Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Hedis Liaric
Před dávnými časy, ještě za doby mýtických nestvůr, byl jeden odlišný svět. Byl jiný než ten náš. Nežili tam pouze lidé, ale i jiné rasy. Jedny z nich jsou Elfové, Trpaslíci, Gnomové, Lidé, Hobiti, Orcové, Trolové, Arcani, Austereté a další rasy. Elfové byly rasa pyšná, moudrá a velmi vysoká, která se zabývala spíše kouzlením než válčením. Byli to zkušení kouzelníci, ale zkušenosti pro boj jim také nescházel jejich rytíři patřili mezi ty nejlepší. Trpaslíci byli zase oproti elfům o trošku víc menší. Ti nejvyšší jedinci málo kdy sahali nějakému elfovi až po pas. Měli spoutu zkušeností s válčením a dolováním, jsou také velmi silní a jsou vynalézaví mají spoustu střelných zbraní. Gnomové byli ještě menší oproti trpaslíkům. Málo kdy dosahovali po hruď, ale byli velmi rychlí a inteligentní mají např:Parní stroje pro lepší dopravu. Lidé byli spojenci s Trpaslíky, Elfy a Gnomy. Používali spoustu věcí od Gnomů a trpaslíků. Od Elfů se učili magii. Lidem patřili hlavně skály Gryphononů. Hobiti byli přibližně stejně velcí jako Gnomové. Jenomže měli odlišný život. Neustále se váleli a jejich jedíná práce byla odpracováváni pozemků kde pěstovali zeleninu. Byli mírumilovní ale byli starostlivý. Jejich jediná vojenská dovednost byla střelba z praku. Orcové byli Surovými nestvůrami, ale pak jako kdyby se něco stalo a začali se chovat jako lidé. Už nezabíjeli jen tak pro radost a uzavřeli spojeneckou smlouvu. Bohužel v té stálo, že na sebe nesmí posílat pouze vojska, ale pro jednotlivce to neplatilo. Takže když se ukázal orc v lidském městě byl nemilosrdně popraven. Jen málo kdy ho ušetřili. Pouze když to byl důležitý vojenský člen, tak ho pouze zavřeli a počkali na velvyslance dané rasy. Trolové měli stejnou výšku jako Elfové akorád vypadali jinak a velmi silní. Byli spojenci Orců. Arcani žili dlouhé roky v podzemí, ale rozhodli se zjístit co je na povrchu. Většina jejich šamanů tvrdili, že je tam čeká zkáza a strašná smrt. Jeden z jejich šamanů Anor’krul Tendthe tvrdil opak. Byl to mladý šaman, ale velmi zkušený. Jeho budoucnost byla veliká a proto král dal na jeho slova a vyšli na povrch. Austereté měli velmi tvrdou kůži, téměř z oceli. A také zkušenější členové dokázali ze své železné kůže vytvořit zbraň nebo štít. V tomto světě byla zapotřebí odvaha, boužel ta některým scházela. Nescházela však Hedisovi Liaricovi tehdá ještě 14ti letému elfovy, který měl spoustu plánu do budoucna. Jeho otec patřil ke královské gardě. Říkala si Krvavá garda. Jeho matka patřila ke skupině mocných druidů a ti si zase říkali Strážci přírody. Hedise lákalo více umění druidů než válčení a proto se učil od své matky umění druidů. Jeho otci se to však nelíbilo. Podle něho druid nemůže nikdy získat nějáká vyšší šlechtický titul. Hedisuv otec měl spoustu šlechtických titulů jako např: Lord, Rytíř, Elitní strážce(Titul, který může být udělen pouze Krvavé gardě a to pouze po několikanásobném obětování pro Hrad, město nebo Krále), Rudé srdce(Titul může být udělen pouze pokud bojovník má nebo měl několik vážných zranění a přežil je), Vůdce Krvavé Gardy atd… . Druid se nikdy nemůže dostat do Krvavé gardy a ani dokonce mezi obyčejné stráže. A hlavně kvůli tomu nechtěl, aby byl Hedis druidem. Později se otec Hedise musel smířit stím, že jeho syn nebude nikdy tak skvělí válečník jako. Říkal si: ,,U Trentina, kdyby byl aspoň poloviční válečník co já! Proč jsi mi to udělal???‘‘ Uběhlo 5 let a Hedisovi již bylo 19 let. Byl to opravdoví muž. Odvaha mu nescházela a byl mrštný. Aby nesklamal otce tak se aspoň částečně učil bojovat. Nebyl ze všech nejhorší, docela mu to šlo. Uměl překonat kdejakého muže, ať už to byl voják nebo strážce, ale jediné koho nedokázal porazit byli muži z Krvavé gardy a generálovi ochránci.
Kapitola 1.
Starý přítel
Je krásné ráno a Hedis vstává z postele a zalévá své květiny. Při zalévání se zadívá do nebe a pomyslí si: ,,Ach to je dnes krásný den. Dnes se mi bude dařit.‘‘ Když jde po cestě do hlavního města spojenců Westwind City, tak ho každý zdraví a on jim to s úsměvem na tváři oplácí. Musí zajít do města pro některé lektvary a vzácné byliny pro kouzlo své matky. Vzpomene si však že některé byliny lze nasbírat v přírodě nedaleko jeho rodné vesnice Firm. Vtom, jak je zabaven hledáním a nedívá se kolem, zakopne o kořen stromu a bohužel se skutálelý i z kopce co byl hned za kořenem a dokutálel se přímo k Rebírý jeskyni. Najednou z jeskyně vyšel rebír. Byla to stvoření která měla asi dva a půl metru a vážili něco kolem 450 kg a vypadala jako medvědi, ale chodili po zadních nohách. Na zádech měli něco jako ploutve, kterými si korigovali plavbu a také velký ocas díky kterému plavali velmi rychle a dobře. Byli také velmi Inteligentní a na tlapách jim vyrůstali tvrdé a dlouhé drápy. Mívali velmi vzácnou srst z které byla opravdu výborná kožešina a zároveň i kožená zbroj. Ten kdo měl tuto zbroj patřil mezi ty nejbohatší. Pouze boty stojí to co celá plátová zbroj což je kolem 32 zlatých. Hedis se nesnažil moc pohybovat, aby nevyprovokoval rebíra. Bohužel mu začal po těle lézt velmi jedovatý pavouk, který mu lezl po obličeji a Hedis to nevydržel a musel si ho zchodit dolů, protože pohled na jeho velká kusadla nebyl zrovna příjemný. Rebír se rozzuřil a začal pronásledovat Hedise. Hedis byl sice vycvičený na vytrvalost, ale na vytrvalost u které musí běžet sprintem, tak na to nebyl vycvičený. Uviděl díru co byla u stromu a viděl jedinou šanci pro záchranu. Bohužel v cestě stál další kořen. Když se připravoval skákat, tak zakopl a vlítl do díry právě tak jak on nechtěl, hlavou napřed. Snažil se dostal aspoň hlouběji aby ho rebír nemohl vytáhnout. No jo. Rebír měl šikovné tlapy a Hedise vytáhl. Druid vysel hlavou dolů a byl držen za nohu. Rebír se už napřahoval, když v tom do Hedise vnikl jeden šíp. Hedis začal řvát bolestí. rebír se ohlédl ale nic neviděl, tak pokračoval. V tom těsně kolem Hedisovi hlavy prolétl druhý šíp a probodl rebíra. Hedis spadl na zem a rebír na něj. Hedis začal volat o pomoc, protože rebír nebyl zrovna nejlehčí. Ani ne za dvacet sekund přiběhl Elf a vytáhl Hedise z pod rebíra. Hedis poděkoval a zeptal se elfa jak se jmenuje. Elf odpověděl: ,, Samíro Klout jméno mé, ale přátele mi říkají SAKLO.‘‘ ,, Saklo???‘‘ zeptal se Hedis. ,,Ano Saklo. Jsou to první dvě slabiky z jméno jména a příjmení.‘‘odpověděl s úsměvel Samiro. ,, Já jsem Hedis Liaric, moc ti děkuju za tvou záchranu. Však až já najdu toho mizeru co mi střelil ten šíp do nohy! Ten uvidí.‘‘Hedis rozzuřeně řekl. Samiro se pomalu odplížil, aby Hedis nezjistil, že šíp, který pronikl do jeho nohy byl jeho.Když se Hedis otočil tak Samiro byl pryč. Vytáhl sišíp, zavázal ránu a šel dosbírat zbývající rostliny. Vrací se do města a dokupuje lektvary. U své matky odevzdal lektvary a byliny a běžel ještě do města, protože tam viděl skvělé kalhoty z kůže. Ve městě si snažil vzpomenout kde je jen vyděl. Nemohl si vzpomenout. Oběhl snad všechny obchody,krámy a trhy s kůží, ale nikde nic. Najednou si vzpomněl, že se nepodíval ještě do jednoho obchůdku. Přišel k němu a šahal po klice, vtom najednou se zevnitř ozval rámus a hlasy: ,, Vrať mi ty peníze! Ty zloději! Stráže! Stráže! Zloděj mi ukradl všechny mé peníze! Pomoc!‘‘ Hedis chtěl vejít dovnitř když v tom se rozrazili dveře a Hedis se srazil se zlodějem. Zloděj rychle popadl pytel s penězi a utíkal dál. Hedis použil své kouzla a svázal ho kořeny. Bohužel zloděj uměl kouzlo jak se dostat z kořenů a opět utíkal dál. Hedis se rozběhl za ním a honil ho po celém městě. Zahnal zloděje do úzké uličky a myslel si že má vyhráno. Vtom na druhé straně se objevili stráže a Hedis zůstal namístě. Nevšiml si však že zloděj zmizel, a tak si stráže mysleli, že právě on je ten zloděj. Začal před strážemi utíkat. Vběhl na nějaké cvičiště válečníků. Řekl si, že jim uteče a schová se někde mezi válečníky. Když utíkal, tak narazil do nějakého trpaslíka. Trpaslík začal nadávat: ,, Co blbneš ty ušatče! Koukej se na cestu! Toto je cvičiště válečníků a ne běžců! Hele jsi mi nějak povědomí. Jo mož….‘‘ Hedis mu skočil do řeči : ,,Jo jo to je pěkný, jsem Hedis Liaric, promiň nemám čas mě stráže‘‘ a Trpaslík: ,, Už vím!!! To jsem já Dunix! Vzpomínáš?‘‘ Hedis v rychlosti řekl:,, Jo jo vzpomínám, hele prosím tě zkus nějak zmást ty stráže.‘‘ ,,S radostí příteli.‘‘ řekl Dunix a Hedis odběhl za roh se schovat. Když přiběhli stráže tak se Dunixe zeptali jestli neviděl kolem utíkat elfa. On v klídku odpověděl, že ano. Hedisovi se najednou rozbušilo srdce tak, že mu málem vylétlo z hrudi. Stráže se Dunixe zeptali kam běžel a on ukázal opačný směr kam Hedis běžel. Stráže mu poděkovali a utíkali dál. Hedis poděkoval Dunixovi a byl mu nesmírně vděčný. ,,Dunixi! Příteli!‘‘ řekl Hedis radostně a začali se objímat. ,, Mohli bychom někam zajít zavzpomínat na staré časy našeho dětství.‘‘ Dunix povídal. Hedis mu odpověděl: ,, Ano to bychom mohli. Znám skvělé místo. Bohužel je to pěkný kus odsuď. No mohli bychom letět na gryphonech.‘‘ ,,Ano! Na gryphonech jsem už dlouho neletěl.‘‘ Oba šly k mistrovi gryphonů. Oba nasedli na své gryphony a letěli do města jménem Sackos. Jakmile dolétli tak si sedli k hospodě a objednali korbel toho nejlepšího piva v kraji. Seděli u stolu, popíjeli pivo a povídali si o různých věcech. Najednou Hedis uslyšel svým elfím sluchem jako kdyby se něco uvolnilo a odpružilo. Dunix se ho zeptal: ,, Neděje se nic???‘‘ Hedis rozrušeně odpověděl: ,, Ano, slyším jako by KATAPULT!‘‘ To zrovna Hedis uviděl hořící střelu z katapultu jak letí na něho a Dunixe. Skočil na Dunixe a stáhl ho sebou k zemi v tu pravou chvíli. Střela z katapultu spadla sotva jeden metr od jejich stolu. Hořící střela se rozprskla všude kolem. Hořící kousky létali všude. Stráže města řvali ze všech sil:,, Rychle se schovejte! Rychle! Ti co umí bojovat tak rychle do zbrojírny!‘‘ Hedis s Dunixem nerozhodli že půjdou rychle do zbrojírny. Bylo tam pouze dvacet lidí. Osm strážných, deset nějakých občanů a Hedis a Dunix. Všude šel slyšet křik žen a dětí. Zem se třásla z toho jak pochodovali nepřátelé k vesnici. Dunix si vytáhnul svojí dvoustranou sekeru, kterou vždy nosí při sobě. Hedis si vytáhl svoji palici, které říká Máša. Vesničané se oblékli do zbroje a byli připraveni k boji. Už se třásli i stromy, když v tom ze stromů vyběhli trpaslíci. Ale nevypadali jako Dunix nebo jako jiný trpaslík, vypadali spíše jako skřeti s postavou trpaslíka. Ani kůži neměli stejnou jako ostatní trpaslíci. Byla tmavá, ale ne jako z lidské rasy černí. Byla to tmavě modrá kůže. Běželi přímo proti vesnici a řvali ze všech sil. Vesničané se rozběhli taktéž. Dunix byl v první řade mezi tím co Hedis kouzlil v zadních řadách. Hedis vykouzlil na své nepřátelé kořeny, čímž je uzemnil a zraňoval. Dunix a sním i stráže s vesničany bojovali statečně. Bohužel se z lesa vyhrnul katapult a za ním modří trpaslíci s kušemi a začali střílet do vesničanů. Vesničané a stráže utíkali stejně jako naši hrdinové. Všichni utíkali, padali k zemi, křičeli bolestí, schovávali se a ti co chránili vesnici odhazovali zbraně a utíkali jako všichni ostatní. Když v tom ze stromů vyšel trpaslík s bílou kůží. Dunix se zastavil a podíval na bílého trpaslíka. Měl vyraz v obličeji jako kdyby viděl ducha, ale zároveň to vypadalo jako kdyby byl rozčílený. V tom zařval:,, Ukrone! To snad ne! Ty jsi mrt…‘‘ Hedis ho ztrhnul k zemi a kolem nich prolítli 3 šípy z kuše. Dunix se vzpamatoval a utíkal pryč. Jakmile byli v bezpečí, tak Hedis začal na Dunixe křičet co to mělo v té vesnici znamenat že si stoupnul doprostřed boje a stál tam jako solný sloup. Dunix mu začal vysvětlovat že tam ten bílí trpaslík byl jeho dávný nepřítel kvůli kterému se dostal do dolů v Oldmine. Přísahal že se mu jednou pomstí, protože Ukron mu zabil přítele a později to vsedl na něho,, Proto jsem tam tak stál, myslel jsem že je mrtví. Ještě něž jsem šel do dolů tak jsem ho shodil z hory králů. Asi to přežil. Byl to pro mě šok, tak to už pochop!‘‘ ,, Ano chápu to, ale příště se ovládej. Kdybych tě nestrhnul k zemi, jsou v tobě 3 šípy z kuše.‘‘ řekl Hedis. ,, Ano děkuji. Ty musíš být prostě vždycky za hrdinu že?‘‘ řekl Dunix s lehkým úsměvem. ,,No, já tě teda příště nechám a bude. Pojď už spát, dnes jsme měli perný den příteli.‘‘
Kapitola 2.
Zlý sen
Hedis se pomalu probouzí a říká si:,, No včera to byl vyčerpávající den.‘‘ Vyráží do lesa, aby ulovil snídani pro něho a Dunixe, který ještě stále spí a válí se ve svém plášti Skrytá noc, což je plášť ve kterém je teplo a v noci nejdete vidět, u již téměř vyhaslého ohně. Hedis prochází lesem, ale stále nic nenašel, ani veverku, ani králíka, nic k snědku. Rozhodl se najít alespoň nějaké ovoce. Bohužel, nedaří se mu najít ani malý keř s borůvkami nebo jednu jedinou houbu. Říká si:,, To snad není možný, že bychom byli v lese, kde není nic k snědku?‘‘ Mírně rozzuřený se vrací k ohni a Dunixovi. Když je přibližně 20 metrů od ohniště tak slyší podivné zvuky. Jako kdyby se někdo snažil zabít druhého. Pomyslel na spícího Dunixe a rozběhl se k němu. Jakmile uviděl oheň, tak uviděl i temný obrys nad Dunixem. Vypadalo to jako stín. Jen uslyšel jak zajela něčí dýka do něčího srdce a stín zmizel. Přiběhl ke svému příteli a viděl, že má ránu na hrudi, ale Dunix nevydal ani hlásku. Že by nic necítil? Že by byl mrtvý už ráno? To Hedis nevěděl. Vzal svého přítele do náruče a vzteky zakřičel na celý les:,, Až najdu tvého vraha, pomstím tě! Proč?! Ne!‘‘. Koukal na ránu a viděl že se v ní něco hýbe. Podíval se pořádně a viděl tam červy. Z ničeho nic se Dunixova mrtvola zahemžila červy. Hedis je ze svého přítele sundával. Když v tom se mrtvé tělo jeho přítele rozpadlo na miliony malých červů. Hedis začal se slzami v očích utíkat pryč. Po chvíli se objevil na místě, kde trávil své mládí. Kouknul se na sebe a bylo mu pouze 12 let. Viděl před sebou svého otce. Pomalu přistupoval k otci, který měl v očích rozzuřený výraz. Začal mu vyčítat, že se nestal válečníkem, že následoval matku a ne jeho. Hedis zahlédl opět ten samý stín jako u Dunixe. Zakřičel na svého otce:,, Otče, otoč se! Je za tebou…‘‘ Zarazil se v řeči a viděl vražednou zbraň. Byla to dýka, kterou mívají ti nejlepší nájemní vrazi. Byla zakroucená tak, že když vás tím probodli, tak jste umřeli na následky zranění. Většinou byla ještě ozubená a otrávená, takže šance na přežití byla mizivá, i když vás bodli jen do rukou tak jste nemuseli přežít. A najednou se zarazil ještě víc. Viděl tvář vraha jeho přítele. Byl zděšený. Byla to jeho tvář. Byla to tvář Hedise Liarica, ale s ďábelským úsměvem, téměř vražedný usměv. Stín přiložil dýku k otci Hedise a podřezal mu hrdlo. Hedis klesl na kolena a z očí se mu vylily slzy. Nevěděl vůbec, co se to děje. Byl zmatený. Přiběhl k mrtvole svého otce a objal ji. Najednou, se ocitl ve věku když mu bylo 16 let. Viděl svojí matku, jak vytváří nějaké lektvary z bylin. Už nebyl tak smutný. Věděl, že ho matka ochrání. Věděl, že je v bezpečí u někoho, koho má rád. Cítil lehký příjemný vánek. Vnímal ho až moc s klidem přes to, co zažil před několika minutami. Cítil, jak vánek sílí. Začal být trochu nepokojný. Matce řekl, ať se jde schovat, že nechce aby se jí něco stalo. Ta ho upokojila, že jí se nic nestane. Slyšel opět takové šeptání jako ve dvou předešlých situacích. Nevěděl co má dělat. Cítil úzkost a beznaděj. Viděl, jak se za jeho matkou objevuje temný oblak. Snažil se ji varovat, ale nemohl najednou mluvit. Byl to opět ten stín. S tím samým obličejem a ďábelským úsměvem. Viděl jak zajíždí Vrahova dýka do těla matky. Viděl jak špička dýky projela skrz tělo jako nic a vyjela na druhé straně. Díval se, jak stín doslova kuchá jeho matku. Měla takovou hrůzu v očích, že se to snad ani nedá popsat. Hedis se rozběhl na stín a skočil po něm. Bohužel stín zmizel a jeho matka se rozplynula ve vzduchu jako kouř. Z hrdiny se stal zoufalec. Dřepěl v rohu a měl skloněnou hlavu mezi nohama a zakrytou rukama . Se slzami v očích vzpomínal na svého přítele Dunixe, otce a matku. Po chvíli, se jeho smutek zmírnil a už nebyl v takovém šoku. Už se dokázal dokonce i postavit. Řekl si: ,, Musím zjistit co se tu děje. Musím přijít na to kdo je ten stín. Nemůžu to být přece já. To nejde, to nej…‘‘ a začala ozvěna. Pořád se opakovalo: ,, To nejde, nejde, nejde. Nejde to. To nejde. Nejde.‘‘ Hedis si zakryl uši a zakřičel: ,, Ale jde to! Já to zjistím! A už buď zticha!‘‘ Najednou bylo hrobové ticho. Bylo až moc velké ticho. Nešlo slyšet ani ptáky ani stromy. Z ničeho nic, zaslechl, jako kdyby někdo běžel. Připravil se. Už si připravoval Mášu, ale běh přestal. Náhle do místnosti vběhl onen běžec. Byl to stín. Vzal Hedise a prolétl s ním skrz zeď a hodil ho do lesa. Stín se začal vzdalovat a tím pádem i mizet. Otřesený Hedis se rychle vzpamatoval a začal pronásledovat vraha jeho blízkých. Tím pronásledováním se dostali do neznámého městečka. Tam stín vždy vletěl do budovy, a pak se zase objevil venku. Hedis se nevzdával a pronásledoval ho všude. Napadlo ho, že když se stín vždy objeví venku, takproč nepočkat venku. Zastavil se před jednou z mnoha budov. Stín se ale neobjevil. Hedis si všiml, že se objevil na druhé straně budovy. Opět se za ním rozběhl. Běžel a nevzdával se. Bohužel, běžel přibližně 5 kilometrů plným sprintem a už byl vyčerpaný. Začal zpomalovat. Poklesl na kolena a padl k zemi vyčerpáním. Stín zmizel v dáli i naděje pomstít své blízké. Mohl doufat, že se stín opět vrátí. Chvíli ležel na zemi a snažil se nabrat síly. Po této chvíli se pomalu zvednul ze země a odchází od místa pádu. Myslí si že je ztracen. Už zase propadá zoufalství. Pomalu jde lesem a při chůzi se potácí ze strany na stranu, jako kdyby byl opilý, ale nebyl opilý. Byl zoufalý a zničený ze svého masivního neúspěchu. Sednul si pod strom a přemýšlel. Nevěděl proč ho to potkalo. Proč si ten stín vybral zrovna jeho. Přál si smrt od neznámého vraha. Začal mu říkat Nightmare. ,, Tak pojď! Začnu ti říkat Nightmare jestli ti to nevadí! Nevadí ti to Nightmare?! Doufám že ne!‘‘ křičel Hedis na les. ,, Nevadí mi to. Hehe.‘‘ ozvalo se za Hedisem s ďábelsky lehkým smíchem. Hedis byl vyděšený, kdo to mluví. Pomalu se otočil. Nic neviděl. ,, Začínám bláznit‘‘ zamrmlal si pro sebe. ,, Ty neblázníš. Ty mě jen slyšíš. Slyšíš hlas vraha DUNIXE! Tvého OTCE! A tvé MATKY.‘‘ ozvalo se před Hedisem. Tyto tři slova mu zněly, jako kdyby někdo škrábal opravdu dlouhými nehty na tabuli. Opět se rozzuřil a vstal. Před sebou viděl jak stín zmizel a objevil se vedle něj a říká: ,, Říkám si, PROČ mě nedokážeš dostihnout? PROČ, mě vůbec honíš, když víš že mě nemůžeš dostat? PROČ, mě vlastně chceš zabít? PROČ, si myslíš, že jim to vrátí život, když mě zabiješ? PROČ? PROČ, PROČ PROČ? Je to krásné slovo nemyslíš?‘‘. ,, Ještě jednou řekneš PROČ a urazím ti hlavu!‘‘ Odpověděl Hedis. ,, PROČ, si myslíš že ti to vyjde?‘‘ Odpovědělstín s lehkým smíchem. ,, Protože jsem lepší než ty!‘‘ A Hedis se rozmách po hlavě Nightmara. Bohužel ten se přemístil o kousek dál a řekl: ,, Dobrá. Chyť mě jestli to dokážeš. Pokud ano dozvíš se co se to tu děje.‘‘ Hedis se za ním rozběhl, ale tentokrát neběžel na plno, aby více vydržel. Pronásledoval ho tentokrát do nějakých dolů. Tam bylo plno chodeb. Slyšel pouze smích se slovy: ,, Mě nechytneš. Nejsi tak dobrý, jako já, ani z poloviny. Cha cha cha cha cha.‘‘ Hedisovi se v hlavě honilo spoustu věcí. Ta nejdůležitější byla , jak ho dostat. Byl zmatený. Tolik chodeb a hlas vychází ze všech. Najednou v jedné zahlédl černý kousek oblaku. Opatrně se přiblížil a nahlédl. Viděl Nightmara jak tam stojí a prohlíží se dýku. Přichystal se rozběhnout a rozběhl se, když v tom ho někdo praštil do hlavy a on byl omráčen. Probudil se svázaný a bezmocný. Viděl, jak Nightmare sedí opřený o stěnu. Neustále si prohlížel svou vražednou dýku a měl při tom pohled, jako kdyby viděl ducha. Měl výraz jako kdyby umíral. Nightmare si všiml, že se Hedis probírá a přišel pomalu k němu. ,, Pověz mi, co sis vlastně myslel? Myslel sis snad že porazíš přízrak? Můžu být kdykoli a kdekoli. Koukej – jak – se – hýbu.‘‘ Vytahoval se Nightmare a přemisťoval se po každém tomto slovu. Hedis jen viděl, jak neustále mizí v černém oblaku a objevuje se jinde.,, Říkám tomu cloud. Skvělý název, že?‘‘ Opět se vytahoval Nightmare. Oba dva byli zticha a koukali jeden na druhého. Hedis se zeptal: ,, Můžeš mi říct, proč sis vybral zrovna mě a mé blízké?‘‘ ,, No bude to asi tím, že jsem ty, ale…‘‘ ,,Cože? Ty jsi já? No to ne. Já bych nikdy takto nezabíjel.‘‘ ,, Nech mě domluvit. Já jsem tvá druhá polovina mysli. Já jsem pravý opak co ty, až na pár věcí. Třeba jako : inteligence, odvaha, smysl pro humor, ale to sem teď nepatří a hlavně mrštnost. Jsem pravý opak v myšlenkových vlastnostech: soucit já nemám, strach ze zabíjení jen tak to taky nemám a hlavně nejsem tak přátelský jako ty.‘‘ Vysvětloval Nightmare. ,, No, ale zdá se mi že ta inteligence je jen z poloviny.‘‘s úsměvem řekl Hedis.,, Mě si můžeš urážet, jak chceš, ale mě neurazíš. Já jsem ty… Co to…?‘‘ Najednou se začal třást celý důl. Nightmare začal utíkat pryč a Hedis na něho zavolal ,, Hej! A co já? Mě nepomůžeš?‘‘ ,, Prosím tě, proč myslíš, že jsem tě sem zavedl? Sbohem mé druhé, již mrtvé já. Cha cha cha.‘‘ Smál se a odešel pryč. Hedis si řekl že to nemůže takhle skončit a všiml si že je nad ním trám. Posunul se tak, aby když spadne ten trám, tak aby mu to roztrhlo provaz kterým je svázaný. Viděl, jak se trám třese a začal se modlit aby mu to vyšlo. Trám se uvolnil a spadl těsně za Hedise. Provaz však zůstal celý. Všiml si nějakého kusu železa a snažil se k němu rychle doplazit. Jakmile se k železu doplazil, tak se snažil už konečně rozříznout provaz.,, Povedlo se!‘‘ radostně zakřikl Hedis a utíkal pryč z dolu. Cestou kolem něj padali kusi dřevěných trámu a kamenů. Myslel si, že už to nedokáže, ale na poslední chvíli skočil ven. Ležel a sám ani nevěděl jestli stále žije, když v tom pocítil bolest na levé noze. Podíval se na nohu, na které cítil bolest. Uviděl, že ji má zavalenou sutinami. Noha ho začala bolet čím dál tím víc. Snažil si ji uvolnit, ale sutiny byli příliš těžké. Vzpomněl si na jedno druidské kouzlo, které vyžene kořeny na povrch a druid s nimi dokáže manipulovat. Řekl zaklínadlo a kořeny se vyhrnuli na povrch a obklopili jeho nohu. Hedis snimi začal manipulovat tak, aby odklidili sutiny. Chvíli mu to trvalo ale po pár minutách bolesti, utrpení a snažení se to povedlo. Noha ho nesmírně bolela. Použil léčivé kouzlo, aby mohl opět chodit. Noha byla v pořádku a tak se vydal hledat Nightmare. Ani sám nevěděl, kde vlastně je, protože utíkal a ani se nekoukal kudy. Zkoušel si vzpomenout, ale nešlo to. Bloudil po pustině před dolem a snažil se zahlédnout, kde je les nebo cesta. Zkusil se soustředit a zapojil sluch. Slyší šustění stromů. Jde směrem odkud jde slyšet šustění. Najednou cítí, jak se mu země třese pod nohama. Vidí v zemi prasklinu a ta se blíží k němu. Chce uskočit, ale když se chystá k odrazu, tak se pod ním země proboří a noha sní. Uklouzl a nedokázal se ničeho chytit. Padá do propasti a nevidí zem. Slyší jen, jak zemětřesení přestalo a zvuk větru, jak mu sviští kolem hlavy. Začíná vidět zem a snaží se něčeho chytit. O kus dál vidí kořen, tak se soustředí a snaží se ho vytrhnout a chytit se ho. Hedis se chytá, ale letí příliš rychle. Pouze se zatrhne a spadne na jeden z mnoha kamenných kusů, které připomínají kus plochy. Na kamenném kusu se opět jen zadrhl a padal dál. Takto se odrazil přibližně od šesti kusů kamene a na sedmém už zůstal, ale jen na okraji. V tom se tam objevil Nightmare. ,, Hehe, znáš to přísloví? Když umřeš ve snu, umřeš i ve skutečnosti.‘‘ řekl Nightmare s úsměvem a strčil do Hedise nohou aby spadl. Ten jen po dopadu zvedl stíží hlavu a zeptal se: J-j-ja-jak jsi t-t-to mys-mysl-my-myslel?‘‘ ,, Na to příjdeš sám‘‘ Odpověděl mu Nightmare opět s úsměvem a zmizel. Hedis jen sklonil hlavu a ztratil vědomí. Když se probudil, tak nebyl někde v podzemí, ale na měkké a zelené trávě uprostřed lesa. Byl zmatený a nevěděl co se to děje. Nepamatoval si co se stalo, ale pamatoval si slova Nightmara. ,, Co tím myslel? Umřu ve snu ve snu, tak aji ve skutečnosti.‘‘ říkal si Hedis neustále dokola. Byl celý rozlámaný z toho jak se odrážel od jednoho kusu kamene k druhému. Koukal všude kolem sebe a snažil se zorientovat. Najednou uviděl temný obláček jako má Nightmare. Pomalu a potichu se blížil k místu odkud ten tmavý obláček vycházel. Jakmile byl za stromem u obláčku. Pomalu si vytáhl svojí Mášu. Nakoukl za strom a tam viděl jak Nightmare spí. Napřáhl se a jak chtěl udeřit, tak Nightmare se probudil a zmizel. ,, Cože?! Kde je?‘‘ divil se Hedis. ,, Hehe, já jsem tady‘‘ Odpověděl Nightmare a přiložil Hedisovi svoji vražednou díku na hrdlo. Hedis byl zmatený a vyděšený, šlo mi to vidět na očích. Nightmare si toho všiml a řekl: ,, Vidím, že máš strach. Dám ti nabítku. Necháš mě na pokoji a neublížím ti. Nebo odmítneš a zabiju tě.‘‘ ,, No. Můžu mít čas na rozmyšlenou?‘‘ ,, Máš na to deset sekund, pak tě zabiji.‘‘ ,, No dobře, tak já asi…‘‘ A Hedis vyklouzl Nightmarovi z rukou, popadl svoji palici a máchl po něm. Nightmare odlétl do stromu a nalomil ho, jak Hedis silně udeřil. ,, Myslím, že odmítnu!‘‘ řekl se sebejistým úsměvem na tváři. ,, Právě jsi udělal tu největší chybu ve tvém životě!‘‘ ,, Ne to ty jsi udělal chybu‘‘ ,, Prosím tě. Uvidíme, jak dlouho vydržíš.‘‘ ,, Uvidíme, jak dlouho vydržíš ty. Já jsem Druid a ty jsi jen, ani nevím co jsi!‘‘ ,, Já jsem PŘÍZRAK!‘‘ Zakřičel Nightmare a rozběhl se na Hedise. Ten si připravil kouzlo a zrovna když ho chtěl použít, tak Nightmare zmizel. Otočil se vzad a použil kouzelné kořeny! Nightmare byl překvapen, jak mohl vědět že bude za ním. ,, Dvakrát ti na to neskočím!‘‘ řekl rozzuřeně Hedis. ,, Cha! Ty tvé směšné kořeny mě nezastaví!‘‘ a Nightmare se prosekalz kořenů a opět zmizel. Tentokrát Hedis nestihl zareagovat a dostal kopanec do zad a padl na zem. V tu chvíli zakřikl: ,, Udoh rezo mih !‘‘ a místo nehtů mu začali růst drápy a narůstala mu srst. Ruce se mu měnili v tlamy a hlavě přirůstal divný nos. Z hedise se stal medvěd! Nightmare byl překvapen a zalekl se a chtěl utéct. Bohužel pro něj už nestihl použít cloud a medvědí Hedis ho chytl za nohu a stáhl k zemi. Nightmare se snažil bránit, jak jen mohl, ale nešlo mu to. Medvěd po něm drápal a kousal ho. Když vtom Nightmare zmizel a bodl Hedise do zad. Medvěd se ihned proměnil zpět na elfa. Byl úplně znehybněný od jedu na dýce a Nightmare ho popadl za límec jeho obleku a začal ho táhat po zemi. Hedis cítil jak jed proniká do jeho těla. Viděl jak ho Nightmare někam táhne, ale nevěděl kam, protože byl absolutně zmatený. Nightmare se tvářil rozzuřeně a povídal: ,, Opět sis myslel, že mě můžeš porazit. Už jednou jsem ti říkal, že jsem lepší než! Ale ty ne! Prostě ne. A neboj. Dal jsem na dýku málo jedu. Nemělo by tě to zabít, pouze znehybnit. Jo a pak možná ti bude špatně. Prostě účinky jedu.‘‘ Hedisovi nezbývalo nic jiného, než jen poslouchat a nechat se táhnout po hrbolaté a kamenné cestě. Po chvíli uviděl jakousi věž. Byla rozpadlá a zníčená od válek co tu probíhali kdysi dávno. Nightmare se zastavil a s nádechem řekl : ,, Konečně jsme tu! Ty ještě uvidíš, jak jsi mě naštval! Hehe. To se pobavíme. Hehe. Já ti ukážu!‘‘. Hedis už pomalu začínal cítit, že jed ustupuje, ale snažil se to nedat najevo, aby Nightmare nedostal podezření a nebodl ho znova. Nechal se táhnout po schodek a po starých dřevěných prknech od kterých si každým centimetrem zadrhával třísky do kůže a oblečení. Jakmile ho Nightmare dotáhne na vrchol věže k okraji, tak se snaží probrat pořádně z účinku jedu. ,,Teď si ukážeme jak budeš schopný se mi ubránit, když nic nezmůžeš, řeknu ti můj plán. Bude to takhle. Prvně tě shodím ze střechy…….‘‘ Povídal Nightmare, ale Hedis ho přestal poslouchat, protože se snažil načerpat vnitřní sílu. Soustředil se co nejvíce mohl a začal podivně modře zářit. ,, Co?! Co…co…co to je?! To není možné!‘‘ divil se Nightmare. Hedis vyskočil rychlostí světla a při skoku kopnul do Nightmara. Ten jen s obtížemi udržel rovnováhu na okraji hradeb od věže a pomalu padal k zemi. Hedis se ho snažil chytit a zachránit a to se mu také povedlo. Držel ho za ruku a povídal mu: ,, Necháš mě být a já tě nepustím. Jestli ne, tak je to asi 15 metrů a to nevím jestli přežiješ.‘‘ Ano, ano. Už tě nechám. Jen… jen mě prosím nepouštěj.‘‘ při těchto slovech si pomaličku a nenápadně Nightmare vytahoval svojí díku. ,, Dobrá tedy.‘‘ řekl Hedis a pomaloučku vytahoval svého soka. Vtom Nightmare vytáhl díku a máchl po Hedisovi. Ten naštěstí stihl zareagovat a pustil ho. Slyšel, jak řve a viděl jeho tvář. Byla to tvář beznaděje. Nightmare stihl ještě zařvat: ,, Toto není konec!‘‘ dopadl na zem a Hedis koukal na svého zatím největšího soka za svých 19let svého života. Tvářil se jako, když by to už nemohlo být horší, ale uvnitř byl štastný. Pomalu se otočil a šel dolů. Na třetím kroku se před ním objevil Nightmare a zabodl mu dýku do břicha se slovy: ,, Já říkal, že to není konec!‘‘ a aby to Hedise ještě víc bolelo, tak zakroutil dýkou. Oba měli ve tváři stejný výraz. Výraz smrti. ,, Musím ti říct jedno tajemství. Toto je pouze pouhý tvůj sen! Já jsem se ti vešel do mysli. Znáš to ne? Umřeš ve snu, tak aji ve skutečnosti.‘‘ udělal s Hedisem 3 kroky a oba stáli na okraji. ,, Nyní umřeš ve snu i ve skutečnosti. Přeji šťastné sny přítely.‘‘ Odhodil Nightmare Hedise s těmito slovy. Jak ještě Hedis padal, tak se Nightmare objevil ve vzduchu a bodnul ho znovu a znovu a znovu, znovu a znovu! Hedis se při každém vpichu dýky do jeho těla tvářil hůř a hůř. Když dopadl na zam, tak Nightmare k němu přistoupil a hodil mu mokrý hadr se slovy: ,, Utři se, seš od krve.‘‘ a zmizel pryč. Hedis ležel na již krvavé trávě a stíží dýchal. Věděl, že umírá, ale nechtěl tomu uvěřit. ,, Je to přece jen sen, jen sen, je to sen. Můj sen! Zkusíme vrátit čas.‘‘ Najednou se Hedis objevil opět na zborcené věži a byl svázaný. Nebyl, ale pod účinkem jedu. Opět načerpal sílu. Vymyslel si to, že se objeví úplně někde jinde. Byl na okraji jakéhosi kaňonu. K tomu si ještě nechal přičarovat štít a kladivo. Nightmare se divil co se děje. ,, Říkal jsi, že je to všechno jen sen. Můj sen! Můj sen, moje myšlenky!‘‘ zasmál se hedis a pustil se do Nightmara. Oba dva se vyhýbali úderům svého nepřítele a zároveň se snažili strefit. Nightmare měl dvě díky a Hedis štít a kladivo. Byl to zajímaví boj. Nightmare použil svůj bojoví trik a odhodil Hedisovi jeho štít. Ten se rozmáchl kladivem a udeřil Nightmare přímo do levé ruky až trošku odkočil. Podíval se na Hedise svím pomstichtivím pohledem. Hedis se rozběhl s kladivem nad hlavou. Nightmare zmizel, ale Hedis věděl kam. Palici máchl dolů a přitom se otočil. Zasáhl Nightmare přímo do hrudi a ten odlétl přímo na okraj srázu. ,, Prosím nezabíjej mě, prosím tě velice, nech mě žít!‘‘ ,, Ani nápad! Toto už tu jednou bylo a málem jsi mě zabil!‘‘ ,, Tak v tom případě… ZEMŘI!!!‘‘ ,, Huh?!‘‘ a Nightmare najednou vyskočil ze země a nastrčil díku před sebe na Hedise. Hedis zareagoval a z otočil švihl kladivem. To zasáhlo Nightmara přímo do hlavy a šlo slyšet, jak mu křupla lebka a odlétl o pár metrů a bezživotí ležel na rozpálené, světle hnědé hlíně od slunce a nyní už i od krve. Hedis se jen znechuceně podíval na své kladivo a odhodil ho k mrvole. Ušel pár kroků, klekl na kolena, dal si ruce na tvář, sjel po ni a zařval. Po chvíli vyčerpávajícího křiku opět vztal a rozběhl se a skočil z okraje do kaňonu. Pádem si stále opakoval: ,, Probuď, probuď se! Probuď se! Tak se probuď! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁááááááááááá! Vzbuď se!‘‘ viděl jak se blíží k zemi. Najednou se probouzí ve svém ,, spacáku‘‘ celý zpocený a vyděšený. Vedle sebe vidí jak mizí temný oblak. Oheň stále hořel, Dunix byl v pořádku a všude klid. I když celou dobu jenom spal, byl unavený jakoby to byla skutečnost. Lehl si pohodlně do svého ,, spacáku‘‘ a zavřel oči. ,, Doufám, že tento sen bude klidnější‘‘ řekl si ještě Hedis předtím než usnul a usnul.
Písmák