Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 15)
10. 04. 2007
0
0
538
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá,kapitola desátá, kapitola jedenáctá, kapitola dvanáctá, kapitola třináctá, kapitola čtrnáctá
V tom někdo zaklepal. I když se neozval, osoba vešla do pokoje. „Dobroslave, kdy jsi viděl Elizabeth naposledy?“ zeptal se Leoš, když zavřel dveře a rozhlédl se po pokoji. Druhý muž už klidný na něj pohlédl. „Před šesti měsíci. Bože, co si to na nás vymyslely! Ať se vrátí. Vždyť už jsme mír dojednali. Tedy skoro.“
Leoš si povzdychl. I on trpěl. „Jsou to dva dny, co se vrátil náš posel. Víš, co řekl. Odmítají opustit Hrad mrtvých, dokud nebude mír jistý. Také bych je měl raději tady. Ale ony mají svou hlavu.“ Druhý muž se pousmál. „Ano. Svéhlavost. Tu mají společnou.“
Oba se posadili a sledovali dění za okny. „Co kdybychom už k nim neposílali posli, ale vydali se tam sami,“ navrhl Lagueřan. Depaiťan si povzdechl. „Kdyby to tak šlo. Ale tak týden se odtud nedostaneme. Musíme dát do pořádku… Také sis snad všiml, že se nám trochu bouří rádcové.“ „Všiml. Byli zvyklý na boj. A hlavně byli zvyklí na moc, kterou měli a o kterou s mírem přijdou.“
Ve stejnou dobu si na Hradě mrtvých stará hraběnka zavolala obě dívky do hlavní síně. „Myslím, že je načase, abyste se vrátily. Splnili vaše požadavky. Je mír. A také musíte myslet na ty chudáky posli, co se tu každou chvíli objeví.“ Obě přikývly. I jim se již moc stýskalo. A hlavně bylo už na čase, aby se králové dozvěděli o dětech.
Vše se začalo připravovat na odjezd. No, ve skutečnosti vyjeli z bran hradu o tři hodiny později v pohodném kočáře. Neměly toho tolik, aby jim to zabralo více času. Vlastně nejdéle jim trvalo přemlouvání staré hraběnky, aby jela s nimi.
Cesta lesem byla pomalá. Všude byly výmoly a kočí musel dávat pozor. Všude byl však klid, tedy alespoň se to tak na první pohled jevilo. Kdyby se ženy z kočáru rozhlédly důkladně, uviděli by jezdce sledující jejich kočár. Drželi se sice ve velké vzdálenosti, ale to jen proto, že ještě nebyli připraveni zaútočit.
Byli na cestě již druhý den, když zaslechly výstřely. Ženy se vyděsily. „Co se to děje?“ vykřikla Elizabeth. „Říkala jsem vám, že jsme si měli vzít doprovod,“ zašeptala vyděšená hraběnka. Najednou nastalo naprosté ticho. To je vyděsilo ještě víc.
Zničeho nic se otevřely dveře. Venku stál jejich kočí a mířil na ně zbraní. „Dobrý den, dámy. Doufám, že vám nevadí… Tak dost. Musíte zemřít. Nadělali jste moc škody. Ženám přece nepřísluší motat se do věcí mužů…“ než se dostal dál, ozvala se rána. Muž se sklátil k zemi.
Ženy byly stále vyděšené. Pořád nechápaly, co se to děje. Tedy vlastně chápaly, někdo se jich potřeboval zbavit, aby válka pokračovala. Najednou uslyšely hlas. „Paní, nebojte se.“ Muž, jež mluvil doběhl k místu, kde ležel kočí. Měl na hrudi znak Depaitu. Hned za ním další muži.
„Sledovali vás už od hradu. Všimli jsme si jich a jeli za vámi. Připojili se k nám i lidé z vesnice… Omlouvám se, že jsem vás vyděsil… Jsem jeden z poslů, který měl do sousedního království doručit zprávu o míru,“ muž byl vyvedený z míry, to ženám došlo a vzápětí i to proč. Všiml si, že mladé ženy jsou těhotné.
První se vzpamatovala Lýdie. „Pomohl byste mi, prosím, z kočáru?“ Muž okamžitě vyhověl. Venku se rozhlédla. Kolem kočáru stálo asi třicet mužů. Většinou sedláků a mužů z vesnice. A mezi nimi laguerský voják. Přitom si uvědomila, že za ní stojí i Elizabeth a její babička.
Muži poklekli. „Kolik jezdců nás sledovalo?“ zeptala se Lýdie. „Asi deset, paní. Všechny jsme je zneškodnili. Králové sice zakázali zabíjet, ale v tomto případě jsme neměli na vybranou,“ odpověděl Lagueřan.
Elizabeth se podívala po vesničanech. Bylo na nich vidět, že musí tvrdě pracovat. „Proč jste nám přišli na pomoc, myslela jsem, že nás nemáte rádi.“ Jeden muž odpověděl. „Paní, nemáme rádi vládce, co rádi vedou války. Ale vás se to netýká. Vy jste tu válku ukončili.“ „Nastupte do kočáru. Doprovodíme vás na zámek. Tam přece míříte,“ promluvil Depaiťan.
Do zámku dorazili druhý den ráno. Všude bylo pozdvižení, když se lidé dozvěděli, kdo v kočáře jede. Proto se není čemu divit, že se to velice rychle doneslo i do jídelny, kde snídali králové. Ti se okamžitě přesunuli na nádvoří.
Přišli právě včas. Kočár projížděl hlavní bránou. Vedle něj jelo několik jezdců. Králové poznali posli a ti ostatní byli sedláci. Než se zmohli na slovo, otevřely se dveře kočáru. Nikdo však nevystupoval.
Na nádvoří se postupně sbíhal celý zámek. Všude to švitořilo. Zničeho nic však vše ustalo. Nastalo naprosté ticho, během kterého Leoš s Dobroslavem došli k otevřenému kočáru. To bylo to jediné, co je zajímalo. Jinak by si totiž všimli spoutaných mužů, jež drželi jezdci.
Dívky v kočáru byly ovšem rozrušeny nejvíce. Tolik se sem těšily, ale nepomyslely na to nejdůležitější. Na to, jak zareagují oni na to, že jim zatajily své těhotenství. Stará hraběnka je chápala. Proto z kočáru vystoupila první. Muži jí pomohli. „Hraběnko…“ řekl polohlasem Lagueřan.
Ta se usmála. Byli ve stejném stavu jako dívky uvnitř. Vyvedení z míry, šťastní, vyděšení, vše jim to koukalo z očí. „Králi Dobroslave, ráda vás opět vidím. A vás králi Leoši ráda poznávám.“ Její slova se nesla po tichém nádvoří. Jedno překvapení stíhalo další. Lidé byli šokováni. Hraběnka z Hradu mrtvých.