Napřič Mexikem 1.

Napříč Mexikem 1. / Autor : Walliant

 

 

 

Slavné Mexiko!

Již 20 000 let př.Kristem bylo dnešní Mexiko osídleno předky indiánů, kteří doputovali z poslední doby ledové přes Beringovu úžinu – tehdejší most mezi Asií a Amerikou, tvořený pevninou. Takzvaní Olmékové, o kterých existují záznamy už od roku 400 př.Kristem, vládli sochařským uměním a postavili první chrámové pyramidy. V období od r. 400 – 200 př. Kristem vznikla kultura Mayů a Zápotéků. Ve stejné době nastoupila na místo Olmécké kultury kultura Teotihuacánu, jež měla pod kontrolou celou Střední Ameriku. Úpadek Teotihuacánu nastal kolem r. 650 příchodem Mixtéků.

Období říše Mayů spadalo do 7. až 10 století, přičemž jejich astronomie, architektura a matematika dosáhly vysokého stupně úrovně. Kolem r. 500 př. Kristem se začaly stavět první velké pyramidy. Dále je zdokumentováno víc, než 40 Mayských měst, z nichž některá měla i 100 000 obyvatel. Mayské písmo bylo komplexní a všestranné jako kterýkoliv systém písma, jenž byl kdy vynalezen. V matematice vyvinuli poziční systém číslovek a pojetí nuly, k čemuž ani Řekové, či Římané nikdy nedospěli. Bez použití dalekohledů, či jiných novodobých pomůcek, pouhým okem zakreslili pohyby hvězd a předpovídali astronomické události jako zatmění slunce. Vynalezli taktéž kalendáře natolik přesné, jako je náš dnešní. Avšak v průběhu 9. století náhle Mayové přestali existovat a dodnes se neví, co bylo důvodem jejich úpadku, neboť o tom neexistují žádné záznamy.

V roce 1511 u břehů Jamajky ztroskotala Španělská loď. Ve člunu se zachránilo 18 lidí, kteří bezmocně unášeni dopluli na východní pobřeží Yucatánu. V té době již bylo sedm z nich mrtvých, čtyři byli okamžitě obětováni místními domorodci. Nikdo neví proč, ale jen dvěma Španělům – Géronimo de Aguilarovi a Gonzalovi de Guerrerovi, se podařilo přežít. Aguilar se stal otrokem panovníka sousedního teritoria. Z Guerrera se stal domorodec, oženil se s dcerou Mayského vládce a splynul s lidem tak, že později bojoval po jejich boku proti nepřátelům.

V roce 1519 vyplul ze Španělska Hernán Cortés s 11 loďmi, 500 vojáky,100 námořníky, s 15 koňmi a dělostřelectvem. Krátce se zastavil na Yuacatánu, kde získal dva tlumočníky. Jedním byl Španělský námořník ze ztroskotané lodi. Druhou byla indiánka, nazývaná španělsky La Malinche. Později se stala Cortésovou milenkou a rádkyní, neboť svými znalostmi mentality indiánů značně prospěla výpravě.

4. 3. 1519 přistál Cortés v Mexiku, a to v místě, které nazval VeraCruz, jehož název si město zachovalo do současné doby. Místní indiáni se chovali okamžitě přátelsky a přinášeli cizincům dary. Současný vládce země – Montezuma II doufal, že dobyvatelé přijmou dary a odplují. Cortés však brzy zjistil, že je místním obyvatelstvem považován za jednoho z Aztéckých Bohů, jenž byl kdysi vyhnán ze země a jehož návrat je očekáván. Na radu Malinche toho využil a pověst mezi indiány rozšířil. Část výpravy chtěla odplout na Kubu, ale Cortés, jenž měl větší plány, jim v tom zabránil spálením deseti lodí. Poslední loď vyslal s poselstvím o svém objeveném zlatu do Španělska – čímž obešel guvernéra Kuby. Poté se dobyvatel vydal se svým vojskem do vnitrozemí, kde nejdříve narazil na stát Tlaxcalco. Jeho vojsko v bitvě rozprášil, přestože indiánů byla značná převaha. Zde se potvrdila Cortésova vynikající znalost válečné strategie, neboť poraženým nabídl mír, jestliže se nechají pokřtít a potáhnou s ním proti Tenochtitlánu – hlavnímu městu Aztécké říše. Následně Cortés získal několik tisíc bojovníků a nosičů. Cestou dobyli město Cholulu, kde již tak velkomyslní nebyli a celkem usmrtili kolem 20 tisíc jeho obyvatel, vyvraždili místní šlechtu a nakonec vše spálili. Vůdce Španělů dál vystupoval v roli Boha Quetzalcoatla a vzkázal Montezumovi, že jej urazil. Ten se snažil dary a prosbami nelítostného vůdce zastavit, avšak spíše podnítil jeho představivost a odhodlání zemi dobýt. Do Tenochtitlánu Cortés dorazil s armádou dne 8.11.1519, kde se jim naskytl pohled na pohádkové město vybudované uprostřed jezera. S pevninou ho spojovaly hráze a mosty. Cortés požádal o další zlato a vyslovil požadavek, aby z hlavního chrámu na pyramidě odstranili sochy Aztéckých Bohů a nahradili je kostelem Panny Marie a Sv. Kryštofa.

Tyto velmi tvrdé podmínky Montezuma splnil, ale vzápětí jej vůdce Španělů zajal a uvěznil v paláci. Za jeho propuštění požadoval mnohem více zlata, než doposud. Výkupné ihned dostal, přičemž se mu donesla zpráva, že na pobřeží se vylodil oddíl z Kuby, s cílem jej zatknout. Okamžitě vyrazil proti mnohem silnějšímu nepříteli a v noci je překvapil bitvou. Zde zvítězil a navrhl přeživším zajatcům přidat se k němu. Po několika dnech se vrátil s mnohem větším vojskem a shledal, že ponechaný zástupce ve městě – Alvarado – nechal zmasakrovat velké shromáždění Aztéckých vůdců. Několika se přesto podařilo přežít a okamžitě zvolili nového vládce – Cuiltahuaca. S armádou indiánů oblehli palác plný Španělů. Cortés byl do paláce vpuštěn, ale tím se počet obléhaných pouze zvětšil. Španělé se pokusili navnadit zajatého Montezumu, aby lid uklidnil, avšak ten byl i přes snahu dobyvatelů zraněn a krátce nato zranění podlehl.

1.7.1520 se Španělé pokusili za tmy uniknout, ale Aztékové je zpozorovali a zaútočili. V nastalých bojích padlo asi 400 Španělů a 2000 jejich indiánských vojáků. Přesto se Cortésovi podařilo uniknout s hrstkou svých věrných, přičemž okamžitě zamýšlel odplatu. Se spojenci s Tlaxcalca se mu povedlo dát dohromady malou armádu, s jejíž pomocí postavil 12 malých lodí. Ze Španělska se v té době připlavilo několik set dalších vojáků a v závěru vyrazil v počtu 800 mužů proti městu na jezeru.

13.8.1521 byl Tenochtitlán dobyt a poslední vládce – Cuauhtémoc se vzdal.

Nedozírné poklady, zanechané Španěli při útěku z města se již nikdy nenašly, a to i přesto, že zajatce mučili po tisících. Cortés dal Cuauhtémoca oběsit, načež byl prohlášen guvernérem Mexika. Ve stejném roce započala nadvláda a kolonizace Španělů, jež trvala přesně 300 let a skončila roku 1821. Slavný vojevůdce vládl Mexiku až do roku 1535 překvapivě značně mírně a rozumně. Nakonec se vrátil se svým synem Martinem do Evropy a zemřel roku 1547 jako zatrpklý člověk.

 

 

Psal se rok 1848 našeho letopočtu, když 60 kilometrů jižním směrem od města Puebla v Mexiku tábořila kavalerie o čtyři sta mužích. Tito vojáci tábořili v údolí dlouhém 150 metrů a širokém 80 metrů již třetí týden a čekali na vytouženého posla, který měl dovést rozkazy. Téměř všichni měli snědou pleť, jež stínily mohutná sombrera a byli spíše dravými šelmami, nežli navoněnými gentlemany. Třítýdenní doba nicnedělání pro ně znamenala opravdová muka. Jejich vrozený klid a rozvaha pomalu vyprchávaly. Čím dál častěji se mezi nimi odehrávaly šarvátky, jež vznikly z pouhé maličkosti, jako třeba neshodou názorů v kartách. Ovšem dnešní den byl výjimečný pro všechny přítomné. Velitelé chápali vážnost stavu vojáků, a proto poručili dotáhnout z nedaleké vesnice býka. Znamenalo to, že se chystal býčí zápas, jenž měl na Mexičany blahodárný vliv.

Na konec údolí, kde jedna strana hraničila se svahem, vojáci odvedli býka. Několik mužů vyměřilo kruh arény a ohraničili ji zabodnutými kůly, jež pospojovali provazy. Následně započalo losování těch, kteří se dobrovolně přihlásili k zápasu. Jakmile los padl, pozvedl vítěz nadšeně ruku a vášnivě zvolal: „Muerte toro“ – „smrt býkovi!“

Poté si odvážlivec vybral dle tradice cuadrillu – družinu, k níž patřili dva picadores na koních, tři pěší banderilleros a další pomocníci – monosabios. Sotva bylo vše připravené, publikum včetně velitelů pozorně přistoupilo k lanovému zábradlí, aby jim neuniklo nic ze zápasu.

Několik vojáků odvázalo zvíře, které začalo hledat své známé prostředí, ale nenašlo je. Zmateně se otočilo, ale pak přitáhla jeho pozornost toreadorova capa – pláštěnka. Toreador stojící v bezprostřední blízkosti zvířete napodoboval s capou rozličné figury. Býk se nenechal dvakrát pobízet a zaútočil, avšak jeho soupeř byl nebojácný. Hravě s pláštěnkou manévroval. V tom se toreador vzdálil a místo něj vjeli do arény pikadoři na koních s dlouhými kopími. Býk zaútočil na koně, ale v tom již opět zasáhl toreador. Ozvalo se mnoho povzbuzujících výkřiků. Mezitím pikadoři využili býkovi nepozornosti a zasáhli ho postupně celkem třikrát kopím do zátylku. Mnohačetný výkřik obecenstva přehlušil supění obra, což mělo zřejmě nahradit jindy nastupující zvuk fanfár.

Vzteklé zvíře přestalo pohybovat hlavou a pikadoři přelezli zábradlí. Místo nich nastoupili banderilleros. Chvíli nato zasáhli býka dvěma bodci do zad na přesně určeném místě, načež do arény vstoupil opětně toreador s červenou muletou v jedné ruce a s mečem v druhé. Pomalu se přiblížil k soupeři a zastavil těsně před ním. Býk se vydal proti němu, ale muž se zručnou ladností tygra uskočil. Opět zastavil a pobídl obra k útoku. Tento proces se několikrát opakoval, až dospěl do fráze, kdy nebylo slyšet vlastního slova. Každý provolával slávu statečnému toreadorovi a vybízel jej k poslední ráně. V tom chlapík vyrazil vpřed a zabodl meč mezi krční obratle. Rána byla přesná, neboť zvíře padlo k zemi, nejevíc známky života. Propukl nebetyčný jásot, všichni se valili k vítězi a deset dvacet paží ho vyzvedlo do výše. Takto mu několik minut provolávali slávu. Když se všichni utišili a navrátili ke svým ohňům, vypravovali mezi sebou o průběhu zápasu až do pozdního večera.

V celém tábořišti se nacházel pouze jeden stan, jenž byl vystavěn pro velitele a svými rozměry poskytoval prostor pro mnoho lidí. Uvnitř stál narychlo sbitý stůl, u něhož sedělo celkem devět mužů zabraných do hry. Nad stolem byla zavěšená lucerna, která dostatečně osvětlovala stůl i obličeje přítomných. Vládlo zde hrobové ticho přerušované jen šťastnými, či zoufalými vzdechy. Jakýsi hráč nervózně podupával nohou a zřejmě to bylo zapříčiněno jeho rychle se zmenšující hromádkou bankovek. Ostatní se zdáli být ve skvělé náladě a jeden účastník si dokonce pohvizdoval. Důvodem byla jistě patřičná hromada dolarů u jeho ruky. Během chvíle prohrál nervózní chlapík poslední cent, přičemž tuto skutečnost doprovázel podupáváním v šíleném rytmu. V tom nešťastník vyskočil ze židle a zaklel: „Sakra! Jak dlouho budeme hnít v téhle prokleté díře?! Už toho mám dost! Raději bych někam vyrazil a postřílel pár banditů!“

Na důkaz svých slov vytrhl revolver a nepříčetně se rozhlédl kolem. Okamžitě vyskočil jiný muž a zahřímal: „Poddůstojníku Wargasi, připomínám zde vaše postavení! Tady nejste v doupěti banditů, nýbrž ve společnosti vysokých důstojníků a jestli neumíte prohrávat, raději nehrajte vůbec!“

Pokáraný zamručel: „Promiňte, plukovníku Nicholsone!“

Následně se otočil na podpatku a vyšel ze stanu.

„To bychom měli. Pokračujeme!“ Pobídl plukovník ostatní a přisedl ke stolu.

Podobné výstupy nebyly ojedinělé ani mezi vojáky a často nescházelo mnoho k natažení kohoutku. Pouze u jednoho ohně se téměř žádný incident nemusel řešit. Jednalo se o čtyři přátele, kteří spolu leccos zažili a měli jedno společné – své přátelství udržovali již mnoho let. Nejmladší, 28letý, se jmenoval Tomáš, ale během krátké doby mu začali říkat Thomas. Postavou byl štíhlý a měl téměř krásný, jižanský obličej. O něco málo starší byl Pavel, jemuž říkali Pablo. Kdokoliv pohlédl do jeho očí, ihned věděl, že před ním nesedí žádný hlupák, nýbrž vzdělaný člověk. O málo starší, nežli Pablo, byl i Martin, který si vysloužil jméno - Joshua, navíc přezdívaný také zbrkloun. To proto, že jeho povaha se podobala spíše ztřeštěnému oslu a téměř vždy litoval bolestivě každého rozhodnutí. Třeba podotknout, že v jádru byl Joshua čestný a dobrý člověk. Nejstarší byl Pepa, neboli Pepino, který zažil 45 zim. Pepino byl mistr v kuchařském oboru a pokaždé, když si vojáci pekli nad ohněm, byl ten jeho nejvoňavější. Nejednou se stalo, že se ostatní nashromáždili v jeho blízkosti a prosebně hleděli na jeho mistrovsky upečené maso. Ještě více, nežli kuchař, byl opravdový král komiků! Nevyprávěl vtipy, nýbrž měl talent lidi rozesmát nenuceně. Sotva promluvil, člověk se při pohledu na něj smál bez ohledu na to, jakou právě měl náladu. Nyní tato čtveřice seděla mlčky u ohně, když Joshua přerušil ticho a zařval z plných plic: „Do akce!“

Okamžitě však přilítla Pepinova dlaň a uštědřila narušiteli políček na tvář, až vzal druhou o zem.

„Au!“ Hlesl a pracně se zvedal ze země.

„Jsi padlý na hlavu?“ Zahřměl rozčileně Pepino. „Nebo mi chceš způsobit zástavu srdce? Měl by ses zamyslet nad svým bláznovstvím!“

„Co jsem provedl?“ Hlesl bojácně a netroufal si přiblížit se.

„Řveš tady jak na lesy a tvůj hlas probouzí záhrobí!“

Joshua měl vskutku od přírody nadané hlasivky a nejednou byli ostatní svědky, jak hravě překřičel sbor pěvců s trumpetami. Tímto byl skutečně výjimečný.

„No dobrá!“ Sotva šeptl. „Člověk nemůže projevit radost.“

„Radost si projevuj, jak chceš, jen mi neřvi do ucha, zbrkloune bláznivý!“ Odvětil Pepino.

„Je to pravda, Martine!“ Ujal se slova Pablo. „Až budeme na veselce, řvi si, co hrdlo ráčí. Jestli budeš povykovat u mých uší, nejsem si jist, co ještě vydržím.“

„No dobrá.“ Povzdechl si sklesle káraný. „Nemáte smysl pro radost!“ Současně si zakryl dlaní rudý otok na tváři.

Náhle se v dálce ozvalo dunění, které neustále sílilo. Po chvíli bylo jasné, že se jedná o cválajícího koně, který ve stejném okamžiku dorazil na okraj údolí. Nezastavil však, nýbrž pádil tryskem ze srázu, až měl každý pocit, že se musí co nevidět zřítit. Zázrakem to zvládl bez úhony a tryskem projel kolem táborových ohňů, za ním mohutná mračna prachu. V sedle seděla postava, kterou nebylo možné v panujícím šeru rozeznat. Zároveň zazněla nejedna kletba na adresu nově příchozího, neboť roztroušení muži kolem ohňů měli plná ústa písku. Ani Pepinův oheň nezůstal ušetřen, a tak se všichni bez výjimky dusili v naprosté slepotě.

„U psích lotrů!“ Zvolal Pepino. „Koho to sem čerti nesou! Půjdu a naučím toho nevychovance řádně a spořádaně projíždět táborem!“

S těmi slovy povstal a rázně vykročil směrem ke stanu, kde jezdec zastavil. Sotva ušel pár kroků, překvapeně zarazil a s ústy dokořán hleděl na postavu. Cizinec totiž nebyl mužem, nýbrž ženou. Oděna v šedé košili, kožené vestě a kalhotách, působila dojmem odvážného protipólu mužského pohlaví. Strhla ze své hlavy veliké sombrero, přičemž se kolempřítomným naskytl úchvatný pohled. Její hnědočerné dlouhé vlasy odrážely záři ohňů a působily šlechetně. Jemně řezané tváře s roztomilým nosíkem a přátelským výrazem neponechávaly žádného muže v poklidu. Hluboké, černé oči tvořily souhru s kontrastním obličejem. Následně se žena otočila a vkročila do velitelského stanu.

V té chvíli vládlo uvnitř napětí, karetní boj vrcholil a ticho bylo takové, že by přítomní zaslechli myší krok. Vchodový závěs se rozhrnul a dovnitř vstoupila záhadná jezdkyně.

„Buenas tardes, seňorové! – Dobrý večer, pánové!“ Pronesla sopránovým melodickým hlasem. „Jsem posel vyslaný z pevnosti Rambragedon a jistě vámi očekávaný.“

Všem zatrnulo, ruce znehybněly a nevěřícným zrakem měřili nově příchozí od hlavy k patě. Když po chvíli stále všichni mlčeli, povšimla si žena pohledů ostatních, jež směřovaly k jedinému muži. Domyslela si, že to bude hlavní velitel. Předstoupila před něj, dlaní mu zamávala před očima a zvolala: „Halló! Seňor, slyšíte mne?“

„Ehm.. Tedy… Ehmm! Jistěže slyším!“ Odpověděl Nicholson. „Jsme celí nedočkaví! Vojáci se div nebouří, morálka upadá a nálada vyprchává. Ale moment! Jak to, že vyslali ženu? Cožpak máme v armádě ženy? Nevím o ničem takovém, takže buďte tak laskavá a vysvětlete nám to.“

„Tedy poslouchejte! Jak jistě víte, válka s USA končí. Přestože trvala pouhé dva roky, musíme Americe podstoupit celou oblast od Kalifornie po Nové Mexiko. Prezidentovi se doneslo, že v řadách vysokých důstojníků se nalézají zrádci, kteří zaprodali Mexiko. Pochopitelně nemá žádné důkazy, avšak přesto se rozhodl tuto záležitost potají vyšetřit a k tomuto účelu armáda vyškolila několik žen a já jsem jedna z nich. Co vám ale přináším, natolik nesouvisí s tímto problémem.“

Přitom se odmlčela, uchopila čísi sklenku na stole a zhluboka se napila.

Velitel pracně přemáhal svou zvědavost, proto se otázal: „Dobře, ale s čím tedy souvisí vaše přítomnost?“

„Bandité a rebelové po celé zemi využívají nemilé ekonomické situace k drancování a loupení. Před deseti dny přepadla stovka banditů již podruhé město Perote. Ukradli dobytek, koně, cennosti a vše, co jim přišlo pod ruku. Postříleli několik místních, převážně mužů, jež se postavili na odpor. Generál Alvaro Mesén z Mexiko City se obává, že se pokusí vyrabovat město ještě jednou. Pakliže se jeho obavy nenaplní, je dost pravděpodobné, že napadnou vesnici či jiné město poblíž. Každopádně vydal rozkaz, jenž zní: Máte se vydat zítra za svítání do Perote, pomoci jeho obyvatelům zajistit pořádek a bezpečnost. Nejméně 14 dní tam setrváte, nejpozději do přidělení nových rozkazů. Jestliže se k vám donesou jakékoliv zprávy o těch lumpech, budete zločince pronásledovat.“

Nicholson vydechl úlevou a odpověděl: „Jsme potěšeni vaším příjezdem i rozkazy! Konečně se život začne trochu hýbat. Město Perote jsem kdysi navštívil a jestliže mne paměť neklame, má kolem 300 obyvatel. Pro mé muže příjemná změna, co se týče zábavy. Je tam bar, nějaký ten obchůdek a sličné seňority.“

„Taky jedna banka, kterou se naštěstí banditům nepodařilo vyloupit.“ Doplnila žena.

„Ale jak je to možné? Cožpak se nedostali dovnitř?“

„Jistěže dostali, ovšem v té době tam žádné peníze nebyly.“

„Ach tak. To je moc dobře! Ta cháska alespoň v tomto směru odešla s nepořízenou. Co budete dělat vy – vy – ehmm..“

„Erika Warelleová!“  Dodala pohotově žena. „Co se mne týče, vyrazím ještě této noci, abych byla nejpozději zítra odpoledne v Perote.“

„To nechápu!“ Podivil se plukovník. „Proč nepojedete s námi?“

„Vysvětlení je nasnadě!  Pojedu napřed, abych místního šerifa upozornila na váš příjezd. Lidé z města budou nyní ostražitější a lehko by se mohlo stát, že si spletou kavalerii s bandity. Kdyby je napadlo zaútočit, došlo by zbytečně ke krveprolití. Teď tedy víte, proč musím jet hned.“

„Potom máte pravdu. Jeďte a my dorazíme co nejdříve po vás!“

„Pojedu ihned, jenom vás požádám o několik mužů jako doprovod.“

„Samozřejmě! Přidělím vám s sebou dvacet třicet mužů. Kolik jen chcete.“

Warelleová zamávala obranně rukou se slovy: „Myslela jsem tak tři, nejvýš čtyři muže.“

„Pochopitelně! Powarski, vyberte čtyři dobré vojáky na cestu!“

„Okamžik!“ Zarazila je žena. „Jestli vám to nevadí, vyberu si je sama.“

„Beze všeho, seňorita! Přeji vám hodně štěstí a brzy na shledanou v Perote.“

„Gracias – Děkuji, seňorové za pozornost a mnoho štěstí!“

Poté vystoupila ze stanu. Venku zůstala stát a pohledem putovala po přítomných skupinkách. Vzápětí vykročila volným krokem vpřed a jakoby zkoumala druhy květin, prohlížela podrobně každého muže. S každým jejím krokem vše utichalo a o chvíli později zavládlo hrobové ticho. Kdosi obdivně zapískal, jiný zavýskal a všichni prohlíželi vnady krásné tmavovlásky. Když procházela kolem Pepinova ohniště, vzpřímil se náhle Joshua a zastoupil ženě cestu. Hluboce se uklonil, jako se kdysi klaněli otroci svým vládcům a s falešným úsměvem ve tváři oslovil ženu: „Dobrý večer milostivá! Mohu vám nabídnout čaj, nebo kávu u našeho ohně?“

Tázaná zastavila, aniž by odpověděla a pozorně si měřila mladíka před sebou.

„Nebo si račte přát křupavou pečínku zpracovanou mistrem kuchařem?“

S těmi slovy ukázal na Pepina, přičemž tázavě spočinul zrakem na krásce. „Vše je vám k dispozici, i já sám, chcete-li?“ Přitom se ušklíbl za ďábelského chichotání.

Všudypřítomní hleděli s očekáváním na obě postavy a zatím pouze hádali, co bude následovat. 

Žena neodpověděla, pohrdavě mávla rukou a vydala se dál. To zřejmě troufalci nestačilo, protože k ní přiskočil, násilně ji uchopil za ruku a strhl jí zpět. Své počínání doprovázel ďábelským chechtáním, poté slovy: „Uvidíš, princezno! Ve společnosti skvělých gentlemanů se ti jistě zalíbí!“

Nežli se však kdokoliv nadál, žena se rychlostí blesku vytrhla z násilného objetí, rozpřáhla se a uštědřila Joshuovi takový políček, až to cáklo. Hříšník zavrávoral, zalapal po dechu a sesul se k zemi.

Několikavteřinové ticho vystřídal burácivý potlesk, jenž se mísil s jásotem přítomných. Chvíli nato vyběhli z velitelského stanu všichni důstojníci, načež plukovník Nicholson zaburácel: „Co se děje?“

Pepino zkoprněl a koktavě sípal: „Nic – nic vážného, pa - pane. Malé neš – neštěstí. Nic, co by – vás mělo znepokojovat.“

„Vážně? Ani bych neřekl!“ Zároveň se otočil k Warelleové a milým ač dusivým hlasem se otázal: „Můžete mi prosím vysvětlit, co se přihodilo?“

„Jistě! Vybrala jsem svůj doprovod - tyto muže.“ Rukou přitom ukázala na čtveřici podivných patronů.

„Ach tak!“ Vzpomněl si plukovník. Přitom pohlédl na Pepina a zavelel: „Buďte si vědomi toho, že tato žena je vám nadřazena! Co rozkáže, to vykonáte, jakoby se jednalo o mne samotného! Připravte se! Za okamžik se vydáte na cestu!“

Sotva domluvil, zamířil následován důstojníky do stanu.

Pepino předstoupil před seňoritu a s nevídanou grácií promluvil: „Děkuji vám nejen za sebe, ale i za našeho přítele!“

„Za co děkujete?“ Odvětila se smíchem a posadila se u jejich ohně.

„Přeci za to, že jste nás nenahlásila plukovníkovi. Zle bychom se potýkali s jeho náladou.“

„Nemluvme již o tom! Jak se cítí váš přítel?“

„Zbrkloune! Jak ti je?“ Otázal se Pepino a pomáhal kamarádovi na nohy. Na jedné tváři se mu skvěl rudý otok od jeho pravačky, na druhé dvakrát tak větší od nebojácné ženy. Pracně odvětil: „Myslím, že přežiji.“

„Váš přítel by se měl naučit chovat galantně k ženám! Podobné následky jinak nebudou výjimkou.“ Poznamenala jízlivě.

„Souhlasím s vámi! Smím ale vědět, s kým máme tu čest a kam že to jedeme?“

„S cílem cesty budete obeznámeni později. Mé poslání je tajemstvím, přesto vám prozradím, že mne vyslali z Mexiko City. Stručně mi povězte, kdo jste vy?“

„My? To vás jistě nebude zajímat, drahá! Jsme obyčejní vojáci – pěšáci, nic výjimečného. Snad jen, že by vás zajímal původ, který je značně odlišný od jiných.“

„Mluvte! Chci to slyšet!“

„Dobře. Jedná se o to, že vlastně nejsme rodilí Mexičané, i když máme deset let Mexické občanství.“

„Řekla bych, že to má spoustu mužů, ne?“

„Jistě, ale většinou se jedná o národnosti Americké, Panamské a jim podobné, sousedící s touto zemí. My pocházíme z Evropy, přesně řečeno z Čech, říká-li vám to něco.“

„Lituji, ale o tom slyším poprvé. Kde se nacházejí ty Čechy?“

„Víte, kde je Prusko?“

„Ale jistě, kdo by neznal Německo.“

„Vidíte! Čechy s touto zemí hraničí na západu a severu. Na severu a východu je naším sousedem Polské království a dole na jihu se nalézá Rakousko. My jsme uprostřed nich.“

„Jaká je ta vaše země? Povězte mi o ní něco!“

„Ohoho! Krásná jak pěnice kolibří – taková je naše země! Kamkoliv lidské oko dohlédne, prostírají se vonné lesy, plné zvěře, ptactva a všelijakých rostlin. V borech šumí vodopády, vzduch je kypřen vůní květin a lidé se mají rádi! Pomáhají si navzájem, říkají si bratři a od rána do večera se na sebe usmívají. Téměř v každé vesnici se skví rybník a v něm plavou labutě, kachny a mnoho dalších nádherných tvorů. Pokud byste večer zašla do místní hospůdky a svlažila své rty Českým pivem, vaše chuťové orgány by již za nic neměnily! K tomuto Božskému nektaru podáváme grilovaný či vyuzený bůček, dále uzené maso, občas kuřecí. Omastek vám stéká po tváři na krk, vaše prsty jsou ztopené v oleji, ale vy jíte a jíte, protože vše chutná tak výtečně, že na nic jiného nedokážete myslet! Ano! Takové jsou Čechy a ne jiné!“

Poté se odmlčel a hrdě pohlédl na ženu. Ta po jeho slovech udiveně zakroutila hlavou a odpověděla: „Sice nevím, co je bůček, ale dle vašich slov se jistě jedná o lahůdku. Pokud je vaše země skutečně taková, jak jste mi ji vyobrazil, moc ráda bych ji poznala! Myslím, že žijete v pohádkovém světě a proto si neumím vysvětlit, jak jste se ocitli zde – v dalekém Mexiku?“

„To máte tak. Země je pravda krásná, ale bída je tam o to větší. Práce je málo a platy ještě nižší. Jednoho krásného dne, někdy před deseti lety, chodili Českými vesnicemi lidé, kteří verbovali muže starší 18 let k nástupu do Mexické armády. Nabízeli slušné peníze, pokud podepíšeme smlouvu alespoň na deset let. My čtyři se známe odjakživa, proto jsme tu společně. Tady Thomas tenkrát navrhl, že bychom to zkusili. Pochopitelně jsme mu rovnou doporučili mokrý hadr na hlavu, ale mluvil o tom neustále dokola, že jsme se nechali přemluvit a narukovali do Mexika. Nicméně čas uplynul a za necelý rok smlouva vyprší, takže se vracíme domů.“

„Vážně? Váš příběh je skutečně zajímavý! Určitě to ještě probereme! Nyní ale musíme vyrazit! Čas kvapí. Sbalte své věci a za deset minut odjíždíme!“

Současně povstala a odebrala se připravit svého koně.

„To ti pěkně děkuji, zbrkloune bláznivý!“ Zahlaholil okamžitě Pepino. „Kvůli tvým hloupostem se potrmácíme kdoví kam a to ani nemluvím o škodě, kterou jsi způsobil!“ Přitom lítostivě pohlédl na zrovna dopečené maso, které šířilo vábivou vůni.

„Nu, což..“ Chopil se slova Pablo. „Vzpomínáte, proč jsme narukovali do armády?“

„Kdo by na to zapomněl? Přeci pro peníze, kterých máme plné kapsy.“

„Ano, ale ještě z jednoho důvodu. Chtěli jsme zažít dobrodružství, poznat jiné kultury a vidět nepoznané! Avšak téměř celých deset let jen hlídáme, následujeme kavalerii a míjíme zdroje zajímavých událostí. Co když právě teď nadešel ten dlouho očekávaný a vytoužený okamžik? Třeba se na nás usměje štěstí a konečně zažijeme neskutečné věci! Nechci se vrátit domů, potkat krajana, který se mne zeptá, co jsem v Mexiku zažil. A já nedokážu odpovědět! Jednoznačně jsem pro, ať se děje, co se děje!“

„Souhlasím!“ Zvolal burácivě Joshua a zavýskal radostí.

„Musím též souhlasit s Pablem!“ Poznamenal Thomas a přikyvoval na souhlas.

„No, řekl bych, že beztak nemáme na vybranou. Snad nám mademoisolle po cestě přiblíží, kam to vlastně jedeme. Já sbalím maso a vy osedlejte koně!“

Chvíli nato uháněla pětice jezdců v čele s kráskou, jejíž kadeře vlály ve větru. Chvílemi se zdálo, že popohání koně k většímu spěchu. Protože byla noc, jelo se všem pohodlně, neboť vlažný vítr všechny osvěžoval.

Za prvního slunečního rozbřesku žena zarazila u několika roztroušených skalisek a vyzvala ostatní k odpočinku. Jakmile se usadili, vyňal Pepino ze sedlové brašny upečené maso a rozdělil je rovným dílem. Kus nabídl i tmavovlásce, jež s chutí přijala. Sotva pozřela první sousto, hlasitě zamlaskala a vášnivě zvolala: „Ach! To je lahodná pochoutka! Začínám opravdu věřit té vaší krásné zemi a tímto se omlouvám, že jsem vás odehnala od teplé večeře!“

„To nic, milostivá! Uklidňoval ji Pepino s mastnými ústy. Jistě pro to máte patřičné důvody.“

„Vězte, že mám a řekla bych, že je načase vám je sdělit. Říkejte mi prosím, Erika! Musíme se dostat co nejdříve do Perote! Město je ohroženo bandity, kteří je už dvakrát přepadli. My jedeme napřed proto, abychom upozornili jeho obyvatele na příjezd vaší kavalerie. Mohu vás ujistit, že jakmile tam dorazíme, dostane se vám vydatného odpočinku!“ Teď honem dál! Dojíte to po cestě! S těmi slovy se rozeběhla a skočila rovnou do sedla. Vyrazila do trysku, aniž by se ohlédla, kus masa stále v ruce.

„Hrom a blesky!“ Zaklel Pepino. „Bandité a zločinci! To tu dlouho nebylo, že? V mých letech takovou zátěž už nevydržím! Cítím každou kost ve svém těle, nemluvě o mých svalech! Proč jen jsem nešel studovat umělectví. Teď bych sklízel potlesk sálu, dámy by mne obsypávaly květinami a prosily o autogram!“

Pablo se při jeho slovech rozchechtal a odvětil: „V takovém případě bych řekl, že bys byl spíše umrlec. Spousta večírků s otravnými ženskými, k tomu co chvíli fotografování – považ jak to nesnášíš! Dozajista bys trpěl více, nežli si umíš představit! ! Raději pojeďme, ať jsme brzo v cíli!“ Přitom vyskočil do sedla a pozoroval s ostatními Pepina, jak se pracně zvedá ze země.

„Zřejmě pánové, nemáte představu, jak se cítím.“ Zabručel sípavě a snažil se vyškrábat do sedla.

„To zvládneš, kamaráde!“ Pobízel jej Thomas s úsměvem.

„No jistěéé!“ Zalamentoval podrážděně. „Tobě je 28 let a jsi samé mládí, ale já mám jen špetku do výslužby! Nemohu uvěřit, že já osel se nechal naverbovat!“

Zároveň počal zlořečit a neustával, ani když ostatní přešli do rychlejšího klusu. Všichni už kamaráda znali, takže věděli, že jakmile se dostal do podobné nálady, začal si vylévat všechny strasti a neduhy, které ho za celý život potkaly. Málokdy si uvědomoval, jak komicky při podobných výstupech vypadal. Nejvíce se z celého dobrodružství radoval Joshua, neboť za jízdy zvolal z plných plic: „Do akce! Hyjé – hyjé, koníčku!“ 

Tím ovšem přilil olej do ohně, protože Pepino okamžitě tasil šavli a snažil se za jízdy naplácat nezbedovi.

„Au! Au! Nech mě! To bolí!“ Zoufal hlasitě Joshua a snažil se prchnout z dosahu šavle.

„Přestanu pod podmínkou, že se vyvaruješ podobných výjevů!“ Odvětil za jízdy Pepino.

„Souhlasím! Souhlasím! Jenom ustaň!“

Poté všichni zmlkli a soustředili se na jízdu. V dálce se na obzoru rýsovaly siluety hor a kopců, jež vyrůstaly ze země a zase mizely jak krajina ubíhala. Podobně jeli celý den pod paprsky sálajícího slunce. Všichni museli trpět, ale nedalo se nic dělat – Erika štvala koně ze všech sil. Když na sklonku dne slunce pomalu klesalo ke svému spánku, spatřili v dálce mozaiky domů města Perote.

„Konečně!“ Téměř zoufale pronesl Pepino. „Nechce se mi věřit, že jsme konečně zde.“

Tryskem vrazili do města, projeli kolem chatrčí a domků, až zarazili před stavením, které připomínalo obyčejnou boudu. Nade dveřmi se rýsoval nápis: SHERIFF.

Erika seskočila z koně a zarazila ostatní rukou. „Počkejte zde! Uvnitř vás nemohu potřebovat!“

Vzápětí zmizela za dveřmi. Pepino sjel z koně na zem, doprovázeje své počínání bolestnými vzdechy. Usedl na práh domu a s hlasitým výdechem zabásnil: „Takovou žízeň mám! Pěknou ženu bych si k snídani dal! Ó kéž bych nyní ve své vlasti pobýval a holubičky v hospůdce navštěvoval! Och, jé – je..“

Když domluvil, spustil Joshua pronikavý ďábelský smích. Pablo se nedal dvakrát pobízet a přizvukoval svým chechtáním. Thomas při tom komickém výjevu nezůstal pozadu, a tak se za chvíli smáli všichni.

V tom se dveře rozletěly a Erika je přerušila s chladným výrazem ve tváři: „Vše zařízeno! Teď honem k bance!“

„Proč k bance?“ Otázal se přidrzle Joshua.

„To hned zjistíte!“ Odvětila a skočila do sedla. Banka se nalézala nedaleko, stačilo ujet sto metrů a byli na místě. Zbrusu nová stavba, na níž čněl nápis: BANK & PEROTE.

Erika seskočila z koně a ostatní ji následovali. V tom okamžiku se rozlehl prostranstvím výstřel.

„Co to bylo?“ Zvolal vyděšeně Pepino a udiveně zkoumal mrak dýmu vycházející z pod svých nohou.

„Račte mi prominout!“ Chopila se slova Erika, přičemž prohlížela svou pušku, z jejíž hlavně se kouřilo. „Nějak jsem zavadila o spoušť.“

Z banky mezitím vycházeli zaměstnanci a udiveně pátrali po zdroji střelby.

„Co teď?“ Otázal se Pablo a pohlédl přitom tázavě na Eriku.

„Teď?“ Opakovala Erika jakoby na něco čekajíc. „Vyčkejte, hned uvidíte!“

Po jejích slovech jakoby se z dálky blížilo hřmění. „Co to může být?“ Otázal se Thomas

„Zní to jako stádo býků.“ Poznamenal Pablo.

„Spíš stádo mamutů!“ Doplnil Pepino. Současně se Joshua rozesmál při té představě.

Dunění sílilo a rychle se přibližovalo. Chvíli nato projeli okrajem města první jezdci, jež zastavili před bankou. V tom mumraji se zdálo, že je jich nejméně 200. Jakmile vítr odvál prach, naskytl se kolemjdoucím pohled na nově příchozí. Abstraktní tváře notně připomínaly barbary, kteří se zrovna utrhli z řetězu. Obstoupili čtveřici přátel a namířili na ně své pušky. Teď zřejmě každému došlo, že výstřel byl smluvené znamení.

Erika poklidně zavelela: „Svažte je!“

Čtyři překvapené přátele povalila skupina 20 – 30 mužů, aby vyplnila příkaz. Jakmile byli spoutáni, zamávala Erika na své muže a následně vstoupila do Banky asi s dvaceti chlapíky. Po celou dobu její nepřítomnosti vládlo všude ticho. Místní se uschovali ve svých příbytcích a kde kdo se bál vystrčit hlavu z okna. Za chvíli opět vypochodovali z budovy, v rukou maje naplněné pytle. Na dveře zavěsili ceduli: ZAVŘENO.

Erika přistoupila ke spoutaným a oslovila je s posměchem: „Zřejmě vám došlo, kdo jsem?  Ti bandité jsme my a já jsem vůdce těchto roztomilých gentlemanů. Město doposud nebylo přepadeno, avšak s vaší pomocí a s hloupostí vašich velitelů se to podařilo poprvé. Posla, jehož jste toužebně očekávali, jsme zajali. Nechtěl nic prozradit, ale po krátkém mučení prozradil vše. Protože v pevnosti Rambragedon drží již sedmý den mého bratra, kterého čeká soud a jistojistě smrt, rozhodla jsem se ho zachránit. Bohužel váš posel mučení nepřežil a proto jsem musela vymyslet plán, kde sehnat rukojmí. Nehleďte na mne tak udiveně! Jistě, jeden z vás mi bude dělat společnost!“

Prstem současně ukázala na Thomase. „Pojedeš ty! Vy tři zde vyčkáte příjezdu kavalerie a oznámíte plukovníkovi toto: Je hloupější, než jsem si myslela, neboť kdo to kdy viděl, aby Mexická armáda verbovala ženy. Dále mu doporučuji ihned vyslat posla do pevnosti Ramragedon a přivézt nezraněného Ronalda Gómeze – mého bratra. Za 14 dní se vrátím, avšak zůstanu skryta daleko odsud. Do Perote vyšlu posla, který se ujistí, že máte bratra. Ten vám následně předá informace o výměně zajatců. Rozuměli jste?“

„Rozuměli jsme ti naprosto skvěle, ty zmije!“ Procedil Joshua mezi zuby a odplivl si před sebe na znamení opovržení. Přitom si ale neuvědomil, že leží a odporný plivanec skončil na jeho tváři.

Erika k němu přistoupila a pobaveně zašeptala: „Opatrně s těmi slovy, nebo dnešní den může být tvůj poslední!“ Nato se pobaveně usmála, napřímila se a rozkázala: „Odveďte je do cely! Zaslouží si vytoužený odpočinek. Thomase posaďte na koně!“

Tři přátelé byli odvedeni, načež všichni bandité vyskočili do sedel a rozjeli se klusem z města.

V cele se mezitím mísily kletby s nadávkami. Přátelé byli zavřeni v cele za ocelovými mřížemi. Teď pochopili, jaký byl Eriky důvod k návštěvě šerifa. Ležel naproti nim, ruce i nohy svázané a v ústech vsazený roubík. Na jeho vzteky koulících se očích bylo patrné, jak zuří.

„Ti arcilotři! Čert, aby je spral!“ Supěl právě Pepino a nervózně přešlapoval tři kroky vpřed, tři zpět. „Kdy já si dám to ledové pivo? To jediné mne pohánělo kupředu a hle - když jsem to dokázal, tak ejhle.. Nic nedostanu a ještě tu budu smrdět kdoví jak dlouho.“ Zároveň vztekle nakopl mříž, která se rozdrnčela.

„Mně to přijde jako skvělý zážitek!“ Ozval se Joshua z kouta, opětně se ďábelsky chichotajíc.

Pepino se před ním zastavil a pravil: „Potřebuješ chladnou vodu, nebo raději led, zbrkloune bláznivý! Ono mu to přijde zábavný! Kam jsi dal rozum, kamaráde?“

Odpovědí mu byl jen ďábelský smích.

„To zvládneme, Pepino! Zvolal povzbudivě Pablo. Vojáci přijedou dnes, nebo zítra, a to už vydržíme! Pak se opijeme do němoty!“ A dobrácky poplácal přítele po rameni.

„Jasně!“ Rozesmál se Joshua. „Pak si dáme do nosu!“

---