Tajemství smaragdové desky

Potřeboval naději. A naděje přišla...

Vzdát se naděje
znamená přestat žít,
chtít upadnout do snu,
ale zůstat bdít.

                                              Itoka

 

Čekal. Čekal a nevěděl, jestli se dočká. A přesto dál čekal doufaje, že ho neoklamala.

V duchu si připomínal tisíciletí stará slova, která se mu vryla do paměti téhož dne, kdy potkal onu vědmu. „Sedmkrát sejdeš z cesty, abys ji znovu našel a dokončil své dílo,“ předpověděla mu. A on jí uvěřil. Uvěřil, že lze změnit lidský osud. Uvěřil, že ji znovu spatří. A pustil se do díla.

Čekal, a nevěděl, jestli se dočká. Plamen, do kterého se při vzpomínkách usilovně mračil, mu vrhal do tváře děsivé stíny. Vzpomínal na týdny bloudění bažinami, překonávání propasti a vlhké noci, kdy přecházel sedmero hor. Vzpomínal na sedm týdnů bezmocného čekání. Sedm týdnů ve stínu prokleté věže. Zítra uplyne poslední, a pokud se čarodějka do soumraku neobjeví, nemá naději. Pohlédl směrem k sedlovému vaku. Tam byla jeho naděje. Jeho jediná naděje.

Najednou před sebou zpozoroval bílé světlo. Čarodějka přicházela. „Proč v bílé,“ pomyslel si trpce. „Mohla vybrat typičtější barvu.“ Věděl, jaké zvěsti kolovaly o čarodějnicích z Hory smutku a tuhle i znal. „Krutá a lhostejná,“ napadlo ho, když ji poprvé spatřil. Najednou mu ledová ruka sevřela krk. „Bílá, protože jsem chladná. Ale i vznešená, když dovolíš. Já mám i dobré vlastnosti. Například cílevědomost. Vždycky dostanu to, co chci, milý Rejáne. Pro příště o mně, prosím, smýšlej lépe. Mě se hodí k práci i jiné věci než lidská duše.“ Pro potvrzení svých slov ještě trochu stiskla magické sevření a potom ho pustila. Zprudka se nadechl. Takové přivítání nečekal. Ihned si ovšem vzpomněl na jejich dohodu. „Po tvé smrti bude tvá duše moje,“ řekla mu tehdy. A on souhlasil. Až pozdě si uvědomil, že by ho mohla kdykoli zabít, ptal se tedy, proč to neudělala, proč mu pomáhá. Teď už ale bylo pozdě klást otázky, k ničemu by to nevedlo a čarodějka měla jejich dohodu podepsanou jeho vlastní krví. A tak mlčel. 

Místo toho se zeptal, jestli má jeho souputnice to, pro co se vydala až na druhou stranu hor. Měla. Sedmý, poslední prvek se jí houpal ve váčku u pasu. Ve stejném váčku, jakých on schraňoval šest. Poslední látka, poslední symbol. Reján znovu zapochyboval o tom, co činí. Pošesté. Potom se ale znovu vzchopil a jal se připravovat tábořiště na noc.

V temné siluetě věže, která se za nimi tyčila, se rozsvítilo malé nenápadné světýlko. Naděje, řekl by optimista. Ale naděje to nebyla.

 

„Žiješ minulostí. Jediný způsob jak nezemřít v mysli, je oživit minulost. Ty víš, co mám na mysli. Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem. Těch sedm slov je návod. Najdi svou minulost, Rejáne. Najdi ji nebo tě dostihne smrt. Sedmkrát sejdeš z cesty, abys ji znovu našel a dokončil své dílo. Sedmkrát zapochybuješ. Ale sedmkrát vstaneš z prachu cesty, abys změnil svůj osud.“

Stařena se za odcházejícím Rejánem  usmívala. Reján měl naději. Z šílené grimasy v její tváři se utvořila prasklina a stará vrásčitá kůže opadala na zem. Kyra. Kyra, krotitelka duší, tu stála v celé své kráse a nebyl to pěkný pohled. Tvář jí totiž hyzdil nelidský škleb, vzdáleně připomínající úsměv. Znovu dostala to, co chtěla.

 

 „Kyro,“ zakřičel zoufale Reján. „Kyro, pomoz mi!“ volal bezmocně. Jen co vstoupili do prvního patra kuželovité věže, údy ho přestaly poslouchat a mechanicky pochodovaly kupředu nepřirozené temnotě, zdánlivě vycházející ze stěny. Čarodějka ho ale sledovala poměrně klidným pohledem. „Podivuhodná obrana tohoto místa,“ mumlala si pro sebe. „Kdo neví, jak se ze sítě kouzel vymanit, zešílí strachem.“ Potom už nahlas zvolala: „Poddej se tomu tahu! Mysli na to, že přicházíš v míru! A ono tě to pustí.“ „Zvláštní jak rychle jsem se nechala nachytat. Pro příště už žádné chyby,“ pomyslela si. Pobývání v přítomnosti toho emocí plného člověka ji znervózňovalo.

Reján už ale uposlechl její rady a tajemná moc ho propustila ze svých spárů. Pomalu došel k čarodějce. „Mohla jsi mě varovat,“ zamračil se. Všiml si že stála těsně za nenápadným obrazcem vyrytým na podlaze. „Mužská ješitnost je obdivuhodná, nemusíš se stydět za to, že tě to ovládlo,“ pronesla Kyra jízlivě a překročila Hranici. Nepřiznala to, ale kouzlo se jí rušilo velmi těžce. Chvilku s ním zápasila, než se jí podařilo přesvědčit onu moc, že přichází nezištně a v míru.

Potom si začala prohlížet znaky vyryté po stěnách. Zdálo se jí to, nebo občas měnily polohu? Tohle místo bylo nabité magickou energií. Podle starých zápisů, které četla, byla toto Věž rozchodu, místo, kde bohové potrestali lidi a zmátli jejich jazyky. Pošetilci, chtěli se jim rovnat. Kyra věděla, že to nemůže nikdo. Lidé si jen mohou propůjčovat jejich moc. Stejně, jako to dělala ona.

            V nejvyšším, sedmém patře, se měla nacházet jakási svatyně, kterou si obyvatelé této země chtěli usmířit bohy. Když se jim to nepodařilo, rozešli se do různých koutů světa. Kyra byla ráda, že odešli dříve, než stavbu dokončili. Mohla z tohoto místa získávat obrovskou moc a přitom nevyčerpat vlastní zásoby. Kdyby je někdo nebo něco napadlo, byla by připravena.

 

            Překonali poslední bariéru. Před nimi se rozprostíral ohromný sál, mnohem větší, než jaký by ve skutečnosti mohl být, kdyby neznámý stavitel dodržoval přírodní zákony. Místnosti dominovala obrovská Smaragdová deska. Byli u cíle.

            Zatímco čarodějka s chladným odstupem připravovala přinesené pomůcky, Reján prožíval vnitřní boj. Zapochyboval posedmé. Pochyboval, zda to, o co se pokouší se povede. Pochyboval, zda se nerouhá bohům. A pochyboval o tom, zda to skutečně chce takhle.

            Podíval se na čarodějku. Vypadala vyrovnaně, ale cestoval s ní dost dlouho na to, aby věděl, jak se třese. Nyní nemohl couvnout. Rozhodl se, že to, co začal, dovede do konce, ať už bude jakýkoli. Bez Ní neměl další život smysl.

 

Útržek starého spisu nalezeného v údolí Útěku:

„Otcem toho je slunce a jeho matkou je měsíc. Vzduch to nosí jakoby ve svém lůně, jeho živitelkou nebo kojnou je země(...) Odděl tedy zemi od ohně a vše jemné nebo řídké od hustého nebo hrubého, jemně a láskyplně s velkým rozumem a skromností(...) Nyní nezbývá nic než sedm slov, a co značí, uslyšíš dále. Každé slovo znamená město a každé z měst má jen jednu bránu. První znamená zlato a je velmi žluté (Slunce). Druhé jest stříbro a je krásně bílé (Luna), třetí je rtuť, která je šedá (Merkur). Čtvrtý je cín, jež má barvu nebesky modrou (Jupiter). Páté znamená železo, jenž je krvavě červené (Mars). Šesté je měď, krásně zelená (Venuše). Sedmé je olovo, černé jako uhlí (Saturn).(…) Sedm písmen a sedm slov a sedm měst a sedm bran. Sedm časů a sedm kovů a sedm dní a sedm čísel. K tomu vezmi sedm bylin a sedmero umění a sedm kamenů. V tom spočívá celé umění a blaze tomu, kdo je nalezl.“

 

            Po sedm dní připravovali pečlivě všechny oběti. Nemohli udělat chybu. Nesměli. Měli jen jediný pokus. Rozmístili sedm prvků na správná místa, symboly čtyř živlů utvářely vnitřní stranu obrazce. Pro spuštění bylo potřeba těla, na jeho místo dali kočku. A potřebovali duši. Její část pak měl odevzdat Reján. A nakonec něco, co udrží duši a tělo pohromadě- mysl. Ta měla povstat ze zaříkání.

            Moc spolu nemluvili. Reján už nepochyboval, najednou měl ovšem pocit, že to co dělá, ztratilo smysl. Kyra byla na rozdíl od něj rozhodnutá. Duše nebyla to, o co jí skutečně šlo. Pokud pochopila svitky správně, měla možnost stvořit bytost nepatřící mezi živé, ani mrtvé. Bytost mocnou, živící se lidskou krví. Bytost, která by byla podřízena její vůli. Při tom pomyšlení se zachvěla. Obrovská moc…

 

Obsah svitku dávno zmizelého z povrchu zemského:

„Nyní je ještě  nutno vrátiti se ke slovu Vitriol. Místo tohoto slova užívají Rosikruciáni také výrazu „ocet“. Podle jiných mystiků znamená „Žíravý Vitriol“ lidské svědomí, a to je tedy klíčem k tomuto tajemství.“

 

„Přistoupíme k obřadu,“ pronesla Kyra horečným hlasem. Reján se opatrně postavil doprostřed smaragdové desky, mrtvou kočku u nohou, nůž v ruce. Čarodějka začala zaříkávat. Sedm slov. Svíce v místnosti pohasly, rytiny na desce začaly slabě zářit. Pomalu, jedna po druhé vzplály hromádky nashromážděných látek. Sedm kovů. Ležící mrtvá kočka při druhém otevřela oči. Nebyly zvířecí, byly… neživé. Vstala a začala Rejána obcházet. Muž se přesně podle čarodějčiných pokynů řízl do ruky a nechal kapky horké tekutiny dopadat na zvíře. Myslel při tom na ni. Jedinou, kterou kdy miloval. Při dalším slově začala růst… a nabírala ženské rysy! Reján ji poznal. Byla nádherná. Chtěl ji obejmout a políbit, jako tehdy, ale cosi v jejím pohledu ho zarazilo. Místo toho ho objala ona. A on se naposledy ve svém životě cítil šťastný…

 

Kyra sledovala, jak Rejánovo bezvládné tělo dopadá na podlahu. V jeho tváři zpozorovala úsměv. Alespoň šťastnou smrt mu dlužila. Bez něho by k Probuzení nikdy nedošlo. Otočila svou pozornost zpět k Bytosti a zjistila, že ona „osoba“ ji pozoruje. „Jsem tvá paní,“ promluvila Kyra. „Z jeho krve (ukázala prstem na podlahu) jsem tě stvořila, abys mi sloužila. Jsi otrokyní mé vůle, protože nikdo jiný nezná a nikdy znát nebude tajemství Smaragdové desky. A nyní ti přikazuji, pojď a poklekni přede mnou, jako správná poddaná.“. Žena na ni chvíli hleděla a pak promluvila: „Musím tě zklamat čarodějko, ty, jenž si myslíš, že budeš přikazovat silám, o jejichž moci se ti ani nezdá. Dovol, abych se představila. Jsem Lilith, první žena Adamova, had, který svedl Evu k hříchu, pravá matka Kaina bratrovraha. Mě nikdo neovládne. A obzvlášť ty ne. Myslíš, že jsi rozuměla poselství svitků? To, co ti scházelo čarodějko, jejíž jméno nechci znát, bylo Vitriol.“ A s těmi slovy na rtech zabila Kyru, krotitelku duší. Její krev ale Lilith neochutnala.

 

Lilith přistoupila k mrtvému Rejánovi. Poprvé v její pochybné existenci se jí v očích zračily nějaké pocity. „Jsem odrazem tvého srdce a zloby mocné čarodějky,“ promluvila. „My dva jsme k sobě připoutáni krví a duší. Pro lásku k ženě jež si ji zasloužila jsi byl ochoten zemřít, pro lásku ke mně  z mrtvých vstaneš. Pojď a buď můj první věrný následovník.“ A Reján vstal a následoval Lilith, první upírku v dějinách lidstva.

 

Slepí tápou,
Chtějí nechat se vést,
Anděl i ďábel
Temnotou je mohou nést.

Tak čí ruka je zvedla?
To oni se neptají.
Vždyť obou dvou křídla
Temno rozehnají.

                                                      Itoka

 

 

---