Uvozovky chybějí úmyslně.

Směr Tichý oceán 12 / Autor : Walliant

 

Och, já říkat, to být krásné ráno!

Jistě, jistě! Souhlasil s pokyvováním hlavy Sam. Víš, co je támhle ta pevnina, milý Malmounte?

Hm, to bohužel nevědět. Ale jistě můj přítel to povědět.

Máš pravdu! Pousmál se Sam a pokračoval: To je Kostarické pobřeží.

Och, já těšit na krásné pláže! Ha! Vidět to samé? Pohleď!

Rukou ukazoval před sebe a vzrušeně oddychoval.

Báječné! Konstatoval s libostí Sam. To jsou delfíni a je jich mnoho – celá kolonie.

Být tak krásní! Supěl Malmount a natahoval se přes zábradlí, div že nepřepadl. Mezitím z podpalubí vystoupil Kapitán s Pepinem a za nimi Tartaz, Thomas a Pablo. Přistoupili ke dvěma obdivovatelům a kochali se nádherným obrazem. Po chvilce přerušil ticho Pepino: Kapitáne Murdtrocku, znáte blíže Kostariku?

Jistě! Byl jsem tu několikrát.

Řekněte nám něco o zdejším místě, prosím!

Jistě! Pokud bychom pluli přímým směrem, vplujeme do známého zálivu „Golfo De Nicoya“. Pobřeží na levé straně je cíp poloostrova „Península De Nicoya“, na pravé straně vidíme známý ostrov Isla Tortuga – jinak přezdívaný ostrov želv.

Znát ten ostrov! Vmísil se do hovoru Malmount. Slyšet mnoho vyprávět o pirátském ostrově.

Mýlíte se, vážený pane! Opomenul jej kapitán. Spousta mořeplavců zaměňuje pirátský ostrov Tortuga s ostrovem želv.

Cožpak to není tentýž ostrov? Otázal se překvapeně Thomas.

Samozřejmě není. Pousmál se kapitán a pokračoval: Ten slavný pirátský ostrov Tortuga leží u pobřeží Hispanioly, neboli Haiti - na jeho severní straně. Piráti na něm však nebývali vždy! Počátkem 17. století byla na ostrově založena osada Francouzských pirátů, kteří stavěli nové farmy. Protože sušili maso indiánským způsobem zvaným bukanování, začalo se jim říkat bukanýři. Ti dodnes spolupracují s ostatními piráty, jež přepadávají Španělské a Anglické lodě. Za podíl z kořisti jim bukanýři dodávají zásoby a v případě potřeby poskytují útočiště. Proto je tento ostrov znám jako pirátský ostrov, neboť zde hledají ochranu stovky, ba tisíce odsouzenců. Vědí dobře, že do takového doupěte zločinců se neodváží žádná spravedlnost. Isla Tortuga, neboli ostrov před námi, náleží Kostarice a je poklidným rájem v Tichém oceánu. Protože je blízko zálivu, jímž vplouvají veškeré lodě k přístavnímu městu Puntarenas, mohou se tam nalézat rybáři, kteří něco vědí o potopení Španělské fregaty před 14 dny. Z toho důvodu navrhuji zastávku právě na tomto ostrově. Co vy na to?

Naprosto souhlasím! Přikývl Pepino.

Naprrosto nesoouuhlaím! Zaskřehotal papoušek Aki.

Huš! Zasykl jeho pán a zahrozil mu pěstí před zobákem. Také ostatní se zdáli být zastávkou na ostrově nadšeni, nejvíce však Paulo, jemuž se tato informace sdělila jako poslednímu. Nově jmenovaný malíř obrazů takřka roztával blahem, přičemž svou radost dokazoval slovy: Budu moct malovat a ne ledajakou krajinu! O želvím ostrově se říká, že je rájem na moři! Kostarika je navíc známá největšími vodopády světa!

V tom jeho pohled zavadil o Greda s Límpidem, kteří na něj udiveně civěli. Přiskočil k nim, popadl huběňoura za ramena a mocně s ním zatřásl. Poté se rychle otočil, plácl tlusťocha do ramene a zvolal: Ó, kamarádi! Vnímáte tu svobodu? Cítíte voňavý vzduch nasládlý inspirací? Mám takovou radost, že se to popsat nedá! Vzhůru na palubu!

A sám vyskakoval po schodech jak opice, aby v mžiku zmizel venku. Oba kuchaři na sebe udiveně pohlédli, přičemž jim koutky úst začaly cukat. Ve stejné chvíli Límpido vyprskl smíchy. Gred si otřel obličej a spustil tentýž bujarý smích. Společně pak zamířili na palubu.

V této chvíli již postávala téměř celá posádka na palubě a kochala se zvětšujícím ostrovem. Zhruba sto metrů od pobřeží byly svinuty plachty a vyhozena kotva. Rozhodlo se, že na ostrov popluje Pepino se svými přáteli, kapitánem a dvaceti vojáky, mezi nimiž nebude chybět poručík Drommond. Pouze tlumočník Chosé Pepé zůstal na palubě a odůvodnil své rozhodnutí tím, že musí studovat několik jazyků. O chvíli později odrazily dva čluny a pomalu se přibližovaly k písečné pláži poseté kokosovými palmami. Již z dálky mohli pozorovat roztroušené mořské želvy, jejichž velikost byla obdivuhodná. Vojáci pádlovali směrem k přístavišti, kde bylo několik člunů vytažených na písku. Sotva narazili na mělčinu, již k nim běžel černoch. Jakmile doběhl, uctivě se uklonil a zvolal: Buďte vítáni, vážení pánové! Mohu vám s něčím pomoci?

Jistě! Chopil se odpovědi kapitán. Hledáme rybáře, kteří byli svědky potopení velké lodi před 14 dny. Znáte někoho?

Ó, vy přijít pozdě!

Proč pozdě?

Protože muži, kteří vidět bitvu, vyrazit časně ráno na moře.

A kdy se vrátí?

Pozdě večer, velmi pozdě. Bohužel.

To je vážně škoda! Posteskl si hlasitě Pepino.

Škooda! Škooda! Vrněl papoušek a čechral své peří.

Ale moment! Vzpomněl si jakoby černoch. Támhle sedí pan Yeroksi, který se delší dobu staral o dva bílé muže. Ty muže pak odvézt velká loď, co být hned potopena. Možná vám on pomoci.

Děkujeme, vážený! To je moc dobrá zpráva! Zvolal Pepino.

Jistě, jistě! Zde být má ruka. Současně nastavil svou dlaň a vyčkávavě se zahleděl na muže před ním.

Pepino na nic nečekal, popadl ji a mocně s ní zatřásl na důkaz vděčnosti. Černoch však otevřel ústa a udiveně naň zíral.

Myslím, že nechce potřásat s pravicí. Prohodil pochybovačně Pablo.

Jak? A co by mohl chtít? Nechápal Pepino.

Samozřejmě peníze.

Co? Hrome! To mi nedošlo. Dobrá! Já si jdu promluvit s tím Yeroksim a vy mu zaplaťte.

Nato vznešeně odkráčel a zamířil rovnou ke jmenovanému. Jakmile k němu došel, prohlédl si jej opřeného o palmu, se slamákem staženým přes obličej. Dobrý den. Pozdravil a vyčkávavě hleděl na dřímajícího. Ten se pohnul, povytáhl klobouk z očí a zamumlal: Co vy chtít?

Prý jste se staral o dva muže, kteří se před 14 dny nalodili na Španělskou fregatu. Je to pravda?

Ano! Profesor Lopré a jeho asistent být přáteli. Teď být mrtví! S těmi slovy si zakryl tvář dlaněmi.

Profesor říkáte? Co zde ti pánové dělali?

Oni – oni pracovat na koulích. Téměř zavzlykal.

Na jakých koulích, Bože?

Profesor říkat, že to být koule od jiných civilizací. Některé být těžké až několik tun. Celkem jich našel asi 150. Všechny být zvláštní tím, že jsou symetricky kulaté. Aspoň tak to říkat profesor.

Zajímavé, ale proč jsem vás vyhledal. Potřebuji vědět, jestli jste si nevšiml něčeho zvláštního? Nemluvil jste třeba s rybáři, kteří viděli piráty?

Ano, mluvit s nimi. Mohu vám povědět, co zjistit.

Prosím vás o to!

Vše se odehrát rychle. Nejdříve připlout stejně velká loď jako španělská. Potom několik mužů ve člunu přeplavit z cizí lodě ke Španělům. Za půl hodina vyrazit dva čluny a zamířit k cizí lodi. O chvíli později připlout další lodě a být jich kolem dvacet. Zahájit palbu na Španěly a potopit jejich loď.

A co se stalo s tonoucími?

Několik člunů zachránit a vzít do zajetí. Nikdo nevědět, kdo přežít. Ani já nevědět, jestli profesor žít. Hrozné – hrozné!

Zároveň položil tvář do dlaní a zavzlykal.

To je vše? Přerušil jej po chvilce Pepino.

Ještě ne. Potom dvě lodě vyplout a zmizet ostatním, kteří po nich střílet z děl. Ostatní lodě pronásledovat a zamířit k Ekvádoru. Víc nevědět nikdo.

Děkuji, Yeroksi! Velice jsi nám pomohl!

Ano? To být moc rád! S těmi slovy nastavil dlaň a tázavě pohlédl na Pepina.

Ten ihned pochopil, otočil se k přátelům, kteří již stáli za ním a prohodil: Vyplaťte mu odměnu! Zaslouží si ji.

Sám zamířil do vnitrozemí s hlavou zvednutou ke slunci. Kam jdeš, Pepino? Volal za ním Pablo s Thomasem.

Víme, kam máme plout a když už jsme tady, užijme si ráje! Sejdeme se u člunů za tři hodiny.

Bravo! Jásali ostatní včetně vojáků. Pouze poručík s kapitánem se zdrželi hlasitého projevu. Každý se poté vydal svým směrem, aby se porozhlédl po nádherném ostrově. Pouze Tartaz, Thomas a Pablo, zamířili k hustým křovinám, jimiž vedla úzká cesta vysekaná mačetou. Během chůze museli obcházet nespočet želv, které si kráčely hrdě svou cestou. Asi po 30 minutách rozhrnul Tartaz houští a s úžasem vykřikl.

Ostatní postoupili vpřed a hned se jim zatajil dech. Nalézali se na dně ohromné propasti, jejíž stěny tvořil monumentální vodopád. Uff! Vydechl Tartaz a zvolal: Podívejte! Ten vodopád je vysoký aspoň 600 metrů!

Řekl bych tisíc. Opravil jej Pablo se zasněným pohledem upřeným do výšin. Proč zde není malíř, když je třeba? Zaklel opět Tartaz.

Já tu jsem! Ozvalo se s křovin, jež se vzápětí rozhrnuly a v nich se zjevil Paulo. Sotva spatřil úžasnou scenérii, otevřel udiveně ústa a sledoval padající tříšť. Kde se tu berete, příteli? Otázal se Thomas.

Kde – kde.. Och, promiňte! Tolik mne pohltil obraz vodopádu, že jsem se zasnil. Šel jsem hned za vámi, neboť mé další dílo bude o vnitrozemí, nikoliv o plážích. Teď vidím, že jsem jednal správně.

Velmi dobře! Pochválil jej Thomas a zahleděl se za Tartazem, který vykročil k vodopádu. Vyrazil tedy za ním, v patách maje ostatní. Tartaz vstoupil na plochá skaliska, mezi nimiž byla malá jezírka. V tom spatřil za skalnatým masívem stojící postavu. Rukou si dotyčný podpíral bradu, jakoby o něčem přemýšlel. Již zdálky vypadal jaksi šlechetně. Silnější postava, na níž seděla kulatá hlava s plnými tvářemi a kudrnatými vlasy trčícími do vzduchu, prozrazovala jakousi sebeúctu. Pod nosem se mu skvěl hustý, avšak krátký knír. Tartaz došel k postavě a pozdravil: Krásné dopoledne vám přeji.

Neznámý pomalu vzhlédl, spustil paži a odpověděl: Vám též krásný den.

Promiňte mi, že vás vyrušuji, ale spatřit zde bělocha není obvyklé.

To máte pravdu! Pousmál se dobrosrdečně. Byl jsem hluboce zamyšlen, jinak bych vás přivítal srdečněji! Přišel jste obdivovat vodopády?

Jistě! Tedy nevěděl jsem, že jsou tak vysoké, ale protože je miluji, jsem jimi naprosto uchvácen!

To nejste sám, vážený. Také sem jezdím rád, abych urovnal myšlenky v hlavě. Ale promiňte! Co jsem to za gentlemana, aniž bych se představil? Jmenuji se Alexandr Dumas a pocházím z Francie. Protože jsem úzce svázán s Karibskou oblastí, zamířím jednou za rok v tyto končiny, abych si odpočal od práce. Smím teď znát vaše ctěné jméno?

Promiňte, ale – ale.. Vy jste přeci ten slavný spisovatel!

Už to tak bude. Povzdechl pobaveně.

To je ale veliká, ba ohromná čest! Dovolíte, abych vám potřásl s pravicí?

Zde je, příteli.

Děkuji! To je neuvěřitelné štěstí, že se potkáváme! Říkejte mi prostě Tartaz, prosím! Připlul jsem s pár přáteli – tamhle jsou. Zdržíme se jen tři hodiny a potom zamíříme k Ekvádoru.

Vážně? Jste sami?

Doprovázejí nás Mexičtí vojáci.

Ach tak. Potom máte jistě úkol, do kterého mi nic není. Přesto vám přeji mnoho štěstí na vašich cestách!

Děkuji! Nevím ani, jak svou radost ukojit. Jsem váš obdivovatel, neboť čtu knihy rád. Vaše divadelní hry jsou také velmi proslaveny a jsou mi dobře známy. Znám některá vaše díla a velmi obdivuji váš styl. Málokterý spisovatel kdy vůbec připadl na myšlenku zaměstnávat jiné autory, jimž diktuje, co mají psát. Je to originální a velmi působivé!

Vážně? To mne velice těší! A víte co? Pakliže chcete, můžete mi položit jednu otázku, ať se týká čehokoliv.

Co? Vážně jakoukoliv?

Naprosto jakoukoliv!

No, já vážně nevím… Znejistěl Tartaz.

Jen do toho, příteli!

Dobře! Představte si, že procházíte bludištěm, z něhož není východ. Existuje pouze jediný způsob, jak se dostat ven. To bludiště má spoustu zákrutů, jež jsou neprůchozí. Ve vaší moci je však každý průchod otevřít. Otevřít tak, že za každý zákrut, jenž se vám otevře, musíte obětovat jednu svou napsanou knihu. Jak byste se rozhodl?

Ach! Tedy duševní zkouška. Pousmál se Alexandr. Současně učinil několik kroků vpřed a zpátky, zjevně v hlubokém zamyšlení. Poté stanul před tazatelem a odpověděl: Víte, já žiji psaním. Je to stejné jako pták nemůže žít bez křídel, ryba bez vody a láska bez nenávisti. Pakliže bych v tom bludišti měl kalamář a hromadu per, společně se štosy papíru, rád bych tam zůstal navěky a psal. Protože se ale domnívám, že taková volba neexistuje, byl bych nucen přijmout smrt.

Vážně? Umřel byste kvůli knihám?

Ano! Bez váhání! Co je život a co je čas? Vše je idea, jež si s námi zahrává. Jsme houf marnotratných bláznů, kteří blábolí o štěstí a pějí o svém já. Miliony lidí na světě žili, aby vzápětí zemřeli – odešli do věčnosti. Když dopíšu knihu, svírá mne pocit nekonečného vítězství. Je to dáno tím, že mé dílo přežije na věky. Mé stránky budou číst lidské generace po generacích a můj duch bude žít stále v nich. S každou další knihou je ten pocit krásnější a naplňující! Večer jdu spát a usínám v tiché nostalgii, neboť mám právo snít, protože vím, že jsem v čase a prostoru vyryl další řádek svým Já. Stárnu každým dnem, ale jsem klidný, neboť co jsem Já? Jsem jeden život z mnoha, který se neliší od druhých. Odlišný je v tom, že svým Já učím lid v minulosti, přítomnosti a především v budoucnosti. Proto bych nedal jedinou knihu za sebemenší naději na záchranu, či delší život. Ze srdce rád bych pro svá díla, pro svou víru, položil život.

Tartaz se mocně nadechl, hluboce se uklonil a vydechl: Děkuji, pane! Vaše slova jsou pro mne pokladem! Chci vám také říct, že..

Jeho slova však byla přerušena Pepinem, který právě došel s ostatními k oběma rozmlouvajícím: Hola! Hola! Kohopak to zde máme, Tartazi?

Vy jste nás našel? To je dobře! Asi tomu nebudete věřit, ale tento gentleman je slavný Alexandr Dumas.

U psích jelit! Zaklel hlasitě a pozorně zíral na spisovatele. Papoušek hned zaskuhral: Jeliitoo! Ty jeliittoo!

Nově příchozí na nic nečekal, popadl pravici velké osobnosti a mocně s ní potřásl. Své počínání doprovázel řečí: Tak velevážený pan spisovatel? Hmm! To jsme poctěni, že vás zde potkáváme! Myslím, že to zaslouží přípitek. Současně vyňal svou placatici a podal ji Dumasovi. Pijte, příteli! Je to velmi dobrá pálenka!

Děkuji! Tedy připíjím na zdar vaší cesty a na vaše zdraví.

Poté si několikrát mocně lokl. Bylo znát, že tekutina v lahvičce je skutečně silná, protože slavnému muži vstoupily slzy do očí. Přesto pravil: Uff! Velmi dobré pití!

Natáhl ruku a vrátil placatici majiteli. Ten si také řádně přihnul, načež labužně zavzdychal. Ostatní přátelé nevydrželi a vybuchli ve smích.

No co je? Co? Podivoval se Pepino a kouty úst mu také cukaly. Já vážně nevím, co vás vždy rozesměje. Omluvte je, pane Dumas, ale oni se mi vždy smějí. Také jim nerozumím.

Trrouboo! Troouboo! Řičel Aki.

Huš, ty potvoro! Rozohnil se jeho pán a zamával mu pěstí před zobákem.

Alexandr se při té podívané snažil zachovat vážnou tvář, ale v tomto momentě se neovládl a vřele se rozesmál. Ihned se omlouval: Promiňte mi! Ale vaše tvář, vaše gesta a vyjadřování – to vše je prosyceno komičností! Předpokládám, že tito gentlemani jsou vaši přátelé. Je mi ctí vás ostatní poznat!

Jsou – jsou! Vpadl do řeči Pepino. Vám nic neunikne, a proto máte mé sympatie!

Poslyšte! Zarazil se Dumas. Nejste nakonec Francouzi?

My? Kdepak, vážený mistře. My jsme Češi – praví a nefalšovaní.

Češi? Och! Slyšel jsem o vaší zemi mnoho. Vaše pivo je údajně nejlepší na světě a váš chléb nejkřupavější pod hvězdami.

Vážně? Tolik o nás víte?

Mnoho jsem o Českém království přečetl, neboť tak jako ono, jsou všechny okolní země pro má díla inspirací. Snad vám také nebude vadit, zmíním-li se o vás v některé ze svých knih?

Nikoliv! Jen si pište, co srdce ráčí. Klidně napište o naší kuchyni, jež sice překypuje tuky a oleji, avšak je nejchutnější ze všech co znám. Teď mne napadlo, jaká škoda, že jsem vás zde potkal.

Co prosím? Podivil se spisovatel.

Nevykládejte si to špatně, ale myslím to dobře. Musíme za hodinu vyplout, a bude mne dlouho mrzet, že jsem vás potkal a měl na vás jen pár minut. Rozumíte? Tak rád bych s vámi probral víc věcí.

Rozumím vám, příteli. Pousmál se Dumas a poplácal Pepina přátelsky po rameni. Pakliže si to chcete vynahradit, zastihnete mne za deset měsíců na každoročním setkání osobností v San Jose – hlavním městě Kostariky. Budete společně s vašimi přáteli vítán.

Och, vážně? To je pocta, hrome!

Jaká pocta, lumppe! Darmožžroute! Skuhral Aki.

Huš! Zaklel Pepino a věnoval Dumasovi úsměv. Děkuji vám, pane! Pokud to bude možné, rád se zastavím. Nyní budeme muset k pobřeží, abychom se nalodili. Ač nerad, musím se rozloučit, neb čas je nelítostný.

Potom vám přeji mnoho štěstí a dá-li Bůh, opět nás svede dohromady.

Budu v to doufat! Nashledanou, příteli.

Nashledanou.

S těmi slovy se objali, jakoby se znali předlouho. Následovalo rozloučení také s ostatními, kteří nebyli nadšeni, že si nepromluvili se slavným spisovatelem. Přesto nebylo jiné volby. Všichni se vraceli stejnou cestou kolem vodopádu, až došli k Paulovi, jenž právě balil své věci.

Jak jste na tom? Otázal se Pepino malíře.

Velmi dobře, protože jsem hotov. Chcete vidět obraz?

Děkuji, ale počkejme s tím, dokud nebudeme na moři. Pak budeme mít spoustu času. Teď byste měl vědět, že jsme právě potkali Alexandra Dumase.

Toho spisovatele?

Přesně tak. Támhle stojí, ale již ho nesmíme rušit! Přemýšlí nad důležitými věcmi a je div, že nám věnoval pár minut.

To je škoda! Velká škoda! Zakýval nevěřícně hlavou malíř. Tedy pojďme zpět.

Nato zamířili ke křovinám, jimiž přišli. Na kraji se Pepino zastavil a naposled pohlédl k Dumasovi. Stál tam na skalisku hluboce zamyšlen, rukou si podpírajíc bradu. V tom jej vyrušil Tartazův hlas: Také vás nutí k přemýšlení?

To ano! Je to slavný velikán!

Jistě! Je to především moudrá osobnost. Jsem neskonale rád, že jsem s ním strávil deset minut o samotě.

Vážně? To s vámi mluvil tak dlouho?

Je to tak. Dokonce mne vybídl, ať mu položím jakoukoliv otázku.

To že udělal?

Skutečně ano!

Musel jste si ho tedy něčím získat! Slavní tohle nedělají!

Vím, a proto jsem šťasten, že tak učinil. Odpověděl mi na jednu hádanku. Ale ráčíte-li jít napřed, porozprávím vám, o čem jsme mluvili.

To si rád poslechnu! Tedy pojďme.

Cesta jim ubíhala rychle, takže za půl hodiny stanuli na pláži. Cestou jim běžel vstříc kapitán Murdtrock, ruce nad hlavou. Pronásledovaly ho dvě ženy, spoře oděné. Zdálo se, že je vyděšen k smrti, neboť volal: Zachraňte mne! Pomoc!

Když doběhl k Pepinovi, zarazil se a sípavě vzdychal: Pomoc, plukovníku!

Co se děje, proboha živého?

Ony, ony mne chtějí obšťastnit!

Ty ženské?

Tak, to jsou ony!

Pepino si zakryl oči proti slunci a pozorně se zahleděl na pronásledující. V tom zakoktal: To – to jsou – přeci mé ošetřovatelky! Věnoval jsem je Joshuovi v pevnosti Ramragedon. Co zde pohledávají?

Přivezla je obchodní loď, která mířila do Puntarenas. Ty dvě připluly s nějakým Jos – Joshi…

Joshuou? Přerušil jej Pablo.

Ano! Ano! Už jsou tady! Pomoc!

Krásky přiběhly a překřikovaly se navzájem: Kde jsi, náš milý? Proč utíkáš? My tě budeme opečovávat! Pojď k nám.

V tom rozpoznaly ostatní a jásavě ševelily: Och, naši drazí přátelé! A tady je náš Pepíček, milý, dobrý Pepíček! Pane, pojďte k nám, ať vás umyjeme!

A již vztahovaly ruce po kapitánovi, schovávajícím se za Pepinovými zády. Nyní plukovník zavelel: Tak dost! Kde je Joshua?

Obě dívky se zarazily a vzlykavě vypravily: Tam sedí pod palmou. Vzdal se nás a daroval tomuto muži. Proto ho pronásledujeme, neboť mu náležíme!

Je to pravda? Otázal se kapitána.

Nevím, nerozumím tomu. Když připluli, ptal se ten Joshua na vás. Řekl jsem mu, že jste na ostrově a že za pár hodin odplouváme. Byl radostí bez sebe, jásal a tancoval – každého objímal, až jsem se obával o jeho zdraví. Potom jsem podotkl, že tak krásné ženy člověk málokdy spatří. On řekl, že jestli chci, můžou být moje. Domníval jsem se, že žertuje, tedy jsem přikývl. A ten podivín prostě řekl: Teď patříte tomuto pánovi. No a vidíte sám! Vzaly to vážně a běhají za mnou jak pes.

Nyní se Pepino otočil k dívkám a otázal se: Je to možné? Daroval jsem vás přeci Joshuovi.

To je pravda, milý Pepíčku. Jenže máme své rozkazy, které znějí, že cokoliv nám pán přikáže, to musíme splnit.

Kdo vám to rozkázal?

Přeci generál Gaterold – váš přítel.

Hrome! To vážně řekl? Nemyslel jsem, že to zajde tak daleko. Pojďme za Joshuou, ať se ta záležitost vyřeší.

My rády! Kéž by sis nás nechal ty! S tebou jsme byly nejvíce šťastné!

Poté následovaly ostatní, takže teď všichni kráčeli v jakési skupině k pobřeží. U palmy již postával Gred, Sam a Malmount, na zemi seděl Joshua. Když k nim průvod došel, vyskočil Joshua ze země a řval: Pepino! Pablo! Thomas! Všichni jste zde! Jak rád vás vidím!

Všechny jmenované postupně objal, načež jej Pepino zarazil slovy: Jsme také rádi, že tě zde vidíme! Pověz nám ale, jak jsi nás našel. A vůbec, nechtěl jsi zůstat v pevnosti?

Ano, chtěl. Jenže pak se mi vše rozleželo v hlavě. Došlo mi, že přijdu o všechna dobrodružství. Nikdo mi to nevrátí a nikdy se nebude nic podobného opakovat. Bylo jasné, že jsem udělal chybu. Proto jsem promluvil s generálem a ten mi dal plně za pravdu. Vyslal se mnou 50 vojáků, jež mne bezpečně doprovodili k obchodní loďi v Puerto Escondido. Ta mířila do Mazatlánu. Pamatoval jsem si, když jsi říkal, že Jussuf s bratrem pravděpodobně pluli z Puerto Vallarta do Mazatlánu, aby tam naverbovali posádku. Jakmile jsem vystoupil na pobřeží, zeptal jsem se hlídky na vás. Ihned mne předvedli před guvernéra, jemuž jsem musel vysvětlit, kdo jsem. Hned pochopil, že jsme přátelé a vysvětlil mi, že jste pluli na Kostariku. Guvernérova loď mne pak odvezla na trasu, kterou plují obchodní brigy do Puntarenas. No a zbytek už znáte, protože jsem tady!

A co ty dvě dívky? Proč jsi je daroval kapitánovi?

Och! Ty šelmy? Ochraňuj mne před ďáblem devětkrát kamenovaným! Ty ženy jsou postrach! Nenechají mne spát, odpočívat, ani mi nedopřejí soukromí! Pořád mne osahávají, myjí, mažou krémy a neustále líbají! V noci mne masírují a hladí po vlasech. Kamkoliv se hnu, jdou za mnou jak psi. Už nemohu! Daroval jsem je proto prvnímu, kdo si o ně řekl a jsem šťastný, že jsou pryč.

Je to pravda? Otázal se Pepino a rozhrnul kruh přátel, za nimiž postávaly obě dívky.

Ano. Odvětila sklesle jedna. Tak nám bylo přikázáno! Doslovně zněl rozkaz takto: Starejte se o svého pána ve dne v noci, 24 hodin denně! Ať se stane cokoliv, nikdy ho neopusťte, vždy ho věrně následujte a buďte mu oporou!

Hrome! To vážně přikázal Gaterold?

Ano! Odvětila druhá dívka a sklopila provinile zrak. Tak to řekl náš generál.

Bronzová kůže se odrážela od jejího sametového těla a hedvábné dlouhé vlasy se vlnily jak třpytivé tekoucí zlato. Druhá působila stejným dojmem.

Také ostatním ta krása neunikla, přesto se neodvažovali promluvit. Všichni čekali na plukovníka. Ten se zamyslel a pravil: Kapitáne, můžete se jich lehce vzdát. Protože jste jejich právoplatný majitel, musejí vás poslechnout. Musíme ale vymyslet, komu je darujete. A to je tuze těžká otázka! Hmm..

---