Vlčí nenávist

Elvin zaklel a upadl. Tenhle prokletý les se mu snad vysmíval. Nejdřív sešel z cesty a teď už se ztratil úplně. Kdyby nenaletěl tomu starému hlupákovi na sliby o bohatství, užíval by si teď někde s krásnou Lanovou služkou. Při vzpomínce na ní se musel usmát. Chovala se, jako by byla nevinná, ale znalo ji už snad celé Rio. A navíc mohl využívat přízně toho starého senilního čaroděje a každý den poslouchat, jak je úžasně nadaný žák. Jen blázen by tohle pohodlí opustil. Ale Elvin pravděpodobně blázen byl. Nestačilo mu dobré jídlo a postavení. On chtěl dobrodružství. Jeho duše se ještě nechtěla usadit. Ne teď. 

Z úvah ho vytrhla vlna energie. Ostražitě se rozhlédl. Mezi stromy po jeho levé ruce ležela nedaleko mýtina. Mohl by použít vyhledávací kouzlo. Odříkal příslušnou frázi a zalomil rukama. Spokojeně se usmál. Je to tak jednoduché. Zdálo se, že nablízku je nějaký magický tvor. A to pořádný.

Zarazil se. Ne že by si nebyl jistý, ale magičtí tvorové bývají zákeřní. Co když je to past? Zaštítil se proti volnému sálání energie, seskočil obratně z koně a začal se plížit směrem k mýtině.

Pod jeho botou zapraskala větvička. Zaklel. Přesto se potichu připlížil až k okraji stromového porostu. Na druhé straně paseky někdo seděl. Žena, nebo ještě spíš dívka. Měla dlouhé, vlnité, blonďaté vlasy splývající jí ze zad jako záplava zlata. Hrubé oblečení ostře kontrastovalo s její jemnou pletí. Byla bosa. Měla zavřené oči a pohybovala rty, jako by s někým nebo s něčím rozmlouvala. Elvin se usmál. Pěkná… Najednou sebou trhla, jako by se lekla. Otevřela oči a pohlédla do lesa za sebou. Ozvalo se temné zavrčení a vyběhl vlk. Byl nepřirozeně velký. Měl démonické krvavé oči a cenil na ni ostré tesáky, za jaké by se nemusel stydět ani šavlozubý tygr. Dívka prudce vyskočila a sáhla po meči, který jí ležel u nohou. Vystrašeně, ale odhodlaně pozorovala zjevení. Elvin si začal připravovat kouzlo. Tenhle boj bude těžký. Rychle uvažoval. Pokud zaštítí sebe, nestihne ochránit Neznámou. Bleskově zrušil předchozí úkon, vytáhl meč a s řevem vyběhl na louku. Byla to největší pošetilost, jakou mohl udělat, sám sobě se divil. Přízrak se ani nepohnul, stále se soustředil jen na dívku. Bojovnice po něm bleskla pohledem: „Uteč!!!“ zakřičela. Pokud chtěla přežít, nesměl jí uniknout žádný vlkův pohyb. Magické pole okolo vlka náhle silně vzrostlo. Promluvil: „Liem loch tu komp sa doma! Su trom Telien…“ Elvin vrhl kouzlo. Vlk se svalil na bok, ale ani nehlesl, pouze temně zavrčel. Okamžitě byl zpátky na nohou, po nějakém zranění ani stopa. „Tuchna pe Virone, Daniela!!!“ozvalo se a z očí vyšlehly démonovi dva rudé plameny. Dívka vykřikla, přiskočila k obludnému přízraku a usekla mu hlavu. Ani se nebránil. Zablesklo se, vlk zmizel a dívka omdlela.

Okamžitě se probrala. Vyskočila na očividně vratké nohy a promluvila. „Kdo jsi?“ upřela na něj své zářivě zelené oči. Odrážel se v nich strach, bezmoc a… bolest. „Díky…že ses mi snažil pomoci“ hlesla po chvíli. Elvin se otřásl a vstal. Nevypadala tak bezbranně jako předtím. „Potřebuješ si odpočinout,“ řekl a pak dodal: „a pak si povíme kde se tady bereš a co ti chtěl nejnebezpečnější démon v kraji.“

Uprostřed noci se najednou posadil. Něco se mu nezdálo. Jako by jím projela ledová dýka tušení něčí přítomnosti. Ostražitě se rozhlédl, ale nikoho nezpozoroval. Neklidně znovu ulehl a přemýšlel. Ta dívka musela být velmi silná a velmi výjimečná, když na ni někdo poslal takového démona. Byl mistrovské dílo, pověstná perlička na dortu neznámého čaroděje. Čím déle nad tím Elvin přemýšlel, tím si byl jistější. Tohle musel být legendární Saur z kobek pod bažinami. Ještě nikdo nevyslovil pravé jméno čaroděje, který ho stvořil, čaroděje, který si nechal říkat Rudý Nemrtvý. Jeho bohem byl oheň a jeho sílou utrpení. Jaký odkaz nesl Saur? Musí se své Neznámé brzy zeptat. Pohlédl jejím směrem. V odlesku ohně vypadala jako bohyně z dávných legend. Tak nadpřirozeně a… nebezpečně. Elvin se zamračil, zahnal tu myšlenku a neklidně usnul.

Z bezpečné vzdálenosti od světla se neslyšně pohnul stín. Zapraskala pod ním větvička. Za ním čekal jeho průvodce. „Mohu zaútočit pane?“zeptal se pokorně. „Ne vyčkáme,“ odpověděl mu vysoký, „do Virone je ještě dlouhá cesta… a velmi nebezpečná, pokud vím. Mohlo by se jim přihodit něco nepříjemného…“ dořekl stín a krutě se usmál. „My máme času dost.“ Otočili se a pomalu odcházeli. Nesnažili se skrýt. Nikdo je nezahlédl.

Otevřel oči. Výhled na oblohu mu zastiňoval nějaký stín. Zaostřil a pohlédl do usmívající se dobře známé tváře svojí neznámé. „Dobré ráno a… děkuji,“ promluvila první. „Jmenuji se Daniela.“ V duchu se ušklíbl. „Myslím, že si máme o čem povídat,“ nechal větu volně viset ve vzduchu a vstal. „Nevím, jestli je tu něco k vysvětlování,“ řekla Daniela a vyhnula se pohledu jeho očí. „Však uvidíme,“ vykřikl rozpustile Elvin a rozběhl se nasbírat dřevo na oheň.

Pak si s povídali. Daniela začala:

„Pocházím z malé vesnice poblíž Plaidy.  Můj bratr se usadil ve Virone a právě za ním jedu. Můj otec, šermíř mě naučil pár triků a začala jsem se o toto umění více zajímat, jsem však stálý začátečník. Co jsem ale měla dělat proti tomu vlkovi? Nesnažit se bránit, i když jsem věděla že bych neměla žádnou šanci…? A tomu jeho jazyku nerozumím. Pokud vím, není to žádná obecně známá řeč.“

Elvin věděl, že mluví pravdu ale něco stejně zatajila. Nevypadala na jemnou vesnickou dívku, které by dělalo problém někomu useknout hlavu, byť to byl démon, byť ho nezabila ani nezranila. Ihned po incidentu si vlasy svázala do pevného uzlu se slovy, že je pohodlnější. Každý den se chodila koupat do řeky, podél které spolu putovali, ale její nekvalitní oděv i boty vypovídaly o chudých poměrech, ze kterých zřejmě pocházela. Četná ještě ne zcela zahojená zranění vyvolávala otázku, kde se Daniela poslední měsíc pohybovala. Ale Elvin se neptal.

„Ten vlk se vrátí, to je jisté..“ začal Elvin, ale dívka ho přerušila. „A co děláš ty, na téhle osamělé stezce na cestě do Virone?“ Snažila se odvést hovor jiným směrem a Elvin se snadno chytil. Rád mluvil o sobě. „Jeden starý přítel mě sem vylákal, prý jistojistě zbohatnu. Dřív jsme si hráli na skupinku dobrodruhů a tak očekávám, že nás chce dát znovu dohromady. On měl vždycky takovou toulavou krev. Když byl malý, utekl z domova a nechal tam svou matku se sestrou samotné. Za pár let se vrátil, aby se o ně postaral, ale jeho sestra mu to dodnes vyčítá.“

„Smutný příběh…“ prohlásila Daniela a dodala. „Půjdu spát, jsem nějaká unavená.“ Elvinovi neušel výraz v její tváři. Bohužel mu však nerozuměl.

Cestovali už dva dny. Elvin se každou noc probouzel s pocitem strachu. Něco bylo nablízku a to něco bylo zlé. A už brzy se to mělo objevit. Daniela pravdu o své minulosti stále skrývala. Byla tak … nedostupná. Přesto pod svou ledovou maskou skrývala bezradné malé děvčátko toužící po obětí, které často v noci plakalo. Daniela nikdy neprozradila, s kým rozmlouvala před démonovým útokem. Popřela to. Ale věděla víc, mnohem víc… A něco jí také nedávalo spát, něco nebo někdo, kvůli komu večer co večer kontrolovala celé okolí.

Útok přišel časně zrána. Elvin se právě snažil uhasit oheň, Daniela balila deky. Vlk přicházel přes louku, ani se nesnažil skrýt. Byli připraveni. Oba o něm věděli a oba si to nechali pro sebe. Ale byli připraveni. Elvin oba bleskově zaštítil kouzlem, které pojmenoval Marcatus. Na toto kouzlo byl pyšný, protože ho ještě nikdo nedokázal zrušit ani obejít. Začal si připravovat vlnu energie, kterou chtěl démona smést. Elvin věděl, že na tak silného tvora to bude mít s jeho silou pramalý účinek, ale musel to risknout. Najednou koutkem oka zpozoroval, že Daniela už nebalí deky, ale začíná něco mumlat. Najednou mu všechno došlo! Ona je čarodějka! Věděl že něco skrývá, ale tohle nečekal. Už věděl, co mu po večerech bránilo jít se podívat k řece, věděl, jak poznala, kde se nachází přechod přes řeku, přestože byl dobře schovaný. A věděl, že ta tajemná telepatická rozmluva nebyla žádná náhoda. Věděl, že Daniela o něm v tom lese věděla dřív, než on o ní, že to byla její práce, že se sešli. A mužská ješitnost nezná mezí. S jeho vztekem vzrostla i energie vložená do kouzla. To potřeboval! Jeho vztek mu pomohl připravit dostatečně silné kouzlo. „Nakonec to není tak zlé,“ usmál se Elvin a znovu se soustředil na vlka s předsevzetím, že si to s Danielou vyřídí později. Najednou pocítil obrovskou vlnu magie. Uvědomil si, že se jeho ochranné pole bortí. Ksakru! Už věděl, jak se dá jeho neporazitelné kouzlo zničit. Udělala to Daniela s tím jejím jistě naprosto zbytečným kouzlem! Zevnitř! Znovu zaklel. Všechno se mu bortilo pod rukama, a vlk přicházel. 

Elvin vrhl připravovanou energii. Vlk se zachvěl ale neustoupil. Elvin se pokusil obnovit zbytky své ochrany. Nepovedlo se. Jakmile se démon přiblížil na vzdálenost dvou metrů, byla už většina kouzel k ničenu. Nestihl by je ani vyslovit. Navíc démoni mají svou vlastní magii, kterou dokážou použít mnohem rychleji. Pouhou myšlenkou. Elvin rychle přemýšlel. Proč si vlk všímá pouze Daniely? Jaké má příkazy? Démon se připravil ke skoku. Elvin byl zoufalý. Co má dělat? Vlk skočil a čas se zpomalil. Daniela nečekala na nic jiného. Bleskově vytrhla svůj meč z pochvy, ale už to nebyl ten starý rezavý meč, který viděl předtím. Nyní zářil rudě. Na jeho jílci svítil černý nápis. Ale nebyla to čerň jakou známe, ta čerň byla schopná uhranout, spálit, chytit a už nepustit. Písmo hlásalo: TARANTA! KROMOR I ILUMIEN! Zabít, odsoudit a odpustit. Meč ukovaný bohy, tak to říkala pověst. Zlými bohy. A ten meč měl svou vlastní vůli. Nikdo ho nikdy plně neovládl.

Čas přestal existovat. Elvin jen překvapeně zíral na meč z dávných legend. Jak ho mohla mít právě ona? Vlk skočil poprvé. Daniela napřáhla meč před sebe a zopakovala slova vyrytá do meče. Vlk dopadl na meč odvážné dívky a poprvé v životě ucítil bolest. Ten pocit ho překvapil. Opouští ho jeho pán? Oba dopadli na zem. Vlk a pod ním jeho oběť. A čas se znovu zrychlil.

Elvin překvapeně zamrkal. To nebyl vlk ale vlčice. Daniela ze sebe setřásla obrovskou váhu zvířete, a nejrychleji jak to šlo se snažila postavit. Pohlédla na svého průvodce a v jejích očích byla divoká nenávist. Taková, jakou člověk potřebuje, aby byl schopen postavit se démonovi. Taková, díky které je člověk schopen zabít. Nyní okolo sebe kroužili jako dvě divoké šelmy, čekající na příležitost. To všechno se stalo ve zlomku několika sekund. Jako by vlčici i dívce narostla křídla, jako by byly sehraný tým, hrající divadlo pro nezasvěcené. Stejné pohyby, stejné úskoky. Ale kdo se přizpůsoboval komu?

Elvina zamrazilo v zádech a pomalu se otočil. Už věděl, jakou úlohu má sehrát v této scéně. Daniela si bude muset poradit sama. Na druhé straně paseky se zjevil stín. Stál tam a čekal. Elvin věděl na koho. Tohle byl jeho noční návštěvník, který se tak strašně krutě smál. Elvin mu neviděl do tváře, ale byl rád. Bál se, že by utekl. Kráčel k němu a rostl v něm hněv. Za to co provedl i za to, co se provést chystá, přestože to sám nevěděl. Ta postava byla zlá. „Kdo jsi?“ zeptal se Elvin a doufal, že to neznělo vystrašeně. „A kdo jsi ty, že se stavíš mezi lovce a jeho oběť?“ zasmál se nelidsky přízrak. Elvin se bezděky otočil. „Není tak slabá, jak si myslíš,“ usmál se sebevědomě. „Hlupáku, myslíš, že to nevím? Ona prohraje, i kdyby Lipku zabila. Myslíš že nevím, co drží v ruce? Vždyť ten meč patřil mně!“ ušklíbl se stín. Elvin se podivil. Tedy to není Saur. Pak pochopil, že se přízrak snaží získat čas. Vytasil svůj meč a prudce zaútočil.

Daniela vykřikla. Také ho spatřila, ale zprvu nevěřila, že by vylezl jen kvůli ní. Byla unavená a zpomalovala své výpady, věděla, že musí všechnu sílu vložit právě do toho posledního. Démon nezemře vykrvácením nebo něčím obdobným. Démon musí dostat přesný a účelný zásah do mozku. Je to jediné zranitelné místo, protože právě v něm spočívá oddělení od zvířete, člověka a ducha. Tyto tři části v démonovi vždy zůstanou a nepřítel je musí zničit všechny. Jinak nemá šanci. Vlčice skočila. Daniela nestačila včas uskočit a teď se obě válely po zemi. Démon vyhrával.

Elvin mezitím zaútočil. Chtěl provést výpad shora, tak aby se stín nemohl krýt, ani kdyby v nečekaném momentě tasil. Elvina nenapadlo, že by mohl čarovat. Meč projel přízrakem jako máslem a Elvin se, překvapený náhlou ztrátou rovnováhy, zapotácel. Chlad mu projel rukou jako otrávená dýka. Elvin upustil meč a upadl. Strašně to bolelo. „Tupče, věříš snad že zraníš můj stín?“ ušklíbl se klidně. Elvin už věděl, že přízrak se nesnaží získat čas pro sebe. Stín už žádný čas nepotřeboval.

Daniela se dusila. Vlčice jí ležela na hrudníku snažila se zaútočit zuby na tepnu. Bájný meč ležel opodál v trávě. Vtom vlčice zakňučela. Výraz jejích očí už nebyl divoký, ale pomalu se měnil… v lidský. Obě si hleděly do očí a cosi strašně důležitého tam nacházely. Démon se udiveně díval na něco velmi známého. „Marto,“ zašeptala Daniela a oči se jí zalily slzami. V tu chvíli vlčice hekla a z úst se jí vyvalila krev. Elvin konečně přiběhl. Odvalil ji a chtěl Daniele pomoci vstát, všiml si však jejího výrazu. Stále si hleděla do očí se svou mrtvou přítelkyní a potichu šeptala její jméno. Ten Marty už však pohasl a důlky pomalu zapadaly. Meč pohasl a zářivá písmena se vytratila. Daniela pomalu sklonila hlavu a vydala nenávistný řev. Snad to nebyl ani její hlas. „Tys ji zabil,“ vyřkla pomalu a výhružně. Ale hlavně… nenávistně.