Křídla

… mohou být malá, ale stejně tak i velká, mohou být ptačí nebo patřit andělovi, ale ať jsou jakákoli, dokážou splnit Tvé největší sny a odnést Tě za hranice fantazie. Tak nasaď si je, leť, tam čeká tě jiný svět….

Mohlo jí být sotva osmnáct. Byla malá, křehká jako porcelánová panenka a v očích měla něco, co tam zdánlivě nepatřilo. Tak velké zklamání, smutek… a nenávist!

Co se jí stalo tak zlého, že měla oči zarudlé od pláče? Proč měla bílé šatičky zašpiněné krví? Jaké tajemství se skrývalo uvnitř té malé zničené bytosti?

 

„Charlotto, Charlottko, tady jsem! Tady jsem, má malá princezničko!“ malá holčička se rozběhla za blonďatým chlapcem. Stále ho nemohla dohonit, byl na ni příliš rychlý. Utíkala a obíhala záhony plné růží.

„Počkej, bratříčku, počkej na mě!“ volal dětský hlásek. Chlapec se tedy zastavil a počkal na svou sestru.

 

Měsíc byl právě v úplňku a vrhal zlověstné stíny po celém dětském pokoji. Holčička ležela v postýlce s peřinkou až po nos. Drobnými prstíky svírala plyšového medvěda.

Pak se ale odhodlala. Vystrčila z postele nejdřív jednu a pak i druhou nožku a přecupitala pokoj až ke dveřím na chodbu. Medvídka stále držela v ruce, nevadilo jí, že ho spíše táhne po zemi. Stoupla si na špičky, volnou rukou otevřela těžké dubové dveře a pak po chodbě vklouzla do vedlejšího pokoje.

„Charlotto, co tady děláš? Jak to, že ještě nespíš?“ vyjel na ni trošku popuzeně bratr. Charlotta ale věděla, že to nemyslí zle. Jak by mohl, vždyť ji měl rád snad ještě více než ona jeho!

„Když já se tam sama bojím!“ vyhrkla a ukázala prstíčkem na jednu stěnu. Pochopil, že myslí svůj pokoj.

„Tak pojď prcku,“ zašeptal smířeně a vzal ji k sobě pod přikrývku. Schoulila se do klubíčka a okamžitě usnula.

 

Byly to její sedmé narozeniny a on na ně zapomněl. Seděla matce na klíně, radost jí neudělala ani ta hora dárků, které od svých rodičů dostala. Slíbil jí, že přijde, ale nepřišel. Její zrazená dětská duše to nemohla pochopit, a tak jen tiše plakala. Co mu udělala, že nepřišel. Proč už nebyl takový jako dřív? Proč se tak změnil? To kvůli ní? Mohla za to ona, protože neposlouchala maminku a tatínka a zlobila?

Pak ji v noci probudil něčí křik. „Víš jak ji to mrzelo?“-„Sakra vždyť už není malá, ne!“-„Je jí teprve sedm!“-„Říkám, už není malá!“-„Zklamal jsi nás všechny, nejen ji! Jsem zvědavá, jak jí to vysvětlíš!“-„Nevidím důvod, proč jí něco vysvě-“. Ozvala se dutá rána, jak za sebou zavíral dveře pokoje.

Dlouho potom ještě nemohla usnout a znovu se rozplakala. Pak ale najednou věděla, co udělá. Tak dlouho už za ním nebyla. Dávno se sice nebála potemnělého pokoje, ale stejně...

Sklouzla z postele a vydala se za ním. Určitě jí donesl nějaký dárek, určitě! Je to její bratr, přece ji má rád! Znovu a znovu se ujišťovala, že ona za to nemůže. Ne, ona ne...

„Tome…“ zašeptala jako už tolikrát. Nic. Jen ticho. Prázdné a tíživé ticho, plné nenaplněného očekávání.  „Tome, jsi tu?!“

„Vypadni!“ ozval se odměřený hlas z míst, kde stála postel, „Vypadni, už tě nechci vidět! Nikdy, rozumíš? Nikdy!“

„Tome to neříkej! Co se ti stalo?“, vyzvídala se slzami na krajíčku. To nemohl být Tom. To by jí přece nikdy neřekl! Něco se mu určitě stalo. Někdo ho vyměnil, ano tak to určitě bylo... jako v té pohádce! Tohle není její Tom, ten by se takhle nikdy nechoval. Ne k ní. Až se její Tom vrátí, řekne mu, jak byl ten druhý zlý. A on jí rozcuchá vlasy a řekne „Teď už to bude dobrý, prcku!“

„VYPADNI!“ zaječel na ni ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře pokoje. Dovnitř rozzuřeně vběhla jejich matka a vzala ji do náručí. Odnesla ji pryč, ale ještě na prahu se otočila a ledově mu sdělila: „Je mi z tebe špatně, a tak, jako jsi teď právě vyhodil svou sestru ze svého pokoje, tak já teď tebe žádám, abys vypadl z tohoto domu a z našich životů!“

Hladila Charlottu po vlasech a uklidňovala ji.

„Kam šel náš Tom, mami?“ zeptala se s dětskou naivností. Charlottina matka chvíli přemýšlela jak sedmiletému dítěti vysvětlit, co se stalo s jejím starším synem. Nevěděla, proto jen zašeptala:„Zapomeň na to, miláčku, zapomeň!“

Charlotta ale nezapomněla, už nikdy! Ta jedna odporná, černá myšlenka nakazila a postupně donutila zčernat i ty ostatní.

 

Od dob, kdy jste v domě na kopci mohli slyšet dětský smích, uplynula už spousta let. Ze zrezivělých pantů visely rozbité okenice a spousta okenních tabulek byla popraskaná. Nikdo už ráno nerozhrnoval závěsy, aby dovnitř pustil sluneční světlo. Břečťan, který kdysi obrůstal celý dům seschl a o zahradu, kdysi plnou růží, se už také nikdo nestaral. Zpustla a ztratila svou dřívější krásu.

Kdysi to bylo místo naplněné štěstím a láskou, jenže teď byste tu našli jen samotu a zvláštní nepřístupnost. Tolik se to tu změnilo. A nikoho by na první pohled ani nenapadlo, že by se uvnitř mohl někdo skrývat...

 

Smutné melodii podzimního větru dělaly doprovod tiché kroky. Kroky, které dívku stále více přibližovali nenáviděné minulosti. Kdysi jí tady říkali princezno. Oni... Kdo to vlastně byl?! Je to už tolik let, tolik dlouhých a bolavých let, co je viděla naposled. Vyhýbala se jim, i když by neměla. Vzpomínky bolely.

 

Měsíc pronikal do místnosti ledabyle zataženými závěsy plnými prachu a jemným, stříbřitým světlem osvětloval místnost starého domu. Byl zchátralý, nepoužívaný. Naplněný nešťastnými vzpomínkami a bolestí. Na jedné z jeho špinavých stěn se rýsovaly dva temné stíny.

„Zabil jsi nejdřív tátu, pak jsi zabil mámu. Proto! Je to jediná věc, kterou si zasloužíš!“ kdesi uvnitř v jejím srdci se to bouřilo. Ale láska byla moc slabá na to, aby přemohla tu obrovskou nenávist, kterou v ní on sám vypěstoval. Nejdřív zasadil semínko, pak jej zaléval, až z něj nakonec vyrostla nenávist tak velká, že zastínila i lásku.

Díval se na ni spíše smířeně než vyčítavě. Nemohl popřít, že mluví pravdu. Vždyť tím jediným špatným rozhodnutím opravdu zničil život i jí. A teď měl strach, že stejně skončí jako on. Že i když ví, co to svinstvo umí, zvolí stejně. A těsně předtím, než dlouhá dýka projela jeho srdcem zašeptal: „Odpusť!“

Kývla a na rtech se jí na chvíli zavlnil náznak úsměvu. Bylo to jen na zlomek vteřiny. Na chvíli se zase viděla jako malinkou holčičku slepě milující svého staršího bratra. Jen záblesk vzpomínek na život, kterým kdysi žila...

 

...tak nasaď si je, leť, tam čeká tě jiný svět…

---