Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 14)
10. 04. 2007
0
0
575
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá,kapitola desátá, kapitola jedenáctá, kapitola dvanáctá, kapitola třináctá
Lýdie se vrátila do hradu Mrtvých za dva dny. Věděla sice, že je to velice riskantní, ale potřebovala být sama. „Lýdie, byla jsi v zámku?“ zaslechla za sebou, jakmile vjela na nádvoří. Otočila se směrem k hlasu. „Elizabeth. Ano, byla jsem tam. Promiň, ale musela jsem si něco ujasnit.“ Přitom sesedala z koně. Obě ženy se na sebe zahleděly. Uvědomily si totiž, že jedna bez druhé to asi nezvládnou.
Ticho, které na nádvoří vládlo, přerušila stará hraběnka. „Dítě, bože, tolik jsem se o tebe bála. Už to víckrát nedělej. Nebo mi to alespoň řekni. Nesnesla bych, kdybych přišla i o tebe.“ Dívky se na ni podívaly a v jejích nevyspalých očích spatřily strach a smutek.
Lýdie pocítila vinu. Neměla odjíždět tak nakvap. Podívala se na svou babičku a vběhla jí do náručí. „Promiň, ale musela jsem. Musela jsem zjistit, co se to stalo s mým životem.“ Stará žena na ni starostlivě pohlédla. „Byla jsi u něj?“ Přikývla. „Poznal to?“ Mladá žena ztuhla. „Myslela sis, že si toho nevšimnu? Čekáš s ním děťátko.“
Elizabeth tlumeně vykřikla. „Ty, ty jsi také těhotná? Lýdie, proč si mi…“ „Došlo mi to ten den, co jsem odjela… Proto jsem odjela. Musela jsem vědět… potřebovala jsem se ho zeptat, co pro něj jsem.“ Zadívala se nejdřív na svou babičku, a poté na kamarádku.
Ta byla celá bílá. „Lýdie, ví o tom?“ „Ne, neřekla jsem mu to. Neví, že s ním budu mít dítě a neví ani o tom tvém.“ Stará hraběnka přerušila napjaté ticho, které následovalo. „Co pro něj znamenáš?“ „Miluje mě. Řekl, že mě má rád a já mu věřím… Proč by mi jinak dával podepsat předmanželskou smlouvu?“
Obě ženy udiveně vydechly. Lýdie se tedy dala do vysvětlování. „Když mě zajal, nechal mě podepsat dokument. Nevěděla jsem jaký… Dal mi ho ještě před tím, než… než mě svedl.“ Poté se všechny tři odebraly do hradu k připravenému jídlu.
Zatím v depaitském zámku králové s rádci a generály opět usedali k mírovému stolu. Hodiny a hodiny poslouchali návrhy. Jeden byl nepřijatelnější než druhý. A králové toho začali mít dost. Leoš to zatrhl jako první. „Dost! Dost! Dost! To stačí! Tak zaprvé: není důležité, kdo tu válku vlastně vyhrál. Zadruhé: není důležité, kdo bude mít větší výhody. Zatřetí: nejsme tu kvůli penězům nebo kvůli tomu, co s vojáky a vybavením. Začtvrté: naše království už trpěla dost…“
Dobroslav poslouchal rozzlobený projev svého souseda. V podstatě se vším souhlasil, ale raději Leoše zastavil. „Král Leoš má pravdu. Já bych navrhoval, aby se okamžitě do všech koutů našich zemí poslali poslové se zprávami o nastoleném míru. A určitě by se mělo poslat pár poslů k sousedním vládcům. Ti také mají právo na klid.“
Přítomným konečně došlo, že od míru je již nedělí vůbec nic. Králové si snad byli i ochotni pomáhat s obnovováním zemí. Koho by napadlo, že pro konec války je třeba jen dvou žen. Žen, kterých si oba vládci váží a milují je. Na jejich sestrách a ženách. Už se totiž dozvěděli o předmanželský smlouvě mezi králem Leošem a princeznou Lýdií.
A teprve teď se začalo diskutovat o důležitých věcech. O věcech, které jsou třeba k obnovení zničených zemí. Ale nejdříve ze zámku vyjelo několik desítek poslů. Jeli ve dvojících jeden Lagueřan a jeden Depaiťan.
Jakmile venku padla úplná tma, jednatelé opustili síň a rozešli se do svých pokojů. Jen králové se odebrali do pracovny. „Dobroslave, včera v noci tu byla tvá sestra.“ Druhý muž zůstal klidný: „Vzhledem k tomu, že o tom nevím, předpokládám, že byla za tebou.“ „Ano. Chtěla vědět… potřebovala si ujasnit nějaké věci.“
Dobroslav se nadechl. Nechtěl se začít hádat, ale poznámku, jež se mu drala na jazyk zastavit nedokázal. „A ujasnila si je v tvé posteli.“ Leoš na něj zůstal potichu hledět. Co na to říct? „Dal jsem ti slovo, že si ji nevezmu proti její vůli… Tak dost. Dnes se celý den snažím soustředit… Už to nevydržím. Řekla, že mě miluje.“ Na to opustil místnost.
Lagueřan osaměl. Ne však na dlouho. Do pokoje vešla Zlata. Myslela si, že pokoj je prázdný, a tak když si uvědomila, že tomu tak není, lekla se. „Nemusíte mít strach, paní Zlato.“ „Králi, nebojím se vás, jen jsem se lekla, že tu nejsem sama.“ Nebyla si jistá, jak se v přítomnosti sousedního krále chovat.
Ten si její nervozity všiml. „Vím, že není vhodné, abyste tu se mnou zůstávala, ale Zikmundovi to snad vadit nebude. Potřebuji se totiž něco dozvědět. A zdá se mi, že vy jste ta nejzasvěcenější osoba.“ Zlata se uvolnila. Žádné nebezpečí nehrozí. Posadila se na jednu z volných židlí naproti Dobroslavovi. „Co chcete vědět?“ „Jaký je vlastně Leoš a… a ještě povídejte mi o Elizabeth.“
Zlata mu vyhověla. Povídala a povídala, občas odpovídala na jeho dotazy. Přitom poznala, jak moc svou ženu miluje a jak moc si váží své sestry. Dokonce se jí zdálo, že Dobroslav s Leošem mají společného víc, než bylo na první pohled patrné.
Po více jak hodině se znovu otevřely dveře. Vešel Zikmund. Jeho pohled padl na Zlatu. Seděla hned naproti dveřím. „Tady jsi, hle…“ zarazil se, když si všiml svého krále. „Pane,“ jeho hlas zněl nejistě. Dobroslav to hned zpozoroval. „Nemusíš stát ve dveřích. Omlouvám se, že jsem tu tvou snoubenku zdržel tak dlouho, ale potřeboval jsem se jí na něco zeptat.“
V místnosti nastalo ticho. „Králi, omlouvám se. Jen mě překvapilo, že je tu s vámi.“ Muž volil slova opatrně. „To nevadí. No, a když už jsi tu… Ještě jsme neměli možnost si pořádně promluvit. Také ti dlužím omluvu… nepřerušuj mě… dal jsem ti na starost svou svéhlavou sestřičku, i když jsem věděl, že ji nedokážeš ochránit před ní samotnou. Což pro ní představovalo největší nebezpečí…
Neměl jsem ti dávat za vinu, co se stalo. Jsem si vědom, že jsi jeden z mých nejvěrnějších mužů. A pokud jde o tvou nastávající, gratuluji ti. Nemohl ses zamilovat lépe.“ Při posledních slovech se usmál na Zlatu a odcházel z pokoje. Ve dveřích se však otočil. „Málem jsem zapomněl. Děkuji vám za informace, paní Zlato.“ A snoubenci osaměli.
Žena pohlédla Zikmundovi do očí. Zase z nich nemohla nic vyčíst. To neměla ráda. To, jak dokázal skrývat své pocity. „Co…“ než stačila říci něco víc, políbil ji. Poté spolu potichu opustili místnost.
Ticho, které na nádvoří vládlo, přerušila stará hraběnka. „Dítě, bože, tolik jsem se o tebe bála. Už to víckrát nedělej. Nebo mi to alespoň řekni. Nesnesla bych, kdybych přišla i o tebe.“ Dívky se na ni podívaly a v jejích nevyspalých očích spatřily strach a smutek.
Lýdie pocítila vinu. Neměla odjíždět tak nakvap. Podívala se na svou babičku a vběhla jí do náručí. „Promiň, ale musela jsem. Musela jsem zjistit, co se to stalo s mým životem.“ Stará žena na ni starostlivě pohlédla. „Byla jsi u něj?“ Přikývla. „Poznal to?“ Mladá žena ztuhla. „Myslela sis, že si toho nevšimnu? Čekáš s ním děťátko.“
Elizabeth tlumeně vykřikla. „Ty, ty jsi také těhotná? Lýdie, proč si mi…“ „Došlo mi to ten den, co jsem odjela… Proto jsem odjela. Musela jsem vědět… potřebovala jsem se ho zeptat, co pro něj jsem.“ Zadívala se nejdřív na svou babičku, a poté na kamarádku.
Ta byla celá bílá. „Lýdie, ví o tom?“ „Ne, neřekla jsem mu to. Neví, že s ním budu mít dítě a neví ani o tom tvém.“ Stará hraběnka přerušila napjaté ticho, které následovalo. „Co pro něj znamenáš?“ „Miluje mě. Řekl, že mě má rád a já mu věřím… Proč by mi jinak dával podepsat předmanželskou smlouvu?“
Obě ženy udiveně vydechly. Lýdie se tedy dala do vysvětlování. „Když mě zajal, nechal mě podepsat dokument. Nevěděla jsem jaký… Dal mi ho ještě před tím, než… než mě svedl.“ Poté se všechny tři odebraly do hradu k připravenému jídlu.
Zatím v depaitském zámku králové s rádci a generály opět usedali k mírovému stolu. Hodiny a hodiny poslouchali návrhy. Jeden byl nepřijatelnější než druhý. A králové toho začali mít dost. Leoš to zatrhl jako první. „Dost! Dost! Dost! To stačí! Tak zaprvé: není důležité, kdo tu válku vlastně vyhrál. Zadruhé: není důležité, kdo bude mít větší výhody. Zatřetí: nejsme tu kvůli penězům nebo kvůli tomu, co s vojáky a vybavením. Začtvrté: naše království už trpěla dost…“
Dobroslav poslouchal rozzlobený projev svého souseda. V podstatě se vším souhlasil, ale raději Leoše zastavil. „Král Leoš má pravdu. Já bych navrhoval, aby se okamžitě do všech koutů našich zemí poslali poslové se zprávami o nastoleném míru. A určitě by se mělo poslat pár poslů k sousedním vládcům. Ti také mají právo na klid.“
Přítomným konečně došlo, že od míru je již nedělí vůbec nic. Králové si snad byli i ochotni pomáhat s obnovováním zemí. Koho by napadlo, že pro konec války je třeba jen dvou žen. Žen, kterých si oba vládci váží a milují je. Na jejich sestrách a ženách. Už se totiž dozvěděli o předmanželský smlouvě mezi králem Leošem a princeznou Lýdií.
A teprve teď se začalo diskutovat o důležitých věcech. O věcech, které jsou třeba k obnovení zničených zemí. Ale nejdříve ze zámku vyjelo několik desítek poslů. Jeli ve dvojících jeden Lagueřan a jeden Depaiťan.
Jakmile venku padla úplná tma, jednatelé opustili síň a rozešli se do svých pokojů. Jen králové se odebrali do pracovny. „Dobroslave, včera v noci tu byla tvá sestra.“ Druhý muž zůstal klidný: „Vzhledem k tomu, že o tom nevím, předpokládám, že byla za tebou.“ „Ano. Chtěla vědět… potřebovala si ujasnit nějaké věci.“
Dobroslav se nadechl. Nechtěl se začít hádat, ale poznámku, jež se mu drala na jazyk zastavit nedokázal. „A ujasnila si je v tvé posteli.“ Leoš na něj zůstal potichu hledět. Co na to říct? „Dal jsem ti slovo, že si ji nevezmu proti její vůli… Tak dost. Dnes se celý den snažím soustředit… Už to nevydržím. Řekla, že mě miluje.“ Na to opustil místnost.
Lagueřan osaměl. Ne však na dlouho. Do pokoje vešla Zlata. Myslela si, že pokoj je prázdný, a tak když si uvědomila, že tomu tak není, lekla se. „Nemusíte mít strach, paní Zlato.“ „Králi, nebojím se vás, jen jsem se lekla, že tu nejsem sama.“ Nebyla si jistá, jak se v přítomnosti sousedního krále chovat.
Ten si její nervozity všiml. „Vím, že není vhodné, abyste tu se mnou zůstávala, ale Zikmundovi to snad vadit nebude. Potřebuji se totiž něco dozvědět. A zdá se mi, že vy jste ta nejzasvěcenější osoba.“ Zlata se uvolnila. Žádné nebezpečí nehrozí. Posadila se na jednu z volných židlí naproti Dobroslavovi. „Co chcete vědět?“ „Jaký je vlastně Leoš a… a ještě povídejte mi o Elizabeth.“
Zlata mu vyhověla. Povídala a povídala, občas odpovídala na jeho dotazy. Přitom poznala, jak moc svou ženu miluje a jak moc si váží své sestry. Dokonce se jí zdálo, že Dobroslav s Leošem mají společného víc, než bylo na první pohled patrné.
Po více jak hodině se znovu otevřely dveře. Vešel Zikmund. Jeho pohled padl na Zlatu. Seděla hned naproti dveřím. „Tady jsi, hle…“ zarazil se, když si všiml svého krále. „Pane,“ jeho hlas zněl nejistě. Dobroslav to hned zpozoroval. „Nemusíš stát ve dveřích. Omlouvám se, že jsem tu tvou snoubenku zdržel tak dlouho, ale potřeboval jsem se jí na něco zeptat.“
V místnosti nastalo ticho. „Králi, omlouvám se. Jen mě překvapilo, že je tu s vámi.“ Muž volil slova opatrně. „To nevadí. No, a když už jsi tu… Ještě jsme neměli možnost si pořádně promluvit. Také ti dlužím omluvu… nepřerušuj mě… dal jsem ti na starost svou svéhlavou sestřičku, i když jsem věděl, že ji nedokážeš ochránit před ní samotnou. Což pro ní představovalo největší nebezpečí…
Neměl jsem ti dávat za vinu, co se stalo. Jsem si vědom, že jsi jeden z mých nejvěrnějších mužů. A pokud jde o tvou nastávající, gratuluji ti. Nemohl ses zamilovat lépe.“ Při posledních slovech se usmál na Zlatu a odcházel z pokoje. Ve dveřích se však otočil. „Málem jsem zapomněl. Děkuji vám za informace, paní Zlato.“ A snoubenci osaměli.
Žena pohlédla Zikmundovi do očí. Zase z nich nemohla nic vyčíst. To neměla ráda. To, jak dokázal skrývat své pocity. „Co…“ než stačila říci něco víc, políbil ji. Poté spolu potichu opustili místnost.