiane, chtěla bych se o tebe starat. Jsem tvoje matka. Určitě by nám bylo dobře...“

   „A to jste si uvědomila kdy? Po deseti letech? Tehdy jste mě začala postrádat? Nebo se na vás prostě všichni vykašlali a vás napadlo: Jejda, mám ještě to dítě, které jsem odvrhla? Ale řeknu vám, takhle to nefunguje. Já vás vůbec neznám. Jak vám mám věřit? Podvedla jste mě, když jsem se ani nemohl bránit. Co si o sobě myslíte?“

   „Prosím tě, neobviňuj mě. Snaž se mě pochopit. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu, a začala jsem tě hledat. Trvalo mi to tak dlouho, ale konečně jsem tady, s tebou. Chci všechno napravit.“

   „Já vás chápu,“ odsekl Sebastian, „ale pochopte taky vy mě. Budu si to muset rozmyslet. A teď běžte. Chci spát.“

   „Ale...“

   Chlapec se k ní otočil zády a už neřekl ani slovo. Diana tedy vstala a za rušivého klapotu podpatků vyšla ven.

   Vzápětí dovnitř vcupitala Chris. Posadila se na Dianino místo a lehce zatahala kamaráda za rukáv nemocničního pyžama. „Tak co?“ ptala se nedočkavě.

   „Jako co?“ Sebastian se k ní otočil a znuděně se protáhl. „Byl to happyend jak z romantické komedie. V slzách jsme si slíbili věrnost až za hrob.“

   Dívka se rozesmála. „Nekecej! Vážně, jak to bylo?“

   Mladík se ušklíbl. „Úplně normálně. Vysvětlovala mi, že chtěla dělat kariéru a já jsem se jí prostě nehodil do krámu. A jak si uvědomila, co udělala, a začala mě hledat. A teď chce, abych s ní bydlel.“

   „A ty? Cos jí na to řekl?“

   „Že si to musím rozmyslet. Snažil jsem se nedělat scény, ale milej jsem asi taky nebyl.“

   „To je jasný. Stane se taková pohroma a do toho tě ještě přijde prosit za odpuštění nějaká cizí ženská. Jestli je rozumná, tak to pochopí.“

   „Ona to taky chápala.“

   „A budeš s ní bydlet?“ zeptala se Chris.

   „Já fakt nevím. Teď se mi o tom vůbec nechce přemýšlet.“

   „Bude to v pohodě, věř mi. Zítra tě pustí a zatím můžeš bydlet u nás. Máma to pochopí.“

   „Díky, Chris.“ Roztáhl paže a přivinul ji do objetí. „Bez tebe bych to nezvládl. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě mám.“

 

 

 

 

Epilog

 

 

Sebastian stál v elegantním černém obleku s rukama v kapsách, světlé lesknoucí se vlasy hladce sčesané dozadu, a ze vzdálenosti několika metrů se díval na zčernalou hromadu popela a cihel, která bývala jeho domovem.

   „Tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo.“

   „Hm...“ Brian po jeho pravici, taktéž celý v černém, dlouze potahoval z tenké mátové cigarety. Včera hustě pršelo a z trosek obytného domu se ještě místy kouřilo, jak se voda vlivem slunečních paprsků odpařovala.

   „Myslíš, že je to osud?“ zeptal se Sebastian bezbarvým hlasem, aniž odvrátil pohled od místa, které jej zaplavovalo vzpomínkami. I teď, když cítil takovou bolest, mu hlavou běžely útržky jeho života v tom domě.

   Brian se zamračil do vlezlého slunečního světla a přenesl váhu z nohy na nohu. „Co jinýho by to bylo? Asi jsme se nikdy neměli rozdělit.“

   Druhý mladík přikývl. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Musel jsem zažít tvoje noční můry, horor s Laurou... Berenika... přišel jsem o rodiče a dozvěděl se, že jsem adoptovaný a ani neznám otce, a to všechno proto, abych našel... tebe.“

   „Mrzí tě to?“ nadhodil Brian. Sebastian na něj konečně pohlédl. Výraz jeho očí byl nerozluštitelný. „Já nevím. Asi ne. Jen mi to pořád nějak nedochází. Tak trochu čekám, že se zase probudím.“

   „Jo, a zjistíš, že se v tom pořád plácáš. V které části by ses chtěl vzbudit?“

   „Když jsem poznal Chris. O tobě jsem ještě nevěděl a bylo mi fajn. Ale podruhé už bych to zažít nechtěl. Ani nevím, jestli bych to vydržel.“

   „Myslím, že jo,“ děl Brian. „Člověk si říká, že by nezvládl to a ono, ale jakmile je to jednou tady, jsi v tom a řešíš to, ani nevíš jak.“  

   „Možná máš pravdu. Kdy má Laura ten soud?“

   „Ve středu. Vypadá to, že dostane doživotí.“

   „To je síla,“ pokýval Sebastian hlavou. „Kolik má vlastně těch lidí na svědomí?“

   „Pravděpodobně šestnáct nebo sedmnáct. I s recepčním a jedním policajtem.“

   „Střílet teda uměla, to se musí nechat.“

   Chvíli mlčeli, každý se zabýval svými myšlenkami. Pak promluvil Brian. „Jistý je, že dneškem všechno skončí a začne nám novej život.“ Narážel tím na společný pohřeb Bereniky a Sebastianových adoptivních rodičů, který se konal za pár hodin. Chtěli tuto neslavnou kapitolu svého života uzavřít rázně a jednou provždy.

   „Myslíš, že to spolu vydržíme?“

   Brian lehce povytáhl koutky rtů. Naposledy vyfoukl do vzduchu oblak kouře a odhodil nedopalek vedle sebe do štěrku. „Budeme muset. Málem nás to stálo krk, a ty bys teď chtěl pláchnout?“

   „Ani ve snu.“ Oba se otočili a kráčeli po příjezdové cestě pryč od místa nehody. Drobné kamínky jim vesele křupaly pod nohama.

   Na kraji silnice na ně čekala Chris s matčiným autem. Když k ní došli, oba je krátce objala. Nasedli a zamířili do města, kde se měl konat pohřeb.

   „Už jsi mluvil s matkou?“ Chris se pomalu zařadila mezi šňůru aut mířící do středu města.

   „Jo,“ odvětil Sebastian. „Postavil jsem ji před hotovu věc. Budu s tebou bydlet, ale Brian půjde se mnou.“

   „A? Vzala to?“

   „Jasně.“ Vítězně se ušklíbl. „Nic jinýho jí nezbývalo. Má dost velkej barák. Nebude jí to překážet. Zítra se stěhujeme.“

   „A neptala se, proč chcete bydlet spolu?“

   „Ujistil jsem ji, že to není tak, jak si myslí, a že budeme mít dost času na vysvětlování.“

   Dívka tiše zanadávala na červené Ferrari, které se kolem ní bezohledně prohnalo. „Myslím, že to je nejlepší řešení. Sice Dianu vůbec neznám, ale řekla bych, že je to hodná ženská a má tě ráda.“

   „To se uvidí,“ řekl Sebastian. „Ale snad si na sebe zvykneme.“ Krátce se ohlédl dozadu na Briana a všiml si světla dopadajícího na jeho čerstvě umyté vlasy. „Poslouchej, to není tvoje barva?“ Pod kaštanovou hnědí nyní zřetelně prosvítaly odrostlé světlé kořínky.

   „Není,“ potvrdil Brian jeho domněnku. „Začal jsem se barvit, protože jsem za sebou chtěl nechat svoje dětství se vším všudy.“

   „Aha. Ale vypadá to dobře,“ pochválil jeho volbu Sebastian a opět se zadíval dopředu.

  

***

 

   „Tak. Tohle je konec,“ řekl Brian směrem k Sebastianovi, když stáli před novými hroby svých blízkých. Chris si utírala oči kapesníkem a občas přidušeně vzlykla.

   „Minulost.“

   „Není smrtí, ten čin, co se stal,

    v našich srdcích budou žít dál,“ přečetl Brian s úctou epitaf, který společně vybrali na všechny tři hroby, a poté se oddali mlčenlivému rozjímání. Začalo drobně pršet a slunce na obloze nad jejich hlavami nesměle načrtlo první barevné úlomky duhy.   

 

 

 

 

 

 

 

  

---