Tam, kde stopy končí

A znovu se ohlédl. Nic. Prázdná ulice. Kamenné chrliče s tvářemi nestvůr pokrývaly vločky sněhu. Podle Deníku… pokud se mu dalo v daném ohledu věřit… pokud se mu vůbec dalo věřit… patřily obličeje chrličů původně příslušníkům pohanského kmene, který vyznával kult kteréhosi ze zapomenutých přírodních bohů obrody tak fanaticky, že když k onomu znovuzrození nakonec došlo, jejich tvář byla zcela změněna do obludných podob příšer, které sídlí neobjeveny na dně oceánu. Zklamání z tohoto skutku bylo tak velké, že se pohané uchýlili do samoty fasád a zde čekali ve své zlobě tak dlouho, až se sami stali bůžky své malé hereze. Postupem let zjistili, že tváře zelených mužů v průčelích kostelů a řadových domů se až nápadně podobají jejich dávnému stvořiteli (?), a proto nyní svádějí po nocích dlouhé teologické disputační boje, zda jsou zelení muži nezbytným článkem, propojujícím staré přírodní kulty s křesťanstvím. Tato otázka trápila autora Deníku nesčetně nocí už kvůli neodbytné myšlence, že by sám mohl jednou skončit jako nový druh výzdoby moderních fasád.

A jak asi skončím já, přemítal. Budu také jednou rýt do omítky své poznatky o odvrácené straně svého města a čekat na svého následovníka? 

Raději se soustředil na stopy před sebou. Ještěže padal sníh! Zdálo se, že šlépěje neznámého se s každým dalším pronásledováním, stávaly pokroucenějšími  a nezřetelnějšími. Snad byly deformovány stejnou silou, jaká sžírala jeho mysl. A také mou mysl, doplnil si. Ještě před pár lety byl nadějným lingvistou. Zářná kariéra ho asi nečekala, ale mohl publikovat, přednášet na vysoké škole a mít jakýsi respekt mezi kolegy. Kam se to jen všechno podělo? Mezi kamarády jazykovědci je považován za podivína, bloumajícího ve volných chvílích ztichlými ulicemi podél opuštěných zahrad. To samé si o něm šeptají studenti v koutech studených chodeb Filosofické fakulty. A Lucie? Kdeže Lucie… Její jméno na mě šeptají výsměšně se šklebící  ústa rozpadajících se arkýřů. Oni vědí. Lucie odešla, když jsem jí po večerech zkoušel vyprávět o zápiscích z Deníku neznámého, které čas od času ryje do vlhkého zdiva, o mé marné touze otevřít poslední dveře enfilády v kapucínském klášteře pomocí klíče, který nalezl ve spáře mezi pětihrannými kameny, na nichž byla vyryty piktogramy připomínající písmena „D“ (co to může znamenat netušil, na D začíná spousta věcí), a posunout se dál ve svém bádání. Její odchod byla největší rána. Tímto činem se zpřetrhala veškerá přediva spojnic s realitou, kterou dřív znával.

V těchto ulicích ještě nikdy nebyl, uvědomil si. Zdálo se, že tato část města je takřka úplně pustá. Občas sice zahlédl pohyb v některém z okolních domů skrze matné sklo oken, ale mohlo jít stejně dobře o průvanem zvířené listí naváté od podzimu do prázdných místností, tak i o zbloudilou kočku. Přesto měl nejasný pocit, že se pronásledovanému přibližuje. Stopy stoupaly ulicí, která se jako šnek obtáčela po návrší nad městem. Jediným zvukem byl sotva slyšitelný sykot páry, stoupající ze zdířek kanálu po pravé straně. V jednom z posledních odkazů se neznámý pisatel zamýšlel nad původem tohoto úkazu. V zásadě existovaly dvě možnosti jak jej interpretovat: Buď se jednalo o zplodiny zbloudilého holandského parníku, který prý za měsíčních nocí proplouvá kanály a vábí zpěvem sirén nové námořníky (sirény si totiž dávno spočítaly, že trávit večery na skalnatých ostrovech není nejvýhodnějším způsobem pro provozování své živnosti), anebo pochází pára z komína starobylého vlaku který hloubí v podzemí nové prostory (zde je diskutabilní, zda je slovo ‚nové‘ vůbec možné použít v souvislosti s prostorem – čím více zabředával do osidel podivné entity, kterou město tvořilo (nebo snad ona vybudovala město?) tím méně to považoval za pravděpodobné). Nebylo sice zcela jasné, za jakým účelem vznikají, ale soudí se, že lokomotivu řídí jistý František Samota. Činí tak od toho přesmutného dne onoho léta, kdy pochopil, že létací stroj, který po 30 roků konstruoval, není schopen letu. Kdo tak soudí, se mohl jen dohadovat. Koneckonců, to ani nebylo tolik podstatné. Důležitější bylo, čí vůle rozhodla, že bude město striktně rozděleno na dvě části. Jednu racionální a druhou, v níž nevidomí vlkodlaci recitují zpaměti dlouhé pasáže neznámých pokračování Domu Usherů a vzhlížejí přitom k starobylým lampám, které by jim snad jako jediné mohli navrátit ztracený zrak; jedná se o jakousi tajnou smlouvu, jejíž obsah je skryt, stejně jako původ vlkodlačí slepoty. A právě tato nevědomost ho spojovala s jeho průvodcem.

Ulici nyní přehrazovala přístavba jednoho z okolních domů. Lomenými gotickými okny prosvítalo z druhé strany domu mdlé večerní světlo. Nemělo smysl klepat. Věděl, že, ať už vevnitř přebývá cokoli, lidské zdvořilostní návyky jsou tomu zcela lhostejné. Proto se rozhodl rovnou vstoupit. Zvířený prach ho zašimral v nose. Na zemi ho ležela taková vrstva, že stopy neznámého v ní šly číst téměř stejně snadno jako ve sněhu.

Chodbu před ním lemovala galerie obrazů, respektive to, co z ní zbylo: torza rámů, hřebíčky, ale mnohem častěji pouze vybledlá místa na květované tapetě, která pokrývala zeď. Připomnělo mu to jeden ze zápisků, které jeho průvodce naškrábal na sklo odstaveného vlaku: „Jsem jako bílé obdelníky po obrazech na stěnách ve starém bytě, hluchá ozvěna minulých nadšení, výsostná území skrytá za zavřenými rty.“ To není náhoda, vše naznačuje, že jsem blízko, pomyslel si. A zrychlil krok. Občas si zběžně prohlédl zbytky některé z olejomaleb na stěnách, ale raději si dával pozor na hlavu. Kroucené dřevěné fiály, které vyrůstaly ze stropu jako temný les, se místy snižovaly tak moc, že překážely chůzi a musel se jim vyhnout. Což v šeru, které kolem panovalo, nebylo snadné. Před jedním z obrazů se zastavil. Znázorňoval mladého muže na bicyklu, který projíždí podobnou galerií v jakési podzemní chodbě, jež se zdála být z perspektivy malíře nedohledná. Tak tohle je konec, který pro mě má Město nachystáno? Tohle bude moje Věčnost? Raději obrátil pozornost zpět k šlápotám.

Blížil se k druhému východu galerie. Už chtěl sáhnout po klice, když tu si všiml, že se stopy zastavily u poslední vcelku zachovalé malby. Podle křížících a překrývajících se stop se tu neznámý zdržel. Ale proč? Rám obrazu byl mírně vychýlený oproti vybledlé ploše tapety. Ze zkušenosti věděl, co to znamená. Sňal opatrně obraz ze stěny a prohlédl si ho. Jednalo se o portrét slepé dívky v bílých svatebních šatech. Ve zkrvavených rukách svírala lidské oči. Její bledá tvář a výraz mu připomněly Lucii. Zahnal tuto myšlenku co nejhlouběji dovedl a prohlédl si v krátkém sledu zeď za obrazem, rám a jednotlivé podrobnosti malby. Nic nenaznačovalo, že by s portrétem někdo manipuloval. Přesto však...

Bližší ohledání zadní desky přineslo očekávaný výsledek. Hrany nepřiléhaly těsně k vnitřní straně rámu. Vytáhl z náprsní kapsy pohotovostní nožík a zarazil čepel do spáry. Sololitová tabulka zaduněla o zem a rozvířila prach. Za ní vypadl nedbale přeložený list papíru. Očividně se jednalo o další pokračování deníku.

Avšak rozbalení tentokrát nepřineslo očekávané naplnění. Chvatně napsaný text se zdál být zcela nesmyslný. Autor používal pouze hlásky, které se tvořily v nejhlubších místech hrdla a ústní dutiny. Za tímto účelem rozlišoval dokonce několik druhů „h“. Některé možná ani artikulační fonetika neznala. Ze samohlásek převažovalo „u“ a na několika místech se dokonce setkal s „temným o“, archaickým vokálem, který zanikl v praslovanské době.

Začínal tušit, co by to mohlo znamenat a přeběhl mu mráz po zádech. Zpod prstů mu bezděky vypadl list papíru. Nechal ho ležet na podlaze, rozrazil dveře a rozběhl se po stopě rychlostí, jakou mu noc spoře prosvětlená starobylými lucernami dovolovala. Blížil se k vrcholu spirály, kterou ulice tvořila. Domy okolo něj byly pusté a ztichlé. Ve stínech temných zákoutí za okenními římsami se nic nepohnulo, ale on věděl. Zelení muži v průčelích se vysmívali jeho snaze, ale on utíkal dál, sledujíc nezřetelné šlépěje v napadaném sněhu. Zpoza zákruty uviděl kamennou zeď, která zakončovala ulici. Přinutil svaly na nohou k poslednímu vypětí a pokud to bylo možné, zrychlil.

V patrech posledních budov se ozývalo jemné praskání, jako když se ohýbá mladé dřevo. Vypadalo to, jakoby se k sobě stěny protilehlých domů pomalu posouvaly. Nahnutá průčelí se nad něj výhružně nakláněla. Město o něm vědělo a vzduch se chvěl očekáváním.

A pak najednou vše ustalo.

 Posledních pár metrů zpomalil. Už nebylo proč spěchat. Pozvolna došel k výklenku v kamenné zdi. Osvětlovala ho jediná lampa a asi ve výšce očí bylo zamřížované okénko, kterým šlo vidět, jak sněží na Město v jeho původních tvarech. Vločky pokrývaly tváře chrličů a z nedalekého kanálu uslyšel vzdálené zahoukání. Zde stopy končily.