Zrcadlo duše

„Žena si zálibně prohlížela zdobený rám zrcátka, které držela v ruce. Chladný kov ji studil do bříšek prstů, kterými po něm přejížděla. Sama pro sebe se usmála. Včera ho ukradla, právě když se nejvyšší kněz boha Ra nedíval. Prováděl zrovna oběť jako dík za bohatou úrodu, když ji upoutala malá nenápadná věc ležící zde jako dar. Zrcátko s kovovým rámem ale tak nádherně vyhotoveným, že oči přecházely. A tak, téměř bez rozmýšlení, schovala oběť pro bohy v záhybech svého roucha.

            Její rodina byla chudá, zítra předá zrcátko svému muži handlíři, aby trochu vylepšil jejich situaci. Než mu ho ale odevzdá, chtěla si na chvíli připadat slavnostně, jako by podobnou věc někdy mola vlastnit. Oblékla se do svátečního šatu, rozpustila své husté vlasy a na obličej nanesla trochu pudru. A nyní ho držela a byla jím jako hypnotizovaná.

            Poprvé a naposledy do něj pohlédla.“

            „Poušť. Písek. Vítr. Za zády měla oázu. V očích slzy. V ruce svírala malé, kovem zdobené zrcátko. Zkoušela ho rozbít. Zkoušela do něj znovu pohlédnout, ale nenašla v sobě dost odvahy. S výkřikem odhodila zrcátko co nejdál od sebe, otočila se a pomalu se vracela zpět k oáze. Zlomená, zklamaná, vyčerpaná žena.“

            Dočetl jsem svitek a zamyslel se. Popis by souhlasil. Spis byl spíše jako pohádka, jako nějaká legenda. Ale jak mohl někdo vymyslet předmět, který skutečně existoval? A jaké účinky mělo ono zrcadlo?

            Našlo se v poušti, úplnou náhodou. Bylo nepoškozené, dva tisíce let v písku se na něm nepoznamenaly. Osobně jsem ho ještě nespatřil, ale vykládaly se o něm zvláštní zvěsti. Různí lidé se začínali chovat zvláštně a nepředvídatelně. Kdosi se dokonce snažil zrcátko rozbít, ale zůstalo neporušené. Onen fakt ale v tomto případě nikoho obzvlášť nezajímal. Mě ano. Hledal jsem v zachráněných pozůstatcích Alexandrijské knihovny a našel tento krátký příběh, o kterém ani nevím, zda jeho zdroj mohu považovat za důvěryhodný. Žádné jiné pojítko ale nemám.

            Nikdo, kdo pohlédl do zrcadla o tom, co viděl, nemluvil. Nechtěl mluvit. A já mám nyní možnost to také vyzkoušet. Mohl jsem to odmítnout, ale já neváhal. Varováním svých kolegů jsem nerozuměl. Nevěděl jsem, co mám čekat, ale věděl jsem, že tuto chvíli nepropásnu…

            Pláču. Brečím. Nevím, jak jinak bych to mohl říct. Když muž pláče, řekne žena, že je měkota. Ale jak jinak mám dostat ven to, co cítím? Co mě tíží? Nyní si ale připadám jako malé děcko, které se poprvé spálilo o horký hrnec a ví, že ten hrnec se může co nevidět převrhnout. Už mu nechybí moc. To co jsem tam uviděl, mě odlehčilo a přitom mám na srdci další kámen. V duchu mě tíží ta strašná tvář, kterou jsem uviděl o odrazu toho prokletého zrcadla. Tvář, kterou jsem znal a přitom byla tak strašně cizí a neznámá. Co jsem v tom zrcadle uviděl? Sám sebe.