Prostě blbej den

"Crrrrrr," zazvonil mi budík a já jen neochotně otevřela oči. Zaklapnu ho a koukám, ono je už devět nějak sem špatně nařídila budík.

"Sakra," zakleju a rychle se oblékám. Juknu z okna, venku prší, no to mi ještě chybělo. A navíc zjišťuju, že doma neni žádný deštník. Hm, skvělý. Tak ještě rychle připravit tašku a pak už můžu na autobus. Budu to mít jen tak tak.

Běžim deštěm skrz ulici, už skoro vidim zastávku, skoro už tam jsem, ale co se mi nestane. Utve se mi ramínko od tašky a spadne mi přímo do kaluže a aby to nebylo málo, tak autobus už slyšim stavit na zastávce. Rychle sbírám tašku ze země a pak utíkám k autobusu, ale těsně před nim mě ohodí auto.

"Nádhera," utrousim a obracim se na cestu zpět domu, teď už to opravdu cenu nemá. Doma se chci vykoupat, jenže když mám na hlavě šampon, tak mi přestane téct teplá voda a teče už jen ledová. Pak zavolám mamce, že sem do školy nešla a lehnu si do postele. Do dvou hodin kýchám jak blázen a asi mám horečku. Proto si taky beru prášek a usínám.

"Co se děje?" proběhne mi hlavou, když slyšim zvonit mobil.

"Halo?" řeknu do něj ospale.

"Karin, Chris měl nehodu v tom dešti...," snaží se mi říct máma mého přítele.

"Co mu je? Je v pořádku?" chrlim otázku.

"No...víš....před půl hodinou upadl do komatu," řekne mi a rozbrečí se.

Pokládám mobil a hroutí se mi život. Mám to ale den.

---